Občanský zákoník navíc - i přes své antropocentrické zaměření - žádným dítětem není, což nepřímo potvrzuje i hlavní autor jeho předlohy.[1] Ten ovšem pochopitelně není jediným člověkem, který se účastnil příprav na tomto velkolepém legislativním díle. Takových lidí je více. Jednoho z nich zpovídám v tomto rozhovoru. O tom, že nám i JUDr. Václav Bednář, Ph.D., má (nejen) k okolnostem vzniku civilního kodexu co říci, se přesvědčte sami v následujících odstavcích.
Přečtěte si i první část rozhovoru věnující se především "novému" občanskému zákoníku.
Očekáváte v souvislosti s epidemií koronaviru zvýšený výskyt tzv. privilegovaných závětí?
Neočekávám. Současný stav dle mého nenaplňuje striktní podmínky pro přípustnost takových závětí. V případě nemocí typu koronaviru (minimálně v drtivé většině případů) není naplněna podmínka bezprostředního ohrožení života, což lze opřít též o rakouskou judikaturu. Takové osoby mají zpravidla možnost pořídit přinejmenším klasickou holografní závěť.
Podmínky pro privilegované závěti jsou velmi přísné, což je pojistka proti jejich zneužívání. Proto příliš nerozumím hysterii, která v době prací na zákoníku panovala ohledně jejich znovuzavedení. Ano, máme připuštěnu ústní závěť, ovšem splnit podmínky pro její přípustnost není tak jednoduché.
Umí dědické právo reagovat na společenský, a především na technologický vývoj? Mám na mysli zejména otázku dědění kryptoměn, instagramových či youtubových účtů, jakož i virtuálních předmětů získaných např. v počítačové hře.
Kdysi jsem natrefil na článek, v němž jistý autor kritizoval současný občanský zákoník, že se zabývá děděním koz a ovcí, ale neřeší problémy moderní společnosti, kterými rozuměl právě např. zmíněné internetové účty. Takový názor ovšem stojí na naprostém nepochopení právní úpravy. Pokud právo jako takové neumí uchopit virtuální předměty, nemůžeme to vyčítat dědickému právu.
Podíváme-li se blíže na problematiku dědění kryptoměn, podotýkám nejprve, že nerozumím všem aspektů jejich technologického fungování. Vím však, že lze rozdělit dvě skupiny případů. První je ten, kdy má zůstavitel své kryptoměny uloženy na účtu na konkrétní burze – v takovém případě nevzniká problém, vlastník je identifikovatelný a lze po něm dědit. U druhé skupiny případů, kdy zůstavitel má kryptoměny pouze ve své virtuální peněžence, již vzniká problém, dědicové je nepochybně také zdědí, ale k těmto kryptoměnám se bez znalosti přístupových klíčů nedá dostat. Tento problém ovšem není problémem dědického práva, ale spíše problémem podstaty fungování kryptoměn, jejichž devizou je vysoká anonymita a nezávislost na jakékoli centrální autoritě. U virtuálních účtů (např. ve hrách) je zase problém v tom, že vývojářské společnosti ve smluvních podmínkách jejich dědění či prodej zapovídají, přičemž tyto smluvní podmínky se zpravidla vůbec neřídí českým právem.
V případě virtuálního světa platí více než kde jinde, že je na zůstaviteli, aby řekl, kdo bude co dědit, a zejména jak se dědici k jeho aktivům dostanou. Pokud to zůstavitel neudělá, je to v první řadě problém zůstavitele. Nicméně tento problém vzniká i v případě celé řady jiných zůstavitelových aktiv, jako jsou např. peníze na bankovních účtech, „ideálně“ za situace, kdy jsou vedeny na účtu banky v zahraničí...
Jak byste posoudil závěť napsanou na tabletu prstem zůstavitele?
Jako platnou. K závěru o přípustnosti takových závětí docházím již zhruba deset let a takto to také přednáším svým studentům. Přiznávám však, že vzhledem k názorům převažujícím na Nejvyšším soudu, je můj názor kontroverzní. Psaní prstem na obrazovku tabletu splňuje požadavek vlastnoručnosti, a pokud se u toho zůstavitel navíc natočí na video, neměl by dle mého ohledně platnosti jeho poslední vůle vznikat problém.
Při zmínce o videích mě napadá související otázka. Jak se stavíte k ideji videozávěti? Myslíte se, že by ji právní úprava měla připouštět?
Tato myšlenka zazněla dokonce i v průběhu prací na občanském zákoníku. Bylo to konkrétně na jednom z posledních zasedání ústavně-právního výboru, kde jedna z poslankyň přednesla návrh připustit závět pro osoby se smyslovým postižením, pro které může být intuitivnější nahrát se na video. Tato myšlenka však byla zavrhnuta s tím, že bychom byli příliš novátorští až revoluční, což ovšem není tak úplně pravda, neboť např. některé státy USA videozávěti připouštěly již v době projednávání našeho občanského zákoníku.
Ve světle současné právní úpravy by byla videozávěť neplatná, neboť bychom v jejím případě nedokázali dovodit naplnění požadavku písemné formy.
Jsme připraveni čelit hrozbám, které spočívají např. v padělání video závětí hackery?
To, že hacker může zfalšovat video, nelze vnímat jako argument pro jeho úplné zapovězení jako formy závěti. Zfalšovat se totiž dá cokoli, včetně tradičních závětních forem.
Videozávěť se sice dá zfalšovat, na druhou stranu, když jsme se v době diskuzí nad připravovaným kodexem bavili s odborníky na IT, bylo nám řečeno, že takovéto zásahy by byly poměrně snadno odhalitelné. Myslím si proto, že lpět na bezvýhradně písemné podobě je poněkud nešťastné, když máme jiné možnosti, jak zachytit zůstavitelovu vůli, a to s obdobnou, ba dokonce vyšší přesností.
Jak by měly být nastaveny podmínky pro platnost takové videozávěti? Měly by být striktní či spíše volnější?
Stanovit zákonné podmínky (např. jaké rozlišení musí dané video mít) platnosti videozávěti pokládám za nesmyslné. Stejně jako nestanovujeme, jak má zůstavitel psát písmeno „a“, bychom neměli klást příliš podrobné požadavky ani na to, jak by měla vypadat videozávěť. Je to zůstavitel, kdo nese odpovědnost za své právní jednání, a on by proto měl volit formu, která bude dostatečně průkazná a spolehlivá. Proto bychom – podobně jako zůstaviteli nezakazujeme napsat závěť „škrabopisem“, který nikdo nerozluští – mu neměli zapovídat ani nahrát video v temné místnosti, z něhož nebude seznatelné, kdo stojí před kamerou. To, že zůstavitel nebude na videu vidět, je jeho rizikem, stejně jako je jeho rizikem, že závěť nepůjde přečíst. V tomto by přespřílišný formalismus byl podlé mého spíše na škodu.
Ve svých článcích se poměrně často vyjadřujete k judikatuře Nejvyššího soudu,[2] zároveň se podílíte na přípravě tzv. velkého komentáře k občanskému zákoníku. Je zde nějaká judikatorní tendence, která Vás trápí nejvíce? V čem mají naše soudy největší mezery?
Obecně mi vadí, že zdejší soudy jsou pohodlné a nechce se jim mnohdy odůvodňovat svá rozhodnutí. Nicméně v poslední době vidíme, že je to nešvar obecný a svá nařízení neodůvodňuje ani vláda, což přináší následný chaos, to je v případě neodůvodněných rozhodnutí soudů velmi podobné, ale často se to dotýká užší skupiny osob. S tím souvisí další neduh spočívající v tom, že v odůvodnění je často odkazováno do oblasti bájí, mýtů a legend. Ta spočívá v tom, že soudy dokola odkazují na „ustálenou judikatorní praxi“ přičemž již jen málokdo vůbec víc, na základě, čeho a za jakých skutkových okolností, tato ustálená judikatorní praxe vznikla. Často je pak původní judikát velkým překvapením, jelikož třeba směřoval k úplně něčemu jinému nebo byl učiněn v době, kdy byla odlišná zákonná úprava.
Stejně tak přístup, podle něhož „není zapotřebí odůvodňovat, je-li závěr správný“, je velmi nebezpečný. Občanský zákoník chtěl těmto postupům zabránit, a to zakotvením § 13. Jestli se to podařilo, ukáže čas. Chceme-li se inspirovat, jak by mělo vypadat kvalitní odůvodnění, stačí se podívat do Rakouska, Německa či na rozhodnutí vydávaná za první republiky.
Můžete uvést příklad takového rozhodnutí?
Porovnejme si například rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, s rozhodnutím prvorepublikovým vydaným pod sp. zn. Rv II 424/29 (Vážný 9871). V obou se řešila mj. otázka, jakým způsobem má zůstavitel při pořizování alografní závěti projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Prvorepublikové rozhodnutí se zabývá celkovým kontextem události a dovodilo, že v daném případě stačilo, když zůstavitelka řekla „Es ist so richtig.“ (= „Takto jest to správné.“). Svědci i zůstavitelka věděli, proč tam jsou a z okolností bylo jasné, že má jít o poslední vůli. Kdežto v novějším rozhodnutí sice i Nejvyšší soud dovodil, že zde není žádná obligatorní zákonná formule, ale již se nezabýval kontextem situace, za níž k právnímu jednání došlo. To, že zůstavitel závěť přečetl a že s ní projevil souhlas a že všichni věděli, proč se sešli jsou, podle soudu k její platnosti nestačí.
Můžete uvést příklad nějakého výkladu, který byl mylný právě v důsledku zmíněného odkazování do oné oblasti bájí, mýtů a legend?
Šlo např. o výklad § 478 předchozího občanského zákoníku. Zde se z právní úpravy, která zapovídala jakékoli podmínky připojené k závěti, dovozovalo, že se nepřihlíží ani k příkazům či doložením času, protože je to to samé jako podmínka. Jestliže tradičně rozlišujeme mezi podmínkami a doloženími času, přijde mi takový výklad rozporný s tím, na jakých principech stojí soukromé právo. Tím spíše, když Nejvyšší soud na druhé straně konstatoval, že povolání náhradního dědice nevadí, ačkoliv se také jedná o podmínku v závěti.
Tento výklad se opíral o stanovisko Nejvyššího soudu z 60. let, které rozlišovalo mezi dvěma typy podmínek – jedny jsou ve prospěch a druhé v neprospěch dědiců. K těm prvním se přihlíží a k druhým nikoli. Přestože byl tento absurdní výklad později opuštěn, bylo na toto stanovisko odkazováno ještě dlouhou dobu poté, aniž by se nad tím kdokoli pozastavoval. Někdy bylo možné se setkat i s argumentací, že povolání náhradního dědice není podmínkou. Přitom náhradnictví vnímali jako podmínku již římští právníci a koneckonců i sám Nejvyšší soud to ve svém „bájném“ stanovisku uznává.
Naleznete ještě nějaký problematický výkladový závěr týkající se dědického práva?
Takových výkladů je mnoho. Napadá mě například jeden poměrně závažný přešlap, kterého se dopustil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 295/2010, v němž se soud zabýval výkladem čl. 11 odst. 1 třetí věty LZPS, kterou vyložil velmi zkratkovitě, a to tak, že dědic má právo dědit. Jsem přesvědčen, že předmětná věta chce říci něco jiného. Je reakcí na stav, který zde panoval za minulého režimu, kdy se diskutovalo dokonce o úplném zrušení dědického práva, jakož i na tehdejší proklamace o tom, že „mrtvý nemá vůli a nebuduje socialismus“. Pokud jednoduše řekneme, že dědic má právo dědit, jakého dědice tím máme na mysli? Je to každý dědic? Nebo snad jen nepominutelný, o kterém Listina vůbec nemluví?
Jak jste se na fakultě vypořádali s nemožností uskutečňovat výuku v klasické prezenční podobě? Jak současný stav vyhovuje Vám?
Obecně rád mluvím před lidmi a vedení seminářů mě nesmírně baví a nabíjí mě energií. Dalo by se říci, že čím více mám posluchačů, tím lépe se mi mluví. Své posluchače ovšem potřebuji vidět a vnímat jejich okamžitou reakci, což úplně nejde při nynějším mluvení do černé obrazovky, byť vím, že za ní nejspíš jsou nějací lidé. Současný stav je pro mě proto spíše utrpením.
Zejména začátky byly mnohdy zajímavé. Nahrával jsem komentovanou prezentaci a první slide jsem namlouval snad hodinu a půl. Kdykoli jsem např. slabě zakašlal, řekl jsem si, že to tam přeci takto nemůžu dát, a tak jsem nahrával znova. A pak zase. A to jsem byl teprve u slidu, u něhož jsem studenty vítal na přednášce. Moje žena to už to nevydržela a po hodině a čtvrt za mnou přišla z vedlejšího pokoje s tím, že pokud ještě jednou řeknu: „vážené kolegyně, vážení kolegové, tak po mě něco hodí. Později však člověk trochu rezignuje a otupí a některá dílčí přeřeknutí přestane řešit.
Takže jsme to nějak zvládali a zřejmě to ještě minimálně další půlrok budeme muset zvládat, ale není to ono. Vyzývat monitor, aby s Vámi mluvil, je přeci jen těžší než vyzývat někoho, kdo je s Vámi v téže místnosti a v bezprostředním kontaktu. Byť jsem dalek tomu dávat kategorické závěry, nemyslím si, že by současný stav byl žádoucí, což již naznačily státnice, které probíhaly letos v létě. Ale třeba si studenti zvyknou.
Podobně jako jsou lidé zvyklí klást svým přátelům – lékařům otázky související se zdravotním stavem, bývají i právníci často dotazováni svými známými na nejrůznější otázky z oblasti práva. S jakými dotazy se takto setkáváte nejčastěji? Jaký je podle Vás největší mýtus týkající se práva, který mezi lidmi koluje?
Možná Vás má odpověď trochu překvapí, ale s největší mýtem se setkávám, když mi přátelé či příbuzní předkládají návrhy smluv s tím, že mě žádají, abych se jim „na to jenom podíval“. Právě toto „jenom podíval“ pokládám za největší mýtus. Není to tak, že by se právník na smlouvu „jenom díval“, neboť již tím, že se k danému dokumentu jakkoli vyjádří, se svou odborností zaručuje za jeho správnost. Zároveň toto pouhé dívání většinou nekončí u konstatování správnosti předloženého dokumentu, ale většinou je doprovázeno ještě řadou návrhů a připomínek, což ve výsledku netrvá 5 minut, ale často klidně hodinu či dvě, mnohdy i podstatně déle. To, že práce právníků spočívá v pouhém „koukání“, je tedy dle mého mínění asi jeden z největších mýtů.
Druhý mýtus souvisí s již naznačeným nepochopením institutu společného jmění manželů a lze ho vyjádřit slovy: „Ty peníze jsou přece moje.“. Společné jmění však ani zdaleka nefunguje intuitivně a ony peníze, které lidé vydělají sice svou prací, ale za trvání manželství, jsou většinou společné.
Abychom naše povídání zakončili v optimističtější rovině, co byste popřál občanskému zákoníku do následujících let?
Pokud jde o přání občanskému zákoníku a samozřejmě tím i dědickému právu, tak bych mu popřál asi hlavně méně nepromyšlených aktivistických zásahů ze stran různých zájmových skupin. Jistým mementem by se tu měla stát anabáze s předkupním právem. Samozřejmě neříkám, že není možné občanský zákoník měnit či upravovat, ale mělo by se tak dít vždy z vážného důvodu a měla by k takové změně proběhnout rozsáhlá odborná diskuse. V tomto směru je bohužel ministerské či poslanecké kutilství tím, co ve výsledku může naprosto rozklížit základní předpis soukromého práva. V případě, že existují v občanském zákoníku nějaké nedostatky, byl bych spíše proto, aby docházelo k racionálnímu výkladu těchto ustanovení a zásahy do samotného textu by měly přijít až skutečně v naprosto nezbytných případech. Ideálně po delší odborné diskusi v rámci jedné novely. Dílčí úpravy často vedou k větším problémům, než byly ty, které se takové dílčí úpravy snaží vyřešit. Zároveň by při zásazích do občanského zákoníku mělo být důležité, aby se změnou řešila příčina problému, který je odstraňován, nikoliv jen jeho důsledek.
[1] Paseková, E., Dimun, P. Rozhovor s Karlem Eliášem: Na občanský zákoník se už nedívám jako na své dítě. Česká justice. [online]. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2020/12/karel-elias-na-obcansky-zakonik-se-uz-nedivam-jako-na-sve-dite/?fbclid=IwAR11dh-6TkuDsIJCIoAGGnPLLGjhn3YCQKyoMRME1ZoSGSai03s7NXP731s
[2] Srov. např. Bednář, V. K dědické nezpůsobilosti a jejímu posuzování. Bulletin Advokacie, č. 12/2019, s. 24 a násl.; či Bednář, V. Vydědění pro dědickou nezpůsobilost. Bulletin Advokacie, č. 11/2020, s. 41 a násl.
Diskuze k článku ()