Rozsah zákonné subrogace, aneb přechází na ručitele notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti?

V souvislosti s existencí dluhu zajištěného ručitelským prohlášením, a následným splněním dluhu ručitelem věřiteli, vzniká subrogační regres, v rámci kterého přechází na ručitele poskytující zajištění pohledávka a její příslušenství, zajištění, i další práva s pohledávkou spojená. [1]

S výše uvedeným je spojena praktická otázka, zdali na ručitele souběžně s pohledávkou přechází i notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti (dále jen „NZ“) uzavřený dle ust. § 71a odst. 1,2 či ust. § 71b zákona č. 358/1992 Sb., České národní rady o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „NŘ“), a zdali může NZ bez dalšího vůči dlužníkovi uplatnit i jeho ručitel.

Cílem tohoto článku není popsat celkový rozsah zákonné subrogace, ale pokusit se nalézt odpověď na otázku, v právní literatuře protazím opomíjenou, jestli při zákonné subrogaci přechází automaticky na ručitele i NZ, což má praktické dopady na výkon práv ručitele.

Subrogační regres a příslušenství pohledávky

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) upravuje subrogaci fakultativní a subrogaci zákonnou v ust. § 1936 a § 1937. Rozdíl subrogace ex lege (neboli zákonné cese) oproti subrogaci fakultativní spočívá ve skutečnosti, že ručitel splněním dluhu vstupuje do práv věřitele na základě zákona, a nepotřebuje aktivní jednání věřitele v podobě jeho souhlasu.

V odborné literatuře se nicméně objevuje i názor, že k zákonné cesi vůbec nedochází, protože uhrazením dluhu dle ust. § 2026 odst. 1 OZ zaniká dluh včetně jeho akcesorického zajištění (tj. i ručení). Jestliže splněním dluhu třetí osobou pohledávka zanikla, neexistuje již nic, co by mohlo na ručitele přejít. Ve skutečnosti tak ručitel nevstupuje do pozice a práv věřitele, ale nabývá nový nárok vůči dlužníkovi na základě pravidla, že dlužník „vyrovná vše, co za něho ručitel plnil.“ [2]

V takovém případě by NZ na ručitele zcela jistě nepřešel, neboť dluh „obsažený“ v NZ by zanikl a ručitel by vymáhal svůj nárok vůči dlužníkovi na základě bezdůvodného obohacení. Nicméně výše uvedený názor je v rozporu nejen s konstantní odbornou komentářovou literaturou, ale i s důvodovou zprávou k OZ, která mimo jiné stanoví, že textace k ust. § 1936 až § 1938 OZ byla přijata s ohledem na opomíjenou ochranu osob plnících namísto dlužníka v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.[3]

Přitom lze vycházet z premisy, že splnění dluhu ručitelem skutečně způsobuje zákonnou subrogaci, respektive převod pohledávky na ručitele. Zůstává však otázkou, jaký je přitom rozsah subrogačního regresu dle ust. § 1937 odst. 2 OZ, které stanoví, že „splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.“

Z dikce zákona tak jednoznačně vyplývá, že na ručitele ex lege přechází příslušenství pohledávky, veškeré zajištění a další práva s pohledávkou spojená. Co se rozumí příslušenstvím pohledávky stanoví ust. § 513 OZ, dle kterého „příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.“ Ustanovení § 513 OZ normuje jednotlivé typy příslušenství taxativním výčtem.[4] Zákonným příslušenstvím nejsou zajištění a smluvní pokuta, ale ani anatocismus (úroky z úroků). Od příslušenství pohledávky se taktéž liší další práva s pohledávkou spojená ve smyslu ust. § 1880 odst. 1 a ust. § 1937 odst. 2. OZ.[5]

Z uvedeného vyplývá, že vydaný NZ související s pohledávkou nelze podřadit pod její příslušenství.

Zajištění pohledávky, utvrzení dluhu a přechod dalších práv

Dalšími druhy práv, které přecházejí na ručitele současně s pohledávkou, je její zajištění, které upravuje ust. § 2010 an. OZ. Chronologicky dle OZ se jedná o ručení, finanční záruku, zajišťovací převod práva a dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Nejedná se však o výčet taxativní, protože existuje řada dalších právních institutů, které rozšiřují obsah majetku, ze kterého může být uspokojena pohledávka věřitele, nebo posilují pořadí věřitele. Lze uvést např. závdavek nebo věcně právní zajišťovací instituty ve formě retenčního či zástavního práva.

Ačkoliv se lze v praxi setkat s názory, že NZ je určitým typem zajištění dluhu a někteří věřitelé požadují NZ jako nezbytnou podmínku pro poskytnutí úvěru či zápůjčky (typicky např. banky při poskytování hypotéky), lze konstatovat, že se o zajištění nejedná. Určitě se nejedná o zajištění věcněprávní, neboť OZ stanoví numerus fixus věcných práv a NZ není uveden v taxativním výčtu věcných práv v hlavě II. OZ.[6]

NZ není uveden ani v rámci jednotlivých druhů zajištění v OZ. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud České republiky určil, že k zajištění závazků mohou loužit i jiná smluvní ujednání, popř. modifikace jednotlivých zajišťovacích prostředků,[7] avšak v případě NZ se o zajištění nejedná. Z dikce ust. § 2010 odst. 1 OZ totiž jednoznačně vyplývá, že dluh lze zajistit pouze třetí osobu, anebo majetkovou podstatou, přičemž NZ žádnou majetkovou podstatu neobsahuje.

Od zajištění je však nutné odlišovat utvrzení dluhu, mezi které se řadí instituty smluvní pokuty a uznání dluhu. V případě NZ lze zcela určitě říci, že o druh smluvní pokuty se nejedná, jiná situace však nastává v případě uznání dluhu, které může být přímo inkorporován do NZ. O tom svědčí zejména skutečnost, že samotný NŘ upravuje druh NZ, v rámci jehož obsahu je součástí i samotné uznání dluhu dlužníkem.[8]

Mohlo by se tak jevit, že NZ je uznáním dluhu, přičemž uznání dluhu přechází na ručitele, neboť v souvislosti se subrogací pohledávky jde o kompletní derivativní přechod všech práv, přičemž věřitel je povinen předat ručiteli nejen veškerá další práva s pohledávkou spojená, ale i potřebné doklady k uplatnění pohledávky (tj. i dlužní úpis, kvitanci či uznání dluhu). [9] O přechodu utvrzení dluhu svědčí i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, kdy postoupením pohledávky přechází na nového věřitele i právo na smluvní pokutu, které se řadí systematicky totožně jako uznání dluhu mezi instituty utvrzovacích práv. [10]

Této skutečnosti konvenuje i přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které nabourává letitou domněnku, že NZ je pouhou „procesní dohodou“, když zmiňuje, že: „není vyloučeno, že v rámci jednoho a téhož notářského zápisu účastníci projeví vůli ke sjednání jiných hmotněprávních pravidel, jimiž se má řídit splatnost dosud nezaplaceného a již existujícího závazku, který je v notářském zápisu identifikován.“ Rozhodnutí tak fakticky připouští uzavření novace závazku ve formě NZ, zároveň však zmiňuje, že změna materiálních práva povinností účastníků musí být jednoznačně oddělena od „procesní“ části NZ. [11]

Názory, že NZ je jistou formou utvrzení dluhu se objevují i v odborné literatuře, neboť NZ významně zrychluje proces uspokojení věřitele.[12] Obdobný názor zastává i prof. Černá, dle které jednou z forem uznání dluhu je i NZ dle ust. 62 NŘ ve kterém je uznání dluhu inkorporováno. Zároveň pokud je elementem takového zápisu doložka o přímé vykonatelnosti, lze NZ uplatnit pro výkon soudního rozhodnutí či exekuci. [13]

Lze tak uzavřít, že NZ může obsahovat institut uznání dluhu, přičemž uznání dluhu jakožto utvrzení pohledávky přechází zákonnou cesí na ručitele. Znamená to ale, že každý NZ je uznáním dluhu? A pokud NZ přejde na ručitele, může jej ručitel bez dalšího uplatnit vůči dlužníkovi?

Povaha notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti

Notářský zápis bez doložky přímé vykonatelnosti upravuje ust. § 62 NŘ, které stanoví, že „notáři sepisují o právních jednáních notářské zápisy.“ Jednotlivé druhy NZ se svolením k vykonatelnosti upravuje NŘ v ust. § 71a a § 71b, když rozlišuje tři skupiny NZ v závislosti na faktu, jestli je součástí NZ i hmotněprávní jednání účastníků, případně jakého je druhu. [14] Z toho vyplývá, že NZ může obsahovat jak hmotněprávní jednání účastníků, tak pouze procesní dohodu účastníků.

Je tak evidentní a pochopitelné, že se v odborné literatuře objevují názory, že v případě NZ se nejedná o zajišťovací či utvrzovací institut, ale o pouhý instrument urychlující procesní postup a postavení věřitele neboli procesněprávní institut, který výrazně zlepšuje pozici věřitele, když mu umožňuje uspokojit jeho pohledávku ve vykonávacím řízení bez nutnosti absolvovat řízení nalézací před civilním soudem, což z něj činí určitý druh exekučního titulu. [15]

Dle mého názoru povahu NZ nelze paušalizovat, ale je nutné důkladně rozlišovat mezi NZ dle ust. § 71a NŘ, které obsahují hmotněprávní jednání účastníků, a mezi NZ uzavřenými dle ust. 71b NŘ, které jsou vyloženě procesního charakteru. U těchto NZ lze říci, že nejsou uznáním dluhu, respektive utvrzením dluhu, a nepřecházejí tak na dlužníka v rámci pravidla v ust. § 1937 odst. 2 OZ věty druhé.

Ust. § 1937 odst. 2 věty třetí ovšem stanoví povinnost, že věřitel musí předat ručiteli potřebné doklady o pohledávce. Ručitel tedy může požadovat po věřiteli předání NZ, neboť i ryze procesní NZ je potřebným instrumentem k uplatnění pohledávky.

Přechod exekučního titulu v podobě notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti

Nicméně v případě všech typů NZ může nastat praktický problém se samotným uplatněním NZ u exekutora či soudu v případě výkonu soudního rozhodnutí. Ust. § 274 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) i zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „EŘ“) v ust. § 40 odst. 1 písm. d) řadí mezi exekuční tituly i NZ. Ustanovení v OSŘ a EŘ zároveň ale stanoví i specifická pravidla pro změnu oprávněné osoby v exekučním titulu uvedené.

Přechod a převod práv a povinnosti u exekučního titulu upravuje EŘ v ust. § 36 odst. 3, které zní: „proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu,“ a dále v ust. § 36 odst. 4 EŘ, ve kterém uvádí „přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.“ [16]

Z uvedených ustanovení vyplývají pro převod a přechod exekučního titulu (a tedy i NZ) na jinou osobu dvě zásadní skutečnosti (i) ve prospěch ručitele lze vést exekuci jen jestliže je prokázáno, že na něj přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu, přičemž (ii) přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

V praxi se tak ručitel může dostat do potíží s prokázáním přechodu NZ na jeho osobu, pokud mu věřitel neposkytne součinnost. Výkon soudního rozhodnutí či exekuci sice je možné vést i ve prospěch ručitele na základě NZ uzavřeného mezi věřitelem a dlužníkem, postoupení (ať už zákonné či smluvní) pohledávky je však vždy nutné prokázat dle ust. § 36 odst. 3,4 EŘ, jak zmiňuje i recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu. [17]

Ustanovení zároveň nerozlišuje mezi zákonným či obligačním postoupením, pouze zmiňuje, že prokázání není nutné, vyplývá-li přímo ze zákona. Nabízí se tak argumentace, že přechod NZ vyplývá přímo z právního předpisu, neboť k zákonné cesi dochází na základě ust. § 1937 odst. 2 OZ (v případě „hmotněprávních“ NZ). Zde je však nutné zdůraznit, že dikce ust. § 36 odst. 3,4 EŘ míří na případy typu, kdy práva a povinnosti konkrétního subjektu přejdou přímo na základě zákona na jiný konkrétní subjekt. Odborná literatura uvádí např. situaci, kdy majetková práva přejdou na státní příspěvkovou organizaci zřízenou zákonem. [18] Dále je nutné pamatovat na skutečnost, že nestačí, pokud oprávněný odkáže pouze na relevantní právní předpis, ale je nutné, aby i prokázal skutečnosti, na základě kterých k přechodu práv a povinností došlo.[19]

Alternativním řešením se může jevit doložení cese pohledávky společně s NZ na ručitele určitým typem dokumentu, jenž bude obsahovat úředně ověřené podpisy věřitele i ručitele, neboť judikatura dovodila, že za listinu ověřenou státním orgánem nebo notářem lze považovat i ověření podpisů těmito orgány. [20] I v tomto případě je však nezbytná součinnost věřitele a jeho ověřeného podpisu.

Vždy je nutné pamatovat na skutečnost, že konečné slovo v případě rozhodnutí o nástupnictví má exekutor, respektive soud. [21]

Závěr

NZ může obsahovat i hmotněprávní jednání účastníků, a tedy i samotné uznání dluhu, přičemž uznání dluhu přechází dle zákona na ručitele společně s pohledávkou. To platí zejména u NZ uzavřených dle ust. § 71a odst. 2 NŘ, ve kterých je vtěleno uznání dluhu dlužníka. Rozdílný mechanismus nastává u vyloženě procesních NZ uzavřených dle ust. § 71b NŘ, které jsou pouhým procesněprávním institutem a nepřechází tak společně s pohledávkou, ručitel má však právo po věřiteli požadovat vydání NZ na základě pravidla, že věřitel je povinen vydat doklady k uplatnění pohledávky.  

V případě přechodu NZ na ručitele musí ručitel u exekutora či soudu prokázat nabytí NZ, přičemž jako důkaz slouží pouze listina vydána notářem nebo orgánem veřejné moci. Judikatura dovodila, že za takovou listinu se považuje i úředně ověřený podpis účastníků.

V účinné legislativě ovšem není stanovena povinnosti věřitele úředně ověřovat jeho podpis ani jinak úředně ověřovat přechod práv na ručitele. V praxi se tak pro ručitele jeví jako více než vhodné před uhrazením dluhu vyjednat s věřitelem jeho součinnost a uzavřít listinu, která bude v souladu s ust. § 36 odst. 3,4 prokazovat přechod NZ na ručitele.  

---

[1] Pozn.: Dle ust. § 1937 odst. 1 Občanského zákoníku se zákonná subrogace vztahuje i na třetí osoby zajištující dluh jinou formou, než je ručení (např. zástavním právem, finanční zárukou či zajišťovacím převodem práva). Pro účely tohoto článku bude tato „třetí osoba“ označována jakožto ručitel.