Potravinové právo - co to vlastně je? Je to úzká výseč práva, která je vymezená primárně evropskými předpisy. Definici potravinového práva najdete v základním nařízení (ES) 178/2002 o obecných zásadách a požadavcích potravinového práva, kde je vymezeno, že jsou to právní předpisy použitelné v Unii nebo na vnitrostátní úrovni pro potraviny. Při tvorbě potravinového práva EU musí být zohledňovány i požadavky mezinárodních norem, které jsou označovány jako Codex Alimentarius, což je soubor mezinárodních standardů, vodítek a postupů pro oblast potravin. Na úvod je vhodné stručně zmínit i definici potraviny. Potravinou je podle nařízení (ES) č. 178/2002 jakákoliv látka nebo výrobek, které jsou určeny ke konzumaci člověkem nebo u nichž lze důvodně předpokládat, že je člověk bude konzumovat. Jedná se o velice širokou definici.
Předpisy potravinového práva je možné rozdělit na tzv. předpisy horizontální a předpisy vertikální. Horizontální předpisy jsou předpisy, které se vztahují na všechny potraviny napříč, stanoví základní požadavky na potraviny. Takovými požadavky jsou, že potravina musí být bezpečná, nesmí být škodlivá pro zdraví, nesmí být nevhodná k lidské spotřebě, musí být jakostní, označení potravin nesmí spotřebitele uvádět v omyl. Většina těchto základních požadavků je stanovena v nařízení (ES) 178/2002. Další nařízení, které je možné zařadit mezi horizontální předpisy, je například nařízení (ES) 852/2004 o hygieně potravin, kde jsou stanoveny hygienické požadavky na výrobu, zpracování a uvádění potravin na trh. Na národní úrovni je za takový předpis možné považovat zákon 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích.
Druhou kategorií jsou předpisy vertikální. Za vertikální předpisy je možné považovat předpisy, které regulují požadavky na konkrétní druhy potravin, je to např. nařízení (EU) 1308/2013 o společné organizaci trhů se zemědělskými produkty, ve kterém jsou stanoveny požadavky např. na mléčné výrobky, na výrobky z révy vinné. V tomto nařízení jsou stanoveny zákonné názvy vyhrazené pro určité druhy potravin, na které se váží určité jakostní požadavky. Obdobným příkladem je nařízení (ES) 110/2008 o lihovinách.
Potravinové právo doznalo větší harmonizace zejména na přelomu tisíciletí, kdy Evropská unie přistoupila k tomu, že začala přecházet od směrnic k nařízení. Tzn. od předpisů, které stanoví pouze cíl, kterého má být dosaženo, přičemž závisí na členských státech, jak stanovený cíl naplní ve svých národních předpisech, k přímo použitelným předpisům, zejména nařízením, která už nejsou přenášena do vnitrostátní úpravy a dochází pouze k tzv. adaptaci vnitrostátní právní úpravy na přímo použitelný předpis. Evropské potravinové právo sleduje několik cílů, které jsou vymezeny v nařízení (ES) 178/2002. Primárně jde o zajištění vysoké úrovně ochrany lidského života a zdraví. Tento, ale i další cíle jsou naplňovány pomocí aplikace tzv. principu "od farmy po vidličku". Tento princip vystihuje podstatu potravinového práva, které se vztahuje na všechny fáze výroby, zpracování a distribuce potravin, tj. na celý řetězec výroby potravin od prvovýroby až po konečný prodej potravin spotřebiteli, s tím, že zohledňuje i související otázky jako je ochrana zdraví a dobré životní podmínky zvířat, zdraví rostlin a otázku krmiv, která vstupují do výrobního řetězce v rámci živočišné produkce.
Dalším cílem je ochrana zájmů spotřebitele – a to poskytovat spotřebitelům základ, který jim umožní vybírat si se znalostí věcí potraviny, které konzumují. Jde primárně o poskytování srozumitelných a přesných informací o potravinách. Provozovatel potravinářského podniku však vedle povinných údajů může uvádět i údaje nepovinné, což samozřejmě provozovatelé využívají, protože označování je silný marketingový nástroj. Od 13. 12. 2014 se použije nové nařízení (EU) 1169/2011, které nově upravuje požadavky na označování a mimo jiné stanoví, že dobrovolné informace nesmí být uváděny na úkor těch povinných.
Ochrana poctivého jednání v obchodu s potravinami je dalším cílem potravinového práva. Všechny tyto cíle jsou napojeny na zásadu volného pohybu zboží, volného pohybu potravin v rámci Evropské unie, když harmonizace předpisů má zamezit vzniku bariér v obchodu.
Potravinové právo by mělo mít vědecký základ, proto je využíván termín analýza rizika, který má několik podúrovní. Analýza rizika zahrnuje hodnocení rizika potravin, kde vědečtí pracovníci hodnotí dopad určitých látek potravin na zdraví spotřebitele. Na hodnocení rizika navazuje řízení rizika, kde většinou zákonodárce nebo nějaký výkonný orgán rozhoduje, jestli např. určitá látka bude umožněna pro využití v potravinách. V této fázi přistupují do zvažování vedle bezpečnosti i další aspekty, jako jsou např. otázky etické, otázky náboženské a další. Příkladem může být v současné době diskutovaná otázka výroby potravin z potomků klonovaných zvířat. Na jednu stranu jsou taková zvířata a potraviny vyrobené z nich realitou v rámci celosvětového trhu s potravinami a hodnocení rizika na základě dostupných dat ukazuje, že se jedná o potraviny bezpečné, na druhou stranu se zvažuje, zda a za jakých podmínek je na místě potraviny vyrobené z takových zvířat umožnit uvádět na trh Evropské unie právě s ohledem na ostatní související otázky. Poslední fází analýzy rizika je informování o riziku s tím, že potravinové právo stojí na zásadě průhlednosti.
Stejně jako v případě jiných právních odvětví i v případě potravinového práva se podílí na jeho tvorbě mnoho různých subjektů, které mají často značně protichůdné zájmy. Jsou to provozovatelé potravinářských podniků, které lze dále dělit na producenty zemědělských výrobků, výrobce potravin, maloobchodníky. Je to Evropská unie a členské státy, které mají svoje politiky v oblasti kvality a bezpečnosti potravin, v oblasti zdraví spotřebitele a jsou to v neposlední řadě spotřebitelé, kteří mají zase své zájmy. V konečném důsledku je potravinové právo výsledkem konzultací všech těchto subjektů.
Definici potraviny už jsem zmínil, je to jakákoliv látka nebo výrobek, které jsou určeny ke konzumaci člověkem, nebo u nichž lze důvodně předpokládat, že je člověk bude konzumovat. V nařízení (ES) 178/2002 je stanoveno i negativní vymezení. Potravinou nejsou krmiva, živá zvířata, tabákové výrobky, léčivé přípravky, apod. Potravinové právo se vztahuje na všechny fáze výroby, zpracování a distribuce potravin. Nevztahuje se na prvovýrobu určenou pro osobní spotřebu. Stejně tak se nevztahuje na výrobu potravin pro osobní spotřebu. Pro potravinářský podnik má potravinové právo svoji definici. Je to veřejný nebo soukromý podnik ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoliv fází výroby, zpracování, distribuce potravin. Jedná se o velice širokou definici, takže potravinářským podnikem se stává kdokoliv, kdo začne potraviny vyrábět nebo uvádět na trh. Základním principem potravinového práva je, že je to provozovatel potravinářského podniku, kdo odpovídá za potravinu jím vyrobenou a uváděnou na trh. Základní povinností je uvádět na trh pouze potraviny bezpečné. V případě, že má provozovatel podezření, že potravina není bezpečná, má povinnost ji stáhnout z trhu, informovat o tom dozorové orgány. Další zásadní povinností je povinnost sledovatelnosti krok zpět a krok vpřed. Provozovatel musí být schopen identifikovat provozovatele, od kterého konkrétní potravinu odebral a provozovatele, kterému ji dodal. Sledovatelnost se však nevztahuje na prodej konečnému spotřebiteli.
Z pohledu kontroly lze nevyhovující potraviny rozdělit na potraviny nebezpečné, nejakostní, klamavě označené a falšované. Za nebezpečnou potravinu považujeme potravinu škodlivou pro zdraví a potravinu nevhodnou k lidské spotřebě. V případě potravin škodlivých pro zdraví je zjištěn nějaký nedostatek, který by mohl mít dopad na zdraví spotřebitelů. Zajímavé je, že ne všechny látky, které ohrožují zdraví, jsou řešeny právními předpisy, a proto při určení, že je potravina škodlivá pro zdraví, je nutné vycházet z hodnocení rizika provedeného vědeckými autoritami ohledně konkrétních látek, které se v potravinách mohou vyskytnout. U některých látek je ale zjevné, že se v potravinách nemohou vyskytovat vůbec a pro konstatování škodlivosti pro zdraví hodnocení rizika není zapotřebí (např. zjištění střepů v potravině).
Za potraviny nebezpečné považujeme i potraviny nevhodné k lidské spotřebě. Nevhodnost potraviny k lidské spotřebě stojí primárně na její nepřijatelnosti. Taková potravina nemusí mít nutně dopad na zdraví, ale jedná se o potravinu, kterou spotřebitel odmítá konzumovat, protože jde o potraviny zkažené, zaplísněné, jsou v nich nějaké cizorodé látky, předměty atd.
Dále je možné se setkat s potravinami nejakostními, potravinami klamavě označenými a falšovanými. Jakost představuje soubor vlastností stanovených právními předpisy, které musí určitý druh potraviny splňovat. Pokud nejsou žádné jakostní požadavky stanoveny, pak se jedná o jakost stanovenou výrobcem. Za nejakostní lze považovat např. šunku zařazenou jako šunka nejvyšší jakosti, přičemž výrobek neobsahuje množství masa vyžadované právním předpisem pro danou kategorii. Každá potravina musí být označena povinnými údaji, případně je možné uvést i údaje dobrovolné. Tyto informace nesmí spotřebitele uvádět v omyl. Za klamavě označený lze označit výrobek, jehož označení neodpovídá skutečnosti. Za klamavě označený lze považovat např. výrobek džem z červeného rybízu, na kterém se spotřebitel dočte, že si kupuje džem, který byl vyroben ze 40 gramů ovoce na 100 gramů konečného výrobku, přičemž laboratorní analýza prokázala, že na jeho výrobu bylo použito pouze 21,7 gramů červeného rybízu na 100 g výrobku. Jako falšované potraviny označujeme potraviny, u nichž byla zasažena samotná podstata dané potraviny, jejíž podobu vymezují právní předpisy. V potravinovém právu existují určité vyhrazené tzv. zákonné názvy, ke kterým se pojí určité jakostní požadavky. Např. pokud je potravina označena jako víno, tak takový výrobek musí být vyroben výhradně z hroznů révy vinné nebo džem, tak v takto označeném výrobku musí být určitý obsah ovoce. Za zcela falšovaný výrobek lze označit např. výrobek označený jako červené víno, kde byl zjištěn přídavek vody ve výši 23 % a nepovolený přídavek barviv.
Na závěr pár slov k tzv. neharmonizované sféře. Je to oblast potravinového práva, která je upravena pouze primárním právem Evropské unie. Smlouva o fungování Evropské unie zakazuje na základě vnitrostátních technických národních norem omezovat vnitřní trh Evropské unie. Sekundární evropské právo však neupravuje všechny požadavky na potraviny. Ty neupravené spadají do oné neharmonizované sféry a jsou řešeny právními předpisy členských států. Zejména v oblasti tzv. vertikálních požadavků, jakými jsou např. požadavky na jakost masných výrobků, nejsou stanoveny na úrovni EU harmonizované požadavky. V oblasti neharmonizované sféry platí zásada vzájemného uznávání. Její základ položil Evropský soudní dvůr ve slavném případu nazývaném „Cassis de Dijon“ podle francouzského rybízového likéru, jehož uvádění na trh bylo omezeno s ohledem na nižší obsah alkoholu v Německu z důvodu nesouladu s národními německými předpisy. Zásada vzájemného uznávání tak znamená, že pokud je výrobek uveden na trh Unie v jednom členském státu v souladu s jeho právními předpisy, tak musí být uznán i na trhu jiného členského státu.
Kongres Právní prostor 2014
Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/
Diskuze k článku ()