Primární pozornost autora se upíná k technologii hyperlinku, jejím právním projevům a především veřejnoprávním souvislostem, dochází-li jejím prostřednictvím k neoprávněnému sdělování díla veřejnosti zakládajícímu odpovědnost za veřejnoprávní delikt. Článkem prostupují úvahy autora o smyslu trestněprávní a zejména správně právní ochrany autorského práva a obecně o úloze autorského práva jako takového v dnešní digitální době. Autor se zabývá nejen otázkou, jak významnou roli při prosazování práv autora vlastně hraje přestupkové právo, ale také se snaží nalézt odpověď na otázku, kde se nachází ona pomyslná hranice mezi protiprávním jednáním zakládajícím odpovědnost za trestný čin a protiprávním jednáním zakládajícím odpovědnost za přestupek podle autorského zákona.
Úvodem
Cokoliv, co je hodné autorskoprávní ochrany, má potenciál stát se terčem útoku pirátů.[1] Nikoho proto nepřekvapí, že pro statky, vyskytující se v prostředí digitálních sítí, to platí dokonce několikanásobně. K tomu ale ostatně svádí již ono poněkud mylné přesvědčení většiny z nás, převážně běžných uživatelů internetu, že kyberprostor je jen konzumním místem zábavy (což je pochopitelně posilováno přítomností masmédií v tomto prostoru, která mu dodávají na audiovizuální atraktivitě) a že v něm pro neomezenou komunikační svobodu a svobodu přístupu k informacím neplatí téměř vůbec žádná pravidla.[2] To je zjevně příčinou, proč si také většina prostých uživatelů kyberprostoru myslí, že do něj může cokoliv nahrávat (uploadovat) a cokoliv z něj stahovat (downloadovat[3]). Žádná svoboda ale není bezbřehá. Jistý režim ochrany právům, která jsou výsledkem duševní tvůrčí činnosti autora, ať už se jedná o audiovizuální dílo (např. film) nebo literární dílo (např. počítačový program), musí být zaručen, neboť je to předně autorské právo, které by jako jeden z předmětů práva duševního vlastnictví[4] a prostředků právní ochrany digitálního obsahu mělo autory zároveň povzbuzovat k vytváření děl nových.
S technologickým pokrokem, jenž přináší neustále novinky i do oblasti duševního vlastnictví[5] a jehož přímým důsledkem je schopnost prakticky neomezeně vytvářet dokonalé kopie nebo distribuovat chráněný obsah,[6] lze nicméně evidovat, že systém ochrany držitelů práv se poněkud hroutí. Vynalézavost pirátů, jak odcizit právem chráněný obsah, je stále důmyslnější, sofistikovanější s každým novým fenoménem, který se v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT) objeví.[7] V těchto souvislostech se proto logicky objevují stěžejní otázky, jak autorské právo, samo o sobě v Evropě nejednotné, co nejlépe zabezpečit a jak ho v prostředí kyberprostoru též účinně prosazovat. Pouhým zvyšováním sankcí? Posílením práv autorů? Řízenou kontrolou internetu? To by ovšem mohlo znamenat omezení svobody na internetu tak, jak ji známe, a v konečném důsledku i zpomalení technologického pokroku, který právě těží z nepřeberného množství kombinování různých poznatků a spojování jednotlivých informací.
Protože existuje mnoho výchozích bodů, jak k předmětnému problému přistupovat, upřesňuji, že v rámci tohoto článku soustředím svou pozornost pouze na vybrané aspekty autorskoprávní ochrany dat spojené s naší on-line komunikací, jejímž základem jsou hypertextové odkazy. S odkazy se v prostředí on-line světa totiž setkáme na každém kroku, ať už na sociálních sítích, v diskuzních fórech, či třeba v elektronických publicistických článcích. Snad již proto by se dalo tvrdit, že odkazy jsou základním stavebním prvkem samotného webu. Jejich prostřednictvím dochází ke vzájemnému propojení informací i přenosu dat. Málokdo z publika si ovšem uvědomuje, že jejich použitím může být porušeno také něčí autorské právo. Podstata problému tkví jednoduše v tom, že u odkazů, přesněji řečeno jen u některých z nich,[8] může docházet k neoprávněnému "sdělování díla veřejnosti" ve smyslu § 18 odst. 1 autorského zákona.[9] Právo na sdělování díla veřejnosti nebo jeho rozmnoženiny přitom náleží mezi výlučná práva majetková autora[10]; tzn. že k užití díla tímto způsobem může docházet jen se souhlasem autora. To však většina uživatelů internetu, zejména tvůrců odkazů, tzv. linkerů, vůbec nereflektuje. Konkrétně se pak problematika týká tzv. embedded linků. V jejich případě je totiž provozovatel webu, na který umisťuje takovéto odkazy, aby jejich cestou mohl využívat předmět ochrany (např. video umístěné na nějakém externím serveru), začasto na omylu, že na webu nic nesděluje, ale že jen odkazuje na umístění videa. Obvyklými přitom bývají i jeho následné argumenty u soudu v tom smyslu, že na obdobném principu fungují vyhledávače typu google.cz, a že tedy k žádné protiprávní činnosti z jeho strany nedochází (aniž by zde bylo ovšem vzato v úvahu, že Google na svém webu videa nepouští, ale pouze je "indexuje").
Samozřejmě že ne každé usnadnění přístupu ke zdroji informací je protiprávní. To bychom popřeli svobodu přístupu k informacím, na které je internet založen. Vždy proto záleží na způsobu jednání. Jedná-li se ale v konkrétním případě o sdělování díla veřejnosti bez souhlasu autora, pak se o protiprávní jednání bezesporu jedná a je zde prostor pro aplikaci právní odpovědnosti civilní, [11] správní a dokonce i trestní. Ta však nastupuje až tehdy, je-li spolehlivě prokázáno porušení autorského zákona. Situací, které zde mohou vzniknout, je s ohledem na technické možnosti a bezbřehost kyberprostoru skutečně mnoho. Snad již proto se pro úplnost úvodu k tomuto článku sluší podotknout, že základem tohoto pojednání jsou jen vybrané úvahy na téma porušení autorského práva v důsledku sdělování díla veřejnosti internetovými odkazy a jeho vymáhání sankčními mechanismy, které poskytuje veřejné právo. Zejména v oblasti správního práva trestního se tu totiž profilují poměrně zajímavé otázky. Například otázka, kde je v daném případě ona pomyslná hranice mezi přestupkem a trestným činem. Může spočívat třeba jen ve větším počtu odkazů umístěných na webových stránkách? A jakou roli z hlediska ochrany autorských práv zde vlastně hraje správní právo trestní? Poskytuje vůbec přestupkové právo účinné nástroje k prosazování této ochrany? Co když autorské právo shora popisovaným způsobem poruší příslušník bezpečnostního sboru (např. celník nebo hasič) a tzv. jednání, které má znaky přestupku, bude projednávat vedoucí pracovník s kázeňskou pravomocí, který zrovna nemusí patřit mezi znalce autorského práva? (To je poměrně velký problém, zohledníme-li skutečnost, že vedoucí s kázeňskou pravomocí má dle platné a účinné právní úpravy projednat jakékoliv jednání, kterého se dopustil příslušník bezpečnostního sboru a které má znaky přestupku, tedy i takové jednání, kterého se příslušník bezpečnostního sboru nedopustil během výkonu služby.)
Ke stěžejním pojmům
Pro chronologické zachování výkladové linie je nejprve vhodné vytyčit základní parametry kyberprostoru a obecně pojmy spojené s vymáháním autorského práva ve vztahu k němu, řekněme po přijetí tzv. internetových smluv WIPO[12] z roku 1996.[13] Co se týká vymezení kyberprostoru (z anglického cyberspace), ve kterém se s předměty ochrany manipuluje, obvykle si pod ním představujeme virtuální prostranství, které sice je paralelou k prostoru reálnému,[14] ale u něhož nelze přesně vymezit jeho geografické hranice.[15] V tomto směru by se proto dalo kalkulovat s jeho připodobněním k jakémusi neprobádanému, nezmapovanému území, které by snad optikou středověkých kartografů a latinářů bylo možné označit termínem terra incognita s příslovečnou poznámkou hic sunt dracones - tj. doslova "zde jsou draci". S přihlédnutím k vysoké míře napadnutelnosti autorských děl vyskytujících se na internetu, který, jak uvádí např. Lévy, je vlastně praktickou realizací kyberprostoru,[16] se však domnívám, že toto přirovnání je více než výstižné, neboť kyberkriminalita v oblasti práva duševního vlastnictví je takřka nepřetržitým jevem. Po právní stránce je pak pro účely vymezení kyberprostoru relevantní především definice podaná zákonem o kybernetické bezpečnosti.[17] Zmíněný zákon v § 2 písm. a) kybernetickým prostorem rozumí "digitální prostředí umožňující vznik, zpracování a výměnu informací, tvořené informačními systémy, a službami a sítěmi elektronických komunikací".[18]
Informací se obvykle rozumí nehmotná komodita, konkrétně přidaná hodnota dat, respektive informační užitek;[19] zatímco daty pohledem občanského zákoníku[20] nehmotná movitá věc, které, respektive jejím užitkům, lze poskytovat právní ochranu, která působí buď erga omnes (např. autorskoprávní cestou) anebo inter partes (např. cestou práva proti nekalé soutěži).[21] V tomto článku je zaměřena pozornost na datové toky, ke kterým dochází při využívání technologie hyperlinku (k tomu viz dále).
Pokud jde o vymezení role autorského práva ve vztahu k tématu tohoto článku - ač jde o jednu ze stěžejních oblastí práva duševního vlastnictví, které s rozvojem techniky zažívá nebývalou expanzi, jeho prosazování je obtížné. Tato okolnost je dána předně vysokou mírou latence případů a anonymitou "hříšníků", kteří se virtuálně dokáží skrýt do oblastí, v nichž je právní režim ochrany jen nepatrný. Jde tedy o problém neexistující teritoriality kyberprostoru a s tím související problém vyvstávající v případě, že deliktní jednání, jež zpravidla spočívá v neoprávněném zpřístupnění díla veřejnosti, přesahuje hranice jednoho státu. Jiným problémem je pak roztříštěnost, různorodost (USA versus EU) i složitost jednotlivých autorskoprávních norem. Kupříkladu v České republice mezi základní stavební prvky poskytující právní ochranu autorům a jejich dílům (v daném případě nehmotným statkům) nepatří jen autorský zákon[22] a řada evropských předpisů [23] s nimiž je autorský zákon svázán, ale i poměrně složité mezinárodní právo, respektive v jeho případě úmluvy, jejichž signatářem je též Česká republika (krom "internetových" smluv WIPO např. revidovaný text Bernské úmluvy o ochraně děl literárních a uměleckých nebo Budapešťská úmluva o kybernetické kriminalitě).[24] Ambicí tohoto příspěvku pochopitelně není pojednat o všem, ale o tom, jak je na problém odkazů a autorského práva nahlíženo českým právem za účelem posouzení, zda v konkrétním případě byla naplněna skutková podstata veřejnoprávního deliktu, ať už trestného činu dle § 270 trestního zákoníku,[25] anebo ještě lépe některého z přestupků dle autorského zákona.
V tomto ohledu je nezbytné vymezit pojem autorské dílo. Zde definici podává § 2 odst. 1 autorského zákona, který jím rozumí "dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam" (dále zákon pojednává o jednotlivých druzích děl, včetně počítačového programu[26]).
Autor je definován v § 5 jako "fyzická osoba, která dílo vytvořila"; tedy ve spojení s § 23 občanského zákoníku to znamená, že jím může být pouze člověk. S ohledem na dikci české právní úpravy tak lze předem vyloučit autorství umělé inteligence (v angličtině artificial intelligence či zkráceně AI), která nemá právní subjektivitu,[27] byť je záhodno připomenout, že toho času existují iniciativy (a to i na půdě EU), kladoucí si za cíl určitou elektronickou právní subjektivitu nejpokročilejším systémům AI přiznat.[28]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 4/2024, Pokračování je dostupné zde.
[1] S fenoménem pirátství se v tomto směru setkáváme zejména u Číny, kterou např. Ted C. Fishman přímo označuje za "národ pirátů". K tomu informativně in FISHMAN, Ted C. China, Inc.: Jak Čína drtí Ameriku a svět. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 201-219.
[2] Srov. BARLOW, John Perry. Declaration of the Independence of the Cyberspace In: Electronic Frontier Foundation [online]. Dostupné z: https://projects.eff.org/~barlow/Declaration-Final.html. K tomu dále POLČÁK, Radim. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium, 2012, s. 95 an.
[3] Viz např. torrenty, které fungují na principu peer-to-peer (výměnné) sítě. Ta se právě vyznačuje tím, že její uživatelé stahují předměty autorskoprávní ochrany od jiných lidí.
[4] Dále viz např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 608/2013 ze dne 12. 6. 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) 1383/2003.
[5] K technologickým trendům v této oblasti viz např. výroční zprávy WIPO; např. Výroční zpráva WIPO o technologických trendech The Geography of Innovation: Local Hotspots, Global Networks [online]. Publikovaná 13. 11. 2019. Dostupné z: https://www.wipo.int/edocs/pubdocs/en/wipo_pub_944_2019.pdf.
[6] Např. často diskutovaný stream počítačových her - viz gaming.youtube.com.
[7] Navíc činnost, spočívající v porušování autorských práv, bývá někdy nevhodně zlehčována. Krásnou ukázkou tu může být i Nejvyšším správním soudem (dále též "NSS") nedávno řešený případ obviněné obchodní společnosti CZC.CZ s.r.o. Ta byla správními orgány shledána vinnou z přestupku podle § 8a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, v platném znění, jehož se dopustila vytvořením reklamy v podobě reklamního banneru s textem: "CZC.CZ rozumíme vám i elektronice. 500 hodin pirátských filmů? Zlevnili jsme ty NEJ externí disky. Od 1249 Kč [...]" zveřejněného na stánkách iDNES.cz, na dalších internetových stránkách různých subjektů (např. www.economia.cz, www.heureka.cz, www.idnes.cz, www.mafra.cz, www.mobilnet.cz, www.svethardware.cz, www.svetmobilne.cz, www.tiscali.cz, na stránkách titulů náležejících do portfolia CZECH NEWS CENTER, tj. Info.cz, Blesk, Nedělní Blesk, Blesk magazín TV atd.) a na svých internetových stránkách, a v řízení před správními orgány i správními soudy následně zpochybňovala, že by její jednání, respektive reklama byla v rozporu s dobrými mravy a že se uvedeného přestupku dopustila. Nejvyšší správní soud se však ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2023, č. j. 3 As 339/2020-30, přiklonil k závěrům správních orgánů i Krajského soudu v Praze, když uvedenou reklamu neinterpretoval jako obviněná (žalobkyně a následná stěžovatelka), tj. mj. jako reklamu na filmy s "pirátskou tematikou", ale jako formu reklamy, která vyjadřuje pozitivní vztah k činnosti, která jiné poškozuje a která z toho důvodu je v rozporu s dobrými mravy.
[8] Tak např. jsou-li na jedné internetové stránce umístěny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nejedná se o sdělování veřejnosti (viz body 24 až 26 rozsudku ESD C-466/12 ve věci Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB).
[9] Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "autorský zákon"). Podle uvedeného ustanovení autorského zákona se "sdělováním díla veřejnosti rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově", což je v podstatě přímá projekce čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, (dále jen "směrnice 2001/29/ES"), podle něhož "Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí."
[10] Viz § 12 odst. 4 písm. f) autorského zákona.
[11] Viz § 40 autorského zákona. V tomto ohledu je zajímavý především § 40 odst. 4 uvedeného zákona.
[12] WIPO - World Intellectual Property Organization (Světová organizace duševního vlastnictví).
[13] Smlouva WIPO o právu autorském (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb. m. s.) a smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 48/2002 Sb. m. s.).
[14] Viz KOLOUCH, Jan. CyberCrime. Praha: nakladatelství Milan Hodek, 2016, s. 43.
[15] Srov. LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu "Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace". Praha: Karolinum, 2000, s. 83.
[16] Srov. LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu "Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace", 230 s.
[17] Zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti), v platném znění.
[18] K problematice duševního vlastnictví v kyberprostoru viz např. RAHMATIAN, Andreas. Cyberspace and Intellectual Property Rights [online]. 15. 6. 2015. Dostupné z: https://ssrn.com/abstract=2755011. RAHMATIAN, Andreas. Cyberspace and intellectual property rights. In: TSAGOURIAS, N. T. - BUCHAN, R. (eds). Research Handbook on International Law and Cyberspace. Cheltenham: Edward Elgar, 2015, s. 72-93.
[19] Viz POLČÁK, Radim a kol. Právo informačních technologií. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 118.
[20] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.
[21] Srov. POLČÁK, Radim a kol. Právo informačních technologií, s. 113.
[22] Který v § 43 počítá také se zabezpečením děl technickými prostředky ochrany (tzv. Digital Rights Management - zkráceně "DRM").
[23] V souvislosti s ochranou děl vyskytujících se v kyberprostoru je zde především řeč o směrnici 2001/29/ES, směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví, směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES, (dále jen "autorskoprávní směrnice"), či o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/789 ze dne 17. dubna 2019, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se použijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů, a kterou se mění směrnice Rady 93/83/EHS.
[24] Podrobnější přehled viz KOUKAL, Pavel. Autorské právo, public domain a lidská práva. Brno: Masarykova univerzita, 2019, s. 502-504.
[25] Podle § 270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále jen "trestní zákoník"): "Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci."
[26] K němu dále viz § 65 an. autorského zákona.
[27] Přesto toto téma nelze zavrhovat. I když AI sama o sobě není schopna něco vytvářet, přinejmenším proto, že dílo má být vyjádřením autorova vlastního duševního výtvoru (viz např. rozsudek ESD C-5/08 ve věci Infopaq International A/S proti Danske Dagblabes Forening), přičemž stroj duši nemá, smyslem AI je primárně zvyšovat efektivitu, kdy v míře efektu komplexity, který se může projevit ve schopnosti AI pospojovat různé elementy s cílem vytvořit nějaký souborný výsledek, jistou míru kreativity již spatřovat lze. (K AI viz např. Studie WIPO o AI z r. 2019, dostupná z: https://www. wipo.int/edocs/pubdocs/en/wipo_pub_1055.pdf; popř. viz ZIBNER, Jan. Umělá inteligence jako technologická výzva autorskému právu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, 192 s.).
[28] Viz KOVÁŘ, Dalibor - HAVELKA, Tomáš. Jurisdická enigma: Umělá inteligence a autorství. Havel & Partners - blog [online]. 22. 8. 2019 [cit. 2023-06-19]. Dostupné z: https://www.havelpartners.blog/jurisdicka-enigma-umela-inteligence -a-autorstvi.
Diskuze k článku ()