Kde je můj zisk?

Povinnost akciové společnosti vyplácet celý zisk akcionářům vyvolává v poslední době řadu otázek nejen u odborné veřejnosti. Tento článek se na problematiku zisku dívá především z pohledu menšinových akcionářů[1] a snaží se stručně shrnout dosavadní přístup soudů a současně i předkládá několik otázek.

Menšinový akcionář může realizovat finanční příjem z akcií:

1. prodejem akcií za vyšší než pořizovací cenu;
2. pravidelným příjmem v podobě podílu na zisku (dividenda).

Nedá se říct, který způsob je pro akcionáře výhodnější. Pokud akcionář prodá své akcie za tři roky o 120.000,- Kč dráž, znamená to pro něj prakticky totéž, jako kdyby akcie prodal za pořizovací cenu, ale současně každý rok obdržel 40.000,- Kč na dividendách.

V určité výhodě může být akcionář u společností kotovaných na burze, kde je možné akcie prodat rychle a za transparentních podmínek. U ostatních společností mohou být akcie v určitých případech neprodejné a současně může společnost prostřednictvím většinového akcionáře zadržovat výplatu zisku. Finanční profit z vlastnění těchto akcií tak může být nulový. Řada akcionářů se s touto situací smíří, ale jsou i jiná řešení.

Právní řád s ohrožením základních práv akcionáře počítá a poskytuje mu v tomto směru ochranu. O právu akcionáře na zisk, jako jeho základním právu hovoří opakovaně judikatura[2]. V nedávné době navíc soudy předložily konkrétní výklad tohoto práva, který se dá shrnout takto: „Každý akcionář má právo na výplatu celého zisku, který společnost za dané účetní období vytvořila. Omezení takového práva je možné pouze v případě, kdy existují důležité důvody pro nevyplacení.“[3] Takovým důvodem pak může být omezení vyplývající ze zákona či stanov (např. zřízení sociálního či rezervního fondu), případně realizace investičních záměrů společnosti. První dvě kategorie nebudí větší pozornost, jisté problémy však může představovat kategorie třetí. Konkrétním podmínkám použití této kategorie se věnoval např. Vrchní soud v Olomouci v roce 2022[4]:

„Odvolací soud je toho názoru, že v daném případě bylo zejména nezbytné specifikovat individuálně určené, konkrétní investiční záměry s odpovídající ekonomickou kalkulací s odůvodněním, proč nelze finanční krytí zajistit jinak a je nezbytné použít dosažený hospodářský výsledek. Zcela obecné formulace a abstraktní teze odůvodnění navrhovaného usnesení […] shledává odvolací soud nedostatečné, v rozporu se smyslem a účelem ochrany jednoho ze základních práv akcionáře, a to práva na podíl na zisku.“

Vrchní soud tak stanovil následující kritéria investičních záměrů společnosti, při jejichž existenci je možné zisk nevyplatit:

1. existence konkrétního investičního záměru;
2. výpočet ekonomické výhodnosti takového záměru pro společnost;
3. zdůvodnění, proč není možné takovou investici realizovat jiným způsobem než ze zisku společnosti.

Nepostačí tedy pouze obecné konstatování, že společnost musí investovat, ale je třeba předložit konkrétní investiční projekty i s ekonomickou výhodností pro společnost. V rámci těchto kritérií pak podle mého názoru vzbuzuje zvláštní pozornost zdůvodnění nutnosti využití peněz akcionářů. Z praktického pohledu je tak možné tuto podmínku chápat tak, že je třeba primárně zajištovat prostředky na investování z cizích zdrojů, například z bankovních úvěrů. Pouze v případě, že takové zdroje nejsou dostupné (např. banka nechce danou investici financovat), je možné použít peníze akcionářů. U takto preferovaných cizích zdrojů je však otázkou ekonomická výhodnost – u cizích zdrojů je třeba hradit úroky, kdežto nevyplacený zisk je pro společnost de facto zdarma a navíc ho není třeba vracet.

V případě, kdy valná hromada rozhodne o nevyplacení zisku, může nespokojený akcionář napadnout toto rozhodnutí u soudu. Předmětem soudního řízení pak bude otázka existence relevantních důvodů pro nevyplacení zisku. Výsledkem takového řízení však nebude stanovení povinnosti společnosti zisk vyplatit, ale pouze prohlášení (či neprohlášení) daného usnesení za neplatné.

Situaci si můžeme představit na následujícím příkladu. Akciová společnost vytvořila v roce 2020 zisk ve výši 1.000.000,- Kč. Na valné hromadě většinový akcionář rozhodne (na návrh představenstva) tak, že celý zisk bude převeden na účet nerozděleného zisku. Tento výsledek se nebude líbit minoritnímu akcionáři, který proto podá k soudu návrh na prohlášení neplatnosti usnesení o rozdělení zisku a soud toto usnesení zruší. Na následující valné hromadě by mělo proběhnout nové hlasovaní o rozdělení zisku za rok 2020, protože zrušením usnesení nebylo o vypořádání zisku rozhodnuto. Pokud i tato valná hromada rozhodne o nevyplacení zisku, může nespokojený akcionář opět podat návrh na neplatnost usnesení valné hromady s podobnou argumentací jako v předchozím řízení. Soud tak bude znovu rozhodovat ve stejné záležitosti a vznikne zacyklený kruh. Může se pak někdy akcionář domoci „svého“ zisku? Nebo může zkusit rovnou navrhnout soudu, aby přikázal společnosti zisk vyplatit, když podle něj žádné důvody pro nevyplacení neexistují?

Odpověď na obě otázky částečně nabízí například již jednou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu[5] z roku 2014:

„…že jakkoliv právní úprava neumožňuje soudu nařídit, jakým způsobem (či v jakém rozsahu) má valná hromada akciové společnosti rozdělit zisk, případný zásah do práva akcionáře na podíl na zisku (usnesením valné hromady přijatým v rozporu s právními předpisy či stanovami společnosti) může (za podmínek upravených ustanovením § 131 odst. 4 obch. zák.) založit jak právo dotčených akcionářů na náhradu tím způsobené škody, tak i nárok na přiměřené zadostiučinění.“

Nejvyšší soud tedy jednoznačně vylučuje možnost přikázat společnosti, aby vyplatila akcionářům zisk. O výplatě zisku tak může vždy rozhodnout pouze valná hromada. Současně však soud v souvislosti s nevyplaceným ziskem přiznává akcionáři možnost požadovat náhradu škody. Je však otázkou prokazování vzniku škody i jejího původce. Postačí uvést, že společnost vytvořila zisk, který nebyl vyplacen a podle akcionáře vyplacen být měl? O nerozdělení zisku navíc nerozhodla společnost, ale např. většinový akcionář. Mohl by proto nespokojený akcionář žalovat i jeho? Většinový akcionář by v takovém případě byl postihován i za pouhé hlasování o usnesení, které sám nekonstruoval. Nový výklad tedy kromě odpovědí přináší i nové otázky, na které zatím nemáme odpověď.

Závěrem je tak možné zopakovat, že každá akciová společnost musí v případě, že neplánuje rozdělovat celý vytvořený zisk mezi akcionáře, důsledně a konkrétně formulovat důvody pro jeho nevyplacení. Nebude tak postačovat uvést, že celý zisk se převádí na účet nerozděleného zisku, jak se u řady společností obvykle děje. Samotné důvody musí splnit poměrně přísná kritéria stanovená judikaturou. I přes obsáhlá odůvodnění však stále existuje riziko, že nespokojený akcionář bude požadovat, aby soud důvody pro nevyplacení zisku nezávisle posoudil.

---

[1] Zákon nikde definici menšinového akcionáře nepodává – Jako menšinového akcionáře můžeme označit takového akcionáře, který fakticky nemůže ovlivnit chod společnosti a podílí se pouze na finančních plněních spojených s akciemi.