JUDr. Adam Doležal LL.M., Ph.D.

Je zřejmé, že s rozvojem neurověd došlo k zásadnímu obratu v uvažování o svobodě vůle, což ovlivnilo samu podstatu uvažování o právu jako takovém. Vedle tohoto zásadního nabourání stávajícího teoretického paradigmatu lze mluvit i o otázkách praktického využití neurotechnologických důkazů v rámci soudních řízení a o oprávněnosti jejich užití, případně o problémech s takovým užitím spojených. Proti užití neurotechnologií v právu se navíc objevují závažné námitky.

Tento článek se zabývá neuroprávem[1], tedy zejména novými neurotechnologiemi a možnostmi jejich užití s praktickými i teoretickými dopady v rámci stávajícího právního diskurzu.

Druhá část článku se věnuje analýze praktických a legislativních aspektů návrhu zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanázii. Navazuje na první část, která zkoumala historické, filozofické a právní základy, a rozvíjí diskusi o konkrétních otázkách, které tento návrh vyvolal ve veřejné i odborné debatě.

Článek se zaměřuje na relativně ucelenou část problematiky poskytování zdravotních služeb na dálku, a to na typické soukromoprávní aspekty s ní spojené.

Neurověda se v posledních letech stále více prosazuje i do práva a to do takové míry, že se v zahraničí objevil název pro nový obor označovaný jako neuroprávo (neurolaw). Tato oblast práva využívá interdisciplinární přístup k různým odvětvím práva, přičemž se zaměřuje na lidské jednání ve světle nových poznatků v oblasti neurověd. V českém prostředí je ovšem neuroprávo opomíjeno a to přesto, že diskuze, které v této oblasti probíhají, se zdají pro některé oblasti práva přímo kruciální.

Tento článek se zabývá problematikou kompetence tzv. vulnerabilních osob a možnosti učinit validní informovaný souhlas. V článku je řešena nejprve teorie kompetence, která je vnímaná jako kompetence k plnění určitého úkolu (task oriented competence). Následně je rozebírána přímo kompetence pacienta k udělení informovanému souhlasu.

Respekt k autonomii pacienta je klíčovým požadavkem plynoucím ze současných etických i právních kodexů. Není však zcela jisté, jaký koncept autonomie má být zvolen. Z toho plyne řada nejasností i pro teorii informovaného souhlasu.

Tento článek se zabývá institutem informovaného souhlasu, zásadního právního i etického institutu v oblasti medicíny, tentokrát zejména z pohledu jeho etymologie, jeho ontologického statusu, jeho normativní síly a konečně i z hlediska jeho charakteru jako komunikačního aktu.

Teorie ztráty šancí (příležitosti) byla diskutována v mnoha zemích v situacích nejasné příčinné souvislosti, kdy stávající systém v oblasti prokazování kauzálního nexu, založený na principu „vše nebo nic“ nevede k uspokojivým výsledkům. Samotná teorie ztráty šancí však přináší řadu dalších problémů v oblastech kvalifikace a kvantifikace újmy i v oblasti protiprávnosti. Tyto problémy jsou pak v článku podrobněji analyzovány a je poukázáno na jejich úskalí v souvislosti s úpravou odpovědnosti za újmu v OZ.

Příspěvek se zabývá institutem tzv. dříve vyslovených přání, přičemž zahrnuje jak některé právní, tak i některé etické problémy. Zejména se soustředí na otázky, které ještě v české odborné literatuře nebyly řešeny.