Důraz bude kladen zejména na současnou judikaturu, podle níž cizí rozhodčí nálezy, jež podléhají režimu Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, nelze bez dalšího vykonat v exekučním řízení prostřednictvím soudních exekutorů, neboť absentuje řízení o uznání. V článku bude pojednáno o možnosti vést zvláštní řízení o uznání cizích rozhodčích nálezů ve světle novelizované právní úpravy. Pozornost bude věnována i úpravě požadavku na prohlášení vykonatelnosti cizích rozhodčích nálezů, na které dopadá Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Dále bude zohledněna současná právní úprava týkající se výkonu tuzemských rozhodčích nálezů a cizích soudních rozhodnutí, která jsou považována za automaticky vykonatelná na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie. V závěru bude vyhodnoceno, zda je současná právní úprava a rozhodovací praxe týkající se výkonu cizích rozhodčích nálezů v souladu s čl. III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, jenž zapovídá zvýhodnění domácích rozhodčích nálezů oproti rozhodčím nálezům cizím.
Úvod
V přeshraničních transakcích přirozeně vznikají spory mezi stranami. Mezinárodní rozhodčí řízení se stalo oblíbeným způsobem řešení těchto sporů. Jde o alternativu k řízení soudnímu, kdy strany pověří rozhodováním sporu neutrální třetí stranu, která následně vydá závazné a vykonatelné rozhodnutí.[3][2][1]
Klíčovým okamžikem pro současnou podobu mezinárodního rozhodčího řízení bylo přijetí Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů v roce 1958 (dále jen "Newyorská úmluva"). Newyorská úmluva představuje efektivní instrument upravující rozhodčí řízení, neboť subjektům vztahů s mezinárodním prvkem umožňuje, aby si zvolily, zda jejich spor bude řešen před rozhodci namísto národních soudů, a zároveň upravuje podmínky uznání a výkonu takto vydaných rozhodnutí v ostatních smluvních státech. Vzhledem k tomu, že k Newyorské úmluvě k dnešnímu dni přistoupilo celkem 168 smluvních států, je vykonatelnost rozhodčích nálezů téměř po celém světě považována za zásadní přednost rozhodčího řízení před řízením soudním. Newyorská úmluva však neobsahuje konkrétní procesní pravidla pro postup při uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů - tento je svěřen národním právním řádům.[9][8][7][6][5][4]
V české právní úpravě je proces uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů upraven zejména zákonem č.
91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "z. m. p. s."). Uznání cizích rozhodčích nálezů nepředstavuje velké obtíže - základním předpokladem pro uznání cizích rozhodčích nálezů je zajištění vzájemnosti. Jde-li o rozhodčí nálezy vydané na území smluvního státu Newyorské úmluvy, vychází se z fikce, že vzájemnost je zaručena. Podle
§ 122 odst. 1 z. m. p. s. se rozhodčí nález uzná tím, že k němu český orgán přihlédne, jako by šlo o tuzemský rozhodčí nález, tj. vezme jej pro účely řízení v úvahu a vyvodí z něj právní důsledky. Až do 31. prosince 2021 platilo, že uznání cizích rozhodčích nálezů se nevyslovuje vydáním zvláštního rozhodnutí.
[14][13][12][11][10]
K 1. lednu 2022 však došlo k novelizaci
§ 122 z. m. p. s. zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vložením nového odstavce 2, podle nějž: "Cizí rozhodčí nález lze na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat." Od Nového roku je tedy možné vést zvláštní řízení o uznání cizích rozhodčích nálezů.
[15]
Výkon cizích rozhodčích nálezů se podle
§ 122 odst. 3 z. m. p. s. nařizuje rozhodnutím českého soudu, které je třeba odůvodnit. Soudy postupují při výkonu cizích rozhodčích nálezů podle příslušných ustanovení
§ 251 a násl. občanského soudního řádu, která upravují tzv. soudní výkon rozhodnutí.
[18][17][16]
Co se týče možnosti vykonat cizí rozhodčí nálezy prostřednictvím soudních exekutorů za podmínek stanovených v zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), lze odkázat na ustanovení
§ 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, podle nějž oprávněný může podat exekuční návrh, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá (mimo jiné) cizí rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
[19]
S výkonem rozhodnutí prostřednictvím soudních exekutorů se ve srovnání se soudním výkonem rozhodnutí pojí mnohé výhody. Oprávněný v exekučním návrhu nemusí označit majetek povinného ani uvést, jakým způsobem má být postihnut. Dále platí, že návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí - na rozdíl od exekučního návrhu - podléhá poplatkové povinnosti. "Všechny uvedené skutečnosti představují v praxi takovou zátěž, že věřitelé (oprávnění) k soudnímu výkonu rozhodnutí téměř nepřistupují a využívají takřka výlučně cestu exekuce podle exekučního řádu."[22][21][20]
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však bylo dovozeno, že pravomoc soudních exekutorů k výkonu cizích rozhodčích nálezů, které podléhají režimu Newyorské úmluvy, není (bez dalšího) dána. Tento závěr je však poněkud překvapivý, a proto si zaslouží větší pozornost.[23]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 3/2022. Pokračování je dostupné zde.
LEW, D. J. - MISTELIS, A. L. - KRÖLL, S. Comparative international commercial arbitration. Haag: Kluwer Law International, 2003, s. V.[1]
BĚLOHLÁVEK, A. J. Arbitration: Principles & particularities. Chisinau: Eliva Press, 2020, s. 1, srov. BLACKABY, N. et al. Redfern and Hunter on international arbitration. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 2, srov. RŮŽIČKA, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2003, č. 5, s. 33.[2]
BLACKABY, N. et al. Redfern and Hunter on international arbitration, s. 29, srov. BORN, B. G. International commercial arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2014, s. 247, srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu: včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 405.[3]
V České republice vyhláška Ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.[4]
BORN, B. G. International commercial arbitration, s. 29, srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu: včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení, s. 419.[5]
KRONKE, H. et al. Recognition and enforcement of foreign arbitral awards: a global commentary on the New York convention. Austin: Wolters Kluwer, 2010, s. 10.[6]
UNITED NATIONS COMMISSION ON INTERNATIONAL TRADE LAW. United Nations Commission On International Trade Law. Status: Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards (New York, 1958) (the "New York Convention"). In: Uncitral.un.org [online]. 2021 [cit. 2021-10-26]. [7]
KRONKE, H. et al. Recognition and enforcement of foreign arbitral awards: a global commentary on the New York convention, s. 10, srov. QUEEN MARY UNIVERSITY OF LONDON, WHITE & CASE. International Arbitration Survey: The Evolution of International Arbitration. In: arbitration.qmul.ac.uk [online]. 2018 [cit. 2021-10-26], s. 6. [8]
PAUKNEROVÁ, M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 808, srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu: včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení, s. 514.[9]
§ 120 věta první z. m. p. s., srov. PAUKNEROVÁ, M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář, s. 795, srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu: včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení, s. 521, 522.[10]
Ibidem.[11]
PAUKNEROVÁ, M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář, s. 795.[12]
§ 122 odst. 1 z. m. p. s., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 1999 sp. zn. Ncu 88/99, srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1357, srov. PAUKNEROVÁ, et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář, s. 808.[13]
DOBIÁŠ, P. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář: podle právního stavu k 1. lednu 2014. Praha: Leges, 2013, s. 449, srov. PAUKNEROVÁ, M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář, s. 808.[14]
Část pátá, čl. VIII, bod 5. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.[15]
Ve znění od 1. ledna 2022.[16]
§ 122 odst. 2 z. m. p. s.[17]
DOBIÁŠ, P. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář: podle právního stavu k 1. lednu 2014, s. 449, srov. PAUKNEROVÁ, M. et al. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář, s. 809, srov. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu: včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení, s. 516.[18]
§ 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu.[19]
§ 261 odst. 1 věta třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve spojení s § 38 a § 58 odst. 3 exekučního řádu, srov. MIKLÍKOVÁ, E. - VACEK, L. Praktická úskalí výkonu zahraničních rozhodčích nálezů. In: Epravo.cz [online]. 4. 1. 2019 [cit. 2021-10-29]. Dostupné z: , srov. RATHOUSKÝ, O. - SKORKOVSKÁ, T. Exekuce na základě zahraničních rozhodčích nálezů. In: giese.cz [online]. 4/2017 [cit. 2021-10-29]. [20]
Položka 21 Sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, srov. MIKLÍKOVÁ, E. - VACEK, L. Praktická úskalí výkonu zahraničních rozhodčích nálezů.[21]
RATHOUSKÝ, O. - SKORKOVSKÁ, T. Exekuce na základě zahraničních rozhodčích nálezů.[22]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016 a řada navazujících usnesení (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, uveřejněné pod číslem 146/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 1754/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 5789/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 3282/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. 20 Cdo 2155/2020).[23]
Diskuze k článku ()