Interpretace elektronického podpisu a související identifikace v soukromém právu

Osvědčené prostředky komunikace (potažmo jednání) na dálku, tedy elektronické nebo jiné technické prostředky, již však nějakou dobu existují. Přinejmenším dnes již téměř vymizelý (tele)fax zná, snad s výjimkou nejmladší generace, každý a nikdy nebylo pochyb o tom, že jednání učiněná faxem jsou z pohledu soukromého práva validní a bezezbytku platná, obdobně jako písemná jednání s využitím pošty. Přitom fax neobsahoval vlastnoruční ani elektronický podpis, šlo jen o černobíle naskenovaný obrázek podpisu s hrubým (a z dnešního pohledu zcela nedostatečným) rozlišením, pokud vůbec.[1] Právě na tyto situace mířil již od velké demokratizační novely č. 509/1990 Sb. § 40 odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který uváděl, že: „Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“

Dnes faxy nahradily mobilní telefony a počítače a na nich e-maily, Teams(y) a mnoho dalších moderních komunikačních aplikací a prostředků, které – stejně jako fax – umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Přes naprosto běžné využití těchto technologií pro právní jednání v reálném životě lze však vnímat, že minimálně v některých právních kruzích zůstává nedořešenou otázkou, za jakých podmínek lze právní jednání uzavřené prostřednictvím elektronických prostředků považovat za platné, zejména je-li tuzemským právem vyžadována písemná forma takového jednání.

Dlužno dodat, že platnost soukromoprávního jednání v elektronické podobě zpochybňují především ti, kteří v minulé dekádě zpochybňovali platnost elektronického podání datovou schránkou (bez uznávaného elektronického podpisu), než tyto výhrady odmítl Nejvyšší soud.[2] Bohužel jakékoli znejišťování veřejnosti má velmi negativní dopady na právní jistotu a ochotu přejít plně do elektronického světa a je vnímáno jako nežádoucí v praxi.[3]

Tomu bychom chtěli naším článkem čelit a vysvětlit principy elektronické identifikace, elektronického podepisování a platnosti elektronických smluv v písemné formě v soukromoprávním styku.

Platné soukromé české právo přitom ještě výrazněji než předchozí občanský zákoník v § 562 odst. 1 OZ normuje, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.[4] Na základě diskusí v rekodifikační komisi k novému občanskému zákoníku došlo k záměrnému oddělení tohoto ustanovení od § 561 OZ o podpisech do samostatného paragrafu tak, aby bylo jasné, že se zde nevyžaduje (jakýkoli) podpis, jsou-li splněny podmínky zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Jinými slovy, v soukromém právu není obecně důvod problematizovat z hlediska platnosti situace, ve kterých je jasné, kdo jedná a co je obsahem jeho jednání. Předchozí úprava obsahovala tato pravidla v jediném ustanovení (§ 40 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), což mohlo svádět k jejímu, byť nesprávnému, výkladu jako nedělitelnému celku. Ale v praxi nebyl takový výklad zaujímán a jak bylo uvedeno shora, ani o platnosti prostého faxu bez podpisu jako písemného jednání nevznikaly větší pochybnosti.

Samotná právní úprava tedy již dlouhou dobu umožňuje uzavírat písemné smlouvy a uskutečňovat písemné právní jednání elektronicky, a to dokonce i bez podpisu[5]; samozřejmě není-li zvláštní úpravou stanoveno jinak (např. požadavkem úředního ověření podpisu, požadavkem smlouvy na jedné listině apod.). Pro soukromoprávní jednání v elektronické podobě nejsou, a ani nemohou být, žádná jiná omezení než pro obdobné jednání v listinné podobě.

Objevují se však i názory, které se snaží tyto závěry vyvrátit.[6] Problematickým bodem elektronického právního jednání se zdají být, alespoň dle některých názorů:

1. výklad dodržení písemné formy právního jednání bez podpisu podle § 562 odst. 1 OZ (byť význam tohoto ustanovení poněkud poklesl v důsledku rozšíření definice elektronického podpisu v nařízení eIDAS,[7] neboť většina jednání jím bude ve smyslu této definice „podepsána“; viz dále);