Otevřený dopis soudu: řízení o omezení svéprávnosti lze zahájit i z moci úřední

Ve skutečném, avšak pro účely tohoto příspěvku anonymizovaném řízení jsem se setkal s otázkou, zda lze řízení o omezení svéprávnosti zahájit též bez návrhu, tedy z moci úřední. Řešení bylo klíčové pro otázku jinou, totiž zda soud smí v řízení o omezení svéprávnosti nařídit předběžné opatření též bez návrhu. Odtud je už krůček k další otázce: zda musí navrhovatel předběžného opatření složit jistotu.

Soud prvního stupně i soud odvolací byly jednotné v tom, že řízení o omezení svéprávnosti se zahajuje jen na návrh.

S tímto závěrem nesouhlasím: považuji jej za rozporný nejen se samotným textem ZŘS, ale též s účelem této úpravy. Mám za to, že zapravdu mi dává i dosavadní judikatura.

V tomto konkrétním případě pozbylo procesního smyslu s názorem vysloveným soudy polemizovat. Přesto jsem odvolacímu soudu po čase polemiku zaslal, a to příspěvek diskusní, nikoli (další) opravný prostředek.

Tento dopis, svého druhu amicus curiae, předkládám čtenářům. Jeho cílem je vyzdvihnout dosavadní prameny (třebaže prameny jinak dobře dostupné). Jeho cílem není vyrovnávání si účtů se soudem nebo konkrétním soudcem. Proto je v textu anonymizováno nejen rozhodnutí samotné, ale též číslo jednací a konečně i označení soudu. Jinak jsem přistoupil pouze k úpravám, které měly za cíl zvýšit čitelnost textu.

Pro úplnost se sluší dodat, že zdrojové řízení skončeno není, avšak řízení o této konkrétní otázce, již skončeno je.

NÁSLEDUJE TEXT DOPISU

[úvodní část dopisu redakčně vypuštěna]

[ANONYMIZOVÁNO – SOUD] vydal dne [ANONYMIZOVÁNO – DATUM] usnesení č. j. [ANONYMIZOVÁNO – Č. J.] (dále jen „Usnesení“), ve kterém vyjádřil:

„Řízení o omezení svéprávnosti je upraveno zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), přičemž ve smyslu § 35 se zahajuje jen na návrh. To plyne též z ust. § 13 odst. 1 z. ř. s. Tudíž také platí, jak správně uvedl soud I. stupně, že i předběžné opatření lze nařídit jen na návrh (§ 12 odst. 1 z. ř. s.). Nejde přitom o řízení ve věci spadající pod ust. § 12 odst. 3 z. ř. s., obsahující výjimky z povinnosti složit jistotu. Uvedený zákon dále nijak neupravuje předběžná opatření ve věcech svéprávnosti, tudíž se jinak použije o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř.s.), jak ostatně lze pro daný případ dovodit i ze znění § 12 odst. 3 z. ř. s. (…).“

Právě tento názor je mylný; níže vysvětluji proč.

Předesílám, že nyní nelze posoudit dopady chyby v probíhajícím řízení. K upozornění mě dokonce nevede ani průběh toho řízení. Naopak mě k tomu, abych Vás oslovil, vede to, že jindy, v jiném případě a s jinými účastníky, může být tento omyl doslova fatální.

Vycházím z toho, že soudy dle mediálního ohlasu vítají diskusi a soudci se např. účastní přednášek a sjezdů (viz řečníci na programu XXIX. ročníku Karlovarských právnických dnů[1]). Vnímám svůj dopis tedy jako nezbytnou právní diskusi.

Dopis současně adresuji jen odvolacímu soudu, neboť právě od něj očekávám, někdy jako zástupce, někdy třeba sám jako účastník, hlubší vhled do zkoumané problematiky.

Relevantní ustanovení jsou následující (zvýraznění vždy doplněno):

a) § 12 ZŘS, podle něhož:

(1) Lze-li zahájit řízení i bez návrhu, lze nařídit bez návrhu i předběžné opatření; to neplatí v řízení o pozůstalosti.

(2) V usnesení o nařízení předběžného opatření uloží soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení; to neplatí, může-li být řízení ve věci zahájeno i bez návrhu.

(3) Složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, se nevyžaduje, jde-li o předběžné opatření, které může soud nařídit i bez návrhu, ve věci ochrany proti domácímu násilí nebo ve věci výživného.

b) § 13 ZŘS, podle něhož:

(1) Řízení se zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh. Soud řízení zahájí bezodkladně poté, co se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení podle tohoto zákona.

(2) O zahájení řízení bez návrhu vydá soud usnesení, které doručí účastníkům do vlastních rukou, nestanoví-li zákon jinak. Řízení je zahájeno dnem, kdy takové usnesení bylo vydáno.

(3) Proti usnesení o zahájení řízení bez návrhu není odvolání přípustné.

c) § 35 ZŘS, který je již součástí oddílu o řízení o svéprávnosti, podle něhož:

(1) Návrh na zahájení řízení o omezení nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav.

(2) Z návrhu musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“); není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení.

(3) Návrh na zrušení nebo změnu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti, může podat i ten, komu byla omezena svéprávnost. Jestliže však soud jeho návrh opakovaně zamítl a nelze-li očekávat zlepšení jeho stavu, může soud rozhodnout, že mu toto právo po přiměřenou dobu, nejdéle však po dobu 6 měsíců ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nepřísluší.

Tato pravidla jsou prima facie dostatečně jasná, třebaže v Usnesení vyložená nesprávně:

1. Podle § 13-1 ZŘS lze bez návrhu zahájit jakékoli řízení, třebaže je stanoveno jinak.
2. ZŘS nestanoví výslovně, že řízení o omezení svéprávnosti lze zahájit jen na návrh.
3. Tam, kde ZŘS vyžaduje, aby bylo řízení zahájeno na návrh, tak činí výslovně. Viz například § 32-1 ZŘS,[2] § 52 ZŘS,[3] či třeba § 291-1 ZŘS.[4]
4. Říká § 35 ZŘS, že je návrh nezbytný? Ne.
5. § 35 ZŘS říká pouze to, že existuje nějaká množina osob, které mohou podat návrh. A že mezi ně patří též zdravotní ústav. (Je to logické: ošetřující lékaři mohou poznat, že s člověkem není něco v pořádku.)
6. Dává smysl, aby návrh vždy vyžadován? Říká zákon, kdo by měl návrh podat? 2x ne! Omezení svéprávnosti může sloužit ochraně člověka: je proto žádoucí, aby soud sbíral podněty a návrhy od neomezené skupiny osob.
7. Je žádoucí – a opět jsme u teleologického výkladu – aby mohl návrh zahájit i soud z moci úřední? Jistěže. Nebo snad senát nikdy nepotkal zjevně duševně nemocného účastníka?
8. Tedy znovu: plyne § 35 ZŘS, z textace, nebo z účelu normy, požadavek, že zde musí být návrh? Nikoli.
9. Mezishrnutí: řízení o omezení svéprávnosti tak lze zahájit i bez návrhu.
10. Z toho pak plyne, že i druhá část citovaného odůvodnění je nesprávná: jestliže lze řízení zahájit i bez návrhu, může soud bez návrhu vydat předběžné opatření a není třeba skládat jistotu.
11. A konečně, pokud jde o povzdech, že ZŘS neupravuje předběžná opatření ve věci řízení o svéprávnosti, i tento je nesprávný. Platí opak: ZŘS upravuje předběžná opatření, která je soud obecně oprávněn vydat. Úpravou v OSŘ si soud pochopitelně může pomoci, ale i opatrovnický soud může dokonale přesně to, co smí soud postupující podle OSŘ.
12. Pochopitelně si i opatrovnický soud musí vyhodnotit – správně – zda potřebuje nebo nepotřebuje návrh.
13. Opět se ptejme: je takové ustanovení žádoucí, tj. je žádoucí, aby opatrovnický soud měl možnost nařídit předběžné opatření? Jistěže. Vždyť se po něm přece chce, aby během řízení o posuzovaného člověka nějak pečoval. O jeho osobu a o jeho majetek. A jsou situace – ať již je to případ dle Usnesení nebo jiný – kdy je opatrovnický soud jediné místo, které může posuzovanou osobu ochránit. Příklad: soud se dozví o právním jednání, ke kterému byl posuzovaný donucen. Rezignuje na svou roli, nebo zasáhne tak, aby posuzovaný o majetek nepřišel? Usnesení nevyznívá nejen nesprávně, ale též značně pesimisticky pro ty, kteří jiné zastání nemají nebo jim ubližují právě ti, kteří se jich zastat měli.

Žádnou z výše uvedených úvah Váš soud v Usnesení neprovedl: ke gramatickému výkladu přistoupil nesprávně, k teleologickému nepřistoupil vůbec.

Nemusí však zůstat u pouhého výkladu právního předpisu a nemusí stačit pouze má slova. Citujme z komentáře (zvýraznění vždy doplněno).

a) Napřed k § 13 ZŘS:

„Nestanoví-li zákon ve zvláštní části upravující jednotlivá nesporná a jiná zvláštní řízení, že řízení lze zahájit jen na návrh, platí obecné pravidlo, že takové řízení lze zahájit i bez návrhu.

Řízení je soud povinen zahájit bezodkladně poté, co se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení upraveného tímto zákonem. O těchto skutečnostech se může dozvědět z vlastní činnosti v souvislosti s vedením jiných řízení, včetně sporných řízení (například ve sporném řízení vznikne pochybnost o plné svéprávnosti účastníka), z podnětu jiných soudů, správních úřadů, orgánů samosprávy nebo z podnětu jakýchkoliv fyzických nebo právnických osob, a to i v případě, že se jedná o osoby, které by samy mohly podat návrh na zahájení řízení, pokud z takového podání není zřejmá vůle podatele zahájit řízení, ale obsahem je například jen upozornění soudu na některé skutečnosti s tím, že podatel ponechává na uvážení soudu, zda sám z úřední povinnosti řízení zahájí. Je tak vždy věcí individuálního posouzení, zda podání je pouhým podnětem, nebo je přímo návrhem na zahájení řízení.“[5]

b) Nebo výslovně k § 35 ZŘS:

„Řízení lze zahájit i bez návrhu, neboť zde není výslovně vyloučeno užití § 13 odst. 1; pokud se soud dozví, například z podnětu třetí osoby, že je zde důvod pro omezení svéprávnosti, avšak není, kdo by kvalifikovaný návrh podal, může zahájit řízení z moci úřední (shodně i důvodová zpráva k zákonu). Zdravotní ústav je v postavení navrhovatele účastníkem řízení, má-li právní subjektivitu.“[6]

c) Nebo ještě k § 12 ZŘS:

„Na rozdíl od předběžných opatření v řízeních sporných navrhovatel není povinen složit jistotu k náhradě škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením (§ 75b OSŘ), ale jen tehdy, pokud jde o předběžné opatření v řízení, které by soud mohl zahájit bez návrhu, takže by soud i bez návrhu mohl nařídit předběžné opatření (KS v Praze 100 Co 15/2017, Rc 60/2019).“[7]

Jiné zdroje se shodují (zdůraznění opět doplněno):

a) Předně lze nalézt případ, kdy soud na úrovni okresního zahájil a poté krajský soud potvrdil zahájení řízení o omezení svéprávnosti jen na základě podnětu, avšak již z moci úřední. Toto plyne z usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 24 Cdo 3791/2020 ze dne 31. 8. 2021 (právní otázka je zde jinde; ale možnost postupovat sua sponte nebyla zpochybněna):

„Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. září 2019, č. j. 121 Nc 916/2019-9, zahájil (k podnětu) jak řízení o svéprávnosti posuzované (výrok I.), tak řízení o opatrovnictví člověka (výrok II.), obě řízení spojil ke společnému řízení (výrok III.), posuzované pro řízení o svéprávností jmenoval opatrovníka (výrok IV.) a ustanovil znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie (výrok V.).

(…)

K odvolání posuzované proti výrokům IV. a V. usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. září 2019, č. j. 121 Nc 916/2019-9, ve znění usnesení ze dne 30. října 2019, č. j. 121 Nc 916/2019-44, Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil, a to ve výroku IV. (výrok I.), jinak odvolání proti výroku V. odmítl (výrok II.). Výrok I. dovoláním napadeného usnesení zdůvodnil tak, že o podnětu doručenému soudu prvního stupně dne 18. června 2019 „nebylo pro absenci listin“ rozhodnuto, a protože posuzovaná podle ustanovení § 37 odst. 1 věta první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) „má být v řízení o omezení svéprávnosti, které je možnou variantou, zastoupena“, správně ji soud prvního stupně jmenoval opatrovníka. Zdůvodnění výroku II. dovoláním napadeného usnesení se opírá o objektivní nepřípustnost odvolání proti usnesení, kterým je upraveno vedení řízení [§ 202 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)].“

b) Například veřejný ochránce práv ve zprávě VOP 61/2018/OZP vykládá § 13 ZŘS shodně, viz jeho zprávu „Křižovatky autonomie“, zejména její bod 7 a poznámku pod čarou č. 30, odkazující na § 13 ZŘS.[8]

c) Ústavní soud v nálezu spis. zn. IV ÚS 4260/16 ze dne 11. 7. 2017 poznamenává, že

„(17) Obecné soudy především nedostatečně vzaly v úvahu, že řízení o omezení svéprávnosti se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a zásada vyšetřovací. Z první uvedené zásady vyplývá, že soud může řízení zahájit i z moci úřední usnesením podle § 13 odst. 1 z. ř. s., jsou-li k tomu splněny podmínky. V duchu vyšetřovací zásady zase sám soud odpovídá za úplné zjištění skutkového stavu věci tak, aby bylo najisto postaveno, zda (v tomto případě) posuzovaná osoba má, či nemá být omezena ve svéprávnosti. Obecný soud nemůže své povinnosti přenášet na navrhovatele postupem podle § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s., a vyhýbat se tak formalisticky skrze uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu meritornímu rozhodnutí.

d) Zásadu oficiality připomíná též Nejvyšší soud v usnesení spis. zn. 24 Cdo 2412/2020 ze dne 17. 12. 2020:

„K podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, (…)“

e) Nejvyšší soud rovněž v usnesení spis. zn. 30 Cdo 4861/2015 ze dne 16. 12. 2015 připomíná, v naraci o napadaných rozhodnutích, že zahájit řízení o svéprávnosti bez návrhu možné je:

„K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. července 2015, č. j. 18 Co 230/2015-53, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě bylo třeba vyzvat navrhovatele k předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného ve smyslu § 35 odst. 2 z.ř.s. Z navrhovatelkou uvedených skutečností nebylo lze učinit jednoznačný závěr, že by byly splněny podmínky pro případné zahájení řízení o svéprávnosti posuzovaného bez návrhu.“

Shrnuji: ze všech dostupných zdrojů – vždy ze zdrojů starších, než je mylné Usnesení! – plyne, že právní názor vyjádření v Usnesení neobstojí jak z gramatického pohledu, tak při teleologickém výkladu a ani při srovnání s výkladem, který zastávají soudy jiné, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

---

JUDr. Dominik Fojtů, advokát | www.dominikfojtu.cz

---

[1] http://www.kjt.cz/cs/2022/program.php, nahlédnuto dne 20. 6. 2022.

[2] § 32-1 ZŘS: O schválení smlouvy o nápomoci lze rozhodnout jen na návrh podporovaného nebo podpůrce.

[3] § 52 ZŘS: Řízení lze zahájit jen na návrh.

[4] § 291-1 ZŘS: Řízení lze zahájit jen na návrh.