Úvod[1]
V řadě situací se setkáváme v oblasti právní odpovědnosti s případy, jejichž řešení v rámci stávajícího systému nevede k uspokojivým výsledkům[2]. Důsledkem je pak jakási protiintuitivnost konečného řešení a v mnoha případech dokonce rozpor se zažitými představami o spravedlivém rozložení újmy. Stávající systém v oblasti prokazování kauzálního nexu, založený na principu „vše nebo nic“[3], pak příliš možností korekce těchto nespravedlností nedává. Proto jsou často hledány určité alternativy a doplnění tohoto systému, které by umožnily spravedlivější distribuci odpovědnosti za újmu. Jednou z těchto alternativ je teorie ztráty šancí[4].
1. Vymezení teorie ztráty šancí
Teorie ztráty šancí je jedním z modelů odpovědnosti založené na pravděpodobnosti. Jako pravděpodobnostní teorie často bývá zmiňována spolu s dalším modelem, a to probabilistickou proporcionální odpovědností. Zatímco však probabilistická proporcionální odpovědnost se zaměřuje zejména na problematiku kauzálního nexu, teorie ztráty šancí přichází s novým druhem újmy – ztrátou šance[5].
Teorie ztráty šancí je spojena zejména s případy multikauzálnosti, tj. mnohosti příčin, které se podílejí na vzniku určitého následku. V obecné rovině se jedná o případy, kdy je nemožné říci, že škůdcovo jednání (opominutí) bylo conditio sine qua non vzniku újmy poškozeného, ale současně nelze popřít, že je mezi nimi spojitost, která má dopad na snížení pravděpodobnosti toho, že újma nenastane. Typickým příkladem může být souběh následků určitého úrazového děje a pochybení lékaře – tak tomu bylo v anglickém případu Hotson v. East Berkshire Health Authority z roku 1987[6].
V zásadě se tak jedná o odlišné uchopení a vymezení kategorie reparovatelné újmy. Zatímco stávající dogmatika vychází v rámci úvah o odpovědnosti ze skutečně způsobené újmy, teorie ztráty šancí ponechává tuto kategorii zcela stranou a za nahraditelnou újmu považuje již samu ztrátu šance (příležitosti)[7]. Podstatná v rámci této teorie je také skutečnost, že žalobci nikdy nemůže být přiznána náhrada v plné výši, ale vždy pouze ve výši, v níž došlo ke ztrátě šance. Pokud by totiž existence újmy byla plně přičitatelná škůdci[8], pak by žalobce byl úspěšný v rámci běžně užívaného systému „vše nebo nic“ a byla by mu přiznána náhrada skutečně způsobené újmy. Pokud bychom tedy vyšli z případu Hotson v. East Berkshire Health Authority, pak by lékař jako škůdce odpovídal za ztrátu šance na uzdravení ve výši 25 %.
Teorie ztráty šancí je využívána jako doplněk stávajícího systému založeného na principu „vše nebo nic“; nepodaří-li se totiž v rámci stávajícího systému provést v dostatečné míře důkaz o existenci kauzálního nexu mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou na straně poškozeného, přichází v úvahu aplikace teorie ztráty šancí. Ve shora uvedeném případě chybujícího lékaře by tedy 25% přispění ke vzniku škodlivého následku v rámci systému „vše nebo nic“ nestačilo pro přičtení odpovědnosti; poškozený by tedy zůstal neodškodněn, a to přesto, že bylo prokázáno, že protiprávní jednání lékaře výrazně přispělo ke vzniku následku.
Z hlediska teorie ztráty šancí je však nutno se na celou situaci dívat odlišně. Bez ohledu na existenci škodlivého následku snížil lékař svým jednáním šanci na uzdravení pacienta, a to o 25 %. A v této míře také vznikla pacientovi újma, spočívající právě ve ztrátě šance. Výše této újmy se zpravidla stanoví procentuálním vyjádřením ve vztahu ke skutečné újmě[9].
Podstatné v rámci teorie ztráty šance je, že ostatní předpoklady odpovědnosti za újmu zůstávají nedotčeny – včetně kauzálního nexu. V praxi to znamená, že důkaz o existenci kauzálního nexu musí být proveden již s potřebnou mírou přesvědčivosti. V případě lékaře, který snížil svým jednáním šanci na přežití pacienta o 25 %, musí tak být příčinná souvislost mezi tímto jednáním a škodou bezpečně prokázána[10]. Ve většině případů ale již nebude problematické důkaz s patřičnou mírou přesvědčivosti předložit[11], neboť tento důkaz se již nevztahuje ke způsobení skutečné újmy na zdraví, ale je pouze ve vztahu ke ztrátě šance. Z hlediska kauzálního nazírání je teorie ztráty šancí prostředkem[12], který umožňuje zachovat v oblasti příčinné souvislosti v platnosti požadavek existence podmínky sine qua non v případech, kde by to bylo jinak nemožné. Teorie ztráty šance však není všeobecně akceptována, neboť s sebou přináší řadu problematických aspektů.
2. Historický exkurz
Jak uvádí Jansen[13], lze určitý zárodek teorie ztráty šancí nalézt již v římském právu. Pro ilustraci tohoto tvrzení předkládá citaci místa z Digest, kde se Ulpián věnuje odpovědnosti za potrhané sítě rybářů[14]. V uváděném případě rybářský člun jednoho z rybářů potrhal sítě dalšího z rybářů a při řešení případu vznikla otázka, zda má být za újmu považována pouze potrhaná síť nebo i hodnota ryb, které nemohl rybář chytit v důsledku potrhané sítě. Pomponius[15] tvrdil, že očekávání úlovku (šance chytit rybu) dokonce má ekonomicky vyjádřitelnou hodnotu a může být předmět kupní smlouvy[16]. V tomto kontextu lze ovšem za výraz ztráty šance považovat rovněž náhradu ušlého zisku (lucrum cessans), který v zásadě představuje kompenzaci ztráty příležitosti dosáhnout určitého zisku v důsledku protiprávního jednání škůdce. Někteří autoři[17] také v rámci příkladů spadajících do kategorie ztráty šancí řadí i ztrátu příležitosti rozhodovat o svých záležitostech (tedy případy známé z medicínsko-právního prostředí jako tzv. souhlasové spory).
Moderní chápání teorie ztráty šancí je však spíše vyjádřením pravděpodobnostního přístupu k odškodňování ve specifických multikauzálních případech vzniku újmy. Jako první případ tohoto typu bývá uváděn anglický případ Chaplin v. Hicks z roku 1911. V dané kauze se jednalo o situaci, kdy divadelní manažer zapomněl oznámit žalobkyni, že postoupila do semifinále, ve kterém mezi padesáti semifinalistkami mělo být vybráno dvanáct a těm uděleno angažmá na tři roky v divadle. Žalobkyně pak žalovala, že ztratila šanci stát se jednou z dvanácti vybraných a požadovala náhradu újmy ve výši ztracené příležitosti. Soud uznal, že ztracená šance má určitou hodnotu a je kompenzovatelná. Dalším známým případem, kde byla využita teorie ztráty šancí, byl případ Dillon v. Twin State Gas & Electric Co. z roku 1932. V tomto případě se jednalo o situaci, kdy chlapec padal z mostu a při pádu se zachytil neizolovaných drátů elektrického vedení. Elektrický proud chlapce vymrštil zpět na most a zabil. Rodiče chlapce pak žalovali elektrickou společnost, že neizolované dráty chlapce zabily, a proto byl připraven o příležitost spadnout z mostu a případně přežít pád, byť zřejmě těžce postižen.
3. Typické příklady využití teorie ztráty šancí
V právních řádech se objevují různé druhy případů zahrnujících ztrátu šance. Typicky lze vymezit tři hlavní skupiny, v jejichž rámci je teorie ztráty šance analyzována:
- případy pochybení zdravotnických pracovníků, kdy je žalována ztráta šance na uzdravení;
- případy pochybení advokátů, kdy je žalována ztráta šance na úspěch ve sporu;
- případy účasti na různých soutěžích, kdy v důsledku pochybení pořadatele soutěže nebo třetí osoby dojde ke ztrátě šance na výhru[18].
Ačkoliv prvním případem byl případ spočívající ve ztrátě šance na výhru[19], nejproblematičtějším a nejčastějším druhem je však ztráta šance na uzdravení. Její problematičnost bude analyzována dále v textu, ale nelze nezmínit, že jako typický příklad ztráty šance na uzdravení bývá uváděn anglický případ Hotson v. East Berkshire Health Authority, který byl ovšem Sněmovnou Lordů řešen za použití standardních pravidel o prokazování příčinné souvislosti a použití teorie ztráty šance bylo nakonec odmítnuto[20].
Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/135/123
No 1 (2017): Časopis zdravotnického práva a bioetiky
[1] Tento článek rozpracovává a upravuje část textu o teorii ztráty šance z knihy DOLEŽAL, A., DOLEŽAL, T. Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016. 261 s. Edice Kabinetu zdravotnického práva a bioetiky. ISBN 978-80-87439-28-9.
[2] Pokud je prokázáno, že zaviněné protiprávní jednání lékaře přispělo k pacientově újmě ze 40 %, proč nenechat lékaře právě v této části nahradit újmu? Současně se ale stejně legitimně lze ptát, proč nechat lékaře nahradit celou újmu, když bylo v řízení prokázáno, že jeho jednání přispělo k pacientově újmě z 51 % nebo ze 70 %?
[3] Běžné právní systémy aplikují v rámci prokazování příčinné souvislosti pravidlo „vše nebo nic“ (all or nothing), které vede pouze ke dvěma druhům výsledků – poškozený prokáže existenci kauzálního nexu a je mu přiznána plná náhrada nebo tuto existenci neprokáže, a není mu přiznána žádná náhrada.
[4] Loss of chances, perte d’une chance.
[5] „The idea of a lost chance says that the loss of a chance should be legally acknowledged as a new kind of harm generating recovery. Thus, it factually transforms problems of proof of causation into terms of the assessment of damages.“ JANSEN, Niels. The Idea of a Lost Chance. Oxford Journal of Legal Studies. 1999, Vol. 19, No. 2 (Summer), s. 282; obdobně Koziol: „[…] the cases resolved by application of the loss of a chance theory could also be discussed as applications of the theory of alternative causation, more precisely the competition between an event which triggers liability and coincidence as alternative causes. Nevertheless, the starting points for the two theories are quite different. As opposed to alternative causation, the theory of loss of a chance begins with the definition of damage thus removing all obstacles of causation in the sense of a conditio sine qua non.“ KOZIOL, Helmut. Basic questions of tort law from a Germanic perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012. ISBN 9783902638854, s. 153.
[6] V tomto případě měl chlapec, který se po pádu ze stromu dostal do nemocnice, 25% šanci na to, že úraz nezanechá trvalé následky. V důsledku chybné diagnózy však nebyl chlapec po dobu 5 dnů řádně léčen a jeho šance na úplné uzdravení byla ztracena.
[7] „However, it is important to realize that the main point of this idea is normative: it relates to legal rights (norms), and not to causal issues (facts). If the loss of a chance is legally acknowledged as constituting a recoverable harm, it sets a limit to how far the defendant may look at what would have happened, without his tortious action, in the consequence of the already apparent risk.“ JANSEN, Niels. The Idea of a Lost Chance. Oxford Journal of Legal Studies. 1999, Vol. 19, No. 2 (Summer), s. 283.
[8] Při splnění požadavků na prokázání existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem újmy.
[9] Blíže k výpočtu viz MÄSCH, Gerald. Chance und Schaden: zur Dienstleisterhaftung bei unaufklärbaren Kausalverläufen. Tübingen: Mohr Siebeck, 2004. ISBN 9783161483646, s. 320–359.
[10] Podle standardů kladených na míru přesvědčivosti důkazních prostředků v civilním řízení v ČR.
[11] „Der Nachweis des Kausalzusammenhangs zwischen potentieller Schädigungshandlung und Chancenverlust ist somit im Regelfall ein Leichtes.“ viz EHLGEN, Christopher Bolko. Probabilistische Proportionalhaftung und Haftung für den Verlust von Chancen. 1. Tübingen: Mohr Siebeck, 2013. ISBN 9783161523182, s. 12, obdobně JANSEN, N. The Idea of a Lost Chance. Oxford Journal of Legal Studies. 1999, Vol. 19, No. 2 (Summer), s. 283.
[12] V zásadě je možno hovořit o triku, či užitečné fikci.
[13] JANSEN., N, Loss of a Chance, Historical Report, str. 545, in: WINIGER, Bénédict – KOZIOL, Helmut – KOCH, Bernhard - ZIMMERMANN, Reinhard (eds.). Digest of European Tort Law. Essential cases on natural causation. New York: SpringerWienNewYork, c2007. ISBN 32-113-6957-0.
[14] D. 9,2,29,3.
[15] D. 18,1,8,1.
[16] Tento typ smlouvy byl nazýván emptio rei speratae, blíže viz ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition, 1.vydání, New York: Oxford University Press, 1996. ISBN 978-0-19-876426-7, s. 246 a násl.
[17] Např. Sarah Green v knize Causation in Negligence, GREEN, Sarah. Causation in Negligence. Oxford: Hart Publishing, 2015, s. 152 a násl.
[18] Obdobné dělení používá např. Graziano, T.,K., Loss of Chance in European Private Law –All or Nothing or Partial Liability in Cases of Uncertain Causation, European Review of Private Law. 6, 2008, str. 1013 a násl. Obdobně také HEINRICH, Elke. Haftung bei alternativer Kausalität mit Zufall: Arzthaftung bei unaufklärbarem Kausalverlauf. Wien: Verl. Österreich, 2010. ISBN 9783704655080, s. 85 a násl., která uvádí např. ztrátu šance na výhru, ztrátu šance na uzdravení, ztrátu procesní šance nebo ztrátu šance při rozhodování.
[19] Viz shora případ Chaplin v. Hicks z roku 1911.
[20] Obdobně tomu bylo i v dalším známém případu House of Lords Gregg v. Scott z roku 2005.
Diskuze k článku ()