Skutkové okolnosti případu a řízení před obecnými soudy
Návrhem na úpravu péče a výživného nezletilé dcery bylo otcem zahájeno koncem října roku 2022 řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9. Následně podal otec rovněž návrh na vydání předběžného opatření zákazu k vycestování do zahraničí matky s dcerou bez písemného souhlasu otce, jelikož se obával, že matka dceru unese do zahraničí. V řízení před prvoinstančním soudem se matka domáhala svěření dcery do výlučné péče.
K pravomoci soudu otec argumentoval článkem 30 odst. 1 mezinárodní smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikovanou vyhláškou č. 95/1983 Sb. (dále jen "Smlouva"), ve kterém je upraveno, že právní vztahy mezi rodiči a dětmi řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území dítě trvale bydlí. Nezletilá dcera má obvyklý i trvalý pobyt na území České republiky, proto otec podal návrh k českým soudům. Nadto otec soudům sdělil, že již v minulosti podával návrh na určení výživného u Kujbyševského obvodního soudu (ruský soud), který stanovil matce výživné na dceru. Následně otec sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, že bylo v průběhu řízení změněno ruským odvolacím soudem rozhodnutí o úpravy péče o nezletilou tak, že se nezletilá svěřuje do péče matky. Rozhodnutí ovšem neměl otec k dispozici.
Prvostupňový soud rozhodl usnesením o předběžném opatření tak, že návrh otce zamítl, a tudíž matka nebyla podmíněna souhlasem otce vycestovat do zahraničí se svou dcerou. Obvodní soud pro Prahu 9 své rozhodnutí odůvodnil nesplněním zákonné podmínky naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. Následně prvostupňový soud rovněž vydal usnesení o zastavení řízení o návrhu na úpravu poměrů k nezletilé z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů. Dle sdělení otce v předmětné věci již probíhá soudní řízení v Ruské federaci, které bylo zahájeno o 7 měsíců dříve a doposud nebylo pravomocně skončeno. Z uvedeného důvodu soud odůvodnil zastavení řízení čl. 18 Smlouvy ve spojení s § 83 odst. 1, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), tedy neodstranitelnou překážkou dříve zahájeného řízení ve stejné věci.
Otec podal proti oběma usnesením odvolání k Městskému soudu v Praze, které odůvodnil tím, že je dána pravomoc českým soudům, jelikož má nezletilá dcera bydliště v České republice. V průběhu odvolacího řízení matka doložila odvolací rozhodnutí Městského soudu v Sankt-Petěrburku, kterým bylo určeno bydliště nezletilé u matky. Hlavním důvodem rozhodnutí bylo porušení dohody o stanovení bydliště nezletilé otcem, jelikož jí bránil styku s matkou. Rozhodnutím českého odvolacího soudu bylo řízení zastaveno kvůli tomu, že Smlouva vymezuje podmínky, při jejichž splnění soudy toho, kterého státu posuzují svoji pravomoc v závislosti na konkrétních okolnostech. Dle městského soudu z prvostupňového rozhodnutí ruského soudu vyplývá, že ruský soud zjistil, že nezletilá má bydliště jak v Ruské federaci, tak i v České republice, přičemž nezletilá v posledních letech žije v České republice a navštěvuje zde i školu. Městský soud měl za to, že řízení před justičními orgány Ruska bylo nepochybně zahájeno dříve než řízení v České republice, o předmětné věci nebylo ještě pravomocně rozhodnuto, a tedy byla v řízení překážka věci zahájené, která znemožnila pokračování řízení před českými soudy.
Bylo otci odepřeno právo na přístup k soudu?
Otec následně podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu z důvodu odepření práva na přístup k soudu a zamezení uplatnění participačních práv nezletilé dcery v řízení. Dle stěžovatele (otce) mají pravomoc výhradně pouze české soudy, jelikož má nezletilá trvalé bydliště v České republice. Soudy dle stěžovatele rezignovaly na zjišťování skutkového stavu věci a vycházely pouze z tvrzení účastníků. I přestože odkazovaly na oba rozsudky Ruské federace, ve svých rozhodnutí opomenuly citovat závěry ruských soudů, že nezletilá již žije od roku 2019 se svým otcem, tedy v České republice. Otec ve svém tvrzení zdůraznil, že matka o nezletilou nikdy neprojevovala opravdový zájem. Otec sice zahájil řízení o úpravě poměrů k nezletilé dceři v Rusku, avšak byl k tomu slepě veden právníky. Tato námitka by teda měla být zjevně účelová. K aplikování Smlouvy obecnými soudy se otec vyjádřil tak, že by pravidlo o litispendenci uvedené v čl. 18 Smlouvy mělo být použito jen tehdy, pokud si v čase konkurují řízení zahájená v obou smluvních státech a pokud jsou oba tyto soudy mezinárodně pravomocné. Dle otce je předmětem řízení u českého obvodního soudu úprava poměrů k nezletilé, měla by se tedy mezinárodní pravomoc soudu řídit pravidlem obsaženým v čl. 30 Smlouvy. Otec se tedy domnívá, že ze strany Ruska k porušení mezinárodně-smluvního závazku podle Smlouvy, a tudíž by se mělo považovat rozhodnutí ruských soudů za nicotný právní akt.
Ústavní soud zprvu poukázal na potřebnost vycházení z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte při rozhodování ve věcech práva rodinného dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kterou jsou české soudy vázány, musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány předním hlediskem. Dle Ústavního soudu nebylo obecnými soudy dostatečně zajištěny participační práva nezletilé, jelikož ji nebyl v průběhu řízení ustanoven opatrovník a ani neměla možnost se k dané věci vyjádřit. Dále Ústavní soud shledal nedostatečné zjištění příslušnosti soudu a rozhodl, že „i kdyby existovalo podezření, že se účastníci řízení dopouštěli obecně nežádoucího „forum shoppingu“, tedy účelové volbě příslušného soudu dle vlastních preferencí a účelové procesní taktiky, nezbavuje to obecný soud povinnosti postavit otázku pravomoci českých soudů najisto. K naplnění požadavků čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na přístup k soudu, obecné soudy musejí vyvinout patřičnou procesní aktivitu, která může vyžadovat i dokazován.“ Následně dal za pravdu stěžovateli, že soudy měly aplikovat čl. 30 Smlouvy místo čl. 18 Smlouvy. Mezinárodní pravomoc tedy v projednávané věci náleží výlučně soudům českým. Městský soud v Praze dále nedostatečně odůvodnil ve svém rozhodnutí zjištění bydliště nezletilé, jelikož ho pouze postavil na základě tvrzení stěžovatele a nedostatečně zkoumal rozhodnutí ruských soudů. Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že nezletilá má trvalé bydlišti v České republice, jelikož zde navštěvuje školu, kroužky a převážně se tu zdržuje, zatímco do Ruska létá pouze na letní prázdniny či navštívit své příbuzné.
Závěr
Ve svém odůvodnění se Ústavní soud záměrně nevyjádřil k procesní obraně stěžovatele nebo k údajnému politickému podtextu kauzy na straně ruských justičních orgánů, které do řízení po celou dobu stěžovatel vnášel. Úkolem Ústavního soudu bylo především zjistit, zda byly šetřeny zájmy nezletilé ze strany obecných soudů. Ústavní soud dospěl v nálezu II. ÚS 859/23 ze dne 23. 8. 2023 k závěru, že obecné soudy nedostatečně zjistily pravomoc soudů, a tím odepřely stěžovateli právo na přístup k českým soudům dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což bylo procesně závažným negativním důsledkem pro nezletilou s možným dopadem do jejích základních práv.
Diskuze k článku ()