Můj příspěvek byl, podobně jako příspěvky dalších kolegů na kongresu Právní prostor, také ovlivněn covidem. Když jsme jej plánovali na původní termín konání tohoto ročníku, šlo o velmi žhavé a aktuální téma, ke kterému ještě neexistovala judikatura, a proto bylo velmi dobré se tím zabývat.
V mezidobí se k tomu vyjádřily ty nejpovolanější soudy, tzn. jednak Nejvyšší soud a velmi krátce na to dokonce i Ústavní soud. Mám proto trochu obavy, aby můj příspěvek nebyl jaksi dvakrát nastavovaná kaše. Koneckonců i s Petrem Bezouškou jsme na toto téma měli jeden díl podcastu Judikatúra.
V České a slovenské společnosti pro deliktní právo a příbuzné obory, kde se setkávají lidé, kteří se zabývají deliktním právem a náhradou škody, jsme tomu věnovali jedno celé jednání. Poté jsme to na dalším jednání s kolegy z Nejvyššího soudu diskutovali, tedy už to jejich rozhodnutí (rozsudek ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021), takže to vypadá, že téma už není tak aktuální, jak bylo na začátku pandemie navrženo, nicméně má smysl se o něm stále bavit. A to ze dvou důvodů.
Zaprvé, jestli se nepletu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ještě nebylo schváleno do sbírky na kolegiu, tzn. tam myslím, že je ta diskuse ještě čeká. Nejsem si tedy stoprocentně jistý, ale bylo to navrženo, tuším, už v lednu. A hlavně když se na to rozhodnutí podíváme, tak alespoň v té naší debatě ze začátku, než jsme začali diskutovat také s tvůrci toho rozhodnutí, nebylo úplně jasné, co se tím vlastně chce říci. Takže je dobré se na to rozhodnutí podívat, co nám vlastně přináší a jaké poselství, zejména pro řešení dalších případů, v něm můžeme najít.
V rámci tohoto příspěvku nechci předkládat banality a základní věci, ale pro vaše potřeby jsem do prezentace dal i samotnou textaci zákona, tedy těch nejvýznamnějších ustanovení, kde se nějakým způsobem odpovědnost za pomocníka upravuje.
Základní struktura úpravy odpovědnosti za pomocníka
§ 1935 (Odpovědnost za pomocníka při plnění dluhu)
Plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.
§ 2914 (odpovědnost za pomocníka při výkonu jiné činnosti)
Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
§ 167 (zvláštní pravidla pro právnické osoby)
Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.
Stejně tak nechci dopodrobna rozebírat tři základní doktrinální přístupy k otázce vlastní odpovědnosti pomocníka, ale alespoň je naznačím.
Doktrinární přístupy k otázce vlastní odpovědnosti pomocníka
- Plná přímá deliktní odpovědnost pomocníka – i zaměstnance
- Přímá odpovědnost pomocníka – u zaměstnance analogická aplikace omezení odpovědnosti 4,5násobkem měsíční mzdy pro případ nedbalosti
- Žádná odpovědnost zaměstnance
Upozornění: Vlastní odpovědnost pomocníka nijak neomezuje paralelní odpovědnost principála!
Pokud použiji při své činnosti nějakého pomocníka a ten způsobí někomu škodu, říkají nám tato doktrinální pravidla, jestli já, jako principál, tedy ten, kdo pomocníka použil, odpovídám za pomocníka, tedy jestli je jeho pochybení přičteno mně.
Úplně jiná otázka je, jestli pomocník, který způsobil vlastním jednáním škodu třetí osobě, bude za tuto škodu odpovídat. A je úplně jasné, že nebude odpovídat smluvně, i kdybych ho použil při plnění dluhu. Nemůže třetí osobě odpovídat smluvně, protože s ní žádnou smlouvu nemá, to mám já, jako principál. Může však odpovídat deliktně. Porušil nějakou povinnost nezasahovat do vlastnického práva jiného nebo způsobil újmu na zdraví třetí osoby, a tedy porušil povinnost nepůsobit újmu na zdraví jinému, nezasahovat do jeho osobnostních práv. Pomocník tedy v takovém případě jednal vůči třetí osobě protiprávně, jednal zaviněně. Ptáme se, jestli pomocník bude deliktně odpovídat sám vůči třetí osobě.
Je zde jeden problém, který se diskutuje, a to ve vztahu k zaměstnanci. Pokud je tím pomocníkem zaměstnanec, který způsobí škodu třetímu, je otázka, jestli se třetí osoba může domáhat náhrady škody přímo proti zaměstnanci. My teď už nemáme § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku, který říkal, že tyto osoby samostatně za škodu neodpovídají, přičemž jejich pracovněprávní odpovědnost není dotčena (parafrázuji). Takové ustanovení nám nyní chybí. Uvidíme, že s tím také Nejvyšší soud pracuje.
Tři teorie, zda může zaměstnanec odpovídat třetí osobě sám
Vyvinuly se tedy tři teorie. První teorie říká: nemáme tam to vyloučení, tzn. plně se aplikuje § 2910 občanského zákoníku. Plně se aplikuje jejich deliktní odpovědnost, odpovídají na přímo, neomezeně.
Druhá varianta říká: moment, nemáme tam sice § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku, ale přece jenom náš právní řád chrání zaměstnance. Byť ho chrání explicitně pouze ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec v rámci úpravy zákoníku práce, vyjadřuje to nějaký obecnější princip právního řádu jako takový, který se musí promítnout i do civilní odpovědnosti vůči třetím osobám. Ta omezení, jak je známe ze zákoníku práce, tedy ten čtyři a půl násobek při škodě způsobené nedbalostně, se nám analogicky aplikuje i v občanskoprávní odpovědnosti vůči třetím osobám.
Třetí argument říká: nic, žádná odpovědnost. Nemáme tam sice § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku, ale to nevadí, měli bychom to vykládat stejně. V té diskuzi, která probíhala po přijetí předmětného rozhodnutí, jsem zaznamenal, že v tomhle nebylo úplně jasno, a tak to chci raději zdůraznit. My zde neřešíme situaci, že by poškozenému odpovídal jenom zaměstnanec nebo jenom pomocník. My tady řešíme otázku, jestli nebude mít dva odpovědné škůdce – jednak principála, tam je to jasné, ale vedle něj, spolu s ním, také pomocníka.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021
Pojďme se podávat na předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vydal v rámci měsíce v podstatě tři rozhodnutí, která se týkají pomocníků. Jedno se týkalo starosty, druhé rozhodnutí je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, a třetí se týkalo ještě staré právní úpravy a jednalo se o nějaký nezabezpečený výkop. Na všechna ta tři rozhodnutí dnes nějakým způsobem dojde. Byl to tedy opravdu jakýsi "měsíc pomocníka" na Nejvyšším soudě.
V samotném rozhodnutí, když ho čteme, jako by ta první část směřovala poměrně jasně k závěru, že je tam ta přímá odpovědnost pomocníka vůči třetím osobám naprosto na místě. Nejvyšší soud tam pregnantně analyzuje zahraniční právní úpravy a říká jasně, že v zahraničí je úplně standardní, že když pomocník poruší zákonnou povinnost, odpovídá vůči poškozenému. Kdybychom to vyloučili, tak v podstatě z pracovní smlouvy děláme smlouvu v neprospěch třetího. Když poškozenému způsobí škodu stejným způsobem, stejným zaviněním někdo, kdo nejedná v rámci pracovního poměru, tak bude odpovídat. Když si ale předtím podepíše nějaký papír, ve kterém bude napsáno pracovní smlouva, tak zničehonic poškozený přichází o svého dlužníka, jasně je mu odebrána osoba, vůči které se může domáhat náhrady škody, kterou mu tato osoba způsobila.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu dokonce máme větu: "V obecné rovině je tedy nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi". Tak to je zajímavá věta v první části rozhodnutí, nicméně přijdou další části. Přesvědčivost rozhodnutí je do značné míry dána kvalitou jeho odůvodnění, proto se na něj pojďme podívat.
Nejvyšší soud se nejprve dívá na historický výklad, i když byl v této souvislosti i z hlediska doktríny použit velmi kuriózně. Historický výklad totiž není to, jak to bylo dřív. Historický výklad se orientuje na vůli historického zákonodárce, a tu se snažíme aplikovat pro řešení našeho případu. Nejvyšší soud tento extrémní případ nepřijal, nicméně říká, že z § 2914 občanského zákoníku nám vypadl § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku. To je pravda, ale důvodová zpráva nám o tom nic neříká, nepotvrzuje, že to chtěl zákonodárce opravdu vyloučit. A když nám to důvodová zpráva neříká, je to podezřelé a vlastně to možná vyloučit vůbec nechtěli. Když se budeme bavit o historickém výkladu, aplikujme buď prokázanou skutečnou vůli historického zákonodárce anebo nějakou presumovanou hypotetickou vůli historického zákonodárce. Hypotetická vůle vychází z toho, že pokud zákonodárce vyloženě vypustil nějakou regulaci, budu v pochybnostech spíše vycházet z toho, že ji chtěl vypustit, že nechtěl, aby se nadále aplikovala.
Ještě zvláštnější je přístup k jazykovému výkladu. To se přiznám, že když se problematika debatovala před předmětným rozhodnutím Nejvyššího soudu, toto nenapadlo nikoho. Nejvyšší soud se podíval na § 2914 občanského zákoníku, jehož první věta se věnuje odpovědnosti za nesamostatného pomocníka: "Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám." Nejvyšší soud se zaměřil slovíčko "sám". Co znamená to "sám"? Znamená, že jsem ji způsobil sám jako osamoceně, že tam nikdo jiný u toho nebyl, tzn. že je tam jenom principál, a není tam pomocník, nebo to "sám" znamená ve smyslu... My bohužel nemáme to staré dobré německé rozdělení, jestli jsem to udělal "allein" nebo "selbst", my na oba případy používáme slovo "sám"… Ale nikoho nenapadlo, že tohle by někdo mohl myslet. Takže Nejvyšší soud říká, že § 2914 občanského zákoníku vlastně připouští obě varianty – že to způsobil sám, ve smyslu osamoceně, ale i že to způsobil sám, ve smyslu jako "selbst", jako "himself".
Zde se na to pojďme blíže podívat – argumentace ohledně tohoto jazykového argumentu je podle mě poměrně obtížně uvěřitelná. Např. se říká, že zákon ani na jiných místech výslovně neuvádí, že další osoby za tuto školu neodpovídají, jak to bylo v § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku, byť tomu tak je. Tzn. Nejvyšší soud říká a uvádí příklady, kde podle něj odpovídá jenom jedna osoba a nikdo jiný – jde o § 2944 a § 2945, což je odpovědnost za odložené a vnesené věci. Takže kdybych si někde v restauraci odložil kabát, který mi někdo ukradne, tak podle § 2944 nebo § 2945 za to odpovídá provozovatel té služby, se kterou je obvykle spojeno odkládání věcí. Ale co když potom chytneme toho zloděje, například za tři dny? Znamená to, že zloděj neodpovídá? Dnes sám, osamoceně musí odpovídat provozovatel, anebo naopak bude odpovídat jenom zloděj, který samozřejmě peníze dávno utratil a nic nemá, a to zprošťuje odpovědnosti provozovatele? To není podle mě přesvědčivé.
Kdybychom brali vážně tuto argumentaci a podívali se do podobných paragrafů, třeba § 1935, tak tam se říká „jako by plnil sám“. Tzn. § 1935 by znamenal, že když je společné plnění více dlužníků, například nějaké nedílné plnění, kterého se účastní více dlužníků, že jeden dlužník nemůže použít pomocníka, anebo když ho použije, tak odhlédneme od ostatních spoludlužníků, kteří se podílejí na plnění, vylučuje tato formulace, že se to aplikuje na případy, kdy jenom jeden z těch plnících dlužníků spoludlužníků použije pomocníka a ostatní ne. To přece nehraje vůbec žádnou roli, to opravdu je v tom významu "selbst", "himself". Tzn. že on to udělal sám ve smyslu, že se to jemu přičítá. Jinými slovy, když se podíváme do zahraničních právních řádů, které mají velmi podobnou formulaci, tak podstatné je, že jak ten § 2914, tak ten § 1935 a § 167 neřeší odpovědnost pomocníka. Hledat v těchto ustanoveních odpověď na to, jestli pomocník přímo odpovídá nebo ne, je absurdní. Tato ustanovení tuto otázku vůbec neřeší, tu řeší jenom otázku odpovědnosti principála za pomocníka. Nicméně, Nejvyšší soud to v tomto hledal.
A pak tam má ještě další odstavec, kde říká: ok, pojďme se podívat na komplexní využití těchto výkladových metod a říká, jasně, v zahraničí, tam je to jasné, tam ten pomocník odpovídá na přímo, ale zahraniční srovnání nemůže převážit nad jazykovým, systematickým a historickým výkladem. Jako by z jazykového, systematického a historického výkladu plynul závěr, že pomocník přímo odpovídat nemá.
Řekli jsme si, že to je úplně jinak, že z jazykového hlediska primárně bude plynout závěr, že odpovídá "selbst", "himself", ne "allein" nebo "alone". Ale i kdybychom zavřeli obě oči a řekli jsme, ano, můžeme pod tím chápat sám ve smyslu osamoceně, tak je to pouze jeden ze dvou možných výkladů, dokonce ten méně pravděpodobný nebo ten méně přesvědčivý. Historický výklad, jak jsme si řekli, minimálně v podobě té hypotetické vůle historického zákonodárce, svědčí pro řešení, že se nemá uplatnit § 420 odst. 2, který vylučoval přímou odpovědnost pomocníka. A systematický výklad v rozhodnutí Nejvyšší soud vůbec nepoužíval. Kdybychom ho použili, tak § 2914 řeší odpovědnost principála, nikoli pomocníka.
Ale pak Nejvyšší soud v rozhodnutí pokračuje dál, říká: a nemůže převážit nad specifiky českého právního prostředí. Tady je jediné racionální jádro toho rozhodnutí, protože skutečně se musíme ptát v rámci teleologického výkladu, jestli český právní řád nechrání zaměstnance v nějaké výrazně intenzivnější míře než příbuzné právní řády, a že by tato výrazně intenzivnější ochrana zaměstnance dovolovala teleologickou redukci § 2910, tzn. teleologickou redukci paragrafů, které nám upravují deliktní odpovědnost zaměstnance.
A pak je tady věta, která je vlastně jádrem toho rozhodnutí, to z toho vůbec není na první pohled jasné, a říká: nýbrž je tvořeno řadou předpisů (to české právní prostředí) dalších, zejména těch, které upravují postavení pomocných osob v různých pozicích (např. zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba, starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řada různých zmocněnců), a v kontextu těchto úprav je třeba vykládat i samotné ustanovení § 2914 o. z. A teď věta: Právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě. Tzn. Nejvyšší soud tady dává najevo, že u těch nesamostatných pomocníků podle první věty § 2914 budeme říkat, jak moc jsou nesamostatní, což je absolutně vágní. A pak teprve uvidíme, což se z toho rozhodnutí vůbec nedočteme, v té právní větě, která byla navržena k publikaci ve sbírce, jak to vlastně ten Nejvyšší soud myslel a pro které úzké případy toto rozhodnutí dává nějaké vodítko, že takhle chtějí rozhodovat do budoucna, a naopak pro ty ostatní, že to nemá říkat vlastně vůbec nic. Takže to, co bychom tam na začátku předpokládali, tj. jasně, pomocník bude vždycky odpovídat na přímo, není pravda, to, co bychom předpokládali, že pomocník i třeba zaměstnanec, nikdy nebude odpovídat na přímo, taky není pravda. Uvidíme, že to je výrazně omezenější.
Nejvyšší soud se vyjádřil i k těm variantám, které říkají, že by tam měla být buďto přímá odpovědnost bez omezení nebo přímá odpovědnost s omezením na čtyř a půl násobek. Říká: toto by bylo příliš složité. On neargumentuje tím, že to není správně, on říká: přinášelo by to příliš složité konstrukce.
Jenom podotknu, v čem ty složité konstrukce spočívají – ten plný nárok nebo ta plná přímá odpovědnost znamená, že pokud by zaměstnanec platil víc, než co by odpovídalo tomu poměru v pracovněprávním vztahu, tzn. víc než ten čtyř a půl násobek v případě nedbalostně způsobené škody, tak má zaměstnanec regres vůči zaměstnavateli. Toto v zásadě odpovídá při té druhé variantě, tzn. že čtyř a půl násobek se mi promítne i vůči té třetí osobě, ale v některých případech i tam ten regres bude vznikat, zejména tehdy, když v tom pracovněprávním vztahu bude nějaká míra spoluúčasti zaměstnavatele, například když tam bude pokyn k nějakému protiprávnímu jednání zaměstnance. Tam je samozřejmě spoluúčast zaměstnavatele, a to se musí projevit v tom rozsahu spoluúčasti zaměstnavatele, tedy i podle toho druhého názoru by měl zaměstnanec nějaký regresní nárok vůči zaměstnavateli. Toto se Nejvyššímu soudu zdá složité, ačkoliv na tom úplně nic složitého nevidím, a srovnejme to s řešením, které navrhuje Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí vztáhnul pouze na případ, kdy zaměstnanec sám způsobil škodu za prvé nedbalostně, nejedná se o úmyslné způsobení škody zaměstnancem, a za druhé jedná na základě pokynu zaměstnavatele, ne na základě nějakého vlastního rozhodnutí. Takže pouze na tuto velmi omezenou skupinu případů vlastně dopadá toto rozhodnutí a všechny ostatní, když nebude jednat na základě přímého pokynu, když bude jednat úmyslně, tak se toho to rozhodnutí vůbec netýká, nechává to otevřeno.
Jak by rozhodl Nejvyšší soud v těchto případech? Pokud konstrukce, kterou zvolil, je natolik jasná, že je jasnější než to, co jsem uváděl výše, tak bychom měli mít jasnou odpověď. No samozřejmě, že ji nemáme.
Takže závěr Nejvyššího soudu je, že je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. To je v textu rozhodnutí, ale právní věta už má omezení, o kterém jsem hovořil výše. A to je to, co vyplynulo i z debaty s tvůrci tohoto rozhodnutí, že oni to zaměřují pouze na uvedenou úzkou skupinu případů. A ta právní věta jim říká: za újmu, kterou způsobil zaměstnanec z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti pro zaměstnavatele, jsa vázán jeho pokyny. To je opravdu výrazně úzká skupina.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 287/22
Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl z důvodu, že tam není zásah do ústavních práv a říká: Bylo-li v řízení zjištěno, že vedlejší účastník řízení jednal při plnění pracovních povinností a postupoval podle pokynů zaměstnavatele (první žalované), bylo by stěží obhajitelné, aby nesl odpovědnost za tyto pokyny. Na to je jediná replika. Pokud to, že já jako zaměstnanec jednám na základě pokynů zaměstnavatele, znamená to, že neodpovídám? Opravdu? Znamená to, že neodpovídám ani trestně? Protože se říká, že zaměstnanec přece v tomto případě nemá vlastní vůli, my ho nemůžeme nechat odpovídat, vždyť nejedná o své vůli, ale na základě pokynů zaměstnavatele. Pokud by odpovídal za náhradu škody, tak by to bylo nespravedlivé. A otázka je: dobře, když je to tak nespravedlivé, aby něco zaplatil, půjde sedět? V "měsíci pomocníka" bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde řešil přesně tuto situaci. Jednalo se o ten neoznačený výkop, došlo k závažnému ublížení na zdraví. Zaměstnanec byl odsouzen za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Takže trestněprávně můžeme zaměstnance odsoudit, to je v pořádku, tam je ta kvalita vůle dostatečná, ale na to, aby zaplatil náhradu škody, to ne, to už dostatečné není. Není to hodnotový rozpor? Nemá být trestní právo spíše ultima ratio?
Jenom tři příklady.
Protože kdy to v praxi hraje roli. V praxi to bude hrát roli zejména v situaci, kdy zaměstnavatel bude insolventní. Poškozený, který samozřejmě primárně vidí zaměstnavatele, například když mu někdo bagrem škrábne barák s bagrem opatřeným nápisem zaměstnavatele, a naopak neví, kdo je konkrétní zaměstnanec. V takovém případě samozřejmě bude primárně žalovat zaměstnavatele. Pokud bude zaměstnavatel solventní, tak tam budou fungovat i ty následné regrese. Problém je, když zaměstnavatel není solventní. To je ta nešťastná situace. A tam bych jenom chtěl upozornit, k čemu vede to rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takže škodu způsobí zaměstnanec při plnění povinnosti pro zaměstnavatele, zaměstnavatel nezaplatí, nenahradí náhradu škody, protože na to prostě nemá, je insolventní. Dobře. Poškozený nemá přímý nárok vůči zaměstnanci, nedostane od něj nic. Tak bychom si řekli, no dobře, tak zaměstnanec dá peníze zaměstnavateli v rámci náhrady škody, holt to spadne do majetkové podstaty, a o to se podělí i všichni ostatní věřitelé. Tzn. nejen ten poškozený, ten z toho dostane jenom ten ždibeček, ale dostane z toho aspoň něco. Ale ani takhle to není.
Podívejme se, jak je definovaná škoda v zákoníku práce. Zákoník práce, pro mě z absolutně nepochopitelných důvodů, řeší odlišně od občanskoprávní úpravy i základní pojmy, kde pro to není absolutně žádný důvod. Občanský zákoník škodu definuje jako újmu na jmění. To znamená i samotný vznik dluhu znamená škodu. Změnila se kvůli tomu dikce zákona. Zákoník práce ale trvá na dosavadní dikci starého práva, nedefinuje škodu jako újmu na jmění, ale jako majetkovou újmu, ujmu na majetku, na aktivech. Tzn. v situaci, o které jsem mluvil, vznikla zaměstnavateli škoda? Nevznikla, protože škoda by mu vznikla kdyby vynaložil prostředky a nahradil je poškozenému. Takže tady máte poškozeného, který nedostane nic, vůbec nic. Máte zaměstnavatele, který sice má povinnost k náhradě, ale je insolventní. Máte tady škůdce, který má třeba v kapse potřebné prostředky, člověk, který vlastním jednáním tu škodu způsobil, ale poškozený od něj nedostane vůbec nic, škůdce nemusí vůbec nic hradit. Naprosto absurdní řešení. Přiznám se, že vůbec nerozumím, proč si Nejvyšší soud myslí, že tohle to je to korektní řešení, které odpovídá našemu právnímu řádu.
Takže pokud to ještě nebylo schváleno do sbírky, prosím, apelujte na Nejvyšší soud, aby k tomu schválení nedošlo, protože podle mého názoru to rozhodnutí prostě věcně není správné.
Diskuze k článku ()