Interpretace elektronického podpisu a související identifikace v soukromém právu

Osvědčené prostředky komunikace (potažmo jednání) na dálku, tedy elektronické nebo jiné technické prostředky, již však nějakou dobu existují. Přinejmenším dnes již téměř vymizelý (tele)fax zná, snad s výjimkou nejmladší generace, každý a nikdy nebylo pochyb o tom, že jednání učiněná faxem jsou z pohledu soukromého práva validní a bezezbytku platná, obdobně jako písemná jednání s využitím pošty. Přitom fax neobsahoval vlastnoruční ani elektronický podpis, šlo jen o černobíle naskenovaný obrázek podpisu s hrubým (a z dnešního pohledu zcela nedostatečným) rozlišením, pokud vůbec.[1] Právě na tyto situace mířil již od velké demokratizační novely č. 509/1990 Sb. § 40 odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který uváděl, že: „Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“

Dnes faxy nahradily mobilní telefony a počítače a na nich e-maily, Teams(y) a mnoho dalších moderních komunikačních aplikací a prostředků, které – stejně jako fax – umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Přes naprosto běžné využití těchto technologií pro právní jednání v reálném životě lze však vnímat, že minimálně v některých právních kruzích zůstává nedořešenou otázkou, za jakých podmínek lze právní jednání uzavřené prostřednictvím elektronických prostředků považovat za platné, zejména je-li tuzemským právem vyžadována písemná forma takového jednání. 

Dlužno dodat, že platnost soukromoprávního jednání v elektronické podobě zpochybňují především ti, kteří v minulé dekádě zpochybňovali platnost elektronického podání datovou schránkou (bez uznávaného elektronického podpisu), než tyto výhrady odmítl Nejvyšší soud.[2] Bohužel jakékoli znejišťování veřejnosti má velmi negativní dopady na právní jistotu a ochotu přejít plně do elektronického světa a je vnímáno jako nežádoucí v praxi.[3] 

Tomu bychom chtěli naším článkem čelit a vysvětlit principy elektronické identifikace, elektronického podepisování a platnosti elektronických smluv v písemné formě v soukromoprávním styku.

Platné soukromé české právo přitom ještě výrazněji než předchozí občanský zákoník v § 562 odst. 1 OZ normuje, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.[4] Na základě diskusí v rekodifikační komisi k novému občanskému zákoníku došlo k záměrnému oddělení tohoto ustanovení od § 561 OZ o podpisech do samostatného paragrafu tak, aby bylo jasné, že se zde nevyžaduje (jakýkoli) podpis, jsou-li splněny podmínky zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Jinými slovy, v soukromém právu není obecně důvod problematizovat z hlediska platnosti situace, ve kterých je jasné, kdo jedná a co je obsahem jeho jednání. Předchozí úprava obsahovala tato pravidla v jediném ustanovení (§ 40 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), což mohlo svádět k jejímu, byť nesprávnému, výkladu jako nedělitelnému celku. Ale v praxi nebyl takový výklad zaujímán a jak bylo uvedeno shora, ani o platnosti prostého faxu bez podpisu jako písemného jednání nevznikaly větší pochybnosti.

Samotná právní úprava tedy již dlouhou dobu umožňuje uzavírat písemné smlouvy a uskutečňovat písemné právní jednání elektronicky, a to dokonce i bez podpisu[5]; samozřejmě není-li zvláštní úpravou stanoveno jinak (např. požadavkem úředního ověření podpisu, požadavkem smlouvy na jedné listině apod.). Pro soukromoprávní jednání v elektronické podobě nejsou, a ani nemohou být, žádná jiná omezení než pro obdobné jednání v listinné podobě. 

Objevují se však i názory, které se snaží tyto závěry vyvrátit.[6] Problematickým bodem elektronického právního jednání se zdají být, alespoň dle některých názorů:

1. výklad dodržení písemné formy právního jednání bez podpisu podle § 562 odst. 1 OZ (byť význam tohoto ustanovení poněkud poklesl v důsledku rozšíření definice elektronického podpisu v nařízení eIDAS,[7] neboť většina jednání jím bude ve smyslu této definice „podepsána“; viz dále); 

1. právní účinky elektronického podpisu ve smyslu čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS, který nezahrnuje vyšší úrovně zaručeného a kvalifikovaného elektronického podpisu – zjednodušeně označovaného jako tzv. prostý elektronický podpis.[8]

Zmíněné názory namítají, že v případě použití prostého elektronického podpisu není obecně dostatečně osvědčeno, že tento podpis vytvořila podepsaná osoba, že ho vytvořila za účelem podepisování, že ho sama k písemnosti připojila v míře dostačující do té míry, aby byly naplněny zákonné požadavky pro písemné právní jednání apod. Společným znakem těchto názorů je potom přesvědčení a zjednodušující závěr, že prostý elektronický podpis je nejen obecně nežádoucí, neboť snižuje míru důvěry v právních vztazích, ale dokonce neplatný, a to (sic!) absolutně. 

Základním omylem těchto názorů je – podle našeho názoru – skutečnost, že zaměňují potenciální důkazní problémy s otázkou samotné (ne)platnosti písemného právního jednání opatřeného prostým elektronickým podpisem. Jinými slovy, v praxi nepochybně vznikne různá míra důkazní spolehlivosti různých úrovní podpisů, ale jejich volba podložená úvahou o jejich dostatečnosti, efektivitě, jednoduchosti či ceně je výhradně záležitostí jednajících a nemá sama o sobě vliv na platnost jednání. 

Soudu přísluší řešení těchto otázek v rámci volného hodnocení důkazů při úvahách o tom, zda vůbec byl určitý dokument podepsán a kým. Ovšem tyto úvahy je třeba činit jen tehdy, jsou-li vůbec předmětem dokazování a sporu. Není sebemenší důvod, proč by měl soud sám od sebe dovozovat neplatnost, nota bene absolutní, u jinak prokázaného právního jednání v soukromém právu, a to jen z formálních důvodů pro nedostatek vyšší formy podpisu, zvlášť pokud ani mezi stranami není o tomto jednání pochyb a toto jednání (inter partes) se nijak nedotýká zájmů třetích osob ani veřejného zájmu.[9] 

Domníváme se, že tyto názory a několik jim konvenujících rozhodnutí soudů, jakkoli nebyly správné ani dříve, již byly naštěstí překonány změnami, které přineslo od 1. července 2016 nařízení eIDAS.[10]

Základní zásady soukromého práva

Dříve než přejdeme k jednotlivým aspektům právní úpravy elektronického právního jednání a elektronického podepisování, považujeme za vhodné připomenout tři základní zásady soukromého práva. Ty hrají klíčovou roli při interpretaci práv a povinností souvisejících s elektronickým právním jednáním a elektronickým podepisováním: 

1. Autonomie vůle

Subjekty soukromého práva mohou vstupovat svobodně ze své vůle do právních vztahů. Touto smluvní svobodou se rozumí zejména svoboda smlouvu uzavřít či neuzavřít, vybrat si smluvní stranu, smluvní typ, určit obsah smlouvy a její formu.[11]

2. Zásada bezformálnosti

Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem (§ 559 OZ). Tj. není-li vyžadována písemná forma právního jednání, lze právně jednat i neformálně, tj. ústně nebo konkludentně, a to i pro velmi významná a hodnotná právní jednání. Je-li vyžadována písemná forma právního jednání, lze písemně jednat se stejnými účinky v listinné i v elektronické podobě (§ 561 a § 562 odst. 1 OZ). A nevylučuje-li to povaha písemnosti, platí ustanovení právního řádu o listině obdobně i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu (§ 3026 odst. 1 OZ per analogiam). 

Přímo použitelné nařízení eIDAS k těmto zásadám doplnilo i výslovný zákaz diskriminace elektronické podoby.[12]

Smlouvy proto lze bez větších omezení uzavírat i elektronicky a považovat takové jednání za řádné. Elektronicky uzavřenou smlouvu je proto nutné obecně považovat za platnou a uzavřenou v písemné formě.

3. Presumpce poctivosti

Obecně lze v soukromém právu oprávněně očekávat, že jedná-li určitá osoba, jedná vědomě, záměrně a poctivě a svým jednáním chce dosáhnout obecně předpokládaných následků.[13]

Výše uvedené můžeme shrnout tak, že v soukromoprávních vztazích je každý oprávněn svobodně se rozhodnout, zda s určitou osobou uzavře smlouvu, zda tuto smlouvu uzavře ústně, konkludentně, nebo písemně v libovolné podobě (listinné či elektronické), přičemž každý může současně oprávněně spoléhat na to, že druhá smluvní strana bude jednat poctivě, nebude se vydávat za někoho, kým není, nebude podepisovat něco, s čím nesouhlasí nebo se tím necítí být vázána, a nepokusí se ho uvést v omyl, oklamat, podvést, poškodit, a že mu nezamlčí či nezkreslí skutečnosti podstatné pro jeho rozhodování.

Elektronické právní jednání v písemné formě

Pravděpodobně už dnes nikoho nepřekvapí, že smlouva není jen papír a inkoust. Každý den se totiž bez nich realizují miliardy smluvních transakcí na celém světě (zaplacení parkovného, využití hromadné dopravy, koupě zboží v samoobsluze, v e-shopu atd.). I pokud má jít o písemné smlouvy, v souladu se zásadou autonomie vůle může být písemnost právního jednání zachycena i v elektronické podobě.

I v případě elektronického právního jednání se uplatní obecná soukromoprávní úprava § 561 odst. 1 věty první OZ, která výslovně stanoví, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Ovšem toto obecné pravidlo není jediné. Věta druhá umožňuje nahradit podpis mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Ve větě třetí daného ustanovení se hovoří o tom, že jiný právní předpis (tj. ZSVD[14] a nařízení eIDAS) stanoví, za jakých podmínek lze písemnost elektronicky podepsat při právním jednání učiněném elektronickými prostředky. A v následujícím § 562 odst. 1 OZ se připouští, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky, aniž by zde byl zmiňován požadavek podpisu, za předpokladu, že tyto prostředky umožňují:

1. zachytit obsah daného právního jednání; a
2. určit (nikoliv nutně ověřit nebo snad jednoznačně identifikovat) jednající osobu.[15]

Požadavek ad (i) na zachycení právního jednání lze vykládat primárně tak, že je nutné, aby obsah právního jednání bylo možné uchovat a opakovaně zobrazovat. Tento obsah by tedy měl být zachycen způsobem, který představuje grafické znázornění souboru znaků, které jsou písmem[16] (například text v e-mailu), a je možné jej uchovat například na datových nosičích či uložit v cloudu. 

Složitější je otázka ad (ii), tedy v jaké míře určitosti (jak bezpečně) musí být určena jednající osoba. 

Právní řád obecně nestanoví požadavek „stoprocentní určitosti“ jednající osoby, jako je tomu zejm. u úředního ověření (legalizace) podpisu, což je – jak každý chápe – pouze zvláštní úprava pro zvláštní situace. Obecně pro určení jednající osoby v soukromém právu platí mírnější kritéria. V případech, kdy není vyžadována ani písemná forma, je požadavek určitosti jednající osoby relativizován zcela (např. nákup v obchodě nebo parkovacího lístku či jízdenky v MHD).[17] V případě požadavku prosté písemné formy dostačuje k naplnění možnosti určení jednající osoby podle § 562 odst. 1 OZ její, alespoň potenciální určitelnost, tedy aby při jednání použitý elektronický nebo jiný technický prostředek důkazně umožňoval její určení.[18] 

Z vlastnoručního podpisu na papír lze provést určení osoby také jen potenciálně, jen s určitou mírou pravděpodobnosti, pokud vůbec; ostatně podpis nemusí být ani čitelný. Uvedené je zcela v pořádku, neboť žádný podpis není primárním prostředkem identifikace osoby, jakkoli jí může v praxi přispívat.[19] Podpis je primárně kulturním a právním prostředkem ke stvrzení konečnosti a vážnosti vůle. Proto také nařízení eIDAS celoevropsky rozlišilo (elektronické) podpisy a identifikaci. 

Zkusme si udělat paralelu se smlouvou podepsanou vlastnoručním podpisem na klasické listině. Ani tam přece podpis nezajišťuje identifikaci smluvních stran, ale stvrzení konečnosti a vážnosti jejich vůle. Identifikace stran je dána jejich vlastním tvrzením a uvedením identifikačních údajů do smlouvy. Má-li být identifikace bezpečnější, je prováděna nějakým dalším prostředkem, např. předložením občanského průkazu či úředním ověřením podpisu. V elektronickém světě je to stejné: Elektronický podpis je „jen“ podpis a slouží k podepisování. K identifikaci podepisující osoby slouží elektronická identifikace.

Požadavky kladené na spolehlivost identifikace jednajícího by v praxi měly odpovídat důvodům jejich věcné potřebnosti v dané transakci a závažnosti právních následků, které bývají pravidelně s daným právním jednáním spojeny.[20] Přílišné zpřísňování požadavků na zjišťování identity jednajícího v soukromém právu, jakkoli může být odůvodňováno zájmem na zvýšení právní jistoty, vede na druhé straně k nežádoucímu rozšíření okruhu osobních údajů, které budou v důsledku tohoto požadavku o jednajícím zpracovány.[21] Rozhodně tedy požadavek „určení jednající osoby“ nelze vykládat jako apriorní nezpochybnitelné prokázání, ale jako prostou potenciální určitelnost, která bude nejčastěji vyplývat z vlastního tvrzení podepisujícího.

Lze tedy uzavřít, že § 562 odst. 1 OZ je samostatně aplikovatelnou právní normou, která je ve vztahu speciality vůči obecné úpravě písemnosti s podpisem uvedené v § 561 odst. 1 OZ, neboť upravuje případy, kdy elektronická podoba právního jednání dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání elektronicky podepsáno, jsou-li splněny podmínky zachytitelnosti jednání v textových znacích a potenciální určitelnosti jednající osoby alespoň na úrovni jednoznačného tvrzení.[22]

Zároveň je však nutné zohlednit konkrétní funkci písemné formy v konkrétním případě. Je-li smyslem a účelem stanovení požadavku písemné formy jen varující funkce, pak je tato funkce splněna i např. v případě nepodepsaného e-mailu dle § 562 odst. 1 OZ. Lze totiž mít za to, že i napsání a poslání e-mailové zprávy dostatečným způsobem nutí jednajícího k rozmyšlení si svého jednání, a že i tím naplňuje varující funkci. Pokud však požadavek písemné formy plní i funkci zajišťovací a zabezpečuje právní jistotu třetích osob (např. dispozice s věcnými právy k nemovité věci dle § 560 OZ), pak by mělo být právní jednání podepsáno.[23]

Elektronický podpis a jeho úrovně

Elektronickým podpisem se dle českého práva od nabytí účinnosti nařízení eIDAS a ZSVD rozumí několik úrovní elektronického podpisu vymezených v nařízení eIDAS, kterým se podepisuje fyzická osoba a kterým je:

          již zmíněný prostý elektronický podpis;[24]

1. zaručený elektronický podpis[25] (založený na jakémkoli, komerčním či zaměstnaneckém certifikátu) jako podpis splňující požadavky čl. 26 nařízení eIDAS;[26]
2. zaručený podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronicky podpis a
3. kvalifikovaný elektronický podpis.[27]

Nad rámec nařízení eIDAS české právo v ZSVD vymezuje legislativní zkratkou uznávaný elektronický podpis, kterým je dle § 6 odst. 2 ZSVD jak kvalifikovaný elektronický podpis, tak výše uvedený zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis. Jde o tradiční českou specialitu, která je určitou modifikací mezi evropským kvalifikovaným a zaručeným elektronickým podpisem. Vyžaduje sice kvalifikovaný certifikát podpisu (tj. software) dle přílohy č. 1 nařízení eIDAS, ale nemusí nezbytně naplnit požadavek samostatného technického prostředku (tj. hardware) dle přílohy č. 2 nařízení eIDAS. Uznávaný elektronický podpis tedy není zvláštní úrovní nebo typem elektronického podpisu, stejně jako jím není biometrický podpis.[28]

V souladu s § 7 ZSVD lze v soukromoprávních vztazích elektronický dokument podepsat všemi úrovněmi elektronických podpisů, které popisujeme výše, přičemž dle znění tohoto ustanovení má i prostý elektronický podpis stejné účinky jako vlastnoruční podpis. Tuto skutečnost bez jakýchkoli pochybností explicitně potvrzuje důvodová zpráva k § 7 ZSVD.[29] Obdobně se k ní staví např. a výkladové stanovisko právníků z platformy Rozumné právo.[30] Jinými slovy, prostý elektronický podpis spočívající například v pohybu prstem na dotykovém zařízení spojený s elektronickým dokumentem by měl být svými účinky postaven naroveň podpisu na papír (ostatně, žádný zákon nestanoví, že by bylo možné umísťovat vlastnoruční podpis pouze na papír, takže je to spíše kulturní zvyklost, nikoli právní předpis či právní povinnost). 

Zákonodárce v § 7 ZSVD staví na jisto, že minimální míra důkazní pravděpodobnosti o tom, že jedná konkrétní osoba, je zachována i v případě prostého elektronického podpisu, a nelze proto takové jednání považovat a priori za neurčité, neplatné, resp. zdánlivé. To zcela nepochybně plyne i z čl. 25 odst. 1 nařízení eIDAS, který stanoví, že elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Toto bezesporu platí pro jakoukoli úroveň elektronického podpisu dle definice v čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS. 

Není proto žádoucí ani právně možné považovat prostý elektronický podpis za podpis právně a fakticky nedůvěryhodný, nepoužitelný či dokonce neplatný. Proto názor, že by soudy měly v soukromém právu uznávat pouze kvalifikované elektronické podpisy nebo zaručené podpisy založené na kvalifikovaném certifikátu, a nikoli běžné zaručené podpisy nebo prosté elektronické podpisy,[31] považujeme za ničím nepodložený, přímo odporující § 7 ZSVD, a tím pádem zcela neudržitelný. 

Požadavek, aby veškerá elektronická právní jednání vyžadující podpis byla podepisována pouze vyššími úrovněmi elektronického podpisu, je s ohledem na digitální (ne)kompetence všech vrstev naší populace i praktické aspekty nenaplnitelný, zákon ho nevyžaduje a neměla by ho k samotné platnosti elektronického jednání nerealisticky vyžadovat ani judikatura.

Zákonodárce tedy v souladu s autonomií vůle, zásadou bezformálnosti právních jednání a presumpcí poctivosti ponechává subjektům soukromého práva, aby se bez zásahu státní moci svobodně rozhodly, zda chtějí jednat elektronicky, a zda si (v kontextu dané situace) navzájem důvěřují natolik, že i prostý elektronický podpis v konkrétním technickém provedení (např. i kliknutí na tlačítko, z něhož je zřejmé, že se strana chce podepsat) považují za důvěryhodný a dostatečný pro účely zachycení, resp. potvrzení obsahu jejich písemného jednání, stvrzení vážnosti jejich vůle a určení jednající osoby. 

Elektronická identifikace

Zatímco požadavek samotné existence jedinečného subjektu vycházející z identity jednajícího je nesporný, složitější je již naznačená otázka, jaká míra pravděpodobnosti je právním řádem vyžadována pro zjištění (určení) této identity v konkrétním případě. Prakticky významným právním problémem je proto primárně otázka identifikace, resp. identifikovatelnosti jednajícího. Jak již bylo uvedeno výše, konkrétní (minimální) míru důkazní pravděpodobnosti („stoprocentní určitosti“ jednající osoby), která by měla být v rámci právního jednání vždy dosažena, však soukromé právo nestanoví a určují si ji tak účastníci podle okolností a potřeb sami.[32] 

Obecně tak platí, že rozsah údajů potřebných k určení konkrétní osoby závisí na kontextu konkrétní situace.[33] Podle judikatury je rozhodující to, zda lze v konkrétní situaci jednajícího vůbec zjistit a zda pod uvedeným označením není jednoduše zaměnitelný s jinou osobou. Pokud jsou tyto požadavky naplněny, nezpůsobují neurčitost právního jednání (či vadu procesního podání) ani drobné vady použitých identifikátorů.[34]

Z praktického pohledu tak lze uzavřít, že v případech ekonomicky nevýznamných transakcí, dlouhodobě trvajících smluvních vztahů prokazatelných následným chováním stran (např. kontinuálním placením), nebo při pravidelně se opakujícím jednání mezi totožnými subjekty nebude požadování vyšší míry spolehlivosti identifikace jednajícího potřebné a ani žádoucí, neboť vytváří transakční náklady a ztěžuje plynulost (nejen) obchodního styku, aniž by cokoli podstatného stranám přineslo. Naopak, pokud budou strany považovat určité právní jednání za jedinečné a právně či fakticky významné, mohou samy z důvodu právní jistoty požadovat vyšší míru důkazní spolehlivosti a identifikace jednajícího, a to jak vyšší úrovní elektronického podpisu, tak i jeho doplněním prostředky elektronické identifikace a autentizace jednající osoby v odpovídajícím stupni důvěry (nízká, značná, vysoká) dle nařízení eIDAS. 

Na tomto místě považujeme za důležité upozornit, že i pokud si strany zvolí nižší míru spolehlivosti identifikace jednajícího, jsou ve smyslu § 565 OZ chráněny zakotvenou vyvratitelnou právní domněnkou o uznání pravosti a pravdivosti jakéhokoli dokumentu stojící na kritériu zjevného podpisu konkrétní soukromé listiny. 

Můžeme shrnout, že požadavky kladené na spolehlivost identifikace jednajících nejsou obecně v soukromém právu upraveny zákonem, jsou věcí stran a měly by vždy odpovídat primárně důvodům jejich věcné potřebnosti v dané transakci a závažnosti právních následků, které bývají pravidelně s daným právním jednáním spojeny. 

Srovnání prostého elektronického podpisu s vlastnoručním podpisem na papír

Nutno uvést, že jakákoli úroveň elektronického podpisu, tím spíše pak prostý elektronický podpis, nemá a nemůže mít funkci jednoznačné identifikace podepisujícího. Znamená to ale, že v případě vlastnoručního podpisu na papír máme vyšší míru důkazní pravděpodobnosti o tom, že jedná konkrétní osoba?

Představme si následující situaci: Nájemce má zájem pronajmout si byt. Zalíbila se mu inzerce zveřejněná Pronajímatelem na internetové stránce. Provozovatel internetové stránky zastupuje Pronajímatele při učinění nabídky nájmu bytu, zejména pak při uzavření nájemní smlouvy, a za ta tímto účelem si od Pronajímatele opatřuje plnou moc s jeho vlastnoručním podpisem. Tato plná moc je předložena Nájemci při podpisu nájemní smlouvy. Je nepochybné, že Nájemce v daném případě, přestože má k dispozici plnou moc s vlastnoručním podpisem Pronajímatele, nemá jakoukoli jistotu, že tuto plnou moc Pronajímatel skutečně podepsal. Míra důkazní pravděpodobnosti je minimální a je nutné se spolehnout na prosté tvrzení stran a občanskoprávní principy uvedené na začátku tohoto článku.

Představme si jinou situaci: Nájemce má zájem pronajmout si byt. Zalíbila se mu inzerce zveřejněná Pronajímatele na internetové stránce. Provozovatel internetové stránky zastupuje Pronajímatele při učinění nabídky nájmu bytu, zejména pak při uzavření nájemní smlouvy, a za ta tímto účelem si od Pronajímatele opatřuje plnou moc podepsanou elektronicky s využitím prostého elektronického podpisu. Plná moc je podepsána pomocí unikátního SMS kódu vygenerovaného na základě požadavku Pronajímatele, který provozovatel internetové stránky převádí do datové podoby (jméno, příjmení, datum podpisu), a která je připojena k plné moci a stává se její neoddělitelnou součástí. Totožnost Pronajímatele je rovněž ověřena při založení účtu na internetové stránce pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč na principu identifikace postačující k otevření účtu v bance. Nájemce, vědom si výše uvedeného způsobu podepsání plné moci a požadavků ztotožnění, se může spíše domnívat, že tuto plnou moc Pronajímatel skutečně podepsal. Míra důkazní pravděpodobnosti je podstatně vyšší než v předchozí modelové situaci.

Aktuálně dostupná řešení pro elektronické podepisování jdou samozřejmě mnohem dále. Byť je podpis na výsledné listině většinou jen prostým elektronickým podpisem, obsahují tato řešení často jak provedení elektronické identifikace podepisujícího, tak i jeho autorizaci k právnímu jednání, umožňují dosvědčit provedení jednání určitou osobou prostřednictvím svědka a zachytit kompletní historii činností od vytvoření dokumentu až po konec jeho archivace v důvěryhodném systému. Takovým atributům se při běžném smluvním styku ve světě papíru nelze ani vzdáleně přiblížit. Pokud někdo relativizuje použitelnost dalších důkazů spojených s výsledným dokumentem, staví se do opozice vůči technickému pokroku a stále důmyslnějším technologickým řešením, která budou v blízké budoucnosti fakticky obsluhovat neustále narůstající množinu právních jednání.

Ačkoli je v některých ohledech nutné pohlížet na elektronické dokumenty jako na ekvivalenty dokumentů na papíře [§ 3026 odst. 1 OZ či § 2 písm. e) zákona č. 499/2004 Sb.], není možné srovnávat techniku připojení vlastnoručního podpisu na papír a na elektronický dokument a z toho dovozovat nepoužitelnost nižších úrovní elektronických podpisů. Je zcela na podepisujících, jakou formou provedou elektronický podpis – vždy tak budou činit s vědomím, že čím jednodušeji elektronický podpis učiní (napsání jména a příjmení osoby na konci elektronického dokumentu, což je bezesporu elektronickým podpisem dle definice nařízení eIDAS), tím nižší mu bude přisuzována důvěryhodnost a důkazní síla. Rozhodně však není jen proto apriori (absolutně) neplatný.

Závěr

Při elektronickém právním jednání a jeho podepisování nelze přehlížet platnou a od let 2016/2018 též účinnou právní úpravu obsaženou zejména v nařízení eIDAS, ZSVD, ZoEI. Ta rozlišuje elektronický podpis jako prostředek stvrzení konečnosti a vážnosti vůle a elektronickou identifikaci jako prostředek vzdáleného ztotožnění jednající osoby. Stejně tak nelze přehlížet elementární základ pro soukromoprávní jednání uvedený v OZ.

V soukromém právu, na rozdíl od práva veřejného, není pro písemnou formu právního jednání obecně stanoven žádný konkrétní požadavek na úroveň elektronické identifikace ani elektronického podpisu. Považujeme proto za správné a žádoucí ponechat na vůli konkrétních osob, aby si v souladu s autonomií vůle, zásadou bezformálnosti právních jednání a presumpcí poctivosti a podle okolností případu svobodně zvolily listinnou či elektronickou podobu svého písemného právního jednání a způsob, jak se při tomto jednání identifikují a jak jej stvrdí svým podpisem. Zvláštní zákony mohou samozřejmě stanovit jinak, například požadavek jednání na téže listině v katastrálním právu, požadavek určité úrovně elektronického podpisu, požadavek úředního ověření podpisu, požadavek veřejné listiny apod.; v takovém případě samozřejmě platí to, co stanoví zákon.

Již dnes je v praxi většina písemných smluvních transakcí realizována jen elektronicky. Považujeme za důležité, aby jejich provedení jakýmkoli způsobem a v jakékoli úrovni elektronické identifikace a elektronického podpisu dle vůle a volby stran bylo právně závazné a systematicky nezpochybňované, přičemž bude kladen důraz na technologickou neutralitu. Tento trend je zcela nepochybný po celém světě.[35]

Jelikož se veškerá dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu k těmto otázkám zabývají stavem předcházejícím aplikovatelnosti nařízení eIDAS i ZSVD, tedy stavem který již neodpovídá současnému právu, a současné právo je vykládáno rozdílně, bylo by vhodné, aby Nejvyšší soud přijal v blízké budoucnosti rozhodnutí či sjednocující stanovisko k této tematice.