Výživné na postižené dítě

Dle dohledatelných statistik je takových dětí v České republice více než sto tisíc a tvoří 7 % dětské populace.[1] Na to, o jak se jedná bohužel vysoké číslo, naštěstí počet sporů v této oblasti nezaznamenáváme jako vysoký a rozhodně neodpovídá 7 % řešených rodině-právních sporů. Lze tak zadoufat alespoň v to, že rodiče s dětmi s handicapem se dokáží dohodnout a starostlivost s dětmi spojenou řeší mimosoudními dohodami, dokonce bez nutnosti ingerence advokátů.

Počtu sporů v dané oblasti zřejmě odpovídá také množství odborných článků na toto téma. Při běžné dohledatelnosti na internetu nelze najít téměř žádný. Až při bližším zkoumání v odborné, ne zcela snadno přístupné, literatuře, lze dohledat alespoň některé.[2] Proto autor bude rád, když se publikace tohoto článku stane alespoň bazálním vodítkem pro základní typy otázek spojených s nadepsanou problematikou.

První častá otázka zní, do kdy trvá povinnost hradit výživné? Občanský zákoník v ustanovení § 911 uvádí, že výživné lze přiznat, pokud oprávněný není schopen se sám živit. Postižení je široká škála a nelze tak paušalizovat. Pokud osoba s handicapem zvládne práci na úrovni odpovídající dostačujícímu příjmu, pak je možné povinnost hradit výživné ukončit. Ale jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života.[3] Výjimku by pak činila situace, kdyby handicapovaná osoba uzavřela manželství, kde by povinnost výživného přešla na jejího manžela, a rodiče by zůstali povinní pouze subsidiárně.[4]

Druhá častá otázka zní, jak vysoké výživné bude? I zde bude nutné ke každému případu přistupovat individuálně, protože finanční náklady na děti s odlišným handicapem mohou být diametrálně různé. Ministerstvo vnitra vydalo doporučující tabulky[5], které mají sjednocovat judikaturu a soudy podle nich často rozhodují. Podle materiálů ministerstva k těmto tabulkám by měly být přiléhavé k cca 80 % případů osob, u nichž je nutné výživné stanovit.

Často tak bude možné se v nich inspirovat a výše výživného se jim i u handicapovaných dětí může blížit, tím spíše, pokud na tyto děti nejsou příliš zvýšené náklady, nebo tyto zvýšené náklady hradí např. pojišťovny. V opačném případě bude soud postupovat individuálně a provede podrobné dokazování, ve kterém bude zjišťovat přesné náklady na dítě a též majetkové poměry, možnosti a schopnosti osob povinných, tj. zejména rodičů, případně jejich partnerů, s nimiž žijí ve společné domácnosti. Zde odkazujeme též na ustanovení § 915 občanského zákoníku, podle něhož má mít dítě zásadně shodnou životní úroveň s životní úrovní rodičů.

Třetí nejčastější otázka pak směřuje na úpravu výživného po nabytí zletilosti postižených dětí, pokud se nedokáží samy živit. Je nepochybné, že vyživovací povinnost rodičů trvá, ale již méně jasné je, jak bude vysoká.

Ústavní soud rozhodl, že přiznání invalidního důchodu a sociálních dávek není samo o sobě důvodem pro zánik vyživovací povinnosti.[6]

V dalším svém rozhodnutí pak uvedl následující: „V soudním řízení mají naopak obecné soudy dostatek prostoru pro zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dítěte a jeho rodičů, k čemuž směřoval soud prvního stupně, pokud učinil závěr, že i přes přiznání důchodu a sociální dávky vyživovací povinnost vůči stěžovatelce nezanikla, neboť její výdaje nadále přesahují výši jejích příjmů. Tyto závěry Ústavní soud nijak nepřezkoumává (nepotvrzuje), ovšem pokud je ani odvolací soud nezpochybnil a zároveň je nijak nezohlednil, je odůvodnění jeho rozsudku za této situace projevem svévole a jako takové v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.“[7]

V praxi si tak umím představit, že soud v rámci dokazování zjistí měsíční náklady handicapované osoby[8], odečte od nich sociální dávky, invalidní důchod, případně jiné obdobné prostředky, které jsou této osobě vypláceny, a zbytková částka bude rodičům nařízena k úhradě v podobě výživného. Tato částka se pak bude v průběhu let měnit dle rozsahu přiznaných dávek, nákladů oprávněné osoby a případně též majetkových možností rodičů.

Závěrem tak nezbývá než rodičům popřát, aby jejich starosti nebyly zbytečně navyšovány ještě o nepříjemné soudní řízení a raději spolu učinili dohodu v intencích shora uvedených. V případě, že to nebude možné nám zákon umožňuje věc řešit i spornou cestou u soudu. Vzhledem ke specifičnosti problematiky pak doporučuji být v daném řízení zastoupen advokátem specializovaným na rodinné právo, který dokáže soudu ve Váš prospěch shrnout shora uvedené podmínky pro určení výživného.