V obchodní praxi dochází běžně k právnímu jednání, kterým se jeden věřitel dlužníka zaváže druhému věřiteli téhož dlužníka, že nebude po dlužníkovi požadovat žádné plnění na svoji pohledávku ani takové plnění nepřijme, a to do doby, než bude zcela nebo v určité části uspokojena pohledávka druhého věřitele. Pohledávka prvního věřitele se pak zpravidla nazývá podřízenou pohledávkou, a to ve vztahu k pohledávce druhého věřitele, která se nazývá nadřízenou. Smlouva je nazývána o podřízení či podřízenosti pohledávek.
Následující článek se zabývá pochybnostmi o nynější právní úpravě obsažené v zákoně č. 182/2006 Sb., insolvenčním zákoně, jak je tato běžně vykládána, v jejímž důsledku se v insolvenčním řízení dlužníka dostává smluvně podřízený věřitel z hlediska pořadí a míry uspokojení svojí pohledávky bez zjevného důvodu do znevýhodnění i ve vztahu k dalším věřitelům, vůči kterým však vůli jakkoliv je zvýhodnit nikdy neprojevil, kdy situaci lze v insolvenčním řízení dle mého řešit i jinak. Konkrétně se článek zabývá naznačenými otázkami z hlediska řízení o konkursu dlužníka.
K pravidelnému obsahu závazku smluvně podřízeného věřitele
Smlouva o podřízení pohledávek bývá uzavírána jako tzv. nepojmenovaná smlouva ve smyslu ustanovení § 1746 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ačkoliv se mohou v jednotlivých případech podmínky smlouvy lišit, je značná část obsahu určena jejím účelem. Smlouva bývá nejčastěji uzavřena v případě, kdy má potenciální (nový) věřitel některého subjektu poptávajícího dluhové financování informaci o tom, že tento subjekt byl nebo by mohl být financován i jiným věřitelem. Tento jiný věřitel má z nějakého důvodu (typicky propojenosti se subjektem poptávajícím financování) zájem na tom, aby poptávající subjekt od potenciálního (nového) věřitele financování získal, a je ochoten se proto zavázat, že uspokojení pohledávky potenciálního věřitele bude preferováno (předcházet) před uspokojením jeho vlastní pohledávky za financovaným subjektem.
Jedná se tedy o smlouvu, kterou se jeden podřízený věřitel (či více takových) zaváže jednomu konkrétně určenému nadřízenému věřiteli (či více takovým), že nebude usilovat o uspokojení vlastní podřízené pohledávky, dokud nebudou splněny podmínky smlouvy o podřízenosti, zpravidla dosažením určité míry uspokojení pohledávky nadřízeného věřitele (nejčastěji plného uspokojení). Podřízený věřitel zpravidla nesmí bez souhlasu nadřízeného věřitele po dobu trvání podřízenosti uplatnit jakýmkoliv způsobem svoji pohledávku proti dlužníkovi ani na tuto přijmout jakékoliv plnění, případně takto přijaté plnění musí vydat nadřízenému věřiteli k uspokojení jeho pohledávky.
Smlouvou se však upravuje pouze a jen vzájemné postavení pohledávek jejích jednotlivých účastníků (podřízeného a nadřízeného věřitele), vně vztahů účastníků smlouvy, tj. vůči jiným věřitelům a jejich pohledávkám, však není tento relativní vztah podřízené a nadřízené pohledávky relevantní. Respektive dle obsahu smlouvy a projevů vůle obou jejích účastníků smlouva mimo jejich vzájemná práva a povinnosti žádné důsledky mít nemá.
K důsledkům smluvní podřízenosti pohledávek v řízení o konkursu z hlediska jejich uspokojování
Insolvenční zákon vytváří ze všech podřízených pohledávek zvláštní skupinu, kterou v rámci pořadí pro uspokojení paušálně řadí až za veškeré ostatní pohledávky, kterých se týká insolvenční řízení, a to bez ohledu na to, zda má být (jinak – mimo insolvenční řízení) ta která pohledávka podřízena všem ostatním pohledávkám (např. podřízený dluhopis) nebo jen některým z nich (např. smluvně podřízená pohledávka).
Konkrétně se v ustanovení § 172 odst. 1 insolvenčního zákona uvádí, že: „Po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.“
Podle ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona: „Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu…“
Ustanovení § 172 odst. 3 insolvenčního zákona pak stanoví, že: „Podřízené pohledávky se postupem podle odstavce 1 uspokojují v závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti; jinak se uspokojují poměrně. Jako poslední se vždy uspokojují pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to poměrně.“
Poslední citované ustanovení insolvenčního zákona naznačuje, že podřízené pohledávky netvoří ani v insolvenčním řízení zcela homogenní skupinu a že má být při jejich uspokojování zohledněna míra jejich podřízenosti. Přesto lze uzavřít, že byť by měla být některá pohledávka smluvně podřízena jen jedné jediné jiné, bude se věřitel takto podřízené pohledávky s ohledem na pravidlo § 172 odst. 1 insolvenčního zákona (citované výše) uspokojovat až v případě úplného uhrazení všech nepodřízených pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení.
Stejně uzavírá ve svém komentáři k § 172 insolvenčního zákona i JUDr. Milan Vrba, Ph.D., když uvádí, že: „V kolektivním insolvenčním řízení se nicméně rozdíl mezi obecnou a zvláštní podřízeností do jisté míry stírá, jelikož s ohledem na zásadu poměrného uspokojení se i zvláštní podřízenost fakticky projeví jako podřízenost obecná. I když se totiž má podřízená pohledávka uspokojovat až po úplném uspokojení jen jedné konkrétní nadřízené pohledávky, zásada poměrného uspokojování pohledávek téhož pořadí vede k tomu, že na její uspokojování může dojít až po úplném uspokojení všech pohledávek majících v insolvenčním řízení stejné pořadí jako nadřízená pohledávka. Podřízenost vůči jedné konkrétní nadřízené pohledávce se tak v insolvenčním řízení zásadně fakticky projeví jako podřízenost vůči celé skupině pohledávek stejného pořadí, jako má nadřízená pohledávka.“ (Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 470)
Vytvořme modelovou situaci, kdy se bude insolvenčního řízení účastnit 6 věřitelů V1 až V6. Každý věřitel bude přihlášen do insolvenčního řízení s pohledávkou ve výši 15 Kč, kdy pohledávka věřitele V6 bude smluvně podřízena pohledávce věřitele V5. Pokud bude k rozvrhu mezi věřitele na konci řízení částka 60 Kč, bude míra uspokojení jednotlivých věřitelů vypadat následovně:
Částka byla mezi věřitele V1 až V5 rozvržena rovnoměrně, jelikož však nepodřízené pohledávky věřitelů V1 až V5 nebyly uhrazeny úplně, nemohla být s ohledem na citované pravidlo insolvenčního zákona vůbec uhrazována pohledávka věřitele V6.
Pokud by zde smluvní vztah podřízenosti mezi věřiteli V5 a V6 nebyl, byla by pohledávka každého z věřitelů uspokojena co do výše 10 Kč.
Faktickým důsledkem tak je, že ačkoliv se věřitel V6 v určitou dobu zavázal zdržet se uspokojování svojí pohledávky ve prospěch věřitele V5, jsou přímo na jeho úkor zvýhodněni i věřitelé V1 až V4, které však věřitel V6 nikdy ze své vůle zvýhodnit nechtěl a mimo insolvenční řízení by měl vůči nim rovné postavení.
Za až absurdní lze takový důsledek označit v situaci, kdy například věřitel V6 podřídí v určitou dobu svoji pohledávku dobře zajištěnému (na majetku dlužníka) věřiteli V5. I kdyby věřitel V5 později v konkursu dosáhl uspokojení ze svého zajištění ve velmi vysoké míře a k úplnému uspokojení by zbývala jen velmi malá část jeho pohledávky, nebo pokud by se vůbec jednalo o věřitele s již původně nízkou pohledávkou, přesto by musel věřitel V6 vyčkat v insolvenčním řízení na úplné uspokojení všech pohledávek, které by se uspokojovaly poměrně. V době uzavření smlouvy o podřízenosti s věřitelem V5 přitom neměl věřitel V6 žádný důvod o četnosti a výši dalších pohledávek uvažovat. Zavazující se věřitel totiž neměl vůči smlouvou nedotčeným pohledávkám postavení svojí pohledávky nijak zhoršit, a při vší obezřetnosti se mohlo jevit téměř nemožné, že by třeba relativně nízká pohledávka nadřízeného věřitele měla (v běžných podmínkách) zcela znemožnit uspokojení podřízené pohledávky.
Následné znevýhodnění věřitele V6 (a naopak zvýhodnění věřitelů V1 až V4) v podmínkách insolvenčního řízení se tak nezdá důvodné, natož spravedlivé. Uvedeným způsobem je velmi citelně poškozeno majetkové právo smluvně podřízeného věřitele, vůči kterému však není důvod majetková práva smlouvou o podřízenosti nedotčených věřitelů jakkoliv zvýhodňovat.
Alternativy k současné právní úpravě postavení smluvně podřízených pohledávek
Závěr o vadnosti platné právní úpravy může být samozřejmě vysloven jen v případě, pokud připadá v úvahu jiné pravidlo, které by bez stejně závažných nebo ještě závažnějších negativ nevhodný důsledek stávající právní úpravy odstranilo. Jsem přesvědčen, že takové řešení existuje.
Lze uvažovat takovou změnu právní úpravy, která by i v podmínkách insolvenčního řízení a bez nadměrné zátěže procesních subjektů důsledněji odrážela relativitu smluvní podřízenosti pohledávek, tj. skutečnost, že smluvní úprava vzájemného postavení konkrétně určených pohledávek může a má být promítána jen do poměrů mezi nimi. Ostatních věřitelů se nemá vzájemná smluvní podřízenost jiných jim rovných věřitelů dotýkat. Věřitelům, kteří nejsou sami účastni smlouvy o podřízenosti, by tedy mělo připadnout takové plnění, jaké by jim náleželo, kdyby smlouvy o podřízenosti jiných jim rovných věřitelů nebylo.
Nevidím důležitý důvod, proč by závazek jednoho věřitele vzdát se vlastního nároku ve prospěch druhého věřitele měl z takto zavázaného (smluvně podřízeného) činit obecně věřitele druhé (či třetí) kategorie. Naopak by mohlo být jen těžko označeno za nespravedlivé, pokud by si jeden z věřitelů zajistil smlouvou o podřízení i pro případ insolvenčního řízení vyšší pravděpodobnost uspokojení svojí pohledávky (na úkor dobrovolně podřízeného věřitele).
Je nesprávné činit v insolvenčním řízení ze všech různě (různými způsoby a v různém rozsahu) podřízených pohledávek jednu skupinu v horším postavení, když vlastnost podřízenosti pohledávky, způsob vzniku podřízenosti i její míra mohou být i v insolvenčním řízení dobře zjištěny a zohledněny přiléhavěji „běžným“ poměrům mimo insolvenční řízení. Jinak řečeno není správné, aby skutečnost, že bylo zahájeno insolvenční řízení, zasáhla do vzájemných poměrů mezi věřiteli způsobem popsaným výše. Určitě lze najít takové znění insolvenčního zákona, které by naznačené problémy nepřinášelo.
Například v rámci výše uvedené modelové situace lze oproti stávajícímu stavu, kdy se na smluvně podřízenou pohledávku v podstatě nehledí, uvažovat ten postup, že by při rozvrhu částky 60 Kč mezi věřitele V1 až V6 byla částka (mezitímně) rozvržena bez ohledu na vzájemný vztah nadřízenosti a podřízenosti věřitelů V5 a V6. Následně by byla promítnuta smluvní podřízenost pohledávky věřitele V6 tak, že by částka připadající na jeho pohledávku byla vyplacena věřiteli V5, a to až do naplnění podmínky pro zánik podřízenosti (uvažujme do úplné úhrady pohledávky věřitele V5). Míra uspokojení jednotlivých věřitelů by pak vypadala následovně:
Z grafu je patrné, že nikdo z věřitelů V1 až V4 nebyl znevýhodněn oproti stavu, který by tu byl bez vzájemné dohody věřitelů V5 a V6, věřitel V5 dosáhl díky svému obezřetnému postupu (před úpadkem dlužníka) úplného uspokojení pohledávky a věřitel V6 byl znevýhodněn jen v rozsahu svého smluvního závazku, kdy po uspokojení nadřízeného věřitele sám částečného uspokojení svojí pohledávky dosáhl, a nebyl nedůvodně a bez vlastního zavinění znevýhodněn oproti zbylým věřitelům jako v případě výše, tj. jako za dnešního stavu.
Nad rámec tohoto příspěvku se lze jistě zamýšlet i nad tím, zda by smluvně podřízeným věřitelům neměla být přiznána i dnes paušálně omezená procesní práva (např. hlasování na schůzi věřitelů), případně za jakých podmínek by se tak mělo stát (např. se souhlasem nadřízeného věřitele, dle obsahu smlouvy o podřízenosti či jinak).
Závěr
Z výše naznačených úvah vyplývá, že aktuální velmi stručná právní úprava postavení podřízených pohledávek obsažená v insolvenčním zákoně zakládá pochybnost, zda nejsou v insolvenčním řízení smluvně podřízené pohledávky bezdůvodně znevýhodněny ve prospěch věřitelů jiných pohledávek, ačkoliv by mimo insolvenční řízení tyto jiné pohledávky žádné lepší postavení neměly. Lze uvažovat, že by rozhodná právní úprava insolvenčního zákona v případě potvrzení naznačených úvah byla v rozporu s ústavou, nakolik by v režimu insolvence nedůvodně a podstatně poškozovala majetková práva smluvně podřízených věřitelů, a to při stejně nedůvodném zvýhodnění majetkových práv jiných osob.
Mám za to, že si předestřené otázky i s ohledem na stále četné užívání smluv o podřízení pohledávek pozornost zaslouží.
Diskuze k článku ()