Judikatura Nejvyššího soudu postupem doby formulovala hlediska významná pro posouzení, zda konkrétní ujednání o úroku z prodlení nevybočuje z limitů autonomie vůle daných především dobrými mravy a veřejným pořádkem, nicméně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, aplikovatelnost těchto hledisek zpochybnil.
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Moderace úroků z prodlení soudem a související otázky
Podle nálezu II. ÚS 3149/2018 představuje přiznání úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně zásadní vadu exekučního titulu, neboť přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané. Výkonem takového rozhodnutí by došlo ke zjevné nespravedlnosti. Proto by vykonávací soudy měly stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a ve zbylé části exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. (bod 51 nálezu).
Ve vykonávacím řízení soud zásadně nepřezkoumává obsahovou správnost exekučního titulu. Povinnému (dlužníkovi) je však poskytována ochrana v případech, kdy po nařízení výkonu vyjdou najevo skutečnosti, pro které se výkon rozhodnutí (exekuce) stane nepřípustným. Jednou z forem této ochrany je zastavení výkonu rozhodnutí soudem z důvodů stanovených v § 268 o. s. ř. Odborná literatura i judikatura se ohledně povahy důvodů, pro něž soud může výkon rozhodnutí zastavit, shodují v tom, že v odst. 1 písm. a) až g) citovaného ustanovení jsou stanoveny konkrétní důvody vymezené určitými společnými znaky, kdežto § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. představuje jakousi sběrnou kategorii dalších (jiných) důvodů, jejichž spojujícím znakem je to, že jsou příčinou nepřípustnosti výkonu rozhodnutí. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, povahu uvedených důvodů charakterizoval takto: „Zatímco důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu.“[1]
Exekuční senát Nejvyššího soudu na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/2018 o zásadní vadě exekučního titulu spočívající v neústavní výši úroků z prodlení reagoval v usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020. Za správný považoval postup odvolacího soudu, který výkon rozhodnutí na částku představující přisouzený úrok z prodlení k žádosti povinného zastavil v části, o niž byla podle názoru soudu překročena přípustná výše úroku z prodlení. Žalobce navrhl výkon rozhodnutí na celý přisouzený úrok z prodlení, tj. ve výši dohodnuté stranami na 1 % denně z dlužné částky. Odvolací soud pokládal úrok ve výši 1 % denně z dlužné částky za protiústavní. S ohledem na povahu posuzovaného závazku shledal jako přiměřenou výši úroku z prodlení 0,2 % z dlužné částky denně. Pro zbývající, podle soudu protiústavní, část 0,8 % denně z dlužné částky výkon rozhodnutí zastavil. Nejvyšší soud postup odvolacího soudu aproboval. K námitce povinného (odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu včetně zmiňovaného sjednocujícího rozsudku 31 Cdo 717/2010) vykonávací senát Nejvyššího soudu uvedl, že zmíněná rozhodnutí nejsou v daném případě relevantní. Důvodem má být skutečnost, že nemožnost moderace úroků z prodlení v nich soud konstatoval pro nalézací řízení, a nikoliv ve vykonávacím řízení, které je možné částečně zastavit, jestliže přiznání příslušenství v nalézacím řízení již odporuje zásadám demokratického státu. Podobné závěry vyslovil i v usnesení ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020.
K tomu lze jen dodat, že při uvedeném přístupu právní jistota stran, především věřitelů vymáhajících zaplacení úroku z prodlení, klesá k nule. Soudy v nalézacím řízení jim vymáhanou částku přiznají, neboť po zkoumání okolností případu dospějí k závěru, že vymáhaná částka je platně ujednána a že nebyly překročeny limity autonomie vůle stran. Jakmile však dojde na výkon rozsudku, dozvědí se, že nic nedostanou, protože částka, kterou požadují, byla ujednána v neústavní výši, a to bez ohledu na to, jak a za jakých okolností k ujednání došlo.
Nejde však o jediný problém spojený s příkazem pro vykonávací soudy stanovit výši úroku z prodlení, která je ještě přípustná a ústavní, a v tomto rozsahu exekuci provést. Ve své podstatě tento pokyn znamená, že exekuční senáty by měly moderovat přiznanou výši úroku z prodlení. I to odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Důsledkem rozporu ujednání o úroku z prodlení s dobrými mravy je neplatnost tohoto ujednání. To znamená, že nevyvolává zamýšlené účinky, práva a povinnosti týkající se takto dohodnutého úroku stranám nevznikají. Nastává tedy situace, jako kdyby úrok z prodlení stranami dohodnut nebyl a jejich vůli doplní dispozitivní právní úprava. Proto pokud věřitel uplatní u soudu právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši, kterou soud shledá za rozpornou s dobrými mravy, musí soud zkoumat, zda v daném případě existují předpoklady pro přiznání úroku z prodlení ve výši stanovené právním předpisem, tj. dnes nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Musí tedy zkoumat, zda v posuzovaném případě skutečně byl dlužník v prodlení a byl za prodlení odpovědný. Pokud ano, musí mu přiznat bez zvláštního návrhu částku odpovídající úroku z prodlení stanoveného citovaným nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. např. několikrát citovaný sjednocující rozsudek Nejvyššího soudu 31 Cdo 717/2010 a řada dalších).
Nicméně, podle některých autorů soud může v případech nepřiměřeně vysokých smluvních úroků z prodlení zasáhnout do vztahu mezi dlužníkem a věřitelem jinak, může sám tento vztah modifikovat. Podle J. Šilhána je pravděpodobné, že se „vyvine možnost využít ‚moderačního‘ práva podle § 577 o. z.“ Dále podle něj „není také vyloučeno, že se při soudní moderaci judikatorně vyvine analogické použití § 2051 o. z.“ Této možnosti by měla svědčit blízkost smluvních úroků z prodlení a smluvní pokuty, byť, jak připouští tento autor, předchozí směřování rozhodovací praxe tomu spíše nenasvědčuje. Podle P. Horáka bude na soudu, pokud shledá neplatnost ujednání o úroku z prodlení, ať absolutní, nebo relativní, popř. i zdánlivost daného ujednání, aby za splnění zákonných podmínek „výši úroku určil sám (§ 577 o. z.). Začasté se tak v rozhodovací praxi bude zřejmě dít odkazem na zákonnou výši určenou nařízením vlády.“[3] Důrazněji po analogické aplikaci § 2051 o. z. i na moderaci úroku z prodlení volají i další autoři, Viktor Kolmačka a Dominik Skočovský, kteří rovněž argumentují shodnou funkcí úroku z prodlení a smluvní pokuty a doplňují, že soudní kontrole má podléhat nikoliv jen samotné ujednání o smluvní pokutě či úroku z prodlení, ale i vzniklý nárok.[4][2]
Uvedené úvahy vyvolávají určité otázky, a to jak k možnosti využití § 577 o. z., tak ohledně analogické aplikace moderačního oprávnění soudu podle § 2051 o. z. na výši smluvního úroku z prodlení.
Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Uvedené ustanovení je projevem liberálního přístupu občanského zákoníku k posuzování vad právních jednání spočívajících v rozporu se zákonem. Jak uvádí L. Tichý, protože zpravidla u vad, jichž se toto ustanovení týká, „nejde o zásadní konflikt se zákonem, ustupuje zásada ochrany do pozadí ve prospěch zachování platnosti právního jednání za použití doplňujícího výkladu provedeného soudem“.Onen nikoli zásadní konflikt se zákonem je vyjádřen tím, že důvod neplatnosti spočívá v nezákonném určení rozsahu, a to ať množstevního, časového, nebo jiného.[5]
Z toho vyplývá, že možnost doplňujícího výkladu vůle stran a změna příslušné části jejich právního jednání přichází v úvahu jen tam, kde zákon stanoví určité kvantitativní limity jejich jednání, stanoví určitý maximální nebo minimální rozsah jejich plnění či případně jiného faktoru vzájemných vztahů, např. doby trvání právního vztahu založeného právním jednáním. Na jiné případy vad právního jednání by se oprávnění soudu podle § 577 o. z. vztahovat nemělo. Soud, byť není vázán návrhy stran a vychází pouze z jediného kritéria, jímž je spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, by měl při stanovení obsahu smlouvy vzít v úvahu i tyto meze pro určení rozsahu stanovené zákonem, tj. dané minimální nebo maximální hodnoty.[7][6]
V případech, o nichž je řeč, tj. při posouzení zákonnosti smluvního úroku z prodlení, je sice vadou výše úroku, ovšem nejde jen o vybočení z kvantitativního vymezení zákona, ale o překročení limitu daného hlediskem dobrých mravů, což je důvodem neplatnosti daného ujednání. Je proto otázkou, zda na takový limit § 577 o. z. skutečně míří, resp. zda nápravou jeho překročení v těchto případech by měl být doplňující výklad soudu. Případná je v této souvislosti i úvaha F. Melzera, který pro ujednání, jež jsou v rozporu s dobrými mravy, poukazuje na německou dogmatiku, která pro ujednání neplatná pro rozpor s dobrými mravy dovozuje zákaz použití doplňujícího výkladu soudem. To vše hovoří proti aplikaci § 577 o. z. jako základu pro soudní moderaci úroku z prodlení. Kromě toho, jak bylo řečeno, pro případ neexistence ujednání o úroku z prodlení, tj. i pro případ jeho neplatnosti nebo zdánlivosti, se uplatní dispozitivní právní úprava, tj. výše úroku stanovená nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Na základě čeho a jak by soud měl určovat, že spravedlivější v posuzovaném případě má být vyšší nebo nižší úrok z prodlení, než je sazba zákonná, zůstává otázkou. Koneckonců i P. Horák, pokud říká, že soud určí podle § 577 o. z. výši úroku z prodlení, uvádí, že se tak začasté bude dít odkazem na zákonnou úpravu. Dovozovat oprávnění soudu určit výši úroku z prodlení, je-li jeho ujednání neplatné, tedy ani nemá praktický smysl. Lze tedy uzavřít, že aplikace § 577 o. z. a změna ujednání o úroku z prodlení soudem v případech, kdy smluvní výše bude rozporná s dobrými mravy, nejspíše nepřichází v úvahu. Důsledkem závěru o neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení bude uplatnění sazby stanovené citovaným nařízením vlády.[8]
Podobné stanovisko lze zaujmout i k možnosti analogické aplikace § 2051 o. z., podle něhož je soud oprávněn snížit výši smluvní pokuty až na hranici tam stanovenou. Tato úprava je speciální k § 577 o. z. Soud, který využívá svého oprávnění podle § 2051 o. z., zasahuje do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem tím, že majetkový nárok, jehož výši určuje smlouva, omezuje, snižuje výši plnění, které může věřitel získat, oproti výši mezi stranami ujednané. Takto zasáhnout do smluvního vztahu může soud jen v případech, kdy mu je takové oprávnění zákonem, onou speciální úpravou, výslovně dáno. Ohledně úroku z prodlení nic takového zákon nestanoví a důsledky nemravného ujednání jeho výše (rozporu s dobrými mravy) jsou řešeny jinak – uplatní se výše stanovená právním předpisem. Jestliže tedy Nejvyšší soud k dřívější úpravě úroku z prodlení řekl, že moderace tohoto úroku nepřichází v úvahu a že soud může moderovat pouze smluvní pokutu (např. citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010, 33 Cdo 3562/2013 a řada dalších), lze očekávat, že toto stanovisko bude přetrvávat i za úpravy současné a že analogická aplikace § 2051 o. z. pro účely snižování úroku z prodlení nepřijde na pořad dne.
I ve světle těchto závěrů se pokyn daný v nálezu II. ÚS 3194/2018 vykonávacím soudům, aby „stanovily výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní) a ve zbylé části exekuci zastavily“ jeví problematický. I tento pokyn vede k rozdílnému rozhodování o stejné věci soudy v nalézacím a ve vykonávacím řízení, což podkopává právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování.
Závěr
Úrok z prodlení a ujednání jeho výše stále zaměstnávají soudní praxi i odbornou literaturu. Judikatura Nejvyššího soudu postupem doby formulovala hlediska významná pro posouzení, zda konkrétní ujednání o úroku z prodlení nevybočuje z limitů autonomie vůle, daných především dobrými mravy a veřejným pořádkem. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, aplikovatelnost těchto hledisek zpochybnil. Nicméně, z dalšího vývoje judikatury obecných soudů reagující na citovaný nález se zdá, že kritéria, která Nejvyšší soud považuje za rozhodující pro posouzení přípustnosti ujednaných úroků z prodlení, budou v soudní praxi uplatňována i nadále.
Odborná diskuse se stále více zaměřuje na vztah úroku z prodlení a smluvní pokuty za prodlení s plněním peněžitého dluhu ujednané stejným způsobem jako úrok z prodlení. Úvahy o stejné funkci a podobnosti obou institutů jsou relevantní, a to zejména v souvislosti s řešením důsledků nastupujících v případech, kdy ujednaná výše sankce za prodlení je nepřiměřená a tíživá. Nicméně, vzhledem k současné úpravě smluvní pokuty a úroku z prodlení nelze prostředky dané soudům pro zmírnění důsledků nepřiměřené výše smluvní pokuty (moderaci podle § 2051 o. z.) využít i pro případy neúměrně vysokých úroků z prodlení. Sjednocení režimu těchto důsledků může přinést jen nová právní úprava.[9]
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
J. Mádr in J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení – soudcovský komentář, Kniha V. § 251–376, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 108.[1]
J. Šilhán: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha 2015, str. 374 a 375.[2]
P. Horák in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 2121.[3]
V. Kolmačka: O moderaci započtení smluvní pokuty jako protipohledávky, Obchodněprávní revue č. 3/2019, str. 57; D. Skočovský: Soudní kontrola excesivních úroků z prodlení, Časopis pro právní vědu a praxi č. 3/2021, str. 483-519.[4]
L. Tichý in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1431.[5]
Tamtéž, str. 1433.[6]
Tamtéž.[7]
F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III. § 419-654, Leges, Praha 2014, str. 710.[8]
Inspirací může být řešení navrhované v sousedním Slovensku v rámci úvah o rekodifikaci občanského práva. Ve vědeckém projektu VEGA „Porušenie zmluvných povinností a nesplnenie dlhu v súkromnom práve a ich následky – analýza a tvorba terminologicky odôvodneného a jednotného systému nápravných prostriedkov pre zmluvné strany podnikateľov, nepodnikateľov aj spotrebiteľov“ řešitelský tým složený z vědeckých pracovníků v oboru soukromého práva analyzoval současnou slovenskou úpravu právních následků nesplnění dluhu a formuloval návrh nového legislativního řešení. Vedle návrhu jednotných pravidel právních následků nesplnění dluhu se projekt zabýval i samostatným řešením pojmu smluvní sankce, která má obecnější dosah. Smluvní sankcí se podle řešitelů projektu rozumí jakékoliv smluvní ujednání, na jehož základě straně porušující smluvní povinnost vznikne z iniciativy druhé strany nová povinnost nebo zpřísnění stávající povinnosti, jako důsledku porušení povinností převzatých smlouvou. Tento obecný pojem zahrnuje jak smluvní pokutu, tak smluvní úrok z prodlení či jiné dohodnuté sankční následky. Navrhované řešení má vyjádřit „shodnou povahu různých sankčních institutů a zamezit tak scholastickým debatám o zásadní odlišnosti smluvní pokuty od jiné podobně označené sankce či institutu (například zvýšení ceny v případě nezaplacení v určitém čase), nepojmenovaných ujednání či úroků z prodlení. […] Vychází z toho, že jakékoli zpřísnění právního režimu ve vztahu k osobě odpovědné nebo způsobivší nesplnění pro případ jejího neplnění je vlastně smluvní sankcí. Reaguje i na případy atypických sankčních ujednání, resp. odchýlení se od pravidel následků nesplnění. A všechny tyto podřazuje pod jednotný režim moderace.“ Viz op. cit. M. Jurčová a kol.: Jednotný systém nesplnenia a prostriedkov nápravy: Návrh koncepcie a pravidiel (ustanovení) budúcej právnej úpravy, Leges, Praha 2018, str. 88-97.[9]
Diskuze k článku ()