V tomto rozhovoru jsme naznačili, o čem hodlá mluvit a dotkli jsme se některých dalších obecnějších témat. Pojďme na to. Přeji příjemné čtení!
Naposledy jsme rozhovor vedli v odlehčeném duchu, tentokrát budeme vážnější, a to též s ohledem na téma Vašeho příspěvku, kterým jsou „Události v justici některých blízkých zemí a stabilita českého soudnictví“. Nakolik se podle Vás můžeme obávat toho, že se u nás v budoucnu odehraje podobný scénář jako v některé z okolních zemí, zejm. v Polsku a Maďarsku?
Systémově se děje mnohé zajímavé po celé Evropě, například snižování počtu soudních pracovišť. Polsko a Maďarsko jsou trochu jiné příběhy, kde sledujeme ostrá vystoupení a konkrétní kroky moci výkonné vůči justici, a to je vždy znamením čehosi nezdravého. Musíme to sledovat, abychom nebyli překvapeni, kdyby se o něco podobného někdo pokusil tady.
V roce 2020 jste byl zvolen do funkce prezidenta Soudcovské unie ČR, přičemž se jedná již o Váš druhý mandát. Napadá Vás něco, co Vás v dosavadním průběhu tohoto funkčního období překvapilo, ať již v dobrém nebo ve zlém?
Soudcem jsem pořád, na řadu akcí Soudcovské unie jsem pravidelně jezdil, takže žádné překvapení se nekonalo.
Poukázala podle Vás pandemie koronaviru na nějaké slabiny současného práva?
Chápu-li správně obsah řady rozhodnutí kolegů z Nejvyššího správního soudu ohledně „koronavirových opatření“, pak by se vláda měla zamyslet nad zkvalitněním některých legislativců jak v teorii práva, tak jeho praktické aplikaci. Horší by ovšem bylo, kdyby se ukázalo, že politici od legislativců věděli, že je to špatně, a přesto rozhodnutí vydali.
Co máte na své práci, ať již předsednické, či soudcovské nejraději?
Jsem rád, že jsem na začátku kariéry nakonec zvolil trestní právo. Pestrost postaviček a jejich příběhů je nekonečná i přes ty hrůzy, které občas dělají.
V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce povinen pečovat o dobrou pověst soudnictví. Myslíte si, že se to u nás obecně daří a že jsou soudy ve společnosti – i přes trend klesající důvěry v instituce demokratického právního státu – přijímány s dostatečnou důvěrou? Pokud nikoli, co je podle Vás příčinou tohoto stavu?
Naše justice patří mezi nejotevřenější vůči veřejnosti a zejména vůči mediím. Řada novinářů si už ani neuvědomí, že podobný servis, jako na některých zdejších soudech, v řadě zemí na západ od nás ani náhodou nedostane. Obecně mě mrzí, že ekonomický tlak vedl mediální domy k tomu, že nemají mnoho odborníků na konkrétní oblast, takže člověk občas čte hrubé chyby ve zpravodajství a úplné nesmysly v komentářích.
Soudci se při své práci často dostávají do situací, kdy váží proti sobě stojící principy či zájmy a musí se rozhodnout, kterému dají v konkrétním případě přednost. Co Vám v takových situacích pomáhá?
Ústavní předpisy, zákony, judikatura, zdravý rozum a svědomí.
Jak by podle Vás měla vypadat ta část rozhodnutí, kterou vznešeně označujeme jako obiter dictum? Jinými slovy, mělo by být soudní rozhodnutí spíše stručné, nebo by mělo být relativně obšírnější, tj. obsahovat i závěry související s rozhodovaným případem toliko velmi úzce, která jsou ovšem velmi cenné pro praxi?
Jsem příznivec co nejkratších rozhodnutí. Pokud si pamatuji správně na letitou přednášku kolegy Drápala, jedné z největších osobností naší justice, tak říkal zhruba toto: „Rozsudek psát zpaměti, bez spisu, maximálně na tři stránky.“ Bohužel snadnost kopírování celých textů vede k pravému opaku.
Každého, kdo vykonává své povolání po dlouhou dobu, může postihnout jakási profesní slepota. Žádal jste někdy o radu u svých blízkých? Ptal jste se například své ženy, svých rodičů či jiných příbuzných, jak vidí danou věc a co je z jejich pohledu spravedlivé?
Soudce by měl aktivně dbát o to, aby co nejvíce komunikoval nejen se svými kolegy, ale i dalšími právníky nejrůznějších povolání. A především, aby si vážil všech známých a přátel mimo svět právníků, protože kdo se uzavře do bubliny své profese, ten nemůže svět vidět zdravě.
Co je podle Vás nejslabším místem platného znění trestního zákoníku či trestního řádu? Pokud byste mohl kterékoli ustanovení změnit či zrušit, jaké by to bylo a proč?
Relativně jednoduchých je většina soudních sporů. Pokud by při vyhlášení rozsudku mohl soudce rozhodnout, zda odůvodnění shrne v jednací síni, a pak jej již nebude psát, samozřejmě s podmínkou, že se jednání nahrává, tak do pár měsíců ušetříme tuny papírů a hektary lesa. A u těch právně či skutkově komplikovaných by si naopak vyhradil písemné odůvodnění.
Diskuze k článku ()