V souvislosti s oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bylo do insolvenčního zákona, konkrétně do § 398 odst. 6 insolvenčního zákona, zavedeno právo dlužníka nevydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplyne, že hodnota dlužníkova obydlí přesahuje hodnotu určenou Nařízením vlády o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení ze dne 22. 7. 20019 (dále jen „Nařízení vlády“). Obecným deklarovaným cílem Nařízení je stanovit způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, jako výjimku z pravidla zpeněžování celé majetkové podstaty.
Obydlí se dle schváleného Nařízení vlády nachází v místě dlužníkova bydliště, v němž se převážně zdržuje a rozumí se jím každá věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotka nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo část věci užívaná k témuž účelu, jestliže je bytem, včetně pozemků tvořících s obydlím funkční celek. Chráněným obydlím však nemusí být jen nemovitá věc, ale například též věc movitá jako například karavan, jestliže dlužníkovi slouží k bydlení. Podmínkou ochrany je dále vlastnické právo k obydlí před zahájením insolvenčního řízení.
Smyslem ochrany dlužníkova obydlí je zachovat do určité míry materiální zázemí dlužníkovi při oddlužení a nevytrhnout jej z jeho místních sociálních vazeb (tj. zaměstnání, rodinné vazby, plnění předškolních/školních povinností nezletilých dětí atd.). Nevydání obydlí ke zpeněžení tak snižuje fixní měsíční náklady na udržení minimální životní úrovně dlužníka, které by dále musel vynaložit na nové bydlení, přičemž příjmy dlužníka nad tyto náklady mohou být distribuovány mezi nezajištěné věřitele.
Hodnota obydlí se poté určí jako součin částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti a koeficientu zohledňovaných osob. Zohledňovanou osobou se pro určení hodnoty rozumí osoba, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti a které je zároveň dlužník povinen poskytovat výživné. Přesný způsob výpočtu včetně koeficientů potřebných pro zjištění výsledné hodnoty dlužníkova obydlí stanoví též Nařízení vlády. Ochrana se bude dále vztahovat pouze na dlužníky s nanejvýš průměrnými majetkovými poměry. Dlužníci s rozsáhlejším majetkem, u nichž zpeněžením hodnotného obydlí zpravidla dojde k významnému nebo i úplnému uspokojení pohledávek věřitelů, se této ochrany nebudou schopni dovolat. Současně by ochrana obydlí i u těchto případu směřovala proti zamýšlenému účelu Nařízení vlády.
Avšak právo dlužníka nevydat ke zpeněžení své obydlí, jehož hodnota nepřesahuje hodnotu stanovenou, se nedotýká případů, kdy nemovitá věc, v níž se obydlí nachází, tvoří zajištění pohledávky věřitele, tedy vázne na ní např. zástavní právo. Zajištění věřitelé (pozn. věřitelé, jejichž pohledávka je zajištěna majetkem náležícím do majetkové podstaty dlužníka, tj. je k majetku dlužníka zřízeno ve prospěch věřitele zástavní, zadržovací právo či jiný zajišťovací institut) se v oddlužení uspokojují pouze ze zpeněžení zajištění a zpeněžení bude stejně jako doposud záviset na pokynu zajištěného věřitele.
Pro zajištěné věřitele je tedy zásadní, že dle § 409 odst. 4 insolvenčního zákona „majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli.“. Ochrana dlužníkova obydlí tedy není absolutní a i přes změnu insolvenčního zákona mohou nastat případy, kdy bude dlužník povinen vydat své obydlí ke zpeněžení bez ohledu na jeho hodnotu.
Diskuze k článku ()