Otevřený dopis soudu: řízení o omezení svéprávnosti lze zahájit i z moci úřední

Ve skutečném, avšak pro účely tohoto příspěvku anonymizovaném řízení jsem se setkal s otázkou, zda lze řízení o omezení svéprávnosti zahájit též bez návrhu, tedy z moci úřední. Řešení bylo klíčové pro otázku jinou, totiž zda soud smí v řízení o omezení svéprávnosti nařídit předběžné opatření též bez návrhu. Odtud je už krůček k další otázce: zda musí navrhovatel předběžného opatření složit jistotu.

Soud prvního stupně i soud odvolací byly jednotné v tom, že řízení o omezení svéprávnosti se zahajuje jen na návrh.

S tímto závěrem nesouhlasím: považuji jej za rozporný nejen se samotným textem ZŘS, ale též s účelem této úpravy. Mám za to, že zapravdu mi dává i dosavadní judikatura.

V tomto konkrétním případě pozbylo procesního smyslu s názorem vysloveným soudy polemizovat. Přesto jsem odvolacímu soudu po čase polemiku zaslal, a to příspěvek diskusní, nikoli (další) opravný prostředek.

Tento dopis, svého druhu amicus curiae, předkládám čtenářům. Jeho cílem je vyzdvihnout dosavadní prameny (třebaže prameny jinak dobře dostupné). Jeho cílem není vyrovnávání si účtů se soudem nebo konkrétním soudcem. Proto je v textu anonymizováno nejen rozhodnutí samotné, ale též číslo jednací a konečně i označení soudu. Jinak jsem přistoupil pouze k úpravám, které měly za cíl zvýšit čitelnost textu.

Pro úplnost se sluší dodat, že zdrojové řízení skončeno není, avšak řízení o této konkrétní otázce, již skončeno je.

NÁSLEDUJE TEXT DOPISU

[úvodní část dopisu redakčně vypuštěna]

[ANONYMIZOVÁNO – SOUD] vydal dne [ANONYMIZOVÁNO – DATUM] usnesení č. j. [ANONYMIZOVÁNO – Č. J.] (dále jen „Usnesení“), ve kterém vyjádřil:

„Řízení o omezení svéprávnosti je upraveno zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), přičemž ve smyslu § 35 se zahajuje jen na návrh. To plyne též z ust. § 13 odst. 1 z. ř. s. Tudíž také platí, jak správně uvedl soud I. stupně, že i předběžné opatření lze nařídit jen na návrh (§ 12 odst. 1 z. ř. s.). Nejde přitom o řízení ve věci spadající pod ust. § 12 odst. 3 z. ř. s., obsahující výjimky z povinnosti složit jistotu. Uvedený zákon dále nijak neupravuje předběžná opatření ve věcech svéprávnosti, tudíž se jinak použije o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř.s.), jak ostatně lze pro daný případ dovodit i ze znění § 12 odst. 3 z. ř. s. (…).“

Právě tento názor je mylný; níže vysvětluji proč.

Předesílám, že nyní nelze posoudit dopady chyby v probíhajícím řízení. K upozornění mě dokonce nevede ani průběh toho řízení. Naopak mě k tomu, abych Vás oslovil, vede to, že jindy, v jiném případě a s jinými účastníky, může být tento omyl doslova fatální.

Vycházím z toho, že soudy dle mediálního ohlasu vítají diskusi a soudci se např. účastní přednášek a sjezdů (viz řečníci na programu XXIX. ročníku Karlovarských právnických dnů[1]). Vnímám svůj dopis tedy jako nezbytnou právní diskusi.

Dopis současně adresuji jen odvolacímu soudu, neboť právě od něj očekávám, někdy jako zástupce, někdy třeba sám jako účastník, hlubší vhled do zkoumané problematiky.

Relevantní ustanovení jsou následující (zvýraznění vždy doplněno):

a) § 12 ZŘS, podle něhož:

(1) Lze-li zahájit řízení i bez návrhu, lze nařídit bez návrhu i předběžné opatření; to neplatí v řízení o pozůstalosti.

(2) V usnesení o nařízení předběžného opatření uloží soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení; to neplatí, může-li být řízení ve věci zahájeno i bez návrhu.

(3) Složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, se nevyžaduje, jde-li o předběžné opatření, které může soud nařídit i bez návrhu, ve věci ochrany proti domácímu násilí nebo ve věci výživného.

b) § 13 ZŘS, podle něhož:

(1) Řízení se zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh. Soud řízení zahájí bezodkladně poté, co se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení podle tohoto zákona.

(2) O zahájení řízení bez návrhu vydá soud usnesení, které doručí účastníkům do vlastních rukou, nestanoví-li zákon jinak. Řízení je zahájeno dnem, kdy takové usnesení bylo vydáno.

(3) Proti usnesení o zahájení řízení bez návrhu není odvolání přípustné.

c) § 35 ZŘS, který je již součástí oddílu o řízení o svéprávnosti, podle něhož:

(1) Návrh na zahájení řízení o omezení nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav.

(2) Z návrhu musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“); není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení.

(3) Návrh na zrušení nebo změnu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti, může podat i ten, komu byla omezena svéprávnost. Jestliže však soud jeho návrh opakovaně zamítl a nelze-li očekávat zlepšení jeho stavu, může soud rozhodnout, že mu toto právo po přiměřenou dobu, nejdéle však po dobu 6 měsíců ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nepřísluší.

Tato pravidla jsou prima facie dostatečně jasná, třebaže v Usnesení vyložená nesprávně:

1. Podle § 13-1 ZŘS lze bez návrhu zahájit jakékoli řízení, třebaže je stanoveno jinak.
2. ZŘS nestanoví výslovně, že řízení o omezení svéprávnosti lze zahájit jen na návrh.
3. Tam, kde ZŘS vyžaduje, aby bylo řízení zahájeno na návrh, tak činí výslovně. Viz například § 32-1 ZŘS,[2] § 52 ZŘS,[3] či třeba § 291-1 ZŘS.[4]
4. Říká § 35 ZŘS, že je návrh nezbytný? Ne.
5. § 35 ZŘS říká pouze to, že existuje nějaká množina osob, které mohou podat návrh. A že mezi ně patří též zdravotní ústav. (Je to logické: ošetřující lékaři mohou poznat, že s člověkem není něco v pořádku.)
6. Dává smysl, aby návrh vždy vyžadován? Říká zákon, kdo by měl návrh podat? 2x ne! Omezení svéprávnosti může sloužit ochraně člověka: je proto žádoucí, aby soud sbíral podněty a návrhy od neomezené skupiny osob.
7. Je žádoucí – a opět jsme u teleologického výkladu – aby mohl návrh zahájit i soud z moci úřední? Jistěže. Nebo snad senát nikdy nepotkal zjevně duševně nemocného účastníka?
8. Tedy znovu: plyne § 35 ZŘS, z textace, nebo z účelu normy, požadavek, že zde musí být návrh? Nikoli.
9. Mezishrnutí: řízení o omezení svéprávnosti tak lze zahájit i bez návrhu**.**
10. Z toho pak plyne, že i druhá část citovaného odůvodnění je nesprávná: jestliže lze řízení zahájit i bez návrhu, může soud bez návrhu vydat předběžné opatření a není třeba skládat jistotu.
11. A konečně, pokud jde o povzdech, že ZŘS neupravuje předběžná opatření ve věci řízení o svéprávnosti, i tento je nesprávný. Platí opak: ZŘS upravuje předběžná opatření, která je soud obecně oprávněn vydat. Úpravou v OSŘ si soud pochopitelně může pomoci, ale i opatrovnický soud může dokonale přesně to, co smí soud postupující podle OSŘ.
12. Pochopitelně si i opatrovnický soud musí vyhodnotit – správně – zda potřebuje nebo nepotřebuje návrh.
13. Opět se ptejme: je takové ustanovení žádoucí, tj. je žádoucí, aby opatrovnický soud měl možnost nařídit předběžné opatření? Jistěže. Vždyť se po něm přece chce, aby během řízení o posuzovaného člověka nějak pečoval. O jeho osobu a o jeho majetek. A jsou situace – ať již je to případ dle Usnesení nebo jiný – kdy je opatrovnický soud jediné místo, které může posuzovanou osobu ochránit. Příklad: soud se dozví o právním jednání, ke kterému byl posuzovaný donucen. Rezignuje na svou roli, nebo zasáhne tak, aby posuzovaný o majetek nepřišel? Usnesení nevyznívá nejen nesprávně, ale též značně pesimisticky pro ty, kteří jiné zastání nemají nebo jim ubližují právě ti, kteří se jich zastat měli.