Pirátství v digitální době aneb bitva o sportovní přenosy

Úvod do problematiky pirátského vysílání sportovních přenosů

Ze studie Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (dále také „EUIPO“) vyplývá, že mezi lety 2021 a 2022 došlo meziročně k 30 % nárustu případů pirátského vysílání živých přenosů sportovních utkání. Nejkritičtějšími jsou podzimní měsíce a duben, naopak jistý útlum je patrný v letním období, což je pravděpodobné způsobeno mimo jiné i letní přestávkou nejvýznamnějších fotbalových lig v Evropě.[1]

Téma boje proti nelegálním přenosům je tak stále aktuálnější, a to pro všechny zainteresované strany počínaje kluby, jejich sdruženími, sportovními asociacemi a oprávněnými vysílateli konče. Právě jednotlivá sdružení či asociace na základě nepojmenovaných smluv umožňují výrobcům záznamu či vysílatelům zaznamenat a obrazovou či zvukovou formou přenášet dění na sportovních kolbištích. Tím, že pirátská vysílání snižují zájem fanoušků o placené kanály, klesá i zisk vysílatelů. To v konečném důsledku může vést k nižšímu zájmu o mediální práva a k nižším příjmům pro celý sportovní sektor.

Vysílatelé se snaží proti tomuto nepříznivému fenoménu všemožně bojovat. Nicméně, jak si ukážeme níže, jde o boj nevyrovnaný a nekončící. Webové stránky prostřednictvím kterých dochází k nelegálnímu šíření přenosu sportovních utkání, mohou být sice zablokovány, ale proces, který tomu ve většině případů předchází, je nesrovnatelně časově náročnější než jednoduchý přesun pirátského streamu jinam.

Způsoby a prostředky

Samotné sportovní utkání ani výkon jednotlivých aktérů není možné v zásadě považovat za autorské dílo ve smyslu § 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále také „Autorský zákon“). To potvrdil i Soudní dvůr Evropské unie[2] (dále také „SDEU“), když ve vztahu k fotbalovým utkáním zdůraznil, že jelikož se odehrávají v mezích striktních pravidel, neposkytují dostatečný prostor pro originální a svobodnou duševní tvorbu. Účastníci řízení před SDEU zcela zjevně neargumentovali českým legendárním penaltovým dloubákem z roku 1976. V jeho případě by šlo o absenci originality hovořit jen s velkými obtížemi.  

Nicméně, Autorský zákon naštěstí chrání i tzv. práva související s právem autorským. Ačkoliv samotné sportovní klání není chráněným autorským dílem, jeho zachycení naplní definici zvukově obrazového záznamu, který Autorským zákonem chráněn je. Výrobce záznamu proto disponuje výlučným majetkovým právem záznam užívat či dále licencovat.

Primárním cílem výrobců je však nejen dění na hřišti zaznamenat, ale zejména jej zpřístupnit širokému publiku prostřednictvím vysílání. I vysílání přitom dle Autorského zákona spadá pod práva související s právem autorským, a tudíž je mu poskytnuta ochrana.

S rozvojem technologií je nicméně stále častější výskyt přenosů, které probíhají nelegálně bez souhlasu vysílatele. Pokud kdokoli neoprávněně do práva vysílatele zasáhne, může se vysílatel postupem předvídaným v § 40 Autorského zákona domáhat ochrany. Ta může spočívat například v podání žaloby, v níž se bude domáhat uložení povinnosti tomu, kdo do práva vysílatele zasáhl, aby se takového jednání zdržel. Vzhledem k tomu, že v takových případech bude zásadně dána potřeba zatímní úpravy poměrů, může se vysílatel domáhat nařízení předběžného opatření. O takovém návrhu musí soud rozhodnout neprodleně, nejpozději však do sedmi dnů od jeho podání na soud.

Zatímco jindy může předběžné opatření poskytnout stále ještě dostatečně rychlý nástroj ochrany, v případě sportovních přenosů tomu tak zdaleka není. Je třeba si uvědomit, že v případě živě vysílaných přenosů relevantnost a divácký dopad po skončení utkání rapidně klesá. Ochrana práv vysílatele, která přijde s odstupem dní v podobě usnesení o nařízení předběžného opatření se tak může zcela minout účinkem.

S ohledem na dynamiku prostředí živých sportovních přenosů se napříč Evropou objevují kreativní přístupy, jak efektivně potlačit pirátská vysílání. Příkladem mohou být dynamické příkazy k blokaci webových stránek, případně tzv. live blocking injunctions.

Samotné příkazy k blokaci mají základ v čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. K jejich realizaci v praxi dochází pomocí blokace domén, IP adres nebo filtrací URL.

Vzhledem k tomu, že podrobný popis technických řešení by vydal na samostatný článek, níže alespoň stručně představujeme jednotlivé metody.

Dynamický příkaz, live blocking injunctions a deindexace

Dynamické příkazy jsou typické tím, že výčet domén k blokaci není konečný a umožňuje jeho „rozšíření“ bez toho, aniž by ve věci muselo být zahájeno nové soudní řízení. Jakmile soud uloží poskytovateli internetového připojení (dále také „ISP“) povinnost zablokovat určitou doménu, na které je pirátský stream vysílán, nemusí se v případě přesunu streamu na jinou doménu oprávněný vysílatel obracet znovu na soud. S odkazem na soudní rozhodnutí pouze nahlásí ISP, kam byl nelegální obsah přesunut. Tento mechanismus je reakcí na to, že nelegální streamy se poměrně snadno přenesou na jinou adresu.

Na druhou stranu ani dynamické příkazy dostatečně nereflektují to, že ochrana práv vysílatele a dalších dotčených subjektů musí přijít nekompromisně ještě v průběhu utkání, tedy v desítkách minut. Jako vhodnější se proto jeví forma tzv. live blocking injunction, jejíž použití aproboval například Nizozemský Okresní soud v Haagu. Ten ve svém rozsudku uložil povinnost zablokovat nelegální stream do 30 minut od přijetí oznámení ze strany toho, komu vysílací práva náleží.[3] Výhodou této varianty je rovněž to, že k blokaci dochází pouze po dobu předmětného sportovního vysílání. Zásah do potenciálních práv provozovatele webové stránky nebo jiných osob, snažících se dostat například i k legálnímu obsahu na těchto stránkách je tudíž minimalizován. Díky technologiím, které jsou v reálném čase schopny detekovat napříč internetem nelegální přenosy (využívá je například Football Association v rámci ochrany přenosů nejvyšší anglické ligy[4]) a oznamovat je ISP, může dnes být ochrana poměrně efektivní.

Zajímavou otázkou je adresování výše uvedených příkazů konkrétním ISP. Zatímco v praxi se zcela logicky z hlediska hospodárnosti a efektivity oprávněné subjekty obracejí na největší ISP, tak v Irsku a ve Španělsku soudy v určitých případech odmítly vydat příkaz směřující jen na 2 z 10 relevantních ISP. Takový postup totiž soudy považovaly za jednání porušující princip proporcionality, který by teoreticky mohl vést k přelivu zákazníků od dotčených ISP k těm ISP, kteří nejsou žalovanými.

Konečně jedním ze způsobů boje proti nelegálním streamům sportovních přenosů je deindexace. Toto opatření postihuje stránky sloužící jako internetové vyhledávače. Prostřednictvím filtrů pak není možné standardním způsobem vyhledat konkrétní stránku s nelegálním obsahem. Nicméně, přístup k pirátskému obsahu prostřednictvím přesné URL adresy blokován není. V konečném důsledku má takové opatření potenciál odradit jen méně zkušené uživatele internetu.

Kroky Evropské unie

Potřebu řešit problematiku porušování práv vysílatelů sportovních přenosů vnímá i EU. V roce 2021 vyzval Evropský parlament Komisi k přijetí opatření, které na tomto poli povedou ke zlepšení situace.[5] V reakci na to vydala Evropská komise Doporučení v boji nelegálnímu vysílání sportovních a jiných událostí.[6] Evropská komise upozornila na to, že tato problematika je již nově pokryta nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb (dále také „DSA“). DSA zakotvuje mj. institut tzv. Důvěryhodných oznamovatelů. Podle čl. 22 odst. 2 DSA jde o nezávislé subjekty s potřebnou mírou odborných znalostí pro účely odhalování nezákonného obsahu odlišných od poskytovatelů online platforem (dále také „poskytovatel“) (typicky ISP), přičemž v České republice tento status uděluje Český telekomunikační úřad v roli Koordinátora digitálních služeb. Ještě v září 2024 ČTÚ uváděl, že doposud nebyl tento status žádnému subjektu udělen, neboť zatím nebyla přijata zákonná úprava, jež by ČTÚ svěřila pravomoc status udělit.[7] Potřebná kompetenční úprava zakotvená v návrhu zákona o digitální ekonomice je teprve projednávaná v Poslanecké sněmovně, a tudíž tento stav trvá i nadále.[8]

DSA Důvěryhodné oznamovatele privileguje tím, že jejich oznámení o nelegálním obsahu vůči poskytovateli musí být vyřízeno přednostně a bez zbytečného odkladu opatřením v souladu s čl. 16 DSA. Tímto by se dle názoru Komise mělo docílit rychlé a efektivní ochrany v situacích, kdy ochrana prostřednictvím příkazu k blokaci vydaného soudem není z časového hlediska efektivní.

Vyhodnocení těchto opatření a dopadů DSA by měla Komise provést ke konci roku 2025.

Závěr

S ohledem na rostoucí finanční hodnotu mediálních práv ve sportovním odvětví lze očekávat sílící tlak na zefektivnění právní ochrany zainteresovaných subjektů.

Český zákonodárce prozatím za svými evropskými protějšky v ochraně živých vysílání zaostává a oprávněným subjektům nabízí jen „tradiční“, pomalé prostředky ochrany. K reálným dopadům DSA zatím neexistuje relevantní judikatura, takže účinnost tohoto opatření lze k dnešnímu dni jen těžko posoudit.

V Česku není oproti dalším zemím příliš prozkoumán přístup k dynamickým příkazům, které by umožňovaly rozšiřovat již vydané rozhodnutí o blokaci na další domény, na kterých k porušení práv dochází. Změna by mohla nastat již brzy, pokud by došlo ke schválení pozměňovacího návrhu k vládnímu návrhu zákona o digitální ekonomice, který je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně v rámci druhého čtení. Tento návrh novelizuje § 40 Autorského zákona, který by měl nově určitou variantu dynamického příkazu k blokaci přímo obsahovat.[9] Na jeho výsledné znění si však v tuto chvíli musíme zatím počkat.