Volba práva pro majetkové poměry mezi manželi

Nejčastěji se jedná o (zamýšlený) svazek českého občana s občanem jiného státu, ale nezřídka se jedná také o svazek dvou českých občanů či českého občana s cizincem, kteří se za trvání manželství přestěhovali do zahraničí, kde mají obvyklý pobyt. V těchto případech je třeba posoudit, jakým právním řádem se řídí majetkový režim (budoucích) manželů a zda je tento režim pro manžele vyhovující, či nikoliv. České právo a související mezinárodní právní předpisy totiž umožňují volbu rozhodného práva a je tak na (budoucích) manželích zvážit, zda volba odlišného práva nebude lépe vyhovovat jejich představám. 

Úpravy manželského majetkového práva se i napříč Evropou velmi liší, a to jak co do zákonných režimů, tak co do možnosti se od použití zákonného režimu odchýlit. Dle českého práva automaticky vzniká společné jmění manželů okamžikem uzavření manželství. Český právní řád nicméně umožňuje sjednat si majetkový režim mezi manželi i odlišně od režimu zákonného, a to poměrně flexibilně zúžením či rozšířením společného jmění manželů nebo sjednáním jmění odděleného. Některé právní řády naproti tomu zdaleka tak otevřené smluvním úpravám nejsou, když například na Slovensku není možné docílit režimu oddělených jmění za trvání manželství. Rozdílů mezi právními úpravami může být mnoho, a proto je dobré se ideálně ještě před uzavřením manželství s mezinárodním prvkem seznámit s pravidly rozhodného práva a případně jej dohodou mezi manželi změnit.[1] 

Právní předpisy

Pravidla pro určení rozhodného práva pro majetkové poměry mezi manželi stanoví v České republice zejména zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém („ZMPS“). Přímo uplatnitelným právním předpisem je také nařízení Rady (EU) č. 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství („Nařízení“). Nutno však upozornit, že Nařízením nejsou vázány všechny členské státy Evropské unie. [2] Na vztahy mezi Českou republikou a členskými státy, jež nejsou vázány Nařízením, se tak uplatní dvou či vícestranné mezinárodní smlouvy uzavřené mezi těmito státy[3] a nebude-li jich, pak ZMPS. 

Česká republika je vázána řadou dvoustranných mezinárodních smluv, ve kterých lze najít úpravu rozhodného práva pro manželský majetkový režim.[4] V případě rozporu mezi ZMPS a mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána či Nařízením, se přednostně použije mezinárodní smlouva, resp. Nařízení.[5] Nařízením není dotčeno uplatňování mezinárodních smluv, kterými byly členské státy EU vázány před účinností Nařízení.[6] Nařízení se však použije přednostně na vztahy mezi členskými státy EU navzájem, jež jsou Nařízením vázány.[7] Tento článek se dále věnuje stanovení rozhodného práva a úpravě volby práva pro účely manželského majetkového režimu obsažené v ZMPS a Nařízení.

Dle přechodných ustanovení Nařízení[8] se Nařízení použije na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny sepsané nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené k 29. lednu 2019 či později. Ustanovení Nařízení o rozhodném právu včetně možnosti jeho volby[9] se však použijí pouze na manžele, kteří uzavřeli manželství nebo kteří určili právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství po 29. lednu 2019.[10] V případě nově uzavíraných manželství či sjednávaných dohod se přednostně použije Nařízení; v případě manželství uzavřených před 29. lednem 2019 je třeba se řídit bilaterálními či multilaterálními mezinárodními dohodami v kombinaci se ZMPS. 

Rozhodné právo při neexistenci dohody

Dle článku 26 Nařízení je právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství právo státu, (a) v němž mají manželé první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství, nebo pokud takový stát není, (b) jehož jsou oba manželé v době uzavření manželství státními příslušníky, nebo pokud takový stát není, (c) k němuž mají oba manželé v době uzavření manželství s přihlédnutím ke všem okolnostem nejužší vazbu. Pokud pak mají manželé v době uzavření manželství více než jednu společnou státní příslušnost, použije se pouze kritérium podle písm. (a) a (c). 

Dle § 49 odst. 3 ZMPS se majetkové poměry manželů řídí právním řádem státu, ve kterém mají oba manželé obvyklý pobyt; jinak právním řádem státu, jehož jsou oba manželé občany; jinak českým právním řádem.

Volba práva

Jak podle Nařízení, tak podle ZMPS je možné, aby si manželé rozhodné právo pro svůj manželský majetkový režim zvolili, a to jak před uzavřením manželství, tak případně i v době jeho trvání.[11] Smluvenou volbu rozhodného práva pro manželský majetkový režim je třeba odlišovat od smluveného majetkového režimu mezi manželi. Samotnou volbou rozhodného práva nedochází k žádné modifikaci zákonného majetkového režimu, ale pouze ke stanovení práva, kterým se manželský majetkový režim má řídit. Nejčastěji se lze nicméně setkat s doložkou stanovující volbu práva v tzv. předmanželských smlouvách či smlouvách upravujících smluvený majetkový režim uzavřených za trvání manželství. 

Volba (či změna) rozhodného práva však má jak dle ZMPS, tak dle Nařízení, svá omezení. Dle Nařízení si (budoucí) manželé mohou vybrat pouze z předem stanovených práv státu, a to (a) práva státu, v němž mají manželé či budoucí manželé nebo jeden z nich obvyklý pobyt v době uzavření dohody nebo (b) práva státu, jehož je některý z manželů nebo budoucích manželů v době uzavření dohody státním příslušníkem. Rozhodným okamžikem v případě volby práva je doba uzavření dohody, a nikoli okamžik uzavření manželství, jako je tomu v případě určení rozhodného práva dle článku 26 Nařízení v případě absence dohody manželů. Je tomu tak zcela logicky proto, aby si manželé mohli dohodou zvolit právní řád, který je jim v době uzavření dohody bližší, a to např. z důvodu přestěhování se do jiného státu za účelem tam setrvat.

V souladu se ZMPS si manželé mohou sjednat, že se jejich majetkové poměry budou řídit buď (a) právním řádem státu, jehož je jeden z manželů občanem, nebo (b) v němž má jeden z manželů obvyklý pobyt, nebo (c) právním řádem státu, v němž je nemovitá věc, pokud jde o tuto nemovitou věc, nebo (d) českým právním řádem.

Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodné právo, ať již zvolené či stanovené dle Nařízení či ZMPS, se vztahuje na veškerý majetek, který náleží do takových majetkových poměrů bez ohledu na místo, kde se majetek nachází. Jedinou výjimku tvoří nemovitosti, stran kterých § 49 odst. 4 ZMPS stanoví, že se manželé mohou dohodnout na volbě práva státu, v němž se nachází nemovitá věc, avšak pouze pokud jde právě o tuto nemovitou věc.

Volba práva může být pro (budoucí) manžele zásadní zejména v situaci, kdy si přejí upravit svůj manželský majetkový režim odlišně od režimu zákonného a právo, které by pro jejich majetkové vztahy bylo rozhodné takovou úpravu neumožňuje. V takovém případě se nabízí posoudit, zda si (budoucí) manželé mohou zvolit jiné rozhodné právo, které jim poskytuje požadovanou flexibilitu v úpravě manželského majetkového režimu. Příkladem mohou být odlišnosti mezi českým a slovenským právním řádem, kdy české právo umožňuje smluvně zcela oddělený majetkový režim bez existence společného jmění manželů, zatímco slovenské právo zná pouze zúžení společného jmění manželů (resp. bezpodílové spoluvlastnictví), kdy dojde k vyčlenění vybraného majetku do výlučného vlastnictví za zachování bezpodílového spoluvlastnictví.

Pro lepší ilustraci výhod smluvně sjednané volby práva může posloužit příklad, kdy občan České republiky uzavře manželství s občankou Španělského království a v době i po uzavření manželství spolu několik let žijí v Německu, kde tedy mají obvyklý pobyt. Na jejich manželský majetkový režim se s ohledem na mezinárodní prvek použije Nařízení, a v případě neexistence volby rozhodného práva pak článek 26. Právem rozhodným pro jejich majetkové poměry v manželství bude právo německé jakožto právo státu, v němž mají manželé první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství. Takto určené rozhodné právo bude platit v případě absence pozdější dohody po celou dobu trvání jejich manželství bez ohledu na to, zda zůstanou žít v Německu. Je tomu tak proto, aby byla zajištěna právní jistota právních jednání a zamezilo se změnám práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství, aniž by o nich byli manželé informováni.[12] Přestěhuje-li se tedy manželský pár po třech letech společného soužití z Německa do České republiky, kde bude žít dalších patnáct let až do okamžiku, kdy se rozhodnou manželství ukončit rozvodem, stále bude právem aplikovatelným na jejich manželské majetkové poměry právo německé, dle kterého bude přistoupeno k vypořádání společného jmění manželů. Tento stav samozřejmě může být pro manžele vyhovující. Přesto je dobré, aby manželé o rozhodném právu učinili informované rozhodnutí a zvážili, zda pro jejich vypořádání nebude vhodnější volba práva českého v souladu s článkem 22 odst. 1 Nařízení či španělského v souladu s článkem 22 odst. 2 Nařízení.

Formální požadavky na dohodu o volbě práva

Dohoda manželů o volbě rozhodného práva musí mít písemnou formu, musí být datována a podepsána oběma manželi.[13] Dále je třeba vyhovět dalším formálním požadavkům dle práva členského státu, v němž mají obvyklý pobyt oba manželé (viz článek 23 odst. 2 Nařízení) či členského státu, v němž má pobyt alespoň jeden z manželů (viz článek 23 odst. 3 a 4 Nařízení). Dle českého práva mohou být dohody o smluveném manželském majetkovém režimu formálně platně uzavírány pouze ve formě veřejné listiny[14] a stejnou formu tak musí mít i dohoda o volbě práva.

Pro posouzení existence a platnosti dohody manželů o volbě práva se použije právo, které si manželé zamýšleli zvolit v souladu s článkem 22 Nařízení.

Závěr

Nejčastěji se lze setkat s nutností určit rozhodné právo pro manželský majetkový režim v okamžiku, kdy se manželé (či jeden z nich) zamýšlejí rozvést. Manželé, kteří se za trvání manželství přestěhovali do jiného státu, pak mohou zjistit, že se jejich majetkový režim řídí právem státu, ve kterém již dlouhodobě nežijí. Stejně tak může být třeba posoudit, k jakému státu mají oba manželé nejužší vazbu, což se může jevit ve vybraných případech jako složité a může vést k účelovému zkreslování rozhodných skutečností. V případě, že (budoucí) manželé jsou odlišné státní příslušnosti nebo zamýšlejí žít v jiné zemi než své zemi původu, nabízí se předem sjednat rozhodné právo pro jejich majetkový režim. Stejně tak je vhodné sjednat rozhodné právo v případě, kdy (budoucí) manželé uzavírají dohodu o smluveném manželském majetkovém režimu, a to právě jako součást této dohody.