I přes toto všechno je doktrinálně stále neznámá. Především jak byla vlastnická služebnost ovlivněna změnou pojímání vlastnického práva, respektive věcných práv po rekodifikaci soukromého práva? Tato studie přináší dvě teorie vlastníkovy služebnosti, které vychází ze dvou odlišných pojetí věcných práv: teorii spící služebnosti, která vychází z kvantitativního pojetí vlastnického práva, respektive věcných práv, která byla doposud v české právní doktríně zastávána těmi, kteří se tématem zabývali v odborné literatuře; a teorii souběhu titulů, která vychází z kvalitativního pojetí vlastnického práva, respektive věcných práv, která našla své uplatnění především u některých autorů v německém a švýcarském právním prostředí. Tato odlišná pojetí však nemají jen doktrinální povahu, ale jsou s nimi spojeny i praktické důsledky. Předkládaná studie nabízí podrobný rozbor těchto dvou teorií se zdůrazněním jejich rozdílů, které se přenáší do způsobů jejich fungování, především i do jejich zániku. Ačkoliv tato studie nabízí argumentaci pro obě představené teorie, na základě zásad, na kterých stojí současná úprava věcných práv v občanském zákoníku, se kloní k teorii souběhu titulů.
Úvod
Slovutnou obhajobu vlastnické služebnosti podal na stránkách časopisu Právník téměř přesně před sto lety Rouček.[1] Smyslem jeho článku byla obhajoba vlastnické služebnosti[2] v době, kdy vznikal návrh československého občanského zákoníku, a to jak v souvislosti s jejím uplatněním v tehdejším účinném právu, tak s návrhy de lege lata. Sto let, kolik uplynulo od publikace Roučkova článku, s sebou vzalo jak tehdy platnou právní úpravu všeobecného zákoníku občanského (dále "v. z. o."), tak vznikající novou osnovu občanského zákoníku; přišly a odešly s nimi rovněž další dva občanské zákoníky a jeden další, ten současný, byl přijat; jeho desetileté výročí jsme v roce 2024 oslavili. Přesto je debata o vlastnické služebnosti stejně důležitá jako onehdy, aniž by se za těchto sto let významně posunula.
Kromě zmiňovaného Roučkova článku se ve 30. letech ještě objevuje článek na pokračování Jaroslava Blechy v Českém právu,[3] nedávno pak také článek Šustrové a Borovičky o praktických aspektech při zřízení vlastnické služebnosti.[4] Zásadou nemini res sua servit coby základní zásadou ovládající povahu skupiny věcných práv k věci cizí se zabýval Šejdl.[5] Jinak se otázkám spojeným s vlastnickou služebností věnovali okrajově i další autoři v souvislosti se zánikem služebností, respektive věcných břemen splynutím,[6] jak v mnohé komentářové literatuře, tak v dalších odborných textech obecného druhu; a to jak za účinnosti v. z. o.,[7] tak zákona č. 141/1950 Sb., tzv. střední občanský zákoník,[8] tak i za účinnosti předchozího obč. zák.[9] Bylo obecně přijímáno, že v souladu se zásadou nemini res sua servit zaniká služebnost, respektive věcné břemeno splynutím. Výjimku představovala civilistická doktrína k v. z. o. (viz níže) stran pozemkových služebností a Spáčil, který dovozoval s odkazem právě na doktrínu k v. z. o., že nedochází ke splynutí, nýbrž pouze k suspenzi práva (jeho tzv. "usnutí").[10] Nutno podotknout, že judikaturou nebyla původně vlastnická služebnost umožněna;[11] bylo tomu tak na základě totožných argumentů, které používá OGH i dnes. Navíc je možné v souvislosti s konceptem vlastnické služebnosti zmínit i další studie zabývající se věcnými právy, z nichž je oprávněn vlastník zatížené věci, konkrétně o vlastníkově hypotéce píše Stieber[12] a Bezouška[13], přičemž zde mám na mysli především případ tzv. vlastníkovy hypotéky se zajištěnou pohledávkou (forderungsbekleidete Eigentümerhypothek).[14]
Toto historické pojetí na tomto místě opouštím a obracím se zpátky k účinnému občanskému zákoníku (dále "o. z."). V této předkládané studii nemám v úmyslu obhajovat koncept vlastnické služebnosti, jako to činil Rouček, Blecha a Spáčil; vzhledem k jejímu výslovnému zakotvení v § 1257 odst. 2 a 1301 o. z. (výhradně) pro pozemkové služebnosti je tato debata, alespoň pro nyní, uzavřena.[15] Smyslem tohoto článku je nabídnout novou teorii vlastnické služebnosti vedle té, která byla před rekodifikací zastávána v souvislosti s tehdejším pojetím vlastnického práva a jiných věcných práv autory odborných publikací a která byla současně potvrzena i Nejvyšším soudem.[16] Cílem článku je tak 1) vymezit dvě teorie vlastníkovy služebnosti a) v dosavadním pojetí ("teorie spící služebnosti")[17] i b) v pojetí, které zde nově nabízím ("teorie souběhu titulů"); dále 2) poukázat na jejich souvislost s koncepčním pojetím věcných práv; a 3) zasadit je do širšího kontextu platné právní úpravy s důsledky, které z jedné či druhé teorie pro platnou úpravu plynou.
Předmětem předkládaného článku není samotná zásada nemini res sua servit na rozdíl od důkladné studie Šejdlovy.[18] Předmětem studie je platné právo, které beztak tuto zásadu prolamuje, takže platnost této zásady je zpochybnitelná.[19] Každopádně cílem předkládané studie je zaměřit se na povahu vlastnické služebnosti, respektive možné přístupy v jejím chápání, nikoliv se zabývat prolamováním principu nemini res sua servit.
Smysl vlastnické služebnosti
Koncept vlastníkovy služebnosti se objevil ve švýcarské právní vědě, odkud se dostal i do platného práva.[21] Důvodová zpráva k účinnému občanskému zákoníku uvádí, že umožnění vlastnické služebnosti sleduje ryze praktický účel, spočívající v umožnění předběžné úpravy poměrů mezi jednotlivými pozemky.[22] Podobně je obhajována i vlastnická služebnost v německém právu, kde je tento aspekt zdůrazněn tak, že se vyžaduje hospodářský účel vlastnické (pozemkové) služebnosti (Eigentümerdienstbarkeit) jako podmínka pro její zřízení - takovým hospodářským účelem je například právě úmysl zatěžovaný pozemek převést; u vlastníkova požívacího práva (Eigentümernießbrauch) tomu už tak dnes není.[23] Takový praktický význam může vlastnická služebnost sledovat nejen pro poměry mezi osobami z právních jednání inter vivos, ale rovněž najde své opodstatnění i v dědickém právu. Pokud zůstavitel vůbec netestuje o svých dvou pozemcích, které jsou spolu funkčně nebo hospodářsky svázány a které po jeho smrti mohou přejít na dvě jiné osoby, nebo pokud o nich sice testuje, ale nezřizuje mortis causa služebnost (arg. § 1260 odst. 1 o. z.), jeví se, s ohledem na provázanost těchto dvou pozemků, zřízení vlastnické služebnosti žádoucí.[24]
Stejně jako Basler Kommentar k ZGB, i německá právní věda dovozuje, že prakticky může být využitelné zřízení služebnosti před prodejem věci s tím, že pak mu bude svědčit omezené věcné právo k ní;[25] stejně tak je takto možné upravit pořadí na věci váznoucích věcných práv - vlastník může mít zájem na zachování přednosti "svého" věcného práva před ostatními.[26]
V případě osobních služebností (především požívacího práva vzhledem k jeho širokému obsahu) je možné uvažovat ještě o zajištění "ochrany" před výkonem zástavního práva. Vlastník by si takto mohl zřídit požívací právo k věci, kterou následně zastaví. Dojde-li k výkonu zástavního práva zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě, pak nabyvatel přejímá věc i se závadami, kterou takové požívací právo představuje. Jenže tím, že je výkon požívacího práva umožněn, může původní vlastník/zástavní dlužník stále věc užívat a brát z ní plody i přes to, že vlastnické právo přešlo na nového nabyvatele. Vzhledem k širokému rozsahu práv, které svědčí oprávněnému, bude fakticky původní vlastník omezen pouze v nakládání s věcí. (Ponechávám stranou pro tuto hypotetickou situaci úvahu nad tím, zdali by se nedovozovalo, že se jedná o zneužití práva.) Toto opodstatnění vlastnického požívacího práva je možné nalézt ve švýcarském právu.[27] V případě českého práva nemá však tento účel smysl, protože, jak bylo řečeno výše, není umožněn vznik vlastnické osobní služebnosti; lze tak ovšem ilustrovat široké možnosti využití vlastnické služebnosti. Pokud jde o služebnost pozemkovou, pak tu přejímá nabyvatel společně s nabytím pozemku[28] v dražbě, takže její zřízení nijak "nechrání" vlastníka pozemku/zástavního dlužníka.
V případě vlastníkovy služebnosti lze uvažovat o dvou typech: a) následná, vzniklá z konfuse dvou pozemků, na jednom z nichž vázla služebnost vlastníka druhého pozemku, přičemž následně došlo k nabytí vlastnického práva k prvnímu pozemku vlastníkem pozemku druhého; a b) původní, která byla zřízena vlastníkem dvou pozemků tak, že oprávněným i povinným je jeho osoba.[29] V tomto ohledu je rovněž třeba rozlišovat vlastnickou služebnost osobní a pozemkovou; dále také na vlastnické služebnosti k movitým věcem, nemovitým věcem zapsaným ve veřejném seznamu a nemovitým věcem ve veřejném seznamu.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 2/2025. Pokračování je dostupné zde.
[1] ROUČEK, F. Vlastníkova služebnost. Právník. 1925, roč. 64, s. 201-209, 241-249.
[2] Rouček používá termín vlastníkova služebnost; oba pojmy jsou volitelně zaměnitelné. Já je zde v této studii rovněž používám promiscue.
[3] BLECHA, J. Vlastníkova služebnost. České právo. Časopis Spolku notářů československých. 1933, roč. 15, č. 8-10, s. 70-73, 78-79, 88-91; dále BLECHA, J. Vlastníkova služebnost. České právo. Časopis Spolku notářů československých. 1934, roč. 16, č. 1, s. 13-16.
[4] BOROVIČKA, P. - ŠUSTROVÁ, D. Vlastnická nemovitost a katastr nemovitostí. Bulletin advokacie. 2014, č. 10, s. 23-26.
[5] ŠEJDL, J. Věcná práva k věci cizí. In: VOJÁČEK, L. - SCHELLE, K. - TAUCHEN, J. a kol. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 62-73.
[6] Splynutím se v souvislosti se zánikem služebností sluší rozumět konsolidace (nikoliv konfuze - nesprávně tak HEIDINGER, A. Komentář k § 1445 a k § 1446 v. z. o. In: HARRER, F. - MADER, P. - FABER, W. a kol. ABGB Praxiskommentar §§ 1293-1502. Band 6. 3., neu berarbeitete Auflage. Wien: LexisNexis, 2006, s. 1025, marg. č. 1 a s. 1028, marg. č. 2; rovněž i KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Práva věcná. Svazek II. 3., doplněné vydání. Praha: nákladem Knihovny Sborníku věd právních a státních, 1946, s. 270). O konsolidaci v souvislosti s věcnými právy hovoří jak Heyrovský (HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. V Praze: Nakladatelství J. Otto, 1910, s. 1189-1190), tak i Svoboda (SVOBODA, E. Osnova přednášek o věcných právech k věci cizí. V Bratislavě: nákladem Spolku československých právníků "Všehrd", 1925, s. 153). Z komparativního hlediska se rovněž používá tentýž pojem, viz např. Díez Picazo pro poměry ze španělského práva (DÍEZPICAZO, L. Fundamentos del Derecho Civil Patrimonio VI: Derechos Reales. Madrid: Thomson Reuters, 2012, s. 205).
[7] Mimo další citované také MAYRHARTING, R. Soustava občanského práva: Práva věcná. Kniha druhá. Brno: Barvič & Novotný, 1924, s. 166.
[8] Např. KNAPP, V. - LUBY, Š. - BLAŽKE, J. a kol. Učebnice občanského a rodinného práva: Celostátní vysokoškolská učebnice. Obecná část - Práva věcná. Svazek I. Praha: Orbis, 1955, s. 392.
[9] Mezi dalšími např. FIALA, J. Komentář k § 151p. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, s. 716-717; nebo také LASÁK, J. Dvě poznámky k zásadě nemini sua res servit v úpravě občanskoprávních věcných břemen. Právní rozhledy. 2007, č. 19, s. 715-718. V době normalizace byly tématem spíše možnosti zřízení věcných břemen, a to především smluvně po novele občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb.; za ostatní viz např. KNAPP, V. - PAULY, J. Zamyšlení nad novelou občanského zákoníku. Právník. 1983, roč. 133, č. 8, s. 717-733.
[10] SPÁČIL, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. V Praze: C. H. Beck, 2006, s. 56-58; totožně SPÁČIL, J. Zánik a pro mlčení věcných břemen v občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2006, roč. 15, č. 3, s. 85-94.
[11] K tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud ČSR, sp. zn. Rv I 601/27 [Vážný 7757/1928], ze dne 4. 2. 1928, v němž se NS odkazuje na soudobou rakouskou odbornou literaturu a rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu; souhlasně rozhodnutí Nejvyšší ho soudu ČSR, Rv II 148/30 [Vážný 10653/1931], ze dne 28. března 1931 a rozhodnutí Nejvyššího soudu Protektorátu Čechy a Morava, Rv I 1039/42 [Vážný 18490/1943], ze dne 14. dubna 1943.
[12] STIEBER, M. Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypotéky. Sborník věd právních a státních. Ročník 21. Číslo 3-4, s. 209-377.
[13] BEZOUŠKA, P. O vlastníkově hypotéce (včetně základního výkladu § 1380 ObčZ). Právní rozhledy. 2020, č. 19, s. 671-674.
[14] A to proto, že tento druh vlastníkovy hypotéky vede k tomu, že vlastníkovi svědčí vlastnické právo k zástavě i zajištěné pohledávce, čímž však zástavní právo nezaniká [viz BEZOUŠKA, P. O vlastníkově hypotéce (včetně základního výkladu § 1380 ObčZ), s. 671-674], tedy zástavní právo jako omezené věcné právo, z něhož je oprávněn vlastník, lpí na věci, k níž svědčí vlastníkovi vlastnické právo; tatáž osoba je zároveň vlastníkem a zároveň oprávněným z omezeného věcného práva, což není situace nepodobná té, které je věnován tento skromný příspěvek.
[15] Byť je možné vést debatu o tom, že vlastnická služebnost by měla být umožněna i pro osobní služebnosti, kde je její smysl totožný jako v případě služebností pozemkových; tak jako je tomu v případě německého i švýcarského práva. V tomto příspěvku se budu věnovat i vlastnické služebnosti pro osobní služebnosti, avšak pouze k ilustraci smyslu a účelu tohoto institutu, který je dle mého názoru zjevnější právě u osobních služebností, byť, jak bylo uvedeno, je zřízení vlastnické osobní služebnosti v českém právu vyloučeno.
[16] Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3981/2010, ze dne 29. května 2012.
[17] Tato pojmenování jsou mým dílem a nepovažuji je za statické; věřím, že jsou možná i pojmenování jiná než tato nabízená.
[18] ŠEJDL, J. Věcná práva k věci cizí, s. 62-73.
[19] Podobně zpochybňuje Spáčil (viz SPÁČIL, J. Věcná břemena v občanském zákoníku, s. 9) na obdobném základě jiné zásady, což činí i Bonfante, na kterého se odkazuje (viz BONFANTE, P. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: nákladem ČS. A. S. Právník, 1932, s. 352).
[20] Viz RÜTHERS, B. - FISCHER, C. - BIRK, A. Rechtstheorie. 12. Auflage. München: C. H. Beck, 2022, s. 199, marg. č. 309-311. Rüthers považuje dogmatiku za "vysvětlení důvodů a modelů řešení, které jsou relevantní pro platné právo. [...] Účelem dogmatiky je vysvětlit platné právo s racionální přesvědčivostí." V tomto pojetí, ve vyhraněné pozici oproti právní teorii, je zde tak chápána. Podobně pak i FERNANDES, L. A. C. Teoria geral do direito civil: introduçao, pressupostosda relaçao jurídica. Volume I. 6.a ediçao. Universidade Católica Editora, 2012, s. 21 an.
[21] Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník (osnova občanského zákoníku z roku 1937), Senát NS ČSR, senátní tisk č. 425, VI. volební období, 1937, k hlavně 12 (§§ 260 až 324), která odkazuje na původní článek HUBER, E. Festschrift dem Geheimen Justizrat Herrn Professor Dr Hermann Fitting: Die Eigentümer dienstbarkeit Ein Beitrag zu ihrer Rechtfertigung. Bern: Stämpf, 1902. Huberova studie by na výbornou obstála i v konkurenci dnešní právní vědy; pokud by čtenář chtěl studovat vlastnickou služebnost blíže, než je nastíněna v této monografii, mohu doporučit tuto Huberovu knížku. Rovněž doporučuji konfrontovat jeho teoretické závěry se zněním ZGB, jehož přípravou byl Huber pověřen na začátku 20. století.
[22] Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, PS PČR, sněmovní tisk č. 360, 6. volební období, 2011, k § 1257 až 1259.
[23] Judikatura stran možnosti zřízení vlastníkova požívacího práva prodělala v průběhu 20. století překotné změny; původně zakazovala zřízení takového požívacího práva. V šedesátých letech jej sice připustila, avšak s tím, že je třeba, podobně jako u vlastnické služebnosti, vždy podmínit její zřízení hospodářským zájmem, dnes už ani tento požadavek není vyžadován. Viz VIEWEG, K. - WERNER, A. Sachenrecht. 7., neu bearbeitete Auflage. München: Franz Vahlen, 2015, s. 579-580 a 595, marg. č. 16.20 a 16.50.
[24] Pro úplnost zde poznamenám, že rakouské právo zná obdobu tohoto případu vlastnické služebnosti dovozenou doktrínou a aprobovanou judikatorně, a to dokonce proti znění § 526 ABGB. Jedná se o případ tzv. spící vlastnické služebnosti (ruhende Eigentümerservitut), která existovala již v době, kdy jeden vlastník vlastnil oba pozemky, které byly spolu funkčně nebo hospodářsky svázány. Později, když se vlastnické právo k pozemkům rozdělilo, tak tato "spící" služebnost obživla, pokud "nabyvatel služebné nemovitosti o dříve existující faktické služebnosti věděl nebo vzhledem ke zjevným okolnostem vědět měl." Cit. dle: rozhodnutí OGH 5 Ob 273/07v, ze dne 19. února 2008; k tomto kriticky také KOZIOL, H. - WELSER, R. - KLETEČKA, A. Grundriss des bürgerlichen Rechts: Allgemeiner Teil, Sachenrecht, Familienrecht. Band I. 14. Auflage. Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 2014, s. 466, marg. č. 1341.
[26] WOLF, M. - WALLENHOFER, M. Sachenrecht. 38. upravené vydání. München: C. H. Beck, 2023, s. 521, marg. č. 4.
[26] WILHELM, J. Sachenrecht. 4., völlig neu bearbeitete Auflage. Berlin/New York: De Gruyter, 2010, s. 770, marg. č. 1921.
[27] HONSELL, H. - VOGT, N. P. - GEISER, T. Basler Kommentar: Zivilgesetzbuch (Art. 457 977 ZGB, Art. 1 61 SchlT ZGB). II. 4. Auflage. Helbing Lichtenhahn Verlag, 2011, s. 1380, marg. č. 3.
[28] Souhlasně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1562/2015, ze dne 30. září 2015.
[29] K tomuto rozdělení viz ROUČEK, F. Vlastníkova služebnost, s. 201; souhlasně WILHELM, J. Sachenrecht, s. 61, marg. č. 118.
Diskuze k článku ()