Oprávnění dítěte stýkat se s rodičem
Právo dítěte, které je v péči jen jednoho rodiče, na styk s druhým rodičem je upraven v § 888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Rozsah styku nemusí být závazně určen soudem, mezi stranami může panovat shoda a tuto dohodu není nutné nechat schvalovat. Pokud však strany chtějí mít ohledně dodržování dohody jistotu, je lepší nechat dohodu o rozsahu styku schválit rozhodnutím soudu, čímž se dohoda stává stejně závaznou a vykonatelnou jako rozsudek soudu.
Pokud se rodiče nedohodnou, případně vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, upraví styk rodiče s dítětem soud. Předním kritériem při takovémto rozhodování je vždy zájem dítěte. Obecným trendem judikatury při rozhodování o úpravě styku je posílení role rodiče, který nemá dítě v péči, a schvalování styku v širším rozsahu. Tento posun je nutno hodnotit jako žádoucí, neboť je tím druhému rodiči umožněno se podílet alespoň v částečném rozsahu i na běžném životě dítěte.
Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk s druhým rodičem řádně umožnit a v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. S tím souvisí i povinnost pečujícího rodiče se zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte a druhého rodiče.
Návrh na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým může podat především rodič oprávněný se stýkat s nezletilým dítětem. Obvykle bývá tímto rodičem otec, neboť stále přetrvává model, kdy děti jsou v převážné většině případů svěřovány do péče matky, nicméně už se objevují i modely opačné.
Pro lepší přehlednost dalšího textu budu nadále požívat pojem „oprávněný“ pro rodiče oprávněného se domáhat styku a pojem „povinný“ pro osobu, která má dítě v péči a má povinnost dítě druhému rodiči předávat. Pojem „rozhodnutí“ pak dále zahrnuje jak případy, kdy soud schválil dohodu rodičů, i případy, kdy soud ve věci autoritativně rozhodl, neboť v obou případech je úprava styku pro obě strany závazná a je možno se domáhat výkonu příslušných práv.
Důvodem pro podání návrhu na výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi je neplnění rozhodnutí, tj. skutečnost, že nedochází k předávání dětí oprávněnému. V praxi se vyskytuje mnoho důvodů, které k nepředávání dětí vedou. Za krajní případy lze označit situace, kdy se buď povinný odmítá rozhodnutím soudu řídit či naopak dojde k tomu, kdy není možné z objektivních důvodů podle rozhodnutí soudu postupovat a povinný odmítá tuto skutečnost akceptovat. V praxi se však vyskytují nikoli pouze tyto možnosti, avšak i celá škála případů mezi těmito krajními póly, a je třeba pečlivě zkoumat konkrétní okolnosti daného případu. Soud se musí těmito okolnostmi zabývat a v návaznosti na to zvolit další postup v řízení.
Základní zásady výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé
Výkon rozhodnutí je vázán na návrh oprávněného, kdy příslušným soudem je obecný soud nezletilého dítěte. Po nařízení výkonu již soud pokračuje v řízení z úřední povinnosti. V tomto řízení není možné přerušit řízení ani výkon rozhodnutí odložit. Oprávněný není povinen v návrhu uvádět způsob provedení, může tedy ponechat volbu způsobu na uvážení soudu.
Při výkonu rozhodnutí je nutné dodržovat specifické zásady platné pro výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé, jak jsou vymezeny zejména v ustanovení § 497 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŘS“).
V každém případě je nutné, aby soud postupoval citlivě s ohledem na nezletilé dítě. Výkon rozhodnutí by neměl nikdy vést k nepřijatelnému zásahu do psychického a citového vývoje dítěte nebo jinému neodůvodněnému zásahu do jeho práv. Tuto zásadu je nutné stále připomínat a zdůrazňovat její význam, neboť při výkonu rozhodnutí rodiče nezřídka řeší pouze otázku svých práv a povinností a pomíjejí přitom zájem dítěte a dopad celého řízení či jeho průběhu na jeho vývoj a psychický stav.
Dále je nutno dbát i na právo dítěte na informaci o důvodech výkonu rozhodnutí a všech krocích s tím spojených. Při zohlednění rozumových schopností a citových vazeb je třeba vysvětlit dítěti důvody k prováděnému opatření, informovat ho o případném převezení a případně mu zodpovědět další položené otázky.
Možné způsoby výkonu rozhodnutí
V některých případech je možné, aby nařízení samotného výkonu rozhodnutí předcházela výzva soudu ke splnění dané povinnosti. Takto může soud postupovat v případě, kdy povinný nebyl v příslušném rozhodnutí náležitě poučen o následku neplnění rozhodnutí, a dále v případě existence zvláštních důvodů. V takovéto výzvě soud povinného poučí o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut či odnětím dítěte.
Soud by měl postupovat v úzké součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), který je obvykle se situací z praxe lépe obeznámen. V rámci této součinnosti tak může soud výše uvedenou výzvu doplnit nebo nahradit žádostí na příslušný OSPOD, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění rozhodnutí o úpravě styku s dítětem. V některých případech může takovýto postup vést k dobrovolnému plnění rozhodnutí povinným a není třeba nařizovat výkon rozhodnutí.
V případě, že přes zaslání výzvy či působení OSPOD neplní povinný dobrovolně rozhodnutí, nařídí soud výkon rozhodnutí. ZŘS zásadně rozeznává dva základní způsoby výkonu rozhodnutí, a to ukládání pokut dle § 502 ZŘS nebo odnětí dítěte podle § 504.
Ukládání pokut povinnému provádí soud usnesením a výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč. Pokuty je možné ukládat opakovaně, a to až do doby splnění povinnosti povinným, tedy až do doby, kdy povinný začne předávat dítě oprávněnému v souladu s rozhodnutím. S ohledem na možnost opakování pokuty by její výše v rámci prvního rozhodnutí soudu měla být při dolní hranici stanovené sazby, tedy v řádu tisíců korun, případně maximálně ve výši 10 000 Kč. Výše pokuty by měla být stanovena s ohledem na osobu povinného, zejména s ohledem na jeho majetkové poměry. Při nutnosti opakování pokuty, tedy v případě, že první pokuta nevedla ke splnění povinnosti, může soud uložit pokutu vyšší, ve vhodných případech se pokuta může blížit až horní hranici 50 000 Kč. Literatura uvádí jako příkladnou situaci postupné uložení tří pokut s postupně se zvyšující sazbou pokuty od dolní hranice přes střed rozmezí až k horní hranici[1].
Vymožené pokuty připadají státu a soud eviduje částku vymožených pokut, přičemž při splnění zákonných podmínek připadá v úvahu čerpání těchto pokut k náhradě nákladů dítěte[2].
Ukládání pokut je donucovací prostředek k vymožení povinnosti předávat dítě. V některých případech však je třeba zohlednit specifika daného případu a zvolit jiný postup. Zde přichází v úvahu některé z tzv. dalších opatření dle ustanovení § 503 ZŘS. Zákon tato opatření neuvádí přímo jako způsob výkonu rozhodnutí, jedná se však o významné rozšíření faktického provedení výkonu rozhodnutí.
Soud má možnost zvolit některé z následujících dalších opatření:
- nařídit povinnému setkání s mediátorem v rozsahu 3 hodin,
- stanovit plán navykacího režimu,
- rozhodnout o výkonu styku pod dohledem OSPOD,
- nařídit povinnému setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie.
Pokud jde o setkání povinného s mediátorem či odborníkem v oboru pedopsychologie, bude v praxi výrazně záležet na okolnostech případu. V případě absence předběžného souhlasu povinného s mediací lze očekávat spíše neúspěch tohoto opatření, neboť základním principem mediace je dobrovolnost a absolvování mediace bez vnitřního srozumění povinného by vyžadovalo výrazně příznivou shodu okolností, aby vedlo k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Totéž platí dle mého názoru i pro setkání s pedopsychologem.
Kvalifikovaný dohled nad stykem s dítětem může být užitečný v případech, kdy je vhodné, aby setkání oprávněného a dítěte byla přítomna třetí osoba, tedy zástupce OSPOD, který může podat dítěti potřebná vysvětlení. Rovněž může přítomnost nezávislé osoby poskytnout povinnému jistotu ohledně bezpečí dítěte a přispět tak k dobrovolnému plnění povinnosti.
V praxi může být dle mého názoru velmi užitečné stanovení navykacího režimu, a to zejména v případech, kdy překážkou styku není přednostně přístup povinného, ale odmítání oprávněného ze strany dítěte. Pokud je vztah mezi dítětem a oprávněným narušen a výkonem rozhodnutí by dítě mohlo být vystaveno újmě, je vhodné, aby setkávání bylo provedeno pozvolna a nenásilnou formou.
Při rozhodování o navykacím plánu by si měl soud opatřit odborné vyjádření o vhodnosti, obsahu, rozsahu a době trvání. Plán má oprávněnému umožnit postupný kontakt s dítětem a soud by měl výkonem kontroly plnění plánu pověřit vhodnou osobu nebo zařízení. Zákon připouští, aby soud výkon kontroly prováděl přímo, to však s ohledem na faktické možnosti soudu nepovažuji za praktické řešení. S ohledem na složitost některých vztahů a možných dopadů nevhodného provedení navykacího plánu je vhodné pověřit kontrolou plnění plánu spíše zařízení disponující odborníkem v oblasti pedopsychologie, který poskytne oběma rodičům potřebné poradenství a oprávněnému pomůže s navázáním kontaktu a důvěry s dítětem. Takovéto zařízení pak může kontrolovat i plnění plánu a informovat o něm soud.
V případě, že soud shledá porušování plánu některým z účastníků, které má vliv na účel navykacího režimu, nebo dospěje-li soud k závěru, že navykací režim neplní svůj účel, může plán zrušit a přistoupit k výkonu rozhodnutí odnětím dítěte.
Odnětí dítěte je krajním prostředkem výkonu rozhodnutí, ke kterému by se soud měl uchýlit pouze v případě, že ukládání pokut či dalších opatření je bezvýsledné nebo je po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně nevedl ke splnění povinnosti. V takovém případě nařídí soud odnětí dítěte povinnému a jeho předání oprávněnému. Tento článek se zabývá výkonem rozhodnutí ve věci úpravy styku s nezletilým dítětem a v takovémto případě lze odnětí dítěte nařídit jen ve zcela výjimečných případech. Při vymáhání styku tak jako donucovací prostředek připadá v úvahu pouze ukládání pokut, které lze povinnému ukládat opakovaně po delší dobu.
Pro úplnost lze ještě upozornit na možnost řešení situace, kdy povinný trvale brání oprávněnému ve styku s dítětem, opakované ukládání pokut nevede ke splnění jeho povinnosti a zároveň nejsou splněny podmínky pro odnětí dítěte. Takovýto případ je důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
Závěr
Současná právní úprava výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi zahrnuje zásady, které mají zajistit potřebné ohledy na nezletilé dítě. Soud má k dispozici více možností postupu ve věci, a má tak možnost přizpůsobit provedení výkonu rozhodnutí okolnostem daného případu. Dle mého názoru představuje právní úprava použitelný právní rámec pro ochranu práv oprávněných při zajištění zájmu nezletilých dětí.
[1] Občanský zákoník II, Rodinné právo, Komentář, 1. vydání, C.H. Beck, str. 1000.
Diskuze k článku ()