Rozhovor: Petr Bezouška - (Nejen) o občanském zákoníku, judikatuře a činnosti Legislativní rady vlády v této svízelné době

V dnešní době informační existuje nepřeberné množství zdrojů ke všelijakým tématům, včetně témat právních. Asi málokoho by však napadlo hledat relevantní informace týkající se práva na sociální síti Facebook. Nicméně i tam můžeme takové informace nalézt, což dokazuje facebookový profil JUDr. Petra Bezoušky, Ph.D.

spolupracující redaktor

Toho jsem zpovídal v tomto rozhovoru a právě on na svém profilu pravidelně poukazuje na mnohé relevantní události (nejen) ve světě práva, které navíc dovedně glosuje.  

Ani z jeho facebookového profilu ovšem nelze vyčíst vše, o čemž jsem se přesvědčil i já, když mě protagonista tohoto rozhovoru přinejmenším ve dvou ze svých odpovědÍ usvědčil z toho, že mé informace o jeho osobě byly mylné. 

Rekodifikované soukromé právo již má svá předškolní léta za sebou,[1] letos prochází šestým rokem své účinnosti. Můžeme tedy říci, že odborná veřejnost již měla dostatek času se s novou právní úpravou dostatečně sžít a snad ji i vstřebat. Jaký institut občanského zákoníku – v porovnání s předchozí úpravou – považujete za v praxi nejlépe fungující a proč? Co se naopak v rámci rekodifikačních úsilí nevydařilo?

Možná čtenáře zklamu hned první odpovědí, ale podle mne je ještě příliš brzo na hodnocení. A hned dodám, že moudřejší budeme přibližně za deset let. Praxe si stále na novou právní úpravu zvyká, většina pravidel ještě nebyla důkladně doktrinárně popsána, a ještě větší část „prověřena“ soudním rozhodováním. Přesto si dovolím tvrdit, že jeden z nejsilnějších apelů nového práva – primát autonomie vůle, si praxe (i ta soudní) celkem dobře osvojila. V soudních rozhodnutích se častěji než dříve objevuje myšlenka, že na právní jednání se má hledět spíše jako na platné, než neplatné, při výkladu smluv se více zohledňuje vůle smluvních stran apod. Nejvyšší soud pod vlivem nového kodexu mění svoji judikaturu, z poslední doby lze poukázat na několik rozhodnutí týkajících se institutu smluvní pokuty – ujednání, která byla dříve nemyslitelná a dlouhodobě judikována jako zakázaná, a proto neplatná, již nyní nepředstavují problém. A to je rozhodně posun k lepšímu (byť se to týká pouze smluvních pokut sjednaných již za účinnosti nového zákoníku).

Byl bych opatrný i v soudech, co se nevydařilo. Jednak se do detailu neorientuji ve všech institutech, jednak ne vše si praxe dostatečně osahala. I když, jeden případ mne napadá – předkupní právo v rámci spoluvlastnictví: to mělo být v rámci nového kodexu výrazně omezeno, ale toto omezení se nemělo týkat již existujících předkupních práv. Bohužel, při projednávání návrhu v Ústavněprávním výboru bylo doplněno přechodné pravidlo, které zrušilo všechna doposud existující předkupní práva spoluvlastníků. To jsem považoval a považuji za neústavní zásah. A pak už nastala známá eskapáda, neboť po pár letech poslanci předkupní právo v dost širokém pojetí vrátili, aby ho po pár letech opět zrušili. Vždy to bylo provedeno se zásahem do existujících stavů. Právní jistota pláče.

Mrzí mne, že v rámci rekodifikačních prací nebylo příliš pozornosti věnováno navazující legislativě. Dnes například víme, že dědické právo drhne především v procesní regulaci. Ta je zcela odstrašujícím příkladem toho, jak se k tvorbě zákonů nemá přistupovat (zkuste se podívat na pravidla likvidace pozůstalosti). Též se nepodařilo dobře s novým občanským zákoníkem provázat zákoník práce a dohání se to postupnými novelizacemi.

Nedávno jsem psal komentář k pravidlům regulujícím zástavní právo a samozřejmě jsem často narážel na výkladové oříšky, říkal jsem si, že něco mohlo být vyjádřeno lépe, že tam něco chybí či přebývá. Ale to je myslím běžný stav. Zákoník je lidské dílo a je ze své povahy dílem nedokonalým. Proto se ale na fakultách učíme metody výkladu právních pravidel, abychom se s tím uměli vypořádat.  

Občanský zákoník se inspiroval v nejednom zahraničním kodexu. Kupříkladu úprava dědické smlouvy vychází zejména z úpravy švýcarské, úprava adhezních smluv a správy cizího majetku z québecké, úprava povinnosti k náhradě újmy především z té německé. Z italského Codice civile jsme převzali úpravu rodinného závodu či postoupení smlouvy, rozsáhlé partie zákona jsou inspirovány rakouským ABGB. Ve výsledku jsou tak v občanském zákoníku obsaženy takřka všechny myslitelné instituty. Považujete takové řešení za správné, nebo si spíše myslíte, že by v zájmu větší přehlednosti kodexu bylo lepší některé instituty neupravovat? Chybí podle Vás, i přes shora uvedené, v našem občanském zákoníku nějaký institut? 

Když se zákoník připravoval, byla tady mezi některými právníky určitá obsese jeho délkou – že je příliš dlouhý, a kdyby byl o polovinu kratší, byl by stále příliš dlouhý. Myslím, že délka samotná o ničem nevypovídá. Při správně zvolené systematice je přehledným i kodex o 5000 paragrafech, naopak, v našem právním řádu existují i velmi krátké zákony, které jsou nepřehledné. 

Důležitá je naopak funkčnost – musíme vědět, čeho se chce dosáhnout. Především je třeba rozlišovat mezi absolutními a relativními právy. Existuje-li např. numerus clausus věcných práv, je nutné dobře promyslet, která věcná práva a s jakým obsahem budou v zákoníku upravena, protože soukromé subjekty si je nebudou moci sami vymýšlet. Oproti tomu v rámci závazkového práva, kde vládne smluvní svoboda, zákoník slouží spíše jako vodítko, dispozitivní úprava by měla být jakýmsi vzorem, modelem. Můžete sice zvolit méně rozsáhlou úpravu (např. neupravovat zmiňované postoupení smlouvy), ale když ty instituty nejsou třeba dobře doktrinárně popsány, lidé si často neuvědomí, jaké mají možnosti a jak je využít.

Nebo z jiného soudku. Zákoník býval kritizován např. pro příliš detailní úpravu služebností. Ale když si uvědomíme, že služebnost může vzniknout i vydržením, je důležité, aby v zákoníku byly obsaženy alespoň rámcově práva a povinnosti stran takto vzniklé služebnosti. Myslím si, že zákoník je v tomto vyvážený. Žádný institut mi v něm neschází (snad s výjimkou úpravy registrovaného partnerství, což jako statusová záležitost mělo být pojato do kodexu).

Na druhou stranu, jistě by se v zákoníku dalo škrtat – např. v regulaci náhrady škody jsou obsaženy skutkové podstaty, které jsou s ohledem na celkovou koncepci odpovědnosti za škodu nadbytečné. Zjednodušení by snesla i úprava jednotlivých smluvních typů (valného smyslu např. nedává mít vedle sebe regulaci úschovy a skladování). Ale nejsou to věci, které by nebylo možné překlenout výkladem. 

Který z občanských zákoníků, jimiž se ten náš inspiroval, považujete za nejzdařilejší? 

Já nemám svého favorita. I když přiznávám, že mne více oslovují zákoníky z germánské právní oblasti, především pak švýcarský (ZGB, OR), rakouský (ABGB) a německý (BGB). Důležité však je, jak právo skutečně působí, jak jsou pravidla vykládána. Na těch tradičních zákonících oceňuji často vysokou stabilitu pravidel – text zákona zůstává více než sto let stejný, jeho výklad se v čase posunuje spolu s vývojem společnosti. Samozřejmě, že si tyto kodexy prošly i významnými novelizacemi, ale v jádru jsou stále pevné. Důležité též je, že každá významná změna je široce a dlouho diskutována. 

I Vy jste se na tvorbě nové civilní legislativy podílel, posléze jste byl též členem tzv. KANCLu[2]. Vzpomínáte si, nad jakou otázkou byla v rámci příprav rekodifikace vedena nejvášnivější debata? Ohledně které z pěti částí občanského zákoníku trvalo nejdéle nalézt v rámci rekodifikační komise shodu?

I když se to traduje, nebyl jsem nikdy členem rekodifikační komise a vždy to připomínám. Takže ani nevím, o čem se vedla „nejvášnivější debata“. Byl jsem sice přítomen mnoha diskusím v rámci různých odborných platforem, ale ani tam nikdo vášním nepodléhal, diskuse byly věcné a kdo chtěl, mohl se do nich zapojit. Některé třenice vznikaly spíše z nepochopení či nedostatečné znalosti navrhované úpravy a chtělo to (především ze strany prof. Eliáše) hodně trpělivosti při jejím vysvětlování.

Ostatně, to se ukazovalo i při diskusích v KANCLu. Vzpomínám si třeba hned na první stanovisko k vodním dílům. Ministerstvo zemědělství se totiž snažilo do vodního zákona prosadit pravidlo, že vodní dílo není součástí pozemku. Prostě se z neznalosti báli toho, co se s vodními díly stane při aplikaci superficiální zásady. Jenže jejich pravidlo by najednou znamenalo, že součástí pozemku by nebyl ani rybník – ale jak ho oddělíte od jeho dna a břehů? To je nesmysl. Nakonec i pod tlakem našeho stanoviska od té úpravy upustili.

Od roku 2011 vyučujete soukromé právo na olomoucké právnické fakultě, před tím jste působil na právnické fakultě Západočeské univerzity. O jakém tématu přednášíte nejraději a proč? 

Asi vás překvapím, ale přednášení nemám moc rád. Stále u nás vládne přístup, že přednáška má představit základní látku, tedy to, co si student může přečíst v učebnici či skriptech. Rozumím, že každý má různé přístupy k učení a někdo prostě potřebuje onu materii slyšet, nejen si o ní číst. Ale to se dá řešit např. předtočenými videi, která si student pustí, bude-li chtít. Přednáška by naopak měla být o aktuálních problémech, měla by sloužit k prohloubení studované materie, a tím pádem by měla být každý semestr jiná.

Proto mám raději semináře. Jsou interaktivnější, živější a pokaždé jiné. Ať už jde o problematiku uzavírání smlouvy, náhrady škody nebo zástavního práva, vždy záleží, jací studenti na seminář přijdou, jak se zapojí. Když to neklape, pak i má oblíbená témata (právní jednání, odpovědnost za škodu) stojí za starou belu.

Co považujete za největší výzvu pro soukromé právo 21. století?

V českém prostředí jsme přijetím nového občanského zákoníku nastoupili cestu obrody soukromého práva. Bude to dlouhá a náročná cesta, každý právník, vzdělán ještě ve starém právu, sám na sobě jistě pozoruje, jak je někdy více či méně sevřen ve schématech naučených z minulé doby.

Myslím, že nám především schází kvalitní doktrína, které by byla oporou i oponenturou soudní praxi. Stále jsou platná slova Dr. Viktora Mosera, dvorského a soudního advokáta ve Vídni, která napsal do svého článku v Právníku v roce 1864 (s. 109): „A však vědecká theorie se nám zdá povolanou, pilně a neúnavně stopovati praxi, a kdykoliv tato půdu zákona opouští, vší mocí brániti zmáhání se takové praxe a tím způsobem zadost učiniti úloze své: býti takořka regulátorem praxe.“

Bohužel, u nás se často literární výstupy spokojí s tím, že se jinými slovy převypráví text zákona, napíše se, že je to nejasné a že teprve judikatura dá odpověď. Navíc v řadě časopisů neprobíhá důsledné recenzní řízení, a nakladatelství vydávají i publikace velmi nevalné kvality. Takže u nás je onou výzvou vybudovat kvalitní doktrínu, vytvořit dobré podhoubí pro vědeckou práci, protože jenom z toho může vyrůst i dobrá praxe. Bude to ale trvat.

Pokud jde o výzvu, která by nebyla svázána jen s naším prostředím, vypíchnul bych to, aby se ze soukromého práva nestal technicistní návod na to, jak žít, tedy pravidla velmi detailní, nedávající prostor sledovat společenský vývoj. Soukromoprávní pravidla mají být formulována obecně, mají být nadčasová. Kdybych měl uvést příklad, ve kterém se už soukromé právo ztrácí, pak je to rozbujelá informační povinnost kladená na různé subjekty s cílem ochránit druhou (slabší) smluvní stranu. Jenže v té přemíře informací, které slabší strana obdrží, se často ztratí to podstatné a slabšímu není hromada balastních informací k ničemu.

Na Vašem facebookovém profilu pravidelně glosujete judikaturu Nejvyššího soudu. Zároveň jste autorem části komentáře k občanskému zákoníku, jakož i nejedné odborné monografie. Z toho vyplývá, že Vám pod rukama (či lépe řečeno očima) projde několikero soudních rozhodnutí. Existuje mezi nimi nějaký Váš favorit, který byste doporučil pozornosti každého zájemce o soukromé právo (např. z důvodu zajímavých skutkových okolností či kvalitního právního zpracování)?

Máte pravdu, že se judikatuře Nejvyššího soudu věnuji poměrně dost, každý týden procházím nově zveřejněná rozhodnutí a sleduji, jak se vypořádává zejména s novým občanským zákoníkem. Pozorovat lze velké rozdíly mezi jednotlivými soudními odděleními a soudci v nich. Některá rozhodnutí je radost číst, nechybí v nich kvalitní argumentace a je tam evidentní snaha o poctivý přístup k myšlenkám nového kodexu. Například soudní oddělení č. 22, které je zaměřeno na problematiku věcných práv, má laťku nastavenou velmi vysoko. Bohužel, nedá se to říci o všech soudních odděleních, u některých místo argumentace převažují jen tvrzení (takový ten přístup – je to tak, protože to říkáme my jako soudci Nejvyššího soudu), v některých případech lze hovořit přímo o ignorování platného práva.

Chtěl-li by se někdo ze čtenářů podívat na kvalitní rozhodnutí, doporučuji např. usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 týkající se povolení nezbytné cesty, nebo aktuální rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, ve kterém soud řešil problematiku nejistých a neurčitých pohledávek při započtení. 

Naleznete i opačný příklad, tj. vhodného laureáta ocenění pro nejhorší judikát? Jaký ustálený judikatorní výklad Vás trápí nejvíce a proč?

Nejsem člověk, který by se kvůli judikatuře trápil. Samozřejmě jsou judikáty, které mne naštvou, nad kterými kroutím hlavou a říkám si, že autor toho rozhodnutí by se měl vrátit na fakultu a studovat a studovat. Z poslední doby mne napadá rozsudek ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2576/2019, v němž soudci zcela ignorují zákon, konkrétně pravidlo o materiální publicitě veřejných seznamů (§ 984 OZ). Věřitel uzavřel zástavní smlouvu s osobou, která byla ještě dlouho po zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník zástavy (i když skutečný stav se v mezidobí od uzavření zástavní smlouvy a zápisem zástavního práva do katastru změnil). A soudci z 21. soudního oddělení Nejvyššího soudu napsali, že je to bez právního významu. Mimochodem velmi kriticky se k tomu v Bulletinu advokacie vyjadřovali i kolegové Tégl s Melzerem.[3]

Vedle soudních rozhodnutí komentujete i opatření přijímaná v boji proti nemoci, která patrně navždy změní pojetí nejednoho společenského fenoménu (právo nevyjímaje). Ke zmíněným opatřením jste se vyjadřoval již v jiných rozhovorech,[4] proto se v této souvislosti zaměříme jiným směrem. Jak se podle Vašeho názoru současná situace dotkne českého práva (ať již in books nebo in action)? 

Bavíme-li se o pandemii Covid-19 jako o určitém přechodném stavu, který přišel, zaskočil nás nepřipravené a nakonec zmizí, myslím, že by měl vést především ke zvýšenému úsilí v procesu digitalizace různých agend veřejné správy, stejně tak i v justičním prostředí. Ono to není pouze o úpravě příslušných zákonů, ale zejména o financích. A myslím, že právě zde by se šetřit nemělo, byť rozpočty budou nyní nutně napjaté. Jistě se povedou i diskuse o dílčích legislativních úpravách v některých veřejnoprávních předpisech (krizový zákon, zákon o ochraně veřejného zdraví). Z pohledu pracovního práva se ukazuje, že zákoník práce není v mnoha ohledech nastaven na výkon práce z domova a jistě se bude diskutovat, jak dalece a co případně upravit (např. ve vztahu k možnosti zaměstnavatele kontrolovat zaměstnance, či ve vztahu k nákladům práce a k pracovním úrazům).

Dílčím způsobem ovlivňuje a do budoucna jistě ještě více ovlivní současná situace i smluvní právo, jelikož strany budou nyní muset takové události více strategicky promýšlet a reagovat na ně ve svých smlouvách.

A pak je tu oblast, u níž bych si moc přál, aby ovlivněna byla. Chtěl bych, aby nás tento stav poučil, jak je důležitá dobrá legislativní práce, aby si odpovědní lidé uvědomili, že vychovat a udržet dobrého legislativce je pro každý aparát nesmírně cenné, zvláště pak za situace, v níž potřebujete reagovat rychle. To se, bohužel podceňuje. Naše současná legislativa, bohužel, trpí řadou neduhů (ať již procesních či personálních). Nemůžeme po lidech, kteří nejsou schopní napsat dobře návrh právního předpisu ani za několik měsíců, aby to zvládli přes noc. Samozřejmě, situace na různých rezortech je různá. Například musím ocenit legislativu Ministerstva spravedlnosti, kam se po jejím zdecimování v letech 2014-2015 podařilo přivést řadu mladých lidí, kteří si za těch několik let legislativní řemeslo docela dobře osvojili. Otázkou je, zda se je podaří udržet a nezláká je soukromá sféra.

Jak jste se na fakultě vypořádali s nemožností uskutečňovat výuku v klasické prezenční podobě? Jak probíhají online zasedání Legislativní rady vlády – „scházíte“ se v současné situaci častěji než obvykle?

Na fakultě již více než rok nepůsobím, čerpám rodičovskou dovolenou. Ale vím, že to pro kolegy ani studenty nebylo a není vůbec lehké. Víc k tomu však těžko řeknu, nebyl jsem u toho, pozoroval jsem to jen z dálky. Jako prozíravé se ale ukázalo rozhodnutí fakulty nezahájit semestr standardním způsobem výuky, ale již od začátku využívat on-line prostředí.

Pokud jde o plénum Legislativní rady vlády, během jara nebylo svoláváno skoro vůbec. Od vyhlášení nouzového stavu 12. března bylo plénum svoláno až v půlce května. Samozřejmě, legislativa na Úřadu vlády fungovala dál, ale LRV ani její komise ne. Myslím si, že je to škoda, řada věcí mohla být diskutována on-line a mohlo se zabránit některým neuváženým krokům, ať již v oblasti legislativy či v oblasti výkladu stávajících předpisů. Jako by najednou stát zapomněl, že tu takovou platformu má, přestal ji využívat.


[1] Pozornosti čtenáře doporučuji loňský příspěvek, na němž se podílel i protagonista tohoto rozhovoru – viz Bezouška P., Havel B., Hulmák M., Melzer F., Králíčková Z., Pihera V., Ronovská K., Tégl P., Telec I. Pět let poté: nové soukromé právo v předškolním věku. Právní rozhledy. 2019, č. 1, s. 1-9.

[2] Jednalo se o komisi, která se vydávala odborná stanoviska k výkladu nového civilního práva.

[3] Viz Melzer, F., Tégl, P. Glosa: K rozhodnutí NS ve věci určení okamžiku, k němuž se posuzuje naplnění předpokladů nabytí zástavního práva k nemovitosti. Bulletin Advokacie, č. 7-8/2020, s. 73 a násl. Dostupné zde: https://www.cak.cz/assets/komora/bulettin-advokacie/ba_7-8_2020_web.pdf.

[4] Viz  https://archiv.ihned.cz/c7-66741600-138r38-3e91deb0178e4cb?fbclid=IwAR1URGVN2qJ-Y5g02JVpcfqxfMzm9dSwjy0_0NWbjjz7b0eHlTK6y0CpWeI; nebo https://www.youtube.com/watch?v=C_nguuHFTaw&feature=youtu.be&fbclid=IwAR2uOw7JS8OvMNCPWyBP87BSsHh74iVxqLPfmcOckjEJSZzSDNuU0rhtz14.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu