Pád v tramvaji: Kdy je dopravce odpovědný za zranění cestujícího?

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně (dále jen „Soud prvního stupně“) žalobu poškozené cestující na náhradu za bolest a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zamítl. Vycházel přitom zejména z následujících zjištění:

• zrychlení a rychlost tramvaje nevybočily z povolených mezí, tj. rozjezd tramvaje byl obvyklý;
• vagon tramvaje disponoval dostatečným počtem zařízení určených k přidržování se a existuje pochybnost o tom, zda se poškozená v tramvaji přidržovala;
• ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost dopravce počkat s odjezdem ze zastávky až na okamžik, kdy se cestující usadí a tuto povinnost nelze po dopravci ani spravedlivě požadovat.

S ohledem na výše uvedené Soud prvního stupně dospěl k závěrům, že v dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti mající svůj původ v provozu, které by ve svém důsledku bránily liberaci dopravce, a zároveň byl naplněn liberační důvod, jelikož dopravce nemohl vzniklé újmě na zdraví zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.  

Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „Odvolací soud“) rozhodnutí Soudu prvního stupně potvrdil, přičemž zdůraznil, že nebylo prokázáno žádné pochybení dopravce při provozování tramvaje, a zároveň panuje důvodná pochybnost, zda k úrazu nepřispěla samotná poškozená tím, že se za jízdy nedržela, čímž porušila svou povinnost vyplývající z ust. § 16 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 175/2000 Sb.

Vůči rozsudku Odvolacího soudu podala poškozená dovolání. Vzhledem ke skutečnosti, že otázka liberačního důvodu podle ust. § 2927 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) dosud nebyla Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím řešena, bylo dovolání poškozené cestující shledáno přípustným a důvodným.

Nejvyšší soud v odůvodnění výše uvedeného rozsudku vychází zejména z předpokladu, že odpovědnost dopravce je odpovědností objektivní, která má svůj původ nikoliv v protiprávním jednání škůdce, nýbrž v zákonem kvalifikované události nezávislé na zavinění škůdce. V tomto případě je zákonem kvalifikovanou událostí zvláštní povaha provozu dopravní činnosti či dopravních prostředků, a je proto irelevantní, zda škoda vznikne v důsledku porušení právní povinnosti ze strany provozovatele dopravního prostředku či nikoli. Proto lze za jeden z předpokladů vedoucích k povinnosti provozovatele dopravního prostředku nahradit újmu v souladu s ust. § 2927 ObčZ považovat i běžný pohyb dopravního prostředku nijak nerozporný s pravidly stanovenými právními předpisy, pokud je následkem tohoto pohybu pád přepravovaného cestujícího.

Jsou-li v důsledku pádu cestujícího v dopravním prostředku naplněny i další předpoklady pro vznik odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku, tj. vznik újmy ve sféře cestujícího a kauzální nexus (příčinná souvislost) mezi pádem cestujícího a vznikem újmy, může se provozovatel zprostit povinnosti nahradit poškozenému újmu pouze v případě, že naplní liberační důvod podle ust. § 2927 odst. 2 ObčZ. Liberace provozovatele dopravního prostředku však nepřichází do úvahy v případě, když byla újma cestujícímu způsobena okolnostmi majícími původ v samotném provozu dopravního prostředku. Tento závěr vyplývá z konstantní judikatury, viz např. právní větu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 1968, sp. zn. 6 Co 675/67: „Jestliže byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu, nemůže se provozovatel zprostit odpovědnosti, a to ani poukazem na neodvratitelný úkon třetí osoby.“

Pojem „okolnosti, které mají původ v provozu“, však není nikde závazně definovaný a jeho výklad je proto v režii rozhodovací praxe soudů. Obecně se jedná o okolnosti související s organizací, řízením a uskutečňováním provozu, které jsou v příčinné souvislost se vzniklou újmou[1]. Mezi typické příklady patří např. „selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu, nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté, nebo technický stav dopravního prostředku.“[2] 

Naopak mezi okolnosti, které původ v provozu nemají, a jsou tedy způsobilé být liberačním důvodem, lze zařadit např. přírodní katastrofy, jednání třetí osoby nebo chování zvířete (viz např. R 3/1984 civ.). Jedná se nicméně pouze o demonstrativní výčet a sama judikatura uvádí, že každý případ je nutné hodnotit individuálně. 

Ve vyjádření k dovolání podaném poškozenou dopravce přitom uvedl, že samotný rozjezd tramvaje není okolností, v jejímž důsledku by dopravce nemohl být liberován, jelikož ho nelze kvalifikovat jako tzv. vnitřní okolnost ve smyslu ust. § 2927 občanského zákoníku. Nejvyšší soud se proto v kontextu tohoto případu musel vypořádat zejména s otázkou, zda je rozjezd tramvaje okolností mající původ přímo v provozu samotném nebo ne.

Pro vyjasnění této otázky se proto Nejvyšší soud zejména věnoval interpretaci toho, kdy lze určité okolnosti považovat za okolnosti s provozem bezprostředně nespojené (a tedy umožňující liberaci dopravce). Podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o okolnosti, u kterých externí síla působí během škodní události v takové intenzitě, že zvláštní povaha provozu jako zákonem kvalifikovaná okolnost, na níž je postavena koncepce objektivní odpovědnosti, nemá v porovnání s touto externí sílou podstatný význam. Dopravce se proto může zprostit své odpovědnosti za škodu pouze tehdy, pokud by byla škodní událost způsobena vnější okolností, která svým významem a intenzitou dokáže zásadně eliminovat specifické vlastnosti provozu (resp. nad těmito vlastnostmi převládá) – jinak řečeno, hlavní a převažující příčinou nepřiznivých následků ve sféře poškozeného je tato vnější okolnost, a nikoliv samotná zvláštní povaha provozu[3]. 

Vnější okolnosti, v jejichž důsledku se může dopravce z náhrady škody liberovat, lze zásadně podle Nejvyššího soudu zařadit do 3 skupin:

• živelní události a extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla;
• jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (např. sesuv půdy); a
• s provozem nesouvisící jevy uvnitř dopravního prostředku (např. činnost třetích osob).

Nejvyšší soud v kontextu projednávané věci po zohlednění uvedených úvah dospěl k tomu, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by pád poškozené cestující byl způsoben vnějšími okolnostmi, které nemají svůj původ v provozu dopravního prostředku, a které by ke vzniku škodné události přispěly rozhodujícím způsobem. 

Právě naopak – k pádu poškozené došlo v souvislosti s běžným jízdním manévrem, tj. v souvislosti s rozjezdem tramvaje ze zastávky, v důsledku čehož se projevily vlastnosti typické pro provoz tramvaje, jako jsou rozjezdová akcelerace a zrychlený pohyb[4].  

Nejvyšší soud se proto přiklonil k závěru, že k pádu poškozené došlo v důsledku okolností, které měly původ v provozu tramvaje, a již z tohoto důvodu nelze naplnit liberační důvod uvedený v ust. § 2927 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný dopravce je tedy v souladu s ust. § 2927 občanského zákoníku odpovědný za škodu, která poškozené v důsledku jejího pádu při odjezdu tramvaje ze stanice vznikla. 

Nejvyšší soud proto rozhodnutí obou nižších soudů zrušil a věc vrátil Soudu prvního stupně k novému řízení.