Není však na justiční představitele činěn přílišný mediální tlak? V rozhovoru odpovídal historicky první předseda obnovené vrcholné instance správního soudnictví, toho času soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa. Prozradil například, jaký profesní typ kolegy by na NSS uvítal, podělil se o svůj recept na ideální formu odpočinku od pracovních povinností a řeč byla např. i o plošném zveřejňování širokého spektra soudních rozhodnutí či rozšíření nepřijatelnosti kasačních stížností.
Aktuální procesně-právní otázkou je rozšíření nepřijatelnosti kasačních stížností jako institutu, který by pomohl odbřemenit velmi vytíženému Nejvyššímu správnímu soudu. Část právnické obce se však proti tomuto kroku poměrně ostře vyhradila. Podaří se podle Vás tuto změnu prosadit, a jakou konkrétní podobu by dle Vašich představ měla mít?
Ano, myslím, že dlouhodobě přetíženému NSS by tato úprava pomohla. Není to všelék, ale taková první pomoc, která by ovšem zdůraznila trend, jenž musí dříve či později nastoupit, a tím je selekce případů přijímaných k věcnému projednání a rozhodnutí. Vidím, že jsme zahlceni do jisté míry banalitami, které nemáme řešit, protože jsme na sporné právní otázky opakovaně v minulosti odpověď dali. Jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud takový prostředek mají - odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost či dovolání pro nepřípustnost je u nich jasně převažující způsob rozhodnutí o těchto opravných prostředcích. Naproti tomu NSS musí meritorně projednat každou kasační stížnost v sebebanálnější věci a rozhodnout o ní rozsudkem. Je přitom orgánem zabývajícím se věcí jako čtvrtý v pořadí (předtím správní orgány obou stupňů a krajský soud). Výhrady části právnické obce pramení z nepochopení institutu nepřijatelnosti. Ten máme v soudním řádu správním od roku 2005 a umíme s ním citlivě zacházet. Nikdy se nestalo, že by naše rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost zrušil Ústavní soud pro odepření přístupu k soudu. Ale tím, že azylovou agendou, kde je dosud nepřijatelnost aplikována, se zabývá jen nepatrná část odborné veřejnosti, mají ostatní zřejmě strach, že budeme všechno odmítat. To skutečně nehrozí. Vlastní judikaturou jsme si nastavili přísná kritéria nepřijatelnosti a dodržujeme je.
To, zda bude zákon prosazen a přijat, nevím. V odpovědných kruzích panuje dost velký nezájem na tom, aby NSS efektivně fungoval jako dřív. Návrh zákona leží v Poslanecké sněmovně od poloviny července 2018 a dosud neprošel ani prvním čtením…
Dalším poměrně diskutovaným tématem posledních dnů je zveřejňování rozsudků obecných soudů na internetu. Na únorovém kulatém stolu Veřejné ochránkyně práv s názvem „Elektronické zveřejňování rozhodnutí soudů“ panovala shoda na užitečnosti plošného zveřejňování širokého spektra soudních rozhodnutí, avšak řada problematických aspektů se pojí s procesem anonymizace textů. Hledá se co nejméně pracná varianta, avšak i ten nejpropracovanější počítačový program bude dělat chyby a bude náchylný ke zneužití. Měly by podle Vás i přes tato rizika dostat digitalizační systémy či služba umělé inteligence v justici prostor?
Jsem dlouhodobým zastáncem zveřejňování rozsudků z mnoha důvodů. Transparentnost justice, veřejná kontrola, tlak na kvalitu soudního rozhodování, informování o tom, jak se rozhoduje v konkrétním okrese, kraji nebo i jinde bez čekání na sjednocující judikaturu vysokých soudů po letech. Vedlo by to k jistotě, jestli se soudit s předpokladem úspěchu ve věci nebo ne.
Na NSS publikujeme všechna naše rozhodnutí od roku 2005, od roku 2010 i rozhodnutí správních úseků krajských soudů. Bez speciálního softwaru, bez personálního posílení. Je to v našem zájmu a přispělo to k naší důvěryhodnosti. Stejně publikují svá rozhodnutí Ústavní soud i Nejvyšší soud. Nevím, proč se tomu zbytek justice tak úporně brání.
Jste předsedou rozšířeného senátu a redakční rady Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dokázal byste mezi všemi rozhodnutími, která Vám za dobu Vaší bohaté praxe prošla pod rukama, vybrat jedno, jež Vám utkvělo v paměti, ať už z jakýchkoliv důvodů? (nejkratší, nejdelší, nejpragmatičtější, nejspravedlivější, nejzábavnější, nejpřekvapivější apod.)
Vybrat jedno by bylo nespravedlivé vůči jiným. Na webu lze nalézt mnoho rozhodnutí, která mají uvedené přívlastky. Důležitá rozhodnutí jsou ta, která přinesou spravedlnost tomu nejslabšímu ve sporu s mocným a silným a ukážou v praxi princip skutečné rovnosti před zákonem. Nebo ta, která ovlivní správným směrem praxi celé soustavy správních orgánů, třeba daňové správy. A konečně ta, která posunou vývoj práva, najdou cestu z houští neustále se měnících předpisů, přinesou právní jistotu.
V přehledu soudců Ministerstva spravedlnosti je k dnešnímu dni evidováno 35 soudců NSS s tím, že 4 z těchto soudců jsou výkonu funkce dočasně zproštěni, neboť oblékají taláry ÚS a Tribunálu SDEU, Jana Brothánková skončila k 30. dubnu a na konci roku mandát skončí i Petru Průchovi, který v únoru oslavil 70. narozeniny. Jaký profesní typ nového kolegy byste na soudu uvítal? Soudce kariérního, advokáta, akademika, či snad někoho se zkušenostmi správního úředníka?
Soud jsem se snažil budovat jako názorově pestrou instituci, v níž budou zastoupeny všechny profese, přístupy k právu, hodnotové postoje, věk, pohlaví i třeba geografický původ soudců. Myslím, že pluralita, kritické myšlení a svobodná otevřená diskuse mezi kolegy je jedna z příčin respektu k soudu, jeho odborné úrovni, citlivosti k hledání spravedlivých a vyvážených řešení a získané důvěry nejen odborné veřejnosti.
Doufám, že tento trend bude pokračovat. Rád bych viděl mezi novými kolegy spíše ty, kteří byli ve své dosavadní praxi adresáty našich rozhodnutí, než ty, kteří se podílejí na tvorbě rozhodnutí, která správní soudy přezkoumávají. Ale čest výjimkám.
Za dobu Vašeho působení v justici jste poznal nespočet soudců s různými charakterovými vlastnostmi i profesními zkušenostmi. Jakými atributy by měl být soudce vybaven?
Měl by to být především slušný člověk, pevné vůle a charakteru. Vytrvalosti, trpělivosti, uvážlivosti, s hlubokým smyslem pro spravedlnost a odpovědnost. Připraven kdykoliv a proti komukoliv chránit nezávislost soudnictví. S pokorou a vysokou mírou citlivosti svědomí vůči nepravostem, při vědomí obrovské moci, kterou disponuje. Vést osobní život v sebeomezení, chovat se tak, aby dával příklad dodržování pravidel a řádu i v drobných každodenních věcech, být si vědom toho, že nejen soudí jiné, ale i sám je stále pozorován a posuzován (souzen) jinými. A podle toho, jak tento úsudek dopadne, bude jeho soudcovské rozhodnutí přijímáno nebo odmítáno, bez ohledu, jak brilantně bude právnicky odůvodněno.
Minulý rok byla např. moderátorem kongresu Právní prostor Michalem Vávrou jako ideální justiční představitelka navržena Ester Ledecká pro svou všestrannost a nadanost. Existuje obraz „ideálního soudce“?
To je ten, o němž jsem mluvil v předešlé odpovědi. Nikdo z nás není univerzálním znalcem všeho, ale důležité je komplexní uvažování, vidění práva v souvislostech, s hodnotami, na nichž je vystavěno. Naopak za špatné považuji sklouznutí do technicistního pojetí práva, úzký „specializovaný“ pohled, zacházení s právem jako nástrojem přechytračování druhého, uzavření se povýšeně do kasty těch, „kteří tomu rozumí“ a pohrdlivě nahlížet na ostatní.
Soudce při výkonu svého mandátu disponuje obrovskou mocí, neboť jeho jediné rozhodnutí může člověku od základu změnit život. Po celý svůj profesní vývoj čelí společenskému (a zejména mediálnímu) tlaku, je neustále hlídáno, s kým se soudce setkává, k čemu a kde se vyjadřuje, s kým chodí na oběd, tenis či po práci na pivo. Neustále se volá po absolutní transparentnosti a straší se korupcí. Ale i soudce je toliko člověkem, kterého nemůžeme držet v „sociální karanténě“. I když jsou média pověstným „hlídacím psem demokracie“, není v tomto ohledu na představitele justice činěn až přílišný tlak?
Není, soudci musí tento tlak snášet. Mají velkou moc, uplatňují ji dlouhodobě, bez časového omezení a tím se zcela odlišují od jiných ústavních orgánů a činitelů, kteří své funkce vykonávají načas, jsou kontrolováni veřejností a v případě nespokojenosti mechanismy politické soutěže, typicky ve volbách, jsou střídáni. Soudce může být ve funkci 40 let, je sice odvolatelný, ale obtížně. Pozice soudce je komfortní – neodvolatelnost, nesesaditelnost, nepřeložitelnost, dobré platové poměry, nezávislost v rozhodování, zákaz zasahování do jeho činnosti - a o to důležitější je jednak výběr do této funkce, na němž by měla veřejnost participovat, jednak trvalá veřejná kontrola jak soudcovského rozhodování, tak jeho chování.
Jak již bylo řečeno, povolání soudce je (mentálně) velmi náročnou profesí. Co Vám osobně pomáhá se odreagovat? Jaký je Váš recept na nejlepší odpočinek od pracovních povinností?
Rodina, zejména malý vnuk, zahrada, fyzická práce, přátelé, cestování.
Diskuze k článku ()