Pro lepší přehlednost dalšího textu budu nadále požívat pojem „pečující rodič“ pro osobu, která má dítě v péči a má povinnost dítě druhému rodiči předávat, a pojem „druhý rodič“, který má právo se s dítětem stýkat (tímto označením nemá být nikterak snižován význam tohoto rodiče).
Přes snahu odborníků vysvětlovat význam obou rodičů v životě dítěte stále existuje řada případů, kdy pečující rodič druhému rodiči opakovaně, či dokonce trvale nepředává dítě s odůvodněním, že dítě k druhému rodiči nechce. Přitom vágně uvádí, že ho se snažil přemlouvat, ale že to nejde; zároveň však pečující rodič nenabízí žádné způsoby řešení této situace. Pokud je dítě starší, obvykle se jedná o děti náctileté, soudy nezřídka mívají tendenci na tuto argumentaci přistoupit a zcela formálně konstatovat, že takto velké dítě nemůže nikdo ke styku s druhým rodičem nutit. Odpovědnost za tuto nevoli dítěte se s druhým rodičem stýkat bývá často připisována druhému rodiči a podíl pečujícího rodiče na daném stavu je bagatelizován, případně se soud spokojí s tvrzením pečujícího rodiče, že udělal, co mohl, aniž by toto tvrzení však bylo podloženo jakýmikoli dalšími důkazy.
V praxi se samozřejmě vyskytuje celá škála případů a zřídkakdy způsobí vzniklou situaci svým chováním pouze jeden z rodičů. Mám však za to, že pečující rodič je tím, na němž leží větší odpovědnost za výchovu dítěte. Pečující rodič má tedy dle mého názoru i větší odpovědnost za řešení problémů vznikajících v životě dítěte, včetně problému ve vztahu s druhým rodičem.
Předně si je nutno shrnout základní zásady týkající se styku dítěte s druhým rodičem, a to:
- dítě má právo se stýkat se s druhým rodičem a druhý rodič má právo se stýkat s dítětem;
- rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk s druhým rodičem řádně umožnit a v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat;
- oba rodiče mají povinnost zdržet se všeho, co narušuje vztah k oběma rodičům.
Ponechávám nyní stranou zásady, které jsou aplikovány při rozhodování o rozsahu styku. Vycházím z toho, že rozsah styku s druhým rodičem byl stanoven v souladu se zájmem dítěte po předchozím zjišťování stěžejních skutečností.
Pro pečujícího rodiče by mělo být přirozenou součástí výchovy dítěte i pěstování jeho vztahu s druhým rodičem. Pokud pečující rodič uvádí, že tento vztah nemůže ovlivnit, tak pouze popírá svou zásadní úlohu, a to ať již vědomě či nevědomě. Je totiž celá řada kroků, které pečující rodič může činit, aby si dítě vytvořilo pevný vztah s druhým rodičem.
Pečující rodič mívá často pocit, že stačí o druhém rodiči nemluvit špatně. To je však pouze absolutní a zdaleka nikoli postačující minimum (a to bohužel ani toto známé pravidlo není někdy v praxi pečujícími rodiči dodržováno). Je totiž třeba mluvit o druhém rodiči pozitivně, automaticky ho vnímat jako součást života dítěte, nikoliv opomíjet jeho existenci. Je na místě dovolit dítěti, aby si mohlo druhého rodiče připomínat, ať již vyprávěním o druhém rodiči, jeho fotkou v pokojíčku či drobnostmi jako pamatováním na narozeniny druhého rodiče. Je důležité umožnit druhému rodiči být součástí klíčových momentů v životě dítěte – jeho narozenin, dětských vystoupení, nástupu do školy apod. Rovněž tak sdělovat druhému rodiči důležité skutečnosti týkající se života dítěte tak, aby měl povědomí, co důležitého dítě zrovna prožívá.
Samozřejmě i tak se může stát, že mezi dítětem a druhým rodičem může nastat problém zcela bez ohledu na chování pečujícího rodiče. V tuto chvíli je však úkolem pečujícího rodiče situaci aktivně řešit, k čemuž má k dispozici opět celou řadu možností. Předně je nutné řešit situaci co nejdříve, a nikoli až po jejím vyhrocení. Tedy ihned po zjištění problému, nikoli až poté, co dítě zásadně odmítá k druhému rodiči jít. Pečující rodič by měl druhého rodiče ihned upozornit na vzniklý problém a probrat s ním možnosti řešení. Pokud má pocit, že druhý rodič nedostatečně vnímá potřeby dítěte, upozornit ho na to a nabídnout mu radu. Vadí-li dítěti okolnosti konání styku, mohou se rodiče dohodnout na jeho úpravě či změně, je-li možná. V úvahu přichází i konání styku s druhým rodičem za přítomnosti pečujícího rodiče. Pokud žádná z cest nevede ke zlepšení, měl by to být v první řadě pečující rodič, kdo navrhne vyhledat pomoc odborníka v oblasti pedopsychologie, případně rodinného terapeuta.
Druhý rodič totiž může být v situaci, kdy jen „neví, jak na to“- zvláště u dětí v pubertě může být složité s dítětem vyjít, pokud s ním rodič není v denním kontaktu a nezná podrobněji aspekty jeho běžného života (kamarády, zájmy apod.). Z tohoto důvodu pro něj může být včasné řešení problému s druhým rodičem či odborníkem představovat cestu, jak předejít vyhrocení či poškození vztahu mezi ním a dítětem.
Není-li žádný z výše uvedených kroků pečujícím rodičem učiněn, je zřejmé, že mu buď odpor dítěte k druhému rodiči vůbec nevadí, nebo mu dokonce vyhovuje. Povinnost pečujícího rodiče „připravit dítě na styk s druhým rodičem a s druhým rodičem spolupracovat“ totiž zdaleka neznamená jen sbalit dítěti věci a obléct ho na odjezd, což je bohužel časté chápání této povinnosti. (Příkladů chyb, které rodiče často dělají a které spíše zhoršují situaci, je celá řada. Jednou z nejčastějších je sdělení „já bych tě nenutila, ale táta na tom trvá“, případně „nedá se nic dělat, soud ti to nařídil, vydrž do dvanácti let, pak budeš moct odmítnout“).
Častým argumentem pečujících rodičů je také tvrzení, že je dítě neposlechne a že je přece nemohou nutit. Tady se jedná o poměrně citlivou věc, nicméně takovýto argument by měl být brán s rezervou. Dokonce i u starších dětí by měl být schopen rodič uplatnit svou autoritu proti vůli dítěte, byť samozřejmě za použití přiměřených opatření. Pominu-li i zcela banální záležitosti, jako je školní docházka, zákazy škodlivých látek či přestupování právních norem, musí být rodič schopen vstoupit i do aspektů života dítěte, které zahrnují citlivější témata. Příkladem může být čtrnáctiletá dcera, která se zamilovala a chce se odstěhovat ke svému příteli. Nebo syn, který trvá na provozování sportu, jenž mu však dle lékařů jednoznačně trvale poškozuje zdraví. V takovýchto situacích musí být rodič schopen (případně i za pomoci odborníků) své výchovné působení zvládnout. Pečující rodič tak musí být rovněž schopen vysvětlit stejným způsobem dítěti, jak a proč je pro něj důležité, aby se s druhým rodičem stýkal, a trval na tom, že se styk s druhým rodičem bude konat.
Je-li tedy stanoven styk dítěte s druhým rodičem, je povinností pečujícího rodiče zajistit, aby se tento styk konal. Aby dostál této povinnosti, musí pečující rodič skutečně podniknout veškeré možné kroky k odstranění překážek mezi druhým rodičem a dítětem. Jeho možnosti (jak pro předcházení problému, tak pro jeho případné řešení) jsou nastíněny výše. Pokud však žádný nebo většina z těchto kroků nebyly učiněny, je na místě vycházet ze závěru, že pečující rodič své zákonné povinnosti nedostál.
Zkoumání výše uvedeného by pak mělo být předmětem zkoumání v rámci případného řízení o výkonu rozhodnutí.
Přednostním opatřením v rámci výkonu rozhodnutí je výzva soudu pečujícímu rodiči ke splnění povinnosti. Před zasláním této výzvy soud nezkoumá, zda k neplnění rozhodnutí dochází dobrovolně či z jiného důvodu. Soud může také vyzkoušet některé z dalších opatření dle § 503 z.ř.s.,[2] jak byla popsána v mém článku Výkon rozhodnutí soudu o úpravě styku s nezletilými dětmi.
Pokud však ani výzva, ani některé ze zvolených opatření nevede k obnovení styku mezi dítětem a druhým rodičem, a pečující rodič se stále pouze odvolává na odmítání ze strany dítěte (aniž by však vyvíjel skutečnou snahu tento nežádoucí stav řešit), měl by soud zvážit, zda jsou splněny podmínky pro uložení pokuty.
Na tomto místě si je nutno připomenout znění zákona, který stanoví, že: „Soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním […]“.[3]
Pečující rodič se zcela pochopitelně brání tím, že k neplnění povinnosti nepřistoupil dobrovolně, ale až v návaznosti na odmítání styku ze strany dítěte. Tedy že není důvod pro uložení pokuty, neboť k neplnění povinnosti dochází nedobrovolně, z důvodů mimo vůli pečujícího rodiče.
Ústavní soud k této problematice konstatoval (přičemž tento závěr pak akcentuje i v pozdějších rozhodnutích), že „pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný přes zjevnou a odpovídající snahu nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.“[4] Ústavní soud dává v dalším rozhodnutí důraz výslovně na adekvátní výchovné působení na dítě, přičemž připomíná, že je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky.[5] Připomíná i povinnost pečujícího rodiče (v daném případě otce) „aby právě v rámci své výchovné způsobilosti a rodičovské odpovědnosti vedl oba nezletilé ke kladnému vztahu k matce, a to bez ohledu na své vlastní negativní pocity vůči ní“, kdy v posuzovaném případě právě nesplnění této povinnosti vedlo soud k závěru o důvodném a oprávněném uložení pokuty.[6]
Soudy se tedy musí zabývat tím, zda pečující rodič skutečně dodržel zásadu adekvátního výchovného působení na dítě a zda vyvinul zjevnou a odpovídající snahu ke konání styku. Je zřejmé, že možnosti pečujícího rodiče nejsou neomezené a za těchto okolností je na místě vzít v potaz právě i zásadu přiměřenosti, tedy nikoli přimět dítě ke styku za užití všech prostředků.
Mám však za to, že primárně by v rámci řízení o výkon rozhodnutí mělo být úkolem pečujícího (a tedy povinného) rodiče prokázat, že dostál své povinnosti učinit vše pro konání styku dítěte s druhým rodičem. Nelze totiž očekávat, že druhý rodič bude schopen prokázat, že na dítě adekvátně působeno nebylo. Je tedy nutno se podrobně zabývat zjištěním, z jakého důvodu odmítá dítě styk s druhým rodičem – a to nejen zjišťováním možných příčin u druhého rodiče, ale rovněž posouzením, zda pečující rodič řádně dostál své zákonné povinnosti dítě na styk připravit.
Pokud následně soud dojde k závěru, že pečující rodič svou povinnost nesplnil, je nepochybně na místě k uložení pokuty (a případě dalších pokut) přistoupit. Z tohoto důvodu jsem přesvědčena, že výkon rozhodnutí proti pečujícímu rodiči i ve své donucovací podobě ukládáním pokut má svůj nezpochybnitelný význam. Na paměti je nutno mít i to, že výkon rozhodnutí nesměřuje proti dítěti, ale proti pečujícímu rodiči. Tvrzení, že výkonem rozhodnutí je poškozováno dítě, tak jsou zcela zavádějící, neboť správně vedený výkon rozhodnutí má za cíl donutit rodiče, aby působil na dítě adekvátními prostředky. Pečující rodič tedy může výchovně působit na dítě, případně využívat i služeb odborníků tak, aby dosáhl žádoucího cíle – realizaci styku dítěte s druhým rodičem.
Pro úplnost bych ráda zdůraznila, že výše uvedená úvaha se týká případů, kdy druhý rodič je motivován se s dítětem stýkat a snaží se hledat cestu k dítěti. Jinak je nutno posuzovat situaci, kdy druhý rodič bagatelizuje odmítání dítěte a význam jeho vůle, odmítá situaci jakkoli řešit a přikládá pouze jednostranně vinu pečujícímu rodiči, který naopak hledá řešení a snaží se v rámci svých možností na dítě působit, případně i spolupracuje s příslušnými odborníky. V takovém případě není uložení pokuty (či pokut) na místě, neboť pečující rodič své povinnosti dostál a není možné změnit názor dítěte bez adekvátní snahy druhého rodiče.
[1] https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/vykon-rozhodnuti-soudu-o-uprave-styku-s-nezletilymi-detmi
[2] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Viz § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15-1.
[5] Viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14-2.
[6] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 890/16-1.
Diskuze k článku ()