Tím podle názoru autora nařízení zřejmě vybočuje z mezinárodního lidskoprávního rámce, a dokonce i z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou jí svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie.
Hodnotící úsudky bývají ovlivněny vlastní zkušeností, dobrou nebo špatnou, ale i vlastní oblibou, touhou či jiným pocitovým hnutím mysli (emocemi). Mohou se týkat až niterného prožití ducha. Kupř. procítění oblažení nebo vnitřního klidu a míru. Podle okolností a osobnostní jedinečnosti není vyloučen ani vnější tělesný projev, např. slzy štěstí, ovšem ani hněvivé „puknutí vzteky“. Ne nadarmo mluvíme o „době emoční“. Navíc v technologizované společnosti.
Úvodem si můžeme položit řečnickou otázku, která souvisí s dále zmiňovaným evropsko-unijním nařízením o digitálních službách z podzimu loňského roku.
Má být „obranyschopná lidovláda“ za všech okolností právně pojímána i jako boj proti části lidu ve smyslu boje proti – z hlediska unijní a státní politiky – nepříznivému společenskému dopadu různých pocitových výlevů, pramenících z lidu? Má tomu tak být i tehdy, jestliže takové pocitové výlevy jsou legální? I tehdy, jestliže se nejedná o zákonně, tedy demokraticky vymezené právní delikty, kterých je celá řada, lišící se právní povahou a mírou společenské škodlivosti?
A to vše za dlouhodobě zavedeného stavu v Evropské unii a jejích členských státech (ovšem i jinde ve světě), kdy samy politické volby, včetně volby prezidenta republiky, jako např. u nás, bývají podstatnou měrou založeny na politické reklamě, která pro stát přijatelným způsobem cílí právě na pocity voličů a politicky účelově s nimi záměrně pracuje? Navíc za stavu poměrně častého myšlenkového neklidu až zmatení nebo úmyslného matení zrelativizovaných hodnot. Mají politiky, které státy o své vůli svěřily Evropské unii, tyto a podobné otázky právně řešit? Smějí je vůbec řešit?
Zraňující, šokující a rozrušující názory lidí
Některé hodnotící úsudky včetně názorů a jiných mínění mohou mít pro někoho pobuřující, ale i objektivně šokující nebo rušící vlastnosti dotýkající se pokojného stavu, třeba i nicnedělání a pohodlnosti. Např. mohou rušit pohodu (i při strčení „hlavy do písku“) či pověstný „klid na práci“ anebo zneklidnit „vlažné“ v jejich okatém nezájmu. Mohou tak rozhýbat ustrnulý pohyb, a tím probudit život. I takové projevy požívají ústavní ochrany svobody projevu, ač nemusí být každému libé. Vzpomeňme mnohá slova prorocká, která měla u lidí vyburcovat ducha.
Právě zde však může spočívat právní problém s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách), a to z mezinárodního a ústavního hlediska svobody projevu, resp. i svobody myšlení, bez zasahování orgánů veřejné moci. Proto se nejedná o žádnou okrajovou technikálii.
Nařízení nabývá účinnosti, kromě dílčí dřívější účinnosti, za necelý rok, dne 17. února 2024. Nařízení je známo pod anglickou zkratkou DSA ze slov Digital Services Act.
Dodejme, že celkově nařízení věcně vychází z dosavadního stavu navozeného jednáním (i právním stykem) nadnárodních obchodních korporací a směrnicí EU o elektronickém obchodu z roku 2000. Zmíněné nařízení dnešní stav v zásadě jen kodifikuje. Vedle novot, spočívajících kupř. ve stanovení dohledu nad poskytovateli služeb, nařízení např. kodifikuje již zavedené „moderování“ vloženého obsahu, od omezení viditelnosti zákaznického příspěvku až po zrušení celého účtu,[1] nebo kodifikuje dobrovolné kodexy chování poskytovatelů služeb. Zavedený stav na trhu je nyní právně zpřesněn a dále rozveden. Nařízení zvyšuje transparentnost služeb a přináší i další věci. Slabé postavení dotčených příjemců služeb, zejména u hostingu skrze platformy online, nařízení právně posiluje. Vedle toho zavádí mechanismus reakce na krize, jako byla např. nedávná epidemie, ale může jí být i vážné ohrožení veřejné bezpečnosti při protivládních nepokojích. Dále nařízení stanoví některé zpravodajské a jiné povinnosti vymezených poskytovatelů služeb, jakož i dohled nad nimi, vyšetřování, kontrolu, pokuty aj.
Nařízení o digitálních službách ve své podstatě a smyslu klade důraz na ochranu veřejnosti před společensky škodlivým obsahem, který chce EU potírat podle právně materiálního znaku míry společenské škodlivosti, resp. společenské nebezpečnosti. Aniž by se ale muselo jednat o zákonem zakázaný obsah (veřejnoprávní nebo soukromoprávní delikt ze zákona). Může jít o obsah, jímž zákazník porušuje „jen“ obchodní podmínky soukromého poskytovatele služby, hospodářsky sledujícího svůj zisk na trhu.
Právně-politická otázka zní, proč nepostačuje „jen“ nezákonný (zakázaný) obsah (illegal content, contenu illicite), který orgány EU berou za společensko-ochranně nedostatečný. A z jakého spravedlivého a v demokratické společnosti zároveň nezbytného důvodu je nutné, byť nepřímo, poněkud úkosem přes obchodní podmínky třetích osob, dále omezit svobodu projevu?
Odpověď zřejmě hledejme v současných politických „výzvách“ Evropské komise a v dobově převládající politické ideologii, včetně snahy o politické a právní řízení dobra bezmála půl miliardy obyvatelstva Evropského hospodářského prostoru včetně států EU.
Nepříznivé dopady na pohodu jako systémové riziko a právní pochybnost o svěření pravomoci EU
Podle čl. 34 tohoto nařízení platí příkazy posouzení systémových rizik a podle čl. 35 postupy zmírňování těchto rizik. Povinnosti se týkají definovaných poskytovatelů velmi velkých platforem online, jako je Facebook, Instagram, Twitter, YouTube, a velmi velkých internetových vyhledávačů, např. Google, které jsou podstatným způsobem, kupř. usazením, spojeny s EU. Pomocí technologických platforem online jsou poskytovány hostingové služby, které spočívají v elektronickém ukládání informací příjemce služby (zákazníka), a to na jeho žádost.
Mezi systémová rizika služeb patří, krom jiného, jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady související mj. se „závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob“ (person’s physical and mental well-being, le bien-être physique et mental des personnes), viz čl. 34 odst. 1 písm. d) in fine cit. nařízení.
Subjektivní stav tělesné a duševní pohody patří mezi vnitřní stavy každého jedince. Lze na něj logicky usuzovat jen podle vnějších okolností, pokud by prokazatelně nastaly. Není proto jednoduché nalézt právně objektivní hlediska racionální optimalizace tohoto právního pojmu. Navíc vyjadřuje stav nitra, který může být proměnlivý, nikoli jen jiný, u každého konkrétního jedince. Např. proměnlivý i během jednoho dne podle změn nálady.
Nadneseně řečeno, pro „obecnou pohodu“ lidí bychom mohli na platformu vkládat např. roztomilé fotografie „koťátek“ či videa obsahující veselé příhody z „psího života“. I tak bychom ale zřejmě narušili pohodu, byť zřejmě nikoli „závažně“, komunity alergiků na kočičí nebo psí chlupy. Mohli bychom je eventuálně, ovšem do jisté míry předvídatelně, třeba i pocitově ranit nepřímým připomínáním jejich nemoci, začasto psychosomatické povahy. Nemluvě o lidech trpících fobií z koček nebo psů.
Důsledkem toho všeho by mohla být hrozba rozdělení společnosti na „pohodáře“ a „potížisty“, kteří by rozrušovali ostatní např. svým kritickým myšlením, ale i veselím.
Nepříznivý důsledek na duševní (nebo i tělesnou) pohodu osob přinášejí některé internetem šířené informace nezákonného obsahu. Např. skutky, které jsou trestnými činy z nenávisti anebo přečinem až zločinem šíření poplašné zprávy, která již pojmově vyvolává „nebezpečí vážného znepokojení“ obyvatelstva, ač je nepravdivá (§ 357 tr. zákoníku). Co je právním deliktem v oboru soukromého nebo veřejného práva, vyplývá z jeho zákonného vymezení. Potud je věc jasná a v členských státech EU a EHP, co do znaků skutkových podstat deliktů ze zákona, zásadně stejná nebo srovnatelná.
Ke zmírňování systémového rizika závažných negativních důsledků pro tělesnou a duševní pohodu osob však slouží mj. úprava smluvních podmínek poskytování služeb, které jsou obsahem smlouvy se spotřebitelem či jiným zákazníkem, aj. Jedná se o distančně uzavírané smlouvy adhezního typu. Zákazník nemá žádný vyjednávací prostor o obchodních podmínkách. Co je nebo není „společensky škodlivé“, tj. smluvně nepřípustné, globálně stanovuje obchodní společnost poskytující služby informační společnosti „všemu světu“ za účelem svého zisku, i kdyby takový obsah byl legální podle práva EU nebo členského státu.
Z právní praxe je známé, že některé obchodní podmínky jsou co do smluvně „škodlivého obsahu“ (harmful content) právně přísnější (více svobodu projevu omezující) nežli zákonná vymezení právních deliktů (nezákonný obsah). Protiprávní obsah, spočívající v porušení smluvní zdržovací povinnosti uživatele služby, bývá v praxi i podstatně širší a zejména vágnější nežli protiprávní obsah, spočívající v porušení zákonné zdržovací povinnosti u deliktů ze zákona.
Příkladem slouží používání nedostatečně nebo vůbec nevymezeného (a zároveň módního) slova „dezinformace“ v obchodních podmínkách při právním styku.[2] Takový výraz připouští různý výklad. Proto musí být použito výkladové pravidlo podle občanského zákoníku, a to v pochybnostech vyložit výraz „dezinformace“ k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, tzn. k tíži poskytovatele služby; viz § 557 o. z.
Běžně se odedávna říká „fáma“, která bývá projevem lidských pocitů a míří na tyto pocity. Kupř. fáma typu „strašáku“. Vypuštění fámy do oběhu, zpravidla přímo nebo nepřímo úmyslně, může vést k emočnímu uspokojení. Např. u fámy typu „vzdušných zámků,“ vyvolané touhou po naději, byť by se jednalo o naději falešnou. Fáma nemusí mít jen negativní význam. V současné době ale bývá u nás, v Evropské unii (a EHP) výraz „fáma“ politicky zatlačen údernějším výrazem „dezinformace“,[3] aniž je ale dostatečně právně zřejmé, zda má jít vždy o totéž.
Proč bývají některé obchodní podmínky přísnější než delikty ze zákona, vyplývá již z vysoké tržní síly poskytovatele hostingových nebo jiných služeb informační společnosti. Jaký obchodní model se mu líbí či mu přináší největší zisk, takové obchodní podmínky si sám zvolí postupem typu „ber, nebo nic“. V případě používání „velmi velkých platforem online“ nebo „velmi velkých internetových vyhledávačů“ se zpravidla jedná o obchodní podmínky globálního významu a dopadu. Ve své podstatě tak poskytovatelé těchto služeb ve své oblasti společenského života zásadně, přinejmenším potenciálně, upravují, ovšem za účelem svého zisku, téměř celoplanetární chování lidstva.[4]
Jiný důvod zřejmě spočívá v tom, že poskytovatelé služeb se o své vůli snaží vyhovět politickým přáním a zájmům orgánů EU, ale i jiných států. V opačném případě by mohli být za „potížisty“, což by ve svém důsledku mohlo nepřímo ohrozit jejich obchody a výnosnost služeb na určitém území.
Na přísnosti obchodních podmínek by samo o sobě nemuselo být nic špatného, pokud by si svým obsahem a účelem hodnotově hleděly vysokých cílů duchovních a mravních. Zda a nakolik tomu tak ve skutečnosti podstatnou měrou je, zůstává předmětem nepředpojatých věcných zkoumání. Z citovaného nařízení EU ale vyplývá, že orgány veřejné moci EU s rozsahem i pro EHP jako by předpokládaly jednak právní platnost cizích, adhezně uzavíraných obchodních podmínek za stavu tržní síly, což lze v jednotlivých případech eventuálně vyvrátit, jednak jejich vysokou hodnotu pro lidské bytí ve vší rozmanitosti. A to již může být věcí názorů, které se mohou vzájemně i zásadně lišit tak, jak se lišíme již v samém pojetí člověka a smyslu života.
Abychom ale nebyli přehnaně kritičtí.
Jistěže si lze představit, že tělesná a duševní pohoda lidí může být za jistých okolností potenciálně právně chránitelnou hodnotou, jako ostatně cokoli. Závažné narušení pohody by však muselo patřit mezi zákonné znaky skutkové podstaty deliktu ze zákona, což nepatří. Leda bychom o tom mohli uvažovat z hlediska obsahu nemajetkové újmy v zákonem vymezených, popř. ujednaných případech, kdy by závažná ztráta pohody patřila mezi nemajetkové ztráty oběti přivozené v důsledku protiprávního činu. Všechno to jsou ale legální otázky deliktního práva členských států EU (a EHP). Nikoli tedy zmíněného ani jiného nařízení EU. I tak by ale závažná ztráta pohody mohla medicínsky hraničit či přesahovat do diagnostikovatelné a léčitelné posttraumatické stresové poruchy, která mezinárodně klasifikačně patří mezi duševní poruchy a poruchy chování.[5] A to bychom se již dostali k újmě na zdraví oběti v důsledku legálně vymezeného protiprávního činu, se kterou deliktně počítá občanský zákoník. Tak daleko ovšem zmiňované nařízení EU nejde, ani jít nesmí.
Pokračování článku naleznete na portálu Právní prostor pod tímto odkazem.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Vzpomínám na dobu nesvobody, jak praví zákon, v Československu v letech 1948-1989, kdy např. filmové podniky svým způsobem „moderovaly“ filmy tím, že na základě politických pokynů komunistů např. omezovaly přístupnost, tedy i „viditelnost“, některých (ovšem legálně nezakázaných) filmů jejich promítáním jen krátkodobě či jen v okrajových kinech apod. Přihodilo se to např. Kladivu na čarodějnice režiséra Otakara Vávry z roku 1969, které mohlo být v roce 1970 distribuováno do kin jen omezeně. V Praze smělo být promítáno jen mimo kina v centru města. Film by mohl u diváků vyvolat politicky nežádoucí připomenutí podobnosti s atmosférou politických procesů v Československu v 50. letech, včetně justičních vražd a stranické víry. Dalších příkladů bychom našli celou řadu, včetně knižního trhu nebo výstav. Některá vydání (legálně nezakázaných) knih byla „moderována“ politicky nuceně nízkým nákladem, který zdaleka neodpovídal poptávce čtenářů, např. u knih Bohumila Hrabala, vydaných v 70. a 80. letech. Politická licoměrnost se někdy projevila tím, že některé knihy nebo gramofonové desky byly obchodně určeny jen na vývoz. Nikoli pro domácí trh, ač by o ně byl u nás zájem. Na domácím trhu byla politicky sledována jiná dobová hlediska „ochranného“ významu.
[2] Srov. autorův příspěvek Dezinformace jako právní problém, epravo 12. 7. 2022 [cit. 10. 2. 2023].
[3] Nařízení o digitálních službách ve svém odůvodnění používá výraz „dezinformace“, aniž jej právně definuje, vedle též „jiného obsahu“ (a mimo nezákonného obsahu), a to vždy z hlediska vyvolání společenských nebezpečí; viz rec. 2 a 9.
[4] Možnost širokého dopadu jednotlivé zákaznicky uložené informace na velmi velké platformě online zvyšuje běžná použitelnost automatických překladačů textů do cizích jazyků, jimiž bývají tyto platformy vybaveny.
[5] Diagnóza Dg. F43.1 spadající do skupiny reakcí na těžký stres a poruch přizpůsobení podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), sděl. č. 495/2003 Sb., v pozdějším znění. Od ledna 2022 nabyla účinnosti 11. revize této statistické klasifikace. Platí však u ní dvouleté zaváděcí období.
Diskuze k článku ()