Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Stanovení škody v trestním právu
Abychom vysvětlili, jak uvažujeme při stanovení škody, nejdříve musíme uvést, jaký je účel trestního práva hmotného. Aby naše ocenění nešlo proti jeho účelu.
Účel trestního práva a objekt trestného činu
Základním účelem trestního práva je ochrana společnosti (tedy základním účelem není trestat, jak by vyplývalo z názvu) a ochrana jednotlivých zájmů, hodnot a společenských vztahů. „Obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu je objekt trestného činu. Objektem trestného činu rozumíme společenské vztahy (například vztahy vlastnické), zájmy a hodnoty (například život člověka, jeho zdraví, čest, důstojnost, jeho osobní svobodu) chráněné trestním zákonem.“[1]
Porušení nebo ohrožení objektu trestného činu nazýváme následkem. Jedním z následků trestného činu je právě škoda. A zde se již dostáváme k oceňování. Nicméně ještě odběhneme k Listině.
Čl. 11 odst. 1 Listiny – základní ustanovení pro oceňování v trestním právu
Podle našeho názoru základní ustanovení pro oceňování v trestním právu poskytuje Listina v čl. 11 odst. 1, kde se praví: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“
Výše jsme uvedli, že účelem trestního práva je ochrana. A nyní dodáváme stejná ochrana. V našem příkladu byla ukradena tři stejná kola (a jeden pokus). Trestní právo musí stejný majetek chránit stejně! V civilním právu byl každý ze čtyř případů oceněn jinou částkou. Zde je zásadní rozdíl mezi stanovením výše škody v civilním a trestním právu.
Všechny čtyři případy musí být oceněny stejnou částkou, protože se jedná o totožný majetek (stejné nové kolo). A proto musí být majetek stejně chráněn. Bez ohledu na to, zdali bylo kolo ukradeno ve velkoobchodě, maloobchodě nebo člověku.
Domníváme se, že v rámci trestního řízení rozdíly popisované v případech A, B, C, D nehrají roli. Bylo ukradeno vždy stejné kolo ve stejné době a na stejném místě (ve stejném městě).
V trestním řízení v souladu s § 137 tr. zákoníku otázka zní, jaká je „cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává“? Upozorňujeme na slovo „obvykle“. Stát nemůže chránit vlastnictví v maloobchodě více než vlastnictví ve velkoobchodě. Pokud by pro trestní právo škoda ve velkoobchodě (velkoobchod obvykle prodává kolo za částku 84 700 Kč včetně DPH)[2] byla jiná (nižší) než v maloobchodě (maloobchod obvykle prodává kolo za 114 950 až 119 790 Kč včetně DPH), byla by jiná i ochrana. V maloobchodě je cena včetně DPH vyšší než 100 000 Kč (tedy v roce 2023 se jedná o větší škodu). Zatímco ve velkoobchodě je cena včetně DPH nižší než 100 000 Kč, takže se jedná o škodu nikoli malou. V souladu s § 138 tr. zákoníku se pohybujeme v jiných sazbách za trestný čin. A tedy stejný majetek by byl jinak chráněn.
Pokud by škoda při krádeži ve velkoobchodě byla stanovena nižší částkou než např. kolo ukradené člověku či v maloobchodě, pak by se rozneslo, že je lepší krást ve velkoobchodě než lidem či v maloobchodě, protože stejný majetek bude v rámci výše škody oceněn nižší částkou.
Ad absurdum si představme, jak se zloděj u soudu hájí, že schválně kradl ve velkoobchodě, protože tam kradl majetek pod 100 000 Kč, zatímco stejný majetek v maloobchodě by kradl nad 100 000 Kč. „Paní soudkyně, přece nejsem blbý, abych kradl v maloobchodě, kde jsou vyšší ceny.“
Totožný majetek má být v trestním právu oceněn stejně. Má být stanovena stejná výše škody bez ohledu na to, kde či komu byl majetek ukraden. Majetek má být stejně chráněn.
Tento názor podporuje i § 138 tr. zákoníku slovy „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.“ Důraz klademe na slovo „obvykle“. Obvyklost je v protikladu k individuálnosti. Všimněme si, že v rámci civilní části příkladu jsme ocenili pokaždé jinou částkou, příklad individualizace.
Judikatura dospěla ke stejnému závěru, i když neargumentuje Listinou. Uvádí, že pro účely stanovení škody v trestním právu se vychází z maloobchodních cen. Opírá svůj závěr o konstatování, že „cena, za kterou se obvykle prodává“ je cena konečného spotřebitele. Konečný spotřebitel je osobou, kvůli které se výrobek vyrobil a dodával. Srov. judikaturu: „Do celkové výše škody způsobené majetkovým trestným činem je třeba započítat i výši tzv. marže u maloobchodní ceny, protože jde o součást celkové prodejní ceny, za kterou se věc v určitém místě a čase prodává."[3]
Problematika DPH
Víme, že výrobky a služby se v drtivé většině prodávají s daní z přidané hodnoty. V současnosti je daň z přidané hodnoty v sazbách 21 %, 15 % a 10 %. Základní sazba DPH je 21 % a podléhá jí většina zboží a služeb. Ve snížené sazbě 15 % jsou prodávány např. potraviny, některé zdravotnické pomůcky, hromadná doprava. A konečně v sazbě 10 % jsou prodávány kojenecká výživa, léky, knihy a hudebniny.
Většina výrobků se tedy prodává s daní ve výši 21 %. To znamená, že konečná cena výrobku bez daně je 100 Kč a s daní z přidané hodnoty 121 Kč. Připočtení nebo nepřipočtení DPH má velký vliv na výslednou cenu zboží či stanovení výše škody.
Nejdříve si vysvětlíme, jak DPH funguje. Judikát 4 Tz 152/2003 Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003 popisuje fungování DPH jednoduše a správně takto:
„Předmětem daně z přidané hodnoty (dále též DPH) jsou podle § 7 zákona o DPH veškerá zdanitelná plnění za úplatu i bez úplaty včetně naturálního plnění v tuzemsku, pokud zákon nestanoví jinak.
Za subjekty daně z přidané hodnoty se považují osoby podléhající dani, plátci daně a osoby mající zvláštní vztah k plátci. Osobami podléhajícími dani jsou fyzické a právnické osoby, které provádějí zdanitelná plnění. Jde o osoby, které se mohou stát plátcem daně, a tím jejich zdanitelná plnění budou podléhat dani. Plátcem daně se stane osoba podléhající dani, jestliže se k dani zaregistruje, a to buďto povinně, nebo na vlastní žádost. Pro povinnou registraci je pak rozhodující tzv. obrat, což jsou příjmy a výnosy za zdanitelná plnění bez plnění osvobozených od daňové povinnosti, snížené u plátce daně o daň (viz § 3 až 5 zákona o DPH).
Plátci daně zajišťují vlastně jen její výběr od konečného spotřebitele. DPH se vybírá po částech v jednotlivých fázích výroby a odbytu při prodeji a nákupu. Plátce daně má nárok odpočítat od své daňové povinnosti částku daně, kterou zaplatil svým dodavatelům na vstupu.
Tím vlastně zdaňuje pouze tu částku, jež je přidána k jeho nákupní ceně při stanovení ceny prodejní, tedy přidanou hodnotu. Daň pak nese konečný spotřebitel v ceně, kterou musel zaplatit za nakoupené zboží a služby, a nemá už nárok na odpočet daně na vstupu. Plátce daně si může odpočítat daň zaplacenou na vstupu při nákupu zboží či jiných zdanitelných plnění, jež použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, a tato částka je pro jeho dodavatele daňovou povinností. To znamená, že si pak plátce daň z přidané hodnoty na vstupu, pokud ji zahrne do daňového přiznání k DPH za příslušné zdaňovací období (§ 19 odst. 2 zákona o DPH), odečte od pořizovací ceny zboží, které koupil od dodavatele, a vede toto zboží ve své účetní evidenci v ceně bez DPH. Plátce daně je pak podle § 10 zákona o DPH povinen účtovat daň z přidané hodnoty všem svým zákazníkům (daň na výstupu). Vybranou daň pak musí plátce odvést do státního rozpočtu. Přitom má právo tento odvod snížit o výši daně zaplacené na vstupu při nákupu od svých dodavatelů (viz § 19 odst. 1 zák. o DPH). Daň na vstupu je tedy daň u plátce, kterou vůči němu uplatní jako součást ceny za jím přijatá zdanitelná plnění jiný plátce, nebo daň, která je vyměřena při dovozu zboží [viz § 2 odst. 1 písm. d) zákona o DPH].
Z uvedeného výkladu je tedy zřejmé, že daň na vstupu představuje zjednodušeně řečeno pohledávku plátce DPH za finančním úřadem a daň na výstupu pohledávku finančního úřadu za plátcem DPH. Za příslušné zdaňovací období se tyto pohledávky vzájemně započtou a vzniklé saldo představuje daňovou povinnost plátce vůči finančnímu úřadu, v případě opačné bilance pak vznikne tzv. nadměrný odpočet a stát se vlastně stává dlužníkem plátce.“ (zvýrazněno autorem)
Ještě připomínáme, že DPH je daň nepřímá univerzální. To znamená, že ji platí jiná osoba (plátce – obchod s potravinami) než osoba, která je této dani podrobena (poplatník – člověk, který v obchodě nakupuje potraviny). Jedná se o daň univerzální. Spotřební daně jsou také daně nepřímé, avšak selektivní, a nikoli univerzální. Protože je to daň nepřímá, nevztahuje se k osobě (ad personam), jako např. daň z příjmu. Daň se vztahuje k věci, která je kupována (ad rem).
Dobře si uvědomíme prakticky, jak DPH funguje, při nákupu potravin v obchodě. Lidé – konečný spotřebitel – zaplatí za potraviny částku včetně DPH, ale tuto DPH jim už nikdo nevrátí. Jsou to v konečném důsledku lidé, kteří při svých nákupech platí DPH, a tak plní státní rozpočet.
Opět upozorňujeme, že v trestním řízení se nejedná o individuální pojetí škody na rozdíl od civilního řízení. Nezkoumáme tedy, zdali je poškozený plátcem DPH, nebo nikoli. Stanovení škody musí být jednotné, ať kradu kdekoli a komukoli. Pokud je věc při obvyklém prodeji zatížená DPH, pak má být oceněna včetně DPH. A upozorňujeme, že věc je při prodeji zatížená DPH, nejen pokud prodáváme koncovému zákazníku – lidem. Z fungování DPH jasně vyplývá, že věc je zatížená DPH, i když ji prodává např. výrobce obchodníkovi.
Obvykle se věci v ČR prodávají s DPH, a to i mezi obchodníky a nikoli konečnými spotřebiteli. Proto by oceněna či stanovení škody mělo být uvedeno včetně DPH. Pokud by však věc nebyla zatížená DPH, pak by se obvykle prodávala bez DPH. V takovém případě by neměla být DPH součástí výše škody. Nestanovujeme individuální škodu, stanovujeme obvyklou škodu či „většinovou“ škodu. Věc se obvykle (většinou) prodává (obchoduje) s DPH, proto i škoda se stanovuje včetně DPH.
Judikatura uvádí, že v rámci trestního pojetí zjišťování škody se má vycházet z ceny zboží v maloobchodě včetně DPH.[4]
„Jestliže trestní zákon hovoří o výši škody jako o ceně věci, za kterou se věc v místě obvykle prodává, pak nutno zdůraznit, že věc, pokud je její prodej jako zdanitelné plnění ze zákona daní z přidané hodnoty zatížen, se obvykle prodává vždy se zohledněním DPH. To tedy znamená, že cenou obvyklou v místě je pak potřeba chápat cenu, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy s DPH.“[5] Obdobně také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č. j. 8 Tdo 1023/2012-57.
I zde existují výjimky, resp. logika někdy velí DPH nezapočítat. Jak uvádí Púry s Richtrem, „poněkud jiný význam má zaplacená daň z přidané hodnoty u trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Spočívá-li totiž poškození věřitele v tom, že dlužník prodal svůj majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele a obdržel za něj kupní cenu, kterou nepoužil k uspokojení pohledávky věřitele, pak za situace, že tato kupní cena zahrnovala i daň z přidané hodnoty, jíž byl takovýto prodej jako zdanitelné plnění zatížen a kterou byl povinen dlužník zaplatit (odvést) příslušnému finančnímu úřadu, nemůže výše škody způsobené věřiteli zahrnovat i částku daně z přidané hodnoty. Totéž platí o výši případně získaného prospěchu, je-li znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele."[6],[7]
Pokračování článku si můžete přečíst zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] J. Jelínek in O. Novotný, A. Dolenský, J. Jelínek, M. Vanduchová: Trestní právo hmotné – I. Obecná část, 4. přepracované vydání, Aspi publishing, Praha 2003, str. 103.
[2] Problematiku ocenění a DPH řešíme jinde.
[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1415/2014.
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015, či ze dne 17. 10. 2012, č. j. 8 Tdo 1023/2012-57.
[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003.
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, uveřejněné pod č. 43/2019 Sb. rozh. tr.
[7] F. Púry, M. Richter: Problematické aspekty zjišťování škody a její výše v trestním řízení, in Sborník XXIX. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2022, str. 123.
Diskuze k článku ()