Příspěvek se v té souvislosti blíže zaměřuje na problematiku napodobování uměleckých stylů. Autor prezentuje možná řešení několika modelových situací. Vychází přitom z premisy ochrany vstupního obsahu do procesu strojového učení umělou inteligencí, jakož i ochrany před následným rozšiřováním takto produkovaných děl a jiných výtvorů z hlediska autorského práva a práva proti nekalé soutěži, při zohlednění ochrany tvůrčí investice.
První část článku si můžete přečíst zde.
Porušování práv umělou inteligencí
K otázce porušování autorských a jiných práv nástroji AI je zapotřebí uvést, že porušování práv jako nežádoucímu právnímu jevu lze účinně bránit regulací možnosti čerpat chráněný obsah do procesu učení AI. Předně je třeba na tomto místě uvést, že Česká republika transponovala směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu, která kromě jiných ustanovení zavedla do českého autorského zákona nově licenci dle § 39c aut. zák. k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat a nově také licenci dle § 39d aut. zák. k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat k vědeckému výzkumu.
Při analýze těchto nových ustanovení autorského zákona je možné zjistit, že § 39c aut. zák. upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat (angl. data mining).[1] Oprávněnou osobou je každý, kdo zhotoví rozmnoženinu díla za účelem automatizované analýzy textů nebo dat v digitální podobě, prováděné za účelem získání informací zahrnujících mj. vzory, tendence a souvztažnosti; takto zhotovenou rozmnoženinu je oprávněn uchovat pouze po dobu nezbytnou pro účely této automatizované analýzy textů nebo dat. Zákon upravuje možnost autora zapovědět tento způsob užití díla. Musí tak ovšem s ohledem na okolnosti učinit zjevně. Uvedená výjimka najde své uplatnění např. při strojovém učení nástrojů AI, tedy při jakémkoli vytěžování dat z digitální předlohy. Výjimka je pojmově omezena pouze na texty a data. Jde o pojmy, které autorský zákon nově zavádí až v souvislosti s touto výjimkou od roku 2023. Problematický může být výklad toho, co se rozumí daty, kdy však dle smyslu a účelu výjimky by mělo jít nejen o prosté nechráněné informace, ale i autorsky chráněná díla, příp. i jiný chráněný obsah.
Vedle toho § 39d aut. zák. upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat k vědeckému výzkumu. Oprávněnou osobou je pouze vysoká škola nebo právnická osoba provádějící vědecký výzkum, který je prováděn ve veřejném zájmu nebo neziskově, a dále instituce kulturního dědictví (ty jsou uvedeny v § 37b aut. zák.). Rozdíl ve způsobu užití se liší od výjimky dle § 39c aut. zák., a sice že spočívá v časovém testu. Oprávněné osoby jsou povinny takto zhotovenou rozmnoženinu uložit s vhodnou úrovní zabezpečení a mohou ji posléze uchovávat pro účely vědeckého výzkumu, vč. ověření výsledků výzkumu, a tedy nikoli pouze na dobu nezbytně nutnou.
Dle současné právní úpravy proto možnost čerpat chráněný obsah v zásadě limituje § 30 aut. zák. ve spojení s nově zavedenou výjimkou dle § 39c aut. zák. (příp. § 39d aut. zák.), která umožňuje pouze analýzu obsahu (dat). Z hlediska kategorizace právních otázek s tím souvisejících je třeba rozlišovat porušování autorských práv na vstupu, dále porušování autorských práv na výstupu vč. možného deliktu nekalé soutěže (§ 2976 o. z.) a dále je třeba se zabývat otázkou právního systému limitace použitého vstupního obsahu, příp. licenčním systémem, vyvažujícím zájmy nositelů práv ke vstupnímu obsahu, tvůrců a uživatelů AI.
Praktický problém limitace či regulace možnosti čerpat chráněný obsah do procesu strojového učení AI ovšem zůstává, neboť se v praxi vůbec velmi obtížně odhaluje, zda chráněný obsah či jeho část byl převzat, či nikoli. Pokud dojde k převzetí chráněného obsahu, někdy samotní tvůrci chráněného obsahu nejsou schopni pomocí v současnosti známých a dostupných technických nástrojů tuto skutečnost zjistit. Třebaže i vstup dat a nakládání s nimi v procesu strojového učení AI musí být legální, právní úprava se více soustředí na výsledek tohoto procesu, kterým je vzniklý výtvor, neboť to je právně známé a relevantní dlouhou dobu předtím, než se objevily první nástroje AI. Historicky totiž z hlediska práva na ochranu duševního vlastnictví a nekalé soutěže nebylo prakticky významné, že někdo vytváří nové dílo na základě původního. Navíc často se tak odehrávalo v soukromí, které je zcela postaveno mimo dosah těchto práv. Rozhodný proto byl až okamžik, kdy výtvor vznikl a začal být sdílen veřejností. Okamžik vzniku a sdílení veřejností ovšem spadá v případě nástrojů AI založených na bázi softwarové aplikace v jeden a tentýž okamžik, což je optikou současné právní úpravy novum. Z toho důvodu lze učinit dílčí závěr, že s nástupem nástrojů AI do procesu tvorby autorských a jiných výtvorů je třeba rozlišovat porušování práv při vstupu do procesu strojového učení AI a porušování práv vytvořením výtvoru. Lze také předpokládat, že zvláštní relevanci bude mít zejména v kontinentálním systému práva v této otázce právo nekalosoutěžní, neboť hlavně u tzv. přetvářecích (transformativních) způsobů užití autorskoprávně chráněných výtvorů půjde většinově o konkurenci původnímu dílu nebo dílům, vzniklou na základě těžení z cizího úsilí (tzv. freeriding).
K hypotetické otázce možného zavedení právně nového systému limitace použitého vstupního obsahu lze předeslat, že jde o problematickou otázku, a to především z důvodu, že vše, co má potenciální ekonomickou hodnotu vyjádřitelnou v penězích, je chráněno již stávajícím systémem ochrany práv duševního vlastnictví. V nejširším slova smyslu i pomocí posesorní ochrany, tj. držby v občanském zákoníku ve vztahu k prostým nechráněným informacím.[2] Z toho důvodu by bylo nejprve nezbytné se vypořádat s premisou, že odpovědnost za porušení je již upravena ve stávající podobě dostatečně. Problém je zde ale praktický, že přebírání obsahu do procesu strojového učení AI nelze nijak zabránit. Není daleko od reality, že AI jako nový a moderní technický jev zkouší maxima možností společnosti; právních či etických hodnot si nevšímá. Proto se zřejmě ještě v budoucnu projeví, zda současné limity právní úpravy a právních omezení jsou dostatečné i z hlediska praktického fungování. Nyní lze leda uvažovat o možnosti doplnění stávající úpravy o systém veřejnoprávních bezpečnostních kontrol a reportů, jaký obsah je do strojového učení vkládán, a možné technické blokaci, jako tomu bylo dříve u hmotných nosičů s chráněným zvukovým či zvukově obrazovým obsahem.[3]
Posledním souvisejícím bodem této kapitoly, ke kterému je třeba se vyjádřit, je licenční systém vyváženosti, která také souvisí s ochranou před porušováním autorských práv. Pomyslným ideálním modelem by nepochybně byl model založený na licencování veškerého chráněného obsahu a z toho plynoucí licenční zisky nositelům práv. Ovšem důkazem toho, že takový model není celosvětově akceptovatelný, je to, že se neprosadil ani v dosavadním vývoji. Nepochybné je, že takový systém není slučitelný s majetkovými zájmy průmyslu týkajícího se AI. Střetávají se zde protichůdné zájmy a není ani možné komplexně licenčně řešit veškerý obsah volně dostupný na internetu. Jediné prosaditelné řešení je proto možné zřejmě spatřovat v systému licencování, založeném na analogickém principu fungování licenčního modelu v hudebním a filmovém průmyslu. Tento model, ačkoli ne celosvětově funkční a použitelný, ovšem nese dlouho známý neduh komplikovanosti, která s postupem času a vývojem nových technologií roste. Stejně tak s sebou nese nežádoucí vedlejší efekt ekonomické preference majetkových zájmů zúčastněných osob na úkor tvůrců.
Harmonizace právních aspektů umělé inteligence a autorského práva
Harmonizace právních aspektů AI a autorského práva předpokládá sledování dalšího vývoje v oblasti AI a práva duševního vlastnictví zejména v EU a USA. V této kapitole popíšeme, co se jeví, že by mohlo mít v této otázce vliv na další právní vývoj.
Předně, shoda u obou regionálních právních úprav EU a USA spočívá v tom, že zde nejsou přiznávána autorská práva k dílu vytvořenému jinak než fyzickou osobou. Je tedy, jak bylo i výše uvedeno, vyloučeno, aby autorské dílo vzniklo jinak než na základě lidské tvůrčí duševní činnosti, lapidárně řečeno, je vyloučeno, aby autorem díla byl stroj. Právní úprava autorského práva USA se ale odlišuje v otázce užití autorského díla, neboť se v USA široce uplatňuje tzv. doktrína fair use. Na tuto rozdílnost jako významnou poukazují již recentní publikační výstupy k tématu umělé inteligence.[4] Je tomu tak z důvodu, že pomocí doktríny fair use se bude hodnotit jak problematika porušování práv na vstupu do procesu strojového učení AI, tak i samotný výtvor a nakládání s ním. Rozdílně pak v České republice a obecně v kontinentální právní úpravě budeme problematiku porušování práv posuzovat pomocí právní úpravy dovolených užití, tj. výjimek a omezení a práv proti nekalé soutěži.
V případě obou systémů právní úpravy bude mít význam vložená investice a její zohlednění s těmi důsledky, aby tvůrce vloženého obsahu mohl získat podíl na výsledku. Zohlednění podstatnosti tvůrčí investice do vloženého obsahu by pak nejspíše odpovídalo shora navrženému řešení u modelové situace A, kdy zadání několika klíčových slov uživatelem AI by neznamenalo vznik autorství, naopak „naprogramování“ výsledků či jiné vynaložené podstatné úsilí uživatele (modelová situace B) by s sebou neslo vznik autorství uživatele či vznik spoluautorství (autorského podílu) na vzniklém výtvoru.
V USA by rozdílně od kontinentální právní úpravy mohl dále mít význam princip registrace u Patentového a známkového úřadu,[5] a to z důvodu, že tento úřad bude muset ještě dříve než soud posoudit otázku zápisné způsobilosti děl vytvořených pomocí AI. Princip formální registrace je přitom známý i jiným zahraničním úpravám, ale celosvětově se liší. Může jít o registraci dobrovolnou, povinnou pouze pro některé druhy autorských děl, anebo může jít o procesní podmínku uplatnitelnosti nároku u soudu.[6] Dle právní úpravy USA jde o omezení sui generis bránící tomu, aby soud přiznal práva a ochranu danému výtvoru. Na druhé straně však stojí argument, že registrace autorských děl dle autorského práva USA je spíše než cokoli jiného zejména procesní podmínkou možnosti žalovat porušení autorských práv u děl vytvořených na území USA před příslušnými soudy. Proto je otázkou, zda prvotní kontakt patentového úřadu může být věci nějak nápomocný, např. v tom směru, aby nepřímo určil směr posuzování děl vzniklých pomocí nástrojů AI. Konečné rozhodnutí, a to platí jak dle angloamerické, tak i kontinentální právní úpravy, bude nicméně záviset na soudu.
Diskusně je možné se zabývat otázkou, zda se prvního soudního rozhodnutí ve věci výtvorů vytvořeného nástroji AI dočkáme v kontinentálním, či angloamerickém právním prostředí. Celosvětová pozornost v oblasti autorského práva se nyní soustřeďuje na recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Andyho Warhola, týkající se sítotiskového vyobrazení barevných portrétních variací zpěváka Prince.[7] Je tomu tak z důvodu, že se daný případ týká jednak doktríny fair use, jakož i přetvářecích (transformativních) způsobů užití autorského díla s možným hospodářsko-konkurenčním dopadem na trh. Nejvyšší soud USA přitom rozhodl v neprospěch Andyho Warhola s odůvodněním, že jeho dílo nebylo dostatečně transformativní ve vztahu k fotografickému dílu původního autora (Goldsmith), jinými slovy, že jde o dílo odvozené, vytvořené reprodukcí díla původního. Dle Nejvyššího soudu USA drobné změny díla chráněného autorským právem nejsou transformativní v rámci principu fair use, pokud bylo změněné dílo užito komerčně pro v podstatě shodný účel jako původní dílo; soudy musí analyzovat konkrétní užití díla údajně porušujícího autorská práva, než určí, zda takové užití bylo transformativní. Rozhodnutí se týká umělecké licence (svobody) na užití chráněného díla jiného autora. Věc ovšem není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled jevit.[8] K danému závěru totiž Nejvyšší soud USA dospěl především s ohledem na komerční zaměření a stejný účel obou posuzovaných autorských děl. Významné proto při hodnocení bylo kritérium tržního dopadu dle doktríny fair use. Lze proto předpokládat, že pokud by účel a komerční zaměření bylo odlišné, mohl by soud dospět k opačnému závěru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom předcházela ještě rozhodnutí Okrskového soudu Spojených států pro jižní okres New Yorku[9] a Odvolacího soudu pro 2. obvod.[10] Prvostupňový soud rozhodl jinak, a to s odůvodněním, že díla mají jiný význam a poselství. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasil, což odůvodnil tak, že nový význam a poselství nestačí k tomu, aby se vytvořené dílo neposuzovalo jako dílo odvozené, podobně jako je tomu v případě filmových adaptací knižních děl. V návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud USA nepřiznal význam ani odlišnému způsobu tvorby díla, kdy v prvním případě šlo o fotografii a ve druhém o sítotisk. K rozhodnutí Nejvyššího soudu USA byla vyjádřena dvě disentní stanoviska, která v obecné rovině argumentují tak, že rozhodnutí omezuje tvůrčí svobodu, která musí být alespoň zčásti založena na svobodě užít díla již existující.
Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu USA zde rozebíráme z toho důvodu, že může být významné i z hlediska kontinentálního práva, neboť i když kritérium dopadu na trh je jedním z kritérií doktríny fair use, tak lze dané kritérium zohlednit i v našem právním prostředí pomocí práva proti nekalé soutěži, resp. jako jednání, které tržně proti dobrým mravům působí negativně na konkurenci či spotřebitelskou veřejnost. To je i dle kontinentální právní úpravy považováno za nekalosoutěžní. Podle Gervaise[11] mají dvě kritéria z doktríny fair use vyšší váhu než ostatní, a sice způsob užití díla a dopad na trh. Podle Gervaise tak bude právně v pořádku použití obsahu a dat na vstupu do procesu strojového učení AI, byť by šlo o chráněný obsah. V pořádku, tj. souladně s doktrínou fair use, dle něj již ale nebude jakýkoli způsob zpracování, tzn. proces vzniku nového díla do podoby výstupu AI.
V ČR je zatím k dané otázce zřejmé, že lze na danou situaci a typově podobné případy aplikovat § 30 a § 39c aut. zák. Dle § 30 aut. zák. je zapovězeno právnické osobě užívat dílo i pro vnitřní potřebu. Ust. § 39c aut. zák., které se týká výjimky z autorskoprávní ochrany za účelem analýzy textů a dat, se týká pouze textů. Dosud ovšem nevyloženou zůstává otázka možné šíře výkladu užitého pojmu data, neboť jde o pojem plynoucí z provedené transpozice směrnice, který dosud české autorské právo neznalo. V nejširším možném slova smyslu může jít i o prostou nechráněnou informaci. Spolu s tím lze samozřejmě aplikovat i právní úpravu proti nekalé soutěži (§ 2976 o. z.). Proto se jeví jako důvodné, že dle současné tuzemské právní úpravy dospějeme minimálně k podobným výsledkům jako dle právní úpravy USA s tím, že navíc určitým způsobem limitujeme i proces sběru obsahu (dat) na vstupu a jeho vkládání do procesu strojového učení.
Co je třeba brát v potaz, je, že mezi dovoleným a protiprávním (zakázaným) jednáním může existovat mnoho proměnných, tzv. hraničních případů a jevů. Výhodou právní úpravy USA stojící na doktríně fair use je možnost individuálního hodnocení bez ohledu na technologický vývoj. Oproti tomu je kontinentální systém výjimek a omezení, který se navíc v posledních letech co každé dva roky harmonizovaně novelizuje o nové typové výjimky, v tomto směru poněkud limitující.
Je třeba uzavřít, že názorové proudy týkající se omezování vstupního obsahu do procesu strojového učení AI zatím nejsou konkretizované, nositelé práv zatím zůstávají v probíhající diskusi pasivní, byť se postupně začínají objevovat první žalobní návrhy.[12] Lze tak říci, že se spíše prosadí až zkoumání protiprávnosti zpracování obsahu.
Současně se shora uvedeným souvisí problematika tzv. „praní dat a chráněného obsahu“. To se týká možného očišťování dat a jeho následného použití. Takové postupy přitom nemusí opět být vždy právně bezvadné. Může přitom jít o sběr jakýchkoli dat, např. jak se děje běžně na sociálních sítích, kdy uživatel poskytuje provozovateli sociální sítě licenčně zdarma především své údaje a fotografie, se kterými může provozovatel sociální sítě dále volně nakládat. Takový obsah může být vhodný např. pro AI softwarovou aplikaci zaměřenou na rozpoznávání obličejů nebo osobních údajů, kdy bude veškerý použitý obsah legální a tvůrce AI nebude nést odpovědnost za použití a zpracování takového obsahu.
Závěrem
Z výše uvedeného rozboru právního stavu plyne především to, že výzvou autorskému právu do budoucna může být vytvoření a nastavení systému licencování děl vzniklých pomocí umělé inteligence. Je třeba říci, že takový model může vzniknout pouze na podkladě širší diskuse zapojených stran, kdy konflikt zájmů tvůrců AI a autorů děl a jiných chráněných výtvorů bude vyžadovat, aby tvůrci své právní zájmy hájili diskusně v širší míře, než tak činí doposud, neboť jejich současná aktivita a názory k dané problematice zůstávají veřejnosti skryty. Technologický pokrok je tak alespoň v současné době stále pomyslně hlasitější.
Dále pak z výše uvedeného plyne druhý závěr, že vizí a současně i výzvou pro blízkou buducnost bude právně sjednotit způsob označování děl vytvořených AI, a to minimálně v angloamerickém a kontinentálním systému práva, ideálně však s ohledem na současnou technologickou propojenost celosvětově. S tím souvisí i možnost sjednotit způsob zapovězení použití chráněných děl či jiného chráněného obsahu nástroji AI, stejně jako i povinnost provozovatelů AI odstraňovat použitý obsah a data na požádání nositele práv. V tomto směru je velké očekávání vkládáno do dosud neschváleného nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým by se měla stanovit jednotná pravidla pro umělou inteligenci.
Je proto patrné, že tyto vize a výzvy pro recentní právní úpravu mají spíše pořádkový charakter z hlediska obecného zájmu společnosti, a nikoli charakter spočívající v zájmu soukromém, resp. soukromoprávně nárokovém. Jinými slovy, jde věcně o regulaci provozování AI v otázkách označování, vyloučení obsahu, kategorizace systému umělé inteligence a systému licencování. Naopak v souvislosti s nástupem a používáním nástrojů AI v otázce posuzování vzniku autorského díla, vzniku nároku na ochranu z titulu autorského práva či nekalé soutěže není zapotřebí činit žádné zásadní koncepční změny, a to i přes v současnosti ne zcela zřejmá řešení některých modelových situací, popsaných zde v příspěvku. Dle české právní úpravy pak lze primárně procesně využít žaloby o zdržení se užití chráněných výtvorů nástroji AI, event. využít lze i veškerých dalších běžných autorskoprávních a nekalosoutěžních nároků.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Termínově synonymické jsou angl. pojmy knowledge discovery nebo data science. Je tím myšleno vytěžování dat za účelem získání užitečných informací.
[2] Blíže k tomu zejména srov. I. Telec: Držba informací, Právní rozhledy č. 4/2014, str. 115-121; I. Telec: Není informace jako informace, Právní rozhledy č. 15-16/2014, str. 515-523.
[3] Tzv. DRM technologie.
[4] J. Vincent: The scary truth about AI copyright is nobody knows what will happen next, The Verge [online], 2022 [cit. 2023-10-21], dostupné z: https://www.theverge.com/23444685/generative-ai-copyright-infringement-legal-fair-use-training-data.
[5] § 411 CA (Copyright Act, autorský zákon USA z roku 1976, část 17 zákoníku U. S. C., § 101-1332).
[6] Srov. S. von Lewinski: Copyright Throughout the World, Thomson West, 2022.
[7] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Andy Warhol Foundation for the Visual Arts, Inc. v. Goldsmith, 598 U. S., 2023, ze dne 18. 5. 2023.
[8] Podobně B. Davis: Why Andy Warhol’s ‘Prince’ Is Actually Bad, and the Warhol Foundation v. Goldsmith Decision Is Actually Good [online], [cit. 2023-09-28], dostupné z https://news.artnet.com/opinion/warhol-foundation-v-goldsmith-fair-use-2311801.
[9] Rozhodnutí Okrskového soudu Spojených států pro jižní okres New Yorku, 382 F. Supp. 3d 312, ze dne 1. 7. 2019.
[10] Rozhodnutí Odvolacího soudu pro 2. obvod, 992 F.3d 99, 11 F.4th 26, ze dne 26. 3. 2021.
[11] D. J. Gervais: AI Derivatives: the Application to the Derivative Work Right to Literary and Artistic Productions of AI Machines, Vanderbilt Law Research Paper č. 22-12/2022, dostupné z https://ssrn.com/abstract=4022665 nebo http://dx.doi.org/10.2139/ssrn.4022665.
[12] L. Zoulová: Pořádně přituhuje. Prominentní američtí spisovatelé ženou tvůrce ChatGPT k soudu [online], [cit. 2023-09-28], dostupné z https://www.novinky.cz/clanek/internet-a-pc-software-poradne-prituhuje-prominentni-americti-spisovatele-zenou-tvurce-chatgpt-k-soudu-40444563.
Diskuze k článku ()