V takovém případě může účastníku podávajícímu odvolání hrozit tzv. reformationis in peius, kdy v rámci odvolacího řízení dochází ke zhoršení výsledku pro odvolatele oproti původnímu verdiktu, což je rozhodně jevem nepříznivým. Otázkou, zda v občanském soudním řízení může skutečně v odvolacím řízení dojít k reformationis in peius, se na začátku roku 2023 zabýval Nejvyšší soud, a to konkrétně v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. .22 Cdo 2258/2021
Skutkové okolnosti případu
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku jakožto soudu prvního stupně byly přikázány ze zaniklého SJM do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalobce hmotné movité věci dle dohody bývalých manželů a uvážení soudu. Následně byly nemovité věci tvořící SJM vypořádány prostřednictvím prodeje, přičemž výtěžek byl rozdělen mezi oba účastníky v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z účastníků. Prvoinstanční soud tak rozhodoval na základě tzv. paritního vypořádání SJM a podrobněji se nezabýval možnou disparitou podílů účastníků.
K odvolání, které podal pouze žalovaný, došlo ke změně prvostupňového rozsudku. Krajský soud v Praze jakožto soud odvolací nejen že rozdělil zaniklé SJM mezi účastníky řízení jiným způsobem, ale také rozhodl o disparitě podílu účastníků v poměru 70 % ve prospěch žalobkyně a 30 % ve prospěch žalovaného. Krajský soud v Praze doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 občanského soudního řádu trestním rozsudkem, ve kterém soud shledal žalovaného vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Žalovaný se totiž v jejich společném obydlí dopouštěl psychického a fyzického týrání na žalobkyni v období nejméně od 1. 6. 2004 do 25. 11. 2014. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že chování žalovaného zakládá důvody pro disparitní vypořádání SJM a že takové rozhodnutí může učinit na základě vlastní úvahy, aniž by to některý z účastníků navrhl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal žalovaný dovolání k Nevyššímu soudu, ve kterém namítl především nesprávné posouzení otázky, zda se v občanském soudním řízení uplatní zásada zákazu reformationis in peius. Žalovaný v dovolání akcentoval, že je nepřípustné, aby odvolací soud rozhodl o disparitě podílů v jeho neprospěch za situace, kdy jako jediný podal odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí.
Prosadí se zásada zákazu reformationis in peius v civilním soudním řízení?
Nejvyšší soud se v dané věci nejdříve zabýval nosnými zásadami civilního procesu, a to konkrétně zásadami projednací a dispoziční. Dispoziční zásada je klíčová pro zásadu zákazu reformace in peius, jelikož stanoví, kdo rozhoduje o zahájení řízení a jeho předmětu. Tato zásada vyjadřuje nejen potřebu žalobního návrhu pro zahájení civilního sporného řízení, ale také například vymezení předmětu sporu žalobou. Tomu je tak i u odvolání, ve kterém by měl být řádně vymezen předmět odvolacího řízení.
Poté se dovolací soud zabýval vymezením zásady zákazu reformace in peius neboli změny k horšímu v právním postavením účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku zahájeném v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Jedná se o zákaz adresovaný soudu, jenž by jinak byl v řízení o opravném prostředku oprávněn provést změnu právního postavení účastníka k horšímu. Zásada zákazu reformationis in peius je výslovně upravena v ustanoveních § 259 odst. 4 a v § 265r odst. 1 trestního řádu, avšak v občanském soudním řádu explicitně zakotvena není. Právní úprava týkající se civilního řízení tak přímo neobsahuje tento zákaz, opakovaně se ovšem dovozoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23. Nutno podotknout, že zásada zákazu reformace in peius se může prosadit pouze za situace, kdy opravný prostředek podává jediný účastník řízení. Naopak v případech, kdy opravný prostředek podají obě strany, může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži by změna šla, nýbrž v důsledku odvolání protistrany. K tíži dotčené strany tak nejde její vlastní procesní aktivita, ale procesní aktivita jejího odpůrce, pročež zákaz reformace in peius zůstává zachován.
V komentovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že „Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním.“ Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že v civilním soudním řízení odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele, pokud tento jako jediný podal odvolání. Uvedené samozřejmě nemůže platit bezvýjimečně, kdy jednu ze stěžejních výjimek představují řízení ovládaná zásadou oficiality.
Ve vztahu k zákazu reformace in peius dovolací soud dále podotkl, že tento odpovídá „dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání z hlediska toho, kdo odvolání podal. Z opačného pohledu řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není namístě vnucovat jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila.“
Pro poměry řízení o vypořádání SJM dovolací soud dodal, že v těchto řízeních bude nezřídka obtížné přesně identifikovat, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu ve srovnání s prvostupňovým rozhodnutím v neprospěch odvolatele, nicméně pokusil se předložit alespoň jedno paušální vodítko. Rozhodne-li prvoinstanční soud o vypořádání SJM na základě parity podílů, je zřejmé, že v případě změny rozsudku na vypořádání SJM dle disparity podílů se jedná o rozhodnutí v neprospěch dotčené strany.
V souvislosti s výše uvedeným nelze opomenout § 212 občanského soudního řádu, dle něhož odvolací soud ve vyjmenovaných případech není vázán rozsahem podaného odvolání. Ani v takových případech však nelze dojít k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zásady zákazu reformace in peius. Odvolací soudy totiž musí respektovat ve věci vypořádání hmotněprávního poměru stran, že jedna strana proti zvolenému způsobu vypořádání nebrojí, a proto pro jejího odpůrce, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává z prvoinstančního rozsudku. Účelem posouzení napadeného rozsudku v širším rámci, než požaduje odvolatel, je aby se zabránilo vydání rozhodnutí obsahující vzájemné rozporné výroky.
Závěr
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. vypořádal s právní otázkou, zda lze v poměrech civilního procesu změnit v odvolacím řízení k horšímu právní postavení účastníka v důsledku jeho vlastní procesní aktivity spočívající v podání odvolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že v občanském soudním řízení až na výjimky platí zásada zákazu reformationis in peius, kterou jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž se smyslem a účelem opravných prostředků. Lze tedy říci, že Nejvyšší soud navázal na historickou judikaturu Nejvyššího soudu Československé republiky, z níž byla zásada zákazu reformationis in peius dosud dovozována, a její prosazení v civilním soudním řízení výslovně potvrdil. 22 Cdo 2258/2021
S ohledem na uvedené pak Nejvyšší soud postupem podle § 243e odst. 2 věty první občanského soudního řádu rozhodl o zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Diskuze k článku ()