Dezinformace: Lež v masce pravdy, anebo naopak?

Nejsou to jen historické nepravdy či nepřesnosti, ale stále běžnějšími slovy naší generace se stávají pojmy jako fake news, dezinformace či hoaxy. Jakým způsobem však Česká republika, jakožto právní stát, proti nepravdivým informacím bojuje a bojovat bude?

Pojmů označující různé druhy klamavých informací je spousta. My se zde konkrétně zaměříme na dezinformace, které jsou nyní problematikou ohrožující celou společnost. Dezinformátorem nazýváme osobu, která šíří nepravdivé informace za účelem vědomého poškození nějakého subjektu. Dezinformace jsou pak pro společnost nebezpečné především v tom, že se internetovým prostředím šíří podstatně rychleji než informace pravdivé. To potvrzuje mimo jiné i studie provedená v roce 2018, která uvádí, že pravdivým příběhům na sociální síti Twitter trvá přibližně šestkrát déle, než se dostanou k 1500 lidem, než aby se ke stejnému množství lidí dostaly příběhy klamavé.[3]

Nahlédneme-li do české legislativy, zjistíme, že s pojmem dezinformace česká právní úprava vůbec nepočítá. České trestní právo pojem dezinformace sice nezahrnuje, to však neznamená, že šíření nepravdivých informací nemůže být podle českého práva trestáno. Musí však naplnit skutkovou podstatu jiných trestných činů. Dezinformace pak může být trestána např. podle § 181 jako poškození cizích práv, § 184 jako pomluva, § 345 jako křivé obvinění, § 355 jako hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, § 356 jako podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, § 357 jako šíření poplašné zprávy, § 364 jako podněcování k trestnému činu, § 365 jako schvalování trestného činu, nebo § 404 jako projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, to vše podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Měl by trestní zákoník obsahovat skutkovou podstatu i pro dezinformace? V čem by spočívalo největší riziko obecného sankcionování dezinformací?

Každá informace se může postupem času stát dezinformací, stejně to však funguje i naopak. Dříve či později můžeme zjistit, že osoba, která byla považována za dezinformátora, ve skutečnosti šířila informace. Proto bychom měli vždy pečlivě zvážit, koho a zdali vůbec za dezinformátora označíme. Z historie již víme, že pravé skutečnosti mohou na povrch vystoupat až s odstupem času. Právě v tomto ohledu se skrývá největší nebezpečí. Proč byl Jan Hus, který je dnes považován za hlasatele pravdy, upálen? Proč církev upalovala badatele za jejich pravdivá tvrzení? Proč byl „otec moderní astronomie“ Galileo Galilei donucen své objevy odvolat? Vše je jen otázkou režimu a většinového náhledu společnosti na dané téma. Jak všichni víme, historie se opakuje, a proto bychom vůči podobným případům měli být obezřetní. Pod záštitou ochrany před nepravdivými informacemi by snadno mohlo dojít k omezení plurality názorů, která je pro existenci demokratického státu nezbytná. Kdo by měl mít pravomoc rozhodnout o tom, co je a není dezinformací? Ministerstvo Pravdy? Možná je ve finále dobře, že česká právní úprava si doposud vystačila i bez pojmu dezinformace, jedná se však o otázku, která hýbe společností a na kterou české právo stále hledá odpověď.

Tento článek obsadil 1. místo v soutěži o nejlepší článek s právním tématikou "Ukaž svou kreativitu XI.", kterou pořádá CODEXIS Academia, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz a Svazem průmyslu a dopravy.

---