Kauza obecně
Knížecí rod Lichtenštejnů za dobu svého vládnutí nastřádal mnoho majetku napříč Evropou, kdy celou řadou majetku disponoval i na území dnešní České republiky, a to jak v Čechách, na Moravě, tak též ve Slezsku. Tyto rozsáhlé majetky byly knížecímu rodu konfiskovány v souvislosti s tzv. Benešovými dekrety, které nyní tvoří jádro jednotlivých sporů.
Obecně lze shrnout, že ve všech probíhajících sporech je meritem věci platnost konfiskace majetku Františka Josefa II., knížete z Liechtensteinu, jehož právním nástupcem (dědicem) se stala Nadace knížete Lichtenštejna (Fürst von Liechtenstein Stiftung, reg. č.: FL – 0001,030.270-0, se sídlem v Bergstrassse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, dále jen „Nadace“).
V roce 2018 podala nadace celkem 26 žalob k místně příslušným soudům, jimiž se domáhá určení, že je vlastníkem nemovitých věcí (pozemků) po Františku Josefu II., knížeti z Lichtenštejna, kterému byl majetek na území České republiky zkonfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Jednotlivé žaloby jsou v současné době projednávány a postupně dle veřejně dostupných informací zamítány.
Kauza Říčany
Ještě předtím, než se nadace uchýlila k podání žalob v roce 2018, byla to právě Nadace knížete Lichtenštejna, která se ocitla na straně žalované. Nadace se jako právní nástupce (dědic) po Františku Josefu II. domáhala dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli. Tak se stalo, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 27 D 2010/2012, o dodatečném projednání dědictví po Františku Josefu II., zemřelém 13. 11. 1989, bylo potvrzeno, že nemovitosti, které jsou nyní předmětem sporu, nabyla nadace jako závětní dědic. V důsledku uvedeného rozhodnutí byla Nadace knížete Lichtenštejna zapsána jako vlastník nemovitých věcí v katastru nemovitostí.
V uvedené věci se svou žalobou podanou dne 28. 3. 2014 u Okresního soudu Praha – Východ domáhala Česká republika prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových určení, že je vlastníkem nemovitostí (dále pro zjednodušení „Pozemky u Říčan“), neboť Pozemky u Říčan nabyla konfiskací na základě shora uvedeného dekretu prezidenta republiky. Právě tato větev sporu se dostala až k Evropskému soudu pro lidská práva, kde je o ní v současné době vedeno řízení o stížnosti Nadace.
V uvedené věci je základem spor, kdy Česká republika Pozemky u Říčan od roku 1945 na základě konfiskace držela a užívala, konfiskace však nebyla vyznačena v pozemkových knihách. Vlastnictví žalovaného – Nadace knížete Lichtenštejna k Pozemkům u Říčan bylo zapsáno v katastru nemovitostí; žalobce skutečné (tzv. naturální) vlastnictví žalovaného popíral. Právě rozhodnutí o nabytí dědictví vyvolalo předmětný spor, kdy Česká republika podala žalobu.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, a to s tvrzením, že ke konfiskaci nemovitostí zůstavitele podle dekretu č. 12/1945 Sb. nedošlo, neboť nebyl německé národnosti, a dekret se tak na něj nevztahoval, a to i proto, že byl hlavou suverénního nezávislého státu Knížectví Lichtenštejnsko (po dobu II. světové války neutrálního). Žalovaný předložil řadu důkazů za účelem vyvrácení tvrzení, že zůstavitel byl německé národnosti. Tak žalovaný učinil zejména s ohledem na skutečnost, že zůstavitel byl k německé národnosti přihlášen ve sčítacím archu z roku 1930, který však sám zůstavitel nevyplňoval, když jej vyplňoval jeho otec. Jedním z argumentů žalovaného byl též argument, že se na zůstavitele konfiskační dekrety vůbec neměly vztahovat. Tyto důkazy soud prvního stupně neprováděl pro jejich nadbytečnost. Obdobně soud postupoval i v případě dalších důkazů navrhovaných žalobcem a vedlejším účastníkem, neboť tyto důkazy považoval za nerelevantní, případně skutečnosti, které by měly být navrženými důkazy objasněny, již byly objasněny jinak.
Okresní soud Praha – východ v řízení rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 20 C 70/2014-231, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 20 C 70/2014-250, určil, že žalobce (Česká republika) je vlastníkem specifikovaných nemovitostí.
Svou argumentaci Okresní soud Praha – východ vystavěl na ustálené rozhodovací praxi vysokých soudů, konkrétně se opřel o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Konkrétně v odůvodnění rozsudku Okresní soud Praha – východ uvedl: „Pokud by ke konfiskaci majetku zůstavitele v roce 1945 došlo nezákonně, bylo by možné hovořit o křivdě. S otázkou možnosti nápravy majetkových křivd vzniklých v předchozím období (míněno období před 1. 1. 1990) se závazně vypořádal Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Dovodil, že smyslem a cílem restitučního zákonodárství bylo jasné vymezení okruhu právních vztahů, do kterých lze zpětně zasáhnout, a ostatní ponechat ve stavu, v jakém byly v době přijetí restitučních norem, a tím vnést do právních vztahů právní jistotu.“.
Dále Okresní soud Praha – východ uvedl, že: „Z hlediska mezinárodního práva pak svobodu státu při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navrácení majetku nabytého před ratifikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, deklaroval i Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích.“ Konkrétně odkázal na rozhodnutí Jantner proti Slovensku ze 7. 3. 2003 a Broniowski proti Polsku z 22. 7. 2004.
„Restituční zákony v podstatě legalizovaly přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod (…), neboť vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci; pouze v případech restitučními zákony výslovně uvedených je nabývací titul státu – za splnění dalších podmínek – důvodem pro vrácení věci.“ Shledal, že existuje-li restituční zákon, nelze v dané věci postupovat jiným způsobem, neboť restituční zákon je ve vztahu k obecné právní úpravě lex specialis a jako takový se užije přednostně, respektive použití obecné právní úpravy vylučuje. Zákonnost konfiskace jsou tak soudy oprávněny přezkoumávat pouze v rámci řízení o restitučních nárocích.
Současně Okresní soud Praha – východ uvedl, že: V daném případě stát v roce 1945 fakticky zabral zůstaviteli nemovitý majetek a nepřetržitě jej od té doby užívá. I kdyby k zabrání majetku zůstavitele došlo bez jakéhokoliv zákonného podkladu (tedy i kdyby se tzv. Benešovy dekrety na zůstavitele nevztahovaly), přijetím restitučních předpisů dal stát najevo, že hodlá zmírnit jen některé křivdy, a to pouze ve vztahu k určitým osobám.“ Soud dále shledal, že ze zákonného vymezení oprávněných osob je zřejmé, že zůstavitel ani Nadace coby osoby cizího práva nebyli osobami oprávněnými dle restitučních předpisů.
Závěrem prvostupňový soud uzavřel, že za stávající situace bylo tím zůstaviteli, respektive žalované, zapovězeno domáhat se svého vlastnického práva, neboť bylo-li vyloučeno, aby se žalovaný domáhal svého nároku cestou restitučního práva, bylo tedy vyloučeno, aby se žalovaný stal vlastníkem Pozemků u Říčan. Lhostejno přitom, že v dané věci byla Nadace v procesním postavení žalované. Zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí není z hlediska restitučních předpisů dostatečný pro závěr o vlastnictví žalovaného. Dědické usnesení tak nemůže mít na vlastnictví žalovaného vliv, toto mohlo založit pouze dobrou víru žalovaného pro případné vydržení. Vydržecí doba však dle soudu dosud neuplynula.
Ačkoliv se soudy v některých případech od možnosti domoci se vlastnického práva výlučně cestou restituční odklonily (např. Nejvyšší soud sp. zn. 28 Cdo 4973/2007 nebo sp. zn. 22 Cdo 4560/2011), v uvedené věci neshledal Okresní soud Praha – východ pro odklon důvody.
Proti rozsudku podala Nadace knížete Lichtenštejna jako žalovaná odvolání.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované jako soud odvolací rozsudkem z 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 86/2016-340, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, jehož přípustnost opíral o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňoval dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání však bylo Nejvyšším soudem shledáno jako nepřípustné.
Nadace knížete Lichtenštejna jako dovolatel jednak popírala důvody, které vedly k vydání konfiskačních vyhlášek a pro které došlo ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (zejména uvedla, že František Josef II. nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na hlavu státu nemohl vztahovat), a dále tvrdila, že konfiskační vyhlášky byly nicotné, takže se o ně žalobce nemůže opírat, a rovněž poukazovala na to, že byla potvrzena jako dědic nemovitostí a je jako vlastník v katastru evidován.
Nejvyšší soud shledal, že otázky namítané v dovolání však řešily soudy v nalézacím řízení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Dovolací soud stejně jako soudy nalézací uvedl, že nevidí důvod, proč se odchýlit od dosavadní judikatury.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání napadla žalovaná svou stížností u Ústavního soudu České republiky, kterou se domáhala zrušení všech předešlých rozhodnutí, a to z důvodů porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále čl. 6, čl. 7, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen „Protokol“). O stížnosti bylo Ústavním soudem vedeno řízení, v němž ÚS stížnost dne 20. 2. 2020 jako zjevně neopodstatněnou odmítl, kdy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele.
Právě proti odmítavému usnesení Ústavního soudu nyní směřuje stížnost Nadace k Evropskému soudu pro lidská práva, o níž doposud nebylo rozhodnuto.
Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (Podána stížnost k ESLP č. 35738/20)
Jak se kauza vyvine po případném zásahu Evropského soudu pro lidská práva nelze snadno předvídat, neboť autoři článku neměli k dispozici text stížnosti, neboť tento není veřejně dostupný. Z veřejně přístupné databáze stavu řízení vedené Evropským soudem pro lidská práva je patrné, že doposud je řízení ve stavu, kdy byla stížnost zaslána vládě k podání stanoviska. Autoři se tak mohou pouze domnívat, na jakých důvodech stěžovatel svou stížnost vystavěl, přičemž tyto budou s největší pravděpodobností kopírovat důvody, které stěžovatel uplatnil v rámci své ústavní stížnosti.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že postupem nalézacích soudů a soudu dovolacího mu byla způsobena újma na právech pro uplatňování základních práv a svobod, dále že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a jeho právo na spravedlivý proces. Dále namítal porušení jeho práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to opět porušení práva na spravedlivý proces, dále však porušení práva na účinné opravné prostředky a porušení zákazu diskriminace. Současně namítal též porušení článku 7 Úmluvy, kdy namítal, že Benešovy dekrety jsou svou povahou trestními předpisy.
Evropský soud pro lidská práva již dříve judikoval, že: „článek 1 Protokolu č. 1 negarantuje právo na získání majetku (viz např. Van der Mussele v. Belgie, rozsudek ze dne 23. listopadu 1983, Serie A č. 70, § 48). Toto ustanovení nelze také vykládat tak, jako by ukládalo nějaká omezení svobody smluvních států zvolit si podmínky, za nichž akceptují navrátit majetek, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu.“ (Jantner proti Slovensku ze 7. 3. 2003).
Současně však je třeba mít na paměti, že porušení článku 1 Protokolu není jediným namítaným porušením základních práv a svobod, jehož vyslovení se stěžovatel domáhá. Je též možné, že se Evropský soud pro lidská práva může na základě skutkových okolností od své předchozí judikatury odklonit. Takové rozhodnutí by pak celou věc vrátilo zpět před vnitrostátní soudy a mohlo by celou kauzu zásadním způsobem ovlivnit.
Proč „kauza století“?
Jak již bylo uvedeno výše, vzhledem ke skutečnosti, že nám není znám obsah stížnosti a argumenty v této stížnosti uplatněné, nedovolíme si odhadovat, jak se ESLP s obsahem stížnosti a argumenty v této uplatněnými vypořádá.
Pokud by však bylo konstatováno, že došlo k porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces, mohlo by dojít k zásadnímu prolomení vnitrostátní koncepce restituční judikatury, a tím i vzniku právní nejistoty ohledně majetku, který byl ze strany státu konfiskován a souvisejících povinností státu k náhradě za tento majetek.
Z tohoto důvodu se jedná o právně velmi významnou kauzu, kterou budeme nadále monitorovat, a s napětím očekávat, jak ESLP s podanou stížností naloží.
Diskuze k článku ()