Obecně k projevům člověka
Projevy osobní povahy člověka tvoří spolu se složkami osobnosti (např. tělesná integrita, svoboda, soukromí, čest atd…) samotnou osobnost člověka, která je předmětem soukromoprávní ochrany. Osobnost člověka je přirozené právo, což znamená, že existuje a je chráněna nezávisle na státu. Stát pouze garantuje (zaručuje) její ochranu a způsoby jejího uplatnění. Osobností je vše, čím se člověk projevuje navenek vůči svému okolí, a to jak fyzicky, tak duševně.
Projevy osobní povahy jako jedné ze stránek osobnosti se pak myslí zejména veškerá písemná vyjádření, soukromé hovory, nahrávky, deníky, rodinné archivy, podpis, zvukové projevy a další obdobné projevy.
Dle § 81 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Dle § 82 občanského zákoníku je pak každý člověk, jehož osobnost byla dotčena právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Obecně je tedy osobnost člověka, a tedy i jeho projevy chráněny jako právo působící erga omnes (vůči všem) a není možné do něj zasahovat. Z toho ovšem existují určité výjimky.
Omezení osobnostních práv může být buď dobrovolné nebo zákonné. Dobrovolným omezením se rozumí souhlas neboli svolení se zásahem do osobního práva. Například souhlas se zachycením podoby. Takový souhlas musí být informovaný a odvolatelný. Zákonným omezením jsou pak zejména tzv. zákonné licence. Takovou zákonnou licencí může být např. vědecká licence, na základě, které je možné učinit nahrávku operace pro účely výzkumu či studia.
Užití projevů osobní povahy v civilním soudním řízení
Na ochranu osobnosti je potřeba dbát i v rámci soudních řízení, kde platí, že důkazem může být jen záznam projevu osobní povahy, který byl získán v souladu se zákonem. Zákonným způsobem je pak záznam získán zejména tehdy, pokud k němu osoba, která projev učinila dala souhlas. K tématu protizákonně získaných důkazů se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud. Například ve svém rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98 judikoval, že důkaz pořízený způsobem odporujícím zákonu, který porušuje práva jiné osobě je nepřípustný a soud jej nesmí provést.
Toto se však týká jen projevů, které mají osobní povahu, pokud by šlo jiný záznam, nedošlo by k zásahu do osobnostních práv a záznam by bylo možné použít jako důkaz i v případě, kdy k němu nebyl udělen souhlas osoby. Jako příklad toho, kdy se nejedná o projev osobní povahy je možné uvést situaci, kdy se jedná o projevy při výkonu povolání, při obchodní činnosti či veřejné činnosti, viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu1.
Někdy je však možné použít záznam projevu osobní povahy i bez souhlasu dotčené osoby. Taková situace však má být pouze výjimečná a musí být proveden tzv. test proporcionality. To nám stanovil Ústavní soud, když judikoval, že použitelnost záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je závislá na poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma.2
Test proporcionality má pak tři základní kroky. Prvním je vhodnost, tedy zda použitím nezákonně získaného záznamu můžeme dosáhnout sledovaného cíle, typicky prokázat určitou skutečnost. Druhým krokem je potřebnost. Tedy zda nemůžeme zamýšleného cíle dosáhnout jiným, méně závažným způsobem (zda skutečnost nemůžeme prokázat jiným způsobem). A konečně třetím a posledním krokem je poměřování v užším slova smyslu. Zde poměřujeme zájem na dosažení cíle, tedy typicky prokázání určité skutečnosti se zájmem na ochraně osobnosti. Testem proporcionality projde například situace, kdy nějakou rozhodnou skutečnost nelze prokázat jinak.
Jak je tomu v případě trestního řízení?
I v rámci trestního řízení je možné použít jen takové důkazy, které nejsou nezákonné. Takovými jsou záznamy projevů osobní povahy získané zejména se souhlasem dotčené osoby či v souladu s § 88 z. č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „trestní řád“). Ten upravuje případy, kdy je odposlech či záznam telekomunikačního provozu povolen soudem a je tedy možné ho v trestním řízení použít jako důkaz i bez souhlasu osoby, jejíž osobní projev je zaznamenáván.
I v rámci trestního řízení však Nejvyšší soud judikoval3, že mohou existovat případy, kdy je možné použít záznam, který je pořízen soukromou osobou, tedy nejde o situaci upravenou v § 88 trestního řádu, i bez souhlasu dotčené osoby. V těchto případech je však nutné, aby byla chráněna a šetřena práva této osoby, což de facto znamená, že taková situace musí být podrobena testu proporcionality stejně, jako je tomu v civilním soudním řízení.
Když hovoříme o nezákonnosti důkazů v trestním řízení je dobré také zmínit doktrínu tzv. „plodů z otráveného stromu“, která pochází z Common law. Zjednodušeně jde o situaci, kdy je důkaz č. 1 nezákonný a od něj je odvozen důkaz č. 2, který je již v souladu se zákonem. Například pořídíme záznam nezákonným způsobem a díky tomu záznamu zjistíme, která osoba byla na místě vraždy a tu vyslechneme v souladu se zákonem. Dle výše uvedené doktríny je výslech plodem z otráveného stromu a v řízení by neměl být užit ani jeden z důkazů. Náš Ústavní soud (4) se k tomu však staví opatrněji a říká, že není možné automaticky tvrdit, že nezákonnost jednoho důkazu vede k nezákonnosti druhého důkazu. Jde o intenzitu vztahu mezi jednotlivými důkazy a nezákonným bude jen takový důkaz, který je kauzálně odvozen z nezákonného důkazu.
Správní řízení a užití projevů osobní povahy
§ 18 odst. 1 z. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) stanovuje, že o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Správní orgán tedy nepotřebuje souhlas dotčených osob, pokud činí záznam o průběhu úkonu v řízení, o kterém by se jinak sepsal protokol. Takový úkon může mít i povahu projevu osobní povahy, např. výpověď svědka v rámci ústního jednání.
Tento paragraf se však vztahuje pouze na vztah mezi dotčenou osobou a správním orgánem. Nikoliv mezi účastníkem správního řízení a jinou osobou, zde se použije obecná úprava o ochraně osobnosti uvedená v občanském zákoníku a k jakémukoliv záznamu osobního projevu musí mít účastník souhlas dotčené osoby.
Účastník si tedy může činit záznam ústního jednání, avšak pokud má v rámci ústního jednání dojít k nějakému projevu osobní povahy, musí mít souhlas dotčené osoby. V opačném případě by měl zakročit správní orgán a účastníkovi zakázat pořízení záznamu.
Shrnutí
Projevy osobní povahy jsou stránkou osobnosti a podléhají právní ochraně. V obecné rovině tedy nesmí nikdo zasáhnout do tohoto práva bez souhlasu dotčené osoby či mimo případy, které stanoví zákon. V řízeních však může nastat situace, kdy chceme použít jako důkaz záznam projevu osobní povahy, který není pořízen v souladu se zákonem a jedná se tak o nezákonný důkaz. Aby mohl být použit, musí být splněny přísné podmínky a vždy by se mělo jednat o zcela výjimečný případ. Tento přístup se může v některých situacích jevit jako nespravedlivý. Zejména tomu tak bude v situacích, kdy máme přímý důkaz na základě, kterého by bylo možné osobu usvědčit z vraždy, jenže se jedná o nezákonný důkaz a není tak možné ho použít. I v takových případech je však nutné trvat na dodržování zákonů a posilovat víru v právní řád.
1. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004
2. Nález Ústavního soudu České republiky z 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14
3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007
4. Nález Ústavního soudu sp. zn. 1677/13
Diskuze k článku ()