V takovém případě může účastníku podávajícímu odvolání hrozit tzv. reformationis in peius, kdy v rámci odvolacího řízení dochází ke zhoršení výsledku pro odvolatele oproti původnímu verdiktu, což je rozhodně jevem nepříznivým. Otázkou, zda v občanském soudním řízení může skutečně v odvolacím řízení dojít k reformationis in peius, se na začátku roku 2023 zabýval Nejvyšší soud, a to konkrétně v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021.
Skutkové okolnosti případu
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku jakožto soudu prvního stupně byly přikázány ze zaniklého SJM do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalobce hmotné movité věci dle dohody bývalých manželů a uvážení soudu. Následně byly nemovité věci tvořící SJM vypořádány prostřednictvím prodeje, přičemž výtěžek byl rozdělen mezi oba účastníky v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z účastníků. Prvoinstanční soud tak rozhodoval na základě tzv. paritního vypořádání SJM a podrobněji se nezabýval možnou disparitou podílů účastníků.
K odvolání, které podal pouze žalovaný, došlo ke změně prvostupňového rozsudku. Krajský soud v Praze jakožto soud odvolací nejen že rozdělil zaniklé SJM mezi účastníky řízení jiným způsobem, ale také rozhodl o disparitě podílu účastníků v poměru 70 % ve prospěch žalobkyně a 30 % ve prospěch žalovaného. Krajský soud v Praze doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 občanského soudního řádu trestním rozsudkem, ve kterém soud shledal žalovaného vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Žalovaný se totiž v jejich společném obydlí dopouštěl psychického a fyzického týrání na žalobkyni v období nejméně od 1. 6. 2004 do 25. 11. 2014. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že chování žalovaného zakládá důvody pro disparitní vypořádání SJM a že takové rozhodnutí může učinit na základě vlastní úvahy, aniž by to některý z účastníků navrhl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal žalovaný dovolání k Nevyššímu soudu, ve kterém namítl především nesprávné posouzení otázky, zda se v občanském soudním řízení uplatní zásada zákazu reformationis in peius. Žalovaný v dovolání akcentoval, že je nepřípustné, aby odvolací soud rozhodl o disparitě podílů v jeho neprospěch za situace, kdy jako jediný podal odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí.
Prosadí se zásada zákazu reformationis in peius v civilním soudním řízení?
Nejvyšší soud se v dané věci nejdříve zabýval nosnými zásadami civilního procesu, a to konkrétně zásadami projednací a dispoziční. Dispoziční zásada je klíčová pro zásadu zákazu reformace in peius, jelikož stanoví, kdo rozhoduje o zahájení řízení a jeho předmětu. Tato zásada vyjadřuje nejen potřebu žalobního návrhu pro zahájení civilního sporného řízení, ale také například vymezení předmětu sporu žalobou. Tomu je tak i u odvolání, ve kterém by měl být řádně vymezen předmět odvolacího řízení.
Poté se dovolací soud zabýval vymezením zásady zákazu reformace in peius neboli změny k horšímu v právním postavením účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku zahájeném v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Jedná se o zákaz adresovaný soudu, jenž by jinak byl v řízení o opravném prostředku oprávněn provést změnu právního postavení účastníka k horšímu. Zásada zákazu reformationis in peius je výslovně upravena v ustanoveních § 259 odst. 4 a v § 265r odst. 1 trestního řádu, avšak v občanském soudním řádu explicitně zakotvena není. Právní úprava týkající se civilního řízení tak přímo neobsahuje tento zákaz, opakovaně se ovšem dovozoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23. Nutno podotknout, že zásada zákazu reformace in peius se může prosadit pouze za situace, kdy opravný prostředek podává jediný účastník řízení. Naopak v případech, kdy opravný prostředek podají obě strany, může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži by změna šla, nýbrž v důsledku odvolání protistrany. K tíži dotčené strany tak nejde její vlastní procesní aktivita, ale procesní aktivita jejího odpůrce, pročež zákaz reformace in peius zůstává zachován.
V komentovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že „Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním.“ Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že v civilním soudním řízení odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele, pokud tento jako jediný podal odvolání. Uvedené samozřejmě nemůže platit bezvýjimečně, kdy jednu ze stěžejních výjimek představují řízení ovládaná zásadou oficiality.
Ve vztahu k zákazu reformace in peius dovolací soud dále podotkl, že tento odpovídá „dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání z hlediska toho, kdo odvolání podal. Z opačného pohledu řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, není namístě vnucovat jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila.“
Pro poměry řízení o vypořádání SJM dovolací soud dodal, že v těchto řízeních bude nezřídka obtížné přesně identifikovat, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu ve srovnání s prvostupňovým rozhodnutím v neprospěch odvolatele, nicméně pokusil se předložit alespoň jedno paušální vodítko. Rozhodne-li prvoinstanční soud o vypořádání SJM na základě parity podílů, je zřejmé, že v případě změny rozsudku na vypořádání SJM dle disparity podílů se jedná o rozhodnutí v neprospěch dotčené strany.
V souvislosti s výše uvedeným nelze opomenout § 212 občanského soudního řádu, dle něhož odvolací soud ve vyjmenovaných případech není vázán rozsahem podaného odvolání. Ani v takových případech však nelze dojít k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zásady zákazu reformace in peius. Odvolací soudy totiž musí respektovat ve věci vypořádání hmotněprávního poměru stran, že jedna strana proti zvolenému způsobu vypořádání nebrojí, a proto pro jejího odpůrce, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává z prvoinstančního rozsudku. Účelem posouzení napadeného rozsudku v širším rámci, než požaduje odvolatel, je aby se zabránilo vydání rozhodnutí obsahující vzájemné rozporné výroky.
Závěr
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 vypořádal s právní otázkou, zda lze v poměrech civilního procesu změnit v odvolacím řízení k horšímu právní postavení účastníka v důsledku jeho vlastní procesní aktivity spočívající v podání odvolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že v občanském soudním řízení až na výjimky platí zásada zákazu reformationis in peius, kterou jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž se smyslem a účelem opravných prostředků. Lze tedy říci, že Nejvyšší soud navázal na historickou judikaturu Nejvyššího soudu Československé republiky, z níž byla zásada zákazu reformationis in peius dosud dovozována, a její prosazení v civilním soudním řízení výslovně potvrdil.
S ohledem na uvedené pak Nejvyšší soud postupem podle § 243e odst. 2 věty první občanského soudního řádu rozhodl o zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Diskuze k článku ()