Zákon na ochranu zvířat proti týrání v praxi

Dne 1. 2. 2021 vstoupila v účinnost rozsáhlá novela zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání”). Tento zákon si klade za cíl zlepšit podmínky zvířat v chovech, ale rovněž posílit pozici státu v samotném boji proti problematickým chovatelům, zakazuje týrání zvířat i všechny formy propagace týrání zvířat, přičemž pod pojmem zvíře rozumí každého živého obratlovce mimo člověka. Novela se dotkla především chovatelů zájmových zvířat, tedy tzv. domácích mazlíčků, ale zavedla také novou přesnou definici množírny, nebo informační povinnost při prodeji a darování štěňat.

Co přesně se považuje za týrání? Zákon na ochranu zvířat proti týrání obsahuje výčet situací, které lze považovat za týrání. Mezi příklady lze uvést:

• Usmrcení způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení,
• zacházení se zvířetem, které vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání,
• opuštění zvířete s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat,
• chov zvířat v nepříznivých podmínkách nebo tak, aby si navzájem způsobila utrpení nebo
• omezování výživy zvířete nebo podávání potravy, která zvířeti způsobí útrapy.

Novela zakázala prodej či předání psa nebo kočky na veřejném prostranství, ke kterému často docházelo v případě nelegálních chovů či chovu zvířat v nevhodných podmínkách. Mimo jiné byl rovněž zaveden zákaz celoročního chovu zvířat ve vazném ustájení, přičemž od roku 2027 by mělo dojít k úplnému zákazu klecových chovů nosnic vajec a od února roku 2022 začne platit zákaz drezúry nově narozených volně žijících druhů zvířat. V neposlední řadě je nyní Ministerstvo zemědělství nově oprávněno hradit obcím účelně vynaložené náklady spojené s umísťováním týraných zvířat do náhradní péče v případech, kdy takové náklady přesáhnou částku 200.000,- Kč.

Mezi hlavní změny, které tato úprava přináší, patří citelné restrikce, jež mohou být uloženy za týrání zvířat. Minimální výše pokuty za týrání zvířat v problematických chovech zaměřených na zisk (tzv. množírny) činí 5.000 - 10.000,- Kč, dle provinění, nicméně maximální výše pokuty se může vystoupat až do jednoho milionu korun, nehledě na to, že se nová úprava prolíná s novelou trestního zákoníku, kterou byl zaveden nový trestný čin chovu zvířat v nevhodných podmínkách, ale také nový druh trestu, jímž je zákaz držení a chov zvířat. 

Asi netřeba zmiňovat, že dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”), sice zvíře není věcí, ale použijí se na něj ustanovení o věci, které ovšem nesmí odporovat jeho povaze. Přesto jsme v novějších právních úpravách svědky postupného odvěcnění zvířat, kdy dřívější přístup ke zvířeti jako věci se mění na přístup k živému tvoru. 

Lze to vcelku dobře pozorovat také v soudní praxi, kdy jako příklad uvedu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, které se zabývalo problematikou sporu o vydání psa. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že je při posuzování důvodnosti žaloby na vydání zvířete (psa) nutné přihlédnout i k povaze zvířete jako živého tvora, přičemž i žalobu na vydání psa podanou jeho majitelem lze zamítnout pro zneužití práva. Nejvyšší soud tak připustil zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy. Odůvodnění soud vystavěl na myšlence, že při hodnocení všech relevantních okolností je zapotřebí přihlédnout především k povaze zvířete jako živého tvora, který se na svého pána silně fixuje a odloučení mu způsobuje či mohlo způsobit psychickou újmu. 

Také odborná literatura reaguje na výrazný hodnotový posun, k němuž došlo v oblasti právního vnímání zvířat, když uvádí, že „Ustanovení [§ 494 občanského zákoníku] má především hodnotový význam a vytýká před závorku živé zvíře jako společníka člověka, přiznává existenci emocionální vazby mezi nimi a chrání elementární principy humanity”[1]. Je více než zřejmé, že stav a povaha zvířete je vždy individuální a paušalizace v tomto směru není příliš možná, nicméně i dle komentáře[2] je zde položen základ pro to, aby živé zvíře nebylo vystaveno pocitům úzkosti nebo strachu, aby mu nebyla způsobena bolest a nevznikal u něj stres či dokonce hrozba uhynutí. 

Nyní už ale k případům týrání zvířat a soudní praxi. Trestní soudy jsou při ukládání sankcí povinny postupovat dle § 39 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník”) a tedy přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. V oblasti týrání zvířat najdeme i mnoho mediálně známých případů, jako např. rozsudek 6 To 163/2019-166, ze dne 3. 4. 2019, kterým byl konečným rozhodnutím ukončen případ týrání psa z Děčína. Obviněný byl uznán vinným ze spáchání přečinu týrání zvířat dle § 302 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný se dopustil trestného činu tím, že špatně nakládal se svým psem, který mu byl následně odebrán. Toto špatné nakládání mělo zahrnovat především bití kovovou nohou od stolu a opakované bodání nožem, kterým byla zvířeti způsobena rozsáhlá zranění, včetně ztráty levého očního bulbu. Tato zranění logicky způsobila trvalé následky na zdraví psa, a to jak v podobě ztráty zraku, tak také potíže při příjmu potravy. 

Obviněný podal proti rozsudku odvolání, neboť uložený trest se mu jevil jako nepřiměřeně přísný, přičemž také státní zástupce podal ve věci odvolání ve prospěch obviněného. Státní zástupce argumentoval tím, že obviněnému svědčí polehčující okolnost v podobě jeho doznání a také fakt, že v minulosti nebyl uznán vinným ze spáchání přestupku. Přesto se Krajský soud Ústí nad Labem, který rozhodl o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně 1 T 117/2018–140, ze dne 31. 1. 2019, ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a vyzdvihl, že skutečnost, že k poslednímu útoku byly na psa použity hned dva předměty (kovová noha od stolu a nůž), umožňující razantní jednání a nesoucí potenciál vzniku vážných následků značné intenzity, obviněnému přitěžuje a dokládá zvrácenost jeho jednání.  

Krajský soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně v úvaze, při které u trestu zohlednil vícečetnost nevratných zásahů do tělesné integrity týraného psa, která je zřejmá ze současné ztráty levého oka, poranění čelisti, zubů, ale také dopadu na příjem potravy a další zdravotní potíže. Soud rovněž neshledal, že by projevení lítosti bylo ze strany obviněného upřímné, naopak konstatoval, že se domnívá, že lítost cítí pouze nad sebou samým z důvodu hrozícího trestu, nikoliv nad samotným spáchaným skutkem nebo zvířetem, které se stalo jeho obětí (což je u případů týrání zvířat poměrně běžný jev). Po zhodnocení všech důkazů, došel odvolací soud k závěru, že za těchto okolností je namístě nepodmíněný trest a odvolání tak nelze vyhovět. Krajský soud se závěrem souhlasil, nicméně odlišil se ve výměru trvání nepodmíněného trestu odnětí svobody, kterou odvolací soud určil na 21 měsíců. Konstatoval, že tresty v tomto rozsahu jsou standardně ukládány osobám s podstatně rozsáhlejší trestní minulostí, než jaká je vykazována v případě obviněného, které jsou hůře napravitelné, nebo se u nich projevuje recidiva. Předmětný rozsudek byl tedy Krajským soudem částečně zrušen, konkrétně ve výroku o výměře trestu odnětí svobody, a to na dobu trvání 16 měsíců.

Přestože bylo jednání obviněného zavrženíhodné, soud musel postupovat v souladu se zákonem, když v konečném důsledku rozhodl ve prospěch obviněného. Soud se z počátku přikláněl k tvrdšímu trestu především z důvodu citlivosti celého případu a konečného stavu zvířete, nicméně v konečném důsledku byl svým způsobem nucen zvolit cestu mírnějšího trestu, a to z důvodu, že musel vzít v potaz určitá kritéria, dle kterých se rozhodují obdobné případy. Přestože je jistě zřejmé, že zvířata nejsou lidé, existují studie[3] a odborné články[4] z oblasti psychiatrie, které poukazují na to, že člověk jednající agresivně vůči zvířeti bude mít velice pravděpodobně sklony k agresivitě i vůči lidem (často se takové jednání stupňuje, kdy nejdříve dochází k agresivitě vůči zvířeti, která se potom přesune ze zvířete na jiného člověka). Otázkou zůstává, jestli by důraznější postihování týrání zvířat nemělo v konečném důsledku pozitivní vliv na případy násilí vůči lidem, protože by předcházelo nežádoucímu agresivnímu chování už v jeho zárodku. Zda jsou mírnější tresty v takovýchto případech účelné je otázkou diskutabilní, přesto je to realita, se kterou se v rozhodovací praxi případů týrání zvířat setkáváme poměrně často. 

---