Přeshraniční vymáhání soudem přiznané pohledávky v rámci EU

Jednou z těchto neharmonizovaných oblastí je i proces výkonu soudního rozhodnutí. Výkon rozhodnutí se zásadně řídí právem členského státu, ve kterém má dojít k výkonu rozhodnutí[1]. V otázce způsobu výkonu rozhodnutí však v členských státech mohou panovat zásadní rozdíly[2]. 

V dnešní době s vysokou mírou přeshraniční spolupráce se nezřídka stane, že dlužníkův majetek se nachází v jiném členském státě. V příhraničních oblastech se pak často může jednat i postižitelný příjem ze závislé činnosti, jelikož zde řada osob dojíždí za prací do sousedního členského státu. Při výkonu rozhodnutí není například exekutor oprávněn postihnout tento majetek v jiném členském státě. Věřitel s pohledávkou dle vykonatelného soudního rozhodnutí tak stojí před rozhodnutím, zda zahájit výkon rozhodnutí i v členském státě, kde se může majetek nacházet. Toto rozhodnutí přímo ovlivňuje i otázka nákladů a pravděpodobnosti úspěchu takovéhoto postupu. Vždy je tak třeba v konkrétním případě zjišťovat, jaký je postup výkonu rozhodnutí v příslušném členském státě, jak je nákladný a jakou má pravděpodobnost na úspěšné vymožení soudem přiznané pohledávky.

Základní předpoklady

Pokud se věřitel s pohledávkou přiznanou soudem v České republice rozhodne ji vymáhat v jiném členském státě bude při výkonu rozhodnutí postupovat nejčastěji dle nařízení Brusel I bis[3]. Oproti minulosti není již v rámci uvedeného nařízení vyžadováno pro výkon soudního rozhodnutí nejprve tzv. prohlášení vykonatelnosti soudního rozhodnutí. Vykonatelné rozhodnutí vydané v jednom členském státě je v ostatních členských státech vykonatelné bez dalšího. Nicméně věřitel stále musí předkládat dokumenty dříve vyžadované pro uvedené prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí. Konkrétně se jedná o vyhotovení předmětného soudního rozhodnutí splňující podmínky nezbytné pro ověření pravosti a dále osvědčení o vykonatelnosti rozhodnutí vydané na stanoveném formuláři soudem, který dotčené rozhodnutí vydal. [4] Alternativně lze v oblasti tzv. nesporných nároků uvažovat o postupu dle historického nařízení o evropském exekučním titulu[5], a to zejména pro omezenou možnost dlužníka napadat výkon rozhodnutí.

V praxi uvedené požadavky znamenají, že je třeba zajistit vyhotovení soudního rozhodnutí s doložkou vykonatelnosti, úředně ověřený překlad do jazyka státu výkonu rozhodnutí a požádat soud, který rozhodnutí vydal o vydání příslušného osvědčení na stanoveném formuláři. Při vyhodnocení možného vymáhání pohledávky v jiném členském státě je tedy třeba také zvažovat náklady na překlad rozhodnutí, které jsou často odvislé od rozsahu rozhodnutí . Zajištění příslušného osvědčení či potvrzení dle právních předpisů Evropské unie pak v praxi většinou nečiní obtíže a vydání soudem lze hodnotit jako relativně rychlé. Náklad na toto potvrzení je pak 300,- Kč.[7]

Má-li věřitel zajištěno vyhotovení soudního rozhodnutí s doložkou vykonatelnosti, osvědčení vykonatelnosti či potvrzení o evropském exekučním titulu a zajištěn úředně ověřený překlad do jazyka státu výkonu rozhodnutí, může přistoupit k plnému využití tzv. volného pohybu soudních rozhodnutí v rámci Evropské unie a přistoupit k výkonu rozhodnutí ve zvoleném členském státě.

Evropský příkaz k obstavení účtů

V rámci zajišťovacích institutů může věřitel nad rámec postupů daných členským státem výkonu soudního rozhodnutí zvážit i postup dle přímo použitelných právních předpisů Evropské unie. 

Lze využít například evropský příkaz k obstavení účtů. Tento zajišťovací prostředek je zaveden nařízením, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanskoprávních a obchodních věcech.[8]  Nařízení upravuje jednoduché soudní řízení, jež věřiteli umožňuje získat evropský příkaz k obstavení účtů, který zabrání tomu, aby následné vymáhání věřitelovy pohledávky bylo ohroženo převodem nebo výběrem peněžních prostředků až do výše uvedené v příkazu, jež jsou uloženy dlužníkem nebo jeho jménem na bankovním účtu vedeném v některém členském státě.[9] Tento institut lze využít při vymáhání peněžité pohledávky v občanských a obchodních věcech v případech s přeshraničním prvkem bez ohledu na druh soudu[10]. 

Věřitel je oprávněn navrhnout vydání příkazu k obstavení účtu před podáním návrhu ve věci, kdykoliv v průběhu řízení, i po pravomocném rozhodnutí věci. Nebylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, jsou k vydání příkazu k obstavení příslušné soudy členského státu, které jsou příslušné rozhodovat ve věci samé. Je-li dlužník spotřebitel, jsou příslušné soudy dle místa bydliště dlužníka.[11] Je-li již rozhodnutí vydáno, jsou k vydání příkazu k obstavení příslušné soudy v členském státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno.

Soud vydá příkaz k obstavení, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že existuje naléhavá potřeba zajišťovacího opatření ve formě příkazu k obstavení, protože existuje skutečné riziko, že bez takového opatření bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi zmařeno nebo podstatně ztíženo. Není-li dosud vydáno pravomocné rozhodnutí ve věci, předloží věřitel rovněž dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že věřitel pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

Soud přijme své rozhodnutí písemným postupem na základě informací a důkazů poskytnutých věřitelem v jeho návrhu nebo spolu s tímto návrhem. Pokud má soud za to, že poskytnuté důkazy jsou nedostatečné, může, umožňuje-li to vnitrostátní právo, požádat věřitele, aby předložil další listinné důkazy. Soud může rovněž využít jakýchkoli jiných vhodných postupů k zajištění důkazů, které jeho vnitrostátní právo umožňuje, jako např. výslechu věřitele nebo jeho svědka či svědků, a to i prostřednictvím videokonference nebo jiné komunikační technologie, pokud tím nedochází k neodůvodněnému prodlužování řízení.

Podal-li věřitel návrh na vydání příkazu k obstavení před podáním návrhu na zahájení řízení ve věci samé, je povinen podat návrh na zahájení řízení ve věci samé a poskytnout o tom důkaz soudu, u něhož byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení, do 30 dnů ode dne, kdy návrh podal, nebo do 14 dnů ode dne vydání příkazu, podle toho, které datum je pozdější. Soud může rovněž na žádost dlužníka tuto lhůtu prodloužit. Není-li návrh ve lhůtě podán je příkaz zrušen.

Dlužník není vyrozuměn o návrhu na vydání příkazu k obstavení ani vyslechnut před vydáním příkazu.

Před vydáním příkazu k obstavení v případě, kdy věřitel dosud nezískal rozhodnutí požádá soud věřitele o složení jistoty v dostatečné výši pro zabránění zneužití postupu stanoveného v tomto nařízení a pro zajištění náhrady jakékoli škody vzniklé dlužníkovi v důsledku příkazu, a to v rozsahu, v jakém má věřitel odpovědnost za takovou škodu.

Věřitel nese plnou odpovědnost za škodu způsobenou dlužníkovi v důsledku příkazu k obstavení, vznikla-li z důvodu pochybení na straně věřitele. Důkazní břemeno nese dlužník. Rozhodným právem pro odpovědnost věřitele je právo státu výkonu.

Soud přezkoumá splnění podmínek a rozhodne o návrhu neprodleně, nejpozději do 10 pracovních dnů, nebylo-li již rozhodnuto ve věci samé, a nejpozději do 5 pracovních dnů, bylo-li již rozhodnuto ve věci samé.

Banka, jíž je příkaz k obstavení určen, jej provede neprodleně po obdržení příkazu, nebo pokud tak stanoví právo členského státu výkonu, příslušných pokynů týkajících se provádění příkazu.[12] Příkaz je proveden obstavením určené finanční částky bankou na účtu dlužníka, s touto částkou následně není možné nakládat (až na stanovené výjimky).

Výkon rozhodnutí v jiném členském státě

Jak již bylo uvedeno výše, vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu a rozhodnutí, jehož výkon byl osvědčen, se vykonává za týchž podmínek jako rozhodnutí vydané v členském státě výkonu. Základní informace o výkonu rozhodnutí, včetně příslušného orgánu příslušného k výkonu rozhodnutí v konkrétním státě, lze ověřit na jednotném webu e-justice.europa.eu.

Podáván je nejčastěji návrh na výkon rozhodnutí dle pravidel právní úpravy aplikovatelné v členském státě výkonu. Nejčastěji musí být připojen exekuční titul opatřený úředně ověřeným překladem do jazyka státu výkonu, k exekučnímu titulu je připojován formulář o osvědčení vykonatelnosti či potvrzení evropského exekučního titulu rovněž s úředně ověřeným překladem.

Příklad Rakouska

Skutečnost, že výkon rozhodnutí v jiném členském státě může být značně odlišný od praxe v České republice lze ilustrovat na základních parametrech výkonu rozhodnutí v sousední Rakouské republice. Proces výkonu soudního rozhodnutí v Rakousku se značně liší oproti rozšířenému způsobu výkonu soudního rozhodnutí v České republice dle pravidel exekučního řádu[13].

K provedení výkonu rozhodnutí jsou příslušné zásadně okresní soudy (Bezirksgericht).[14] Příslušnost je nejčastěji určena bydlištěm dlužníka, proti němuž návrh směřuje. Nicméně například v případě osob dojíždějících za prací může být příslušnost dána dle umístění majetku, který má být postižen v rámci výkonu soudního rozhodnutí.

Návrh na zahájení řízení o povolení a výkonu soudního rozhodnutí je podáván na sjednoceném formuláři (Exekutionsantrag). K vyplnění formuláře lze využít online aplikaci s rozřazením do jednotlivých kroků a nápovědou k příslušným položkám. Aplikace je dostupná na webové adrese justizonline.gv.at. S podáním návrhu je spojena mimo jiné povinnost úhrady soudního poplatku, který je možno uhradit jednoduše formou povolení přímého inkasa soudu v rámci exekučního návrhu ke zvolenému bankovnímu účtu. 

Nevýhodou však je, že věřitel v rámci návrhu musí zvolit způsob provedení výkonu rozhodnutí a označit postižitelný majetek.[15] Věřitel tak musí mít informace o tom, že se ve členském státě nachází bankovní účet dlužníka a tento v návrhu označit. Uvedené může být v praxi problematické, jelikož věřitel může mít například informaci pouze o tom, že dlužník dojíždí za prací do zahraničí.

Další odlišností vyjma povinnosti úhrady soudního poplatku je také skutečnost, že v rámci některých úkonů prováděných soudem v rámci řízení je věřitel povinen nést náklady na jejich provedení. Může se jednat o náklad na vyhotovení výzvy k doplnění či opravě exekučního návrhu, či náklady související se součinností banky.

Také vzhledem k výše uvedeným odlišnostem lze předpokládat, že věřitel bude nucen oslovit odborníka přímo v Rakouské republice, což samozřejmě vyžádá další náklady na právní poradenství a případné právní zastoupení ve vykonávacím řízení.

Výkon rozhodnutí je možné provádět souběžně ve více členských státech. Členské státy si informace o výkonu rozhodnutí nepředávají. Je tedy zcela na procesní aktivitě dlužníka, aby se případně bránil ve vykonávacím řízení, byla-li již pohledávka zcela či částečně vymožena výkonem rozhodnutí v jiném členském státě. 

Závěr

Dlouhodobě je možné sledovat snahu usnadnit výkon soudních rozhodnutí soudů členských států v rámci celé Evropské unie. S ohledem na přeshraniční charakter velké části vztahů vznikajících na území Evropské unie je možné tuto snahu hodnotit pozitivně. 

Soudní rozhodnutí přijatá v některém z členských států jsou vykonatelná bez nutnosti prohlášení takových rozhodnutí za vykonatelná ve státě výkonu. Postačuje tedy opatření soudního rozhodnutí s doložkou vykonatelnosti, úředně ověřený překlad a osvědčení o vykonatelnosti vystavené soudem, který soudní rozhodnutí vydal, a lze přistoupit k výkonu rozhodnutí v ostatních členských státech.  

Lze pozorovat i dlouhodobou snahu o zjednodušení vymáhání pohledávek na evropské úrovni, včetně snahy o rozšíření zajišťovacích institutů. Evropský příkaz k obstavení účtů může představovat pro věřitele zajímavou alternativu vnitrostátních zajišťovacích prostředků. Nicméně s ohledem na rozdílnost způsobu výkonu soudních rozhodnutí v jednotlivých členských státech lze spíše předpokládat, že věřitel, který přistoupí k výkonu rozhodnutí v jiném členském státě, osloví rovněž odborníka ve státě výkonu, který může spíše upřednostnit způsoby zajištění výkonu rozhodnutí nabízené právním řádem státu výkonu. 

Výrazné odlišnosti ve způsobech výkonu soudních rozhodnutí v rámci členských států pravděpodobně vedou k omezování přeshraničního výkonu soudních rozhodnutí. S výkonem rozhodnutí v jiném členském státě je z důvodu stávajícího stavu spojený nezanedbatelný náklad v potřebě zajištění dalších právních služeb odborníka ve státě výkonu. Vzhledem k tomu lze předpokládat, že věřitel v případě menších pohledávek od vymáhání v zahraničí zcela ustoupí, což je situace, která nepřispívá prosazování práva a podporuje tzv. přeshraniční neplatiče. Důsledkem mohou být na první pohled z pohledu výkonu soudního rozhodnutí v určitém členském státě nemajetní dlužníci s majetkem, zaměstnáním a pravidelným příjmem i pár kilometrů za státní hranicí příslušného členského státu. 

Do budoucna lze doporučit dále rozšířit možnosti zjednodušeného a harmonizovaného způsobu výkonu soudních rozhodnutí, alespoň v rámci vymáhání peněžitých pohledávek. Rovněž se jeví namístě zesílit diskusi o přijetí konkrétních kroků k harmonizaci procesu výkonu soudního rozhodnutí na evropské úrovni.