S cílem eliminovat nejrizikovější případy využívání geo-blockingu přijala Komise v květnu 2016 v rámci strategie pro jednotný digitální trh návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o řešení zeměpisného blokování a jiných forem diskriminace na vnitřním trhu kvůli státní příslušnosti, místu bydliště či místu usazení zákazníků a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES ze dne 25. 5. 2016, COM (2016) 289 final („návrh nařízení“). Účelem návrhu nařízení je zabránit umělé segmentaci trhu ze strany obchodníků, a tím zajistit, aby zákazníci na jednotném trhu nebyli přímo či nepřímo diskriminováni na základě státní příslušnosti, bydliště nebo místa usazení (souhrnně „bydliště“). Příkladem takového neodůvodněného zeměpisného blokování je nedávná kauza Disneylandu v Paříži, kdy se ukázalo, že tento zábavní park nabízí různě drahé balíčky podle toho, z jakého členského státu je vstup objednáván.
V souvislosti se zákazem diskriminace na základě bydliště zákazníka je vhodné upozornit na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, která v čl. 20 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby zákazníci nepodléhali diskriminačním požadavkům právě na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště. Nicméně i přes provedení zmíněného ustanovení do právních řádů členských států zákazníci v zahraničí stále narážejí na odmítání prodeje a odlišné podmínky přístupu ke zboží a službám, v kontextu e-commerce mj. na základě použití IP adresy z jiného členského státu EU, než je členský stát obchodníka. Komise se proto rozhodla tento problém vyřešit návrhem nového nařízení, tedy pomocí přímo aplikovatelného právního předpisu.
Považujeme za vhodné zdůraznit, že návrh nařízení se týká jak off-line, tak i on-line prostředí, a platí, že zákazníky ve smyslu návrhu nařízení se rozumí zejména spotřebitelé, ale i podniky coby koncoví uživatelé. Z působnosti návrhu nařízení jsou pak výslovně vyloučeny služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby jako bankovnictví, úvěry, pojištění a zajištění, dopravní služby, audiovizuální služby, hazardní hry, zdravotnické služby a některé sociální služby.
Na základě konzultací se zúčastněnými stranami (spotřebitelé, podniky, sdružení spotřebitelů a podniků a vnitrostátní orgány) bylo zjištěno, že zbožím a službami, které jsou zeměpisným blokováním ovlivněny nejvíce, jsou oděvy, obuv a doplňky, fyzické nosiče (knihy), počítačové technické vybavení a elektronika, letenky, pronájem vozidel, digitální obsah jako např. streamovací služby, počítačové hry a software, elektronické knihy a audio soubory. Komise rovněž provedla zkušební nákupy (tzv. mystery shopping), při nichž analyzovala zeměpisné blokování a techniky územního omezování používané v různých odvětvích v rámci celé EU. V návaznosti na tuto analýzu pak Komise v březnu 2016 zveřejnila studii Mystery Shopping Survey („Studie“), která otestovala více než 10 000 webových stránek, z nichž umožňovalo zákazníkovi proces nákupu ze zahraničí řádně dokončit. V ostatních případech došlo ze strany obchodníků k automatickému přesměrování či blokování přístupu, nemožnosti registrovat se, odmítnutí doručení zboží či služeb nebo odmítnutí platby.
Rozdílná on-line rozhraní
Jedním z hlavních témat návrhu nařízení je přístup k on-line rozhraní. Někteří obchodníci provozují různé verze svých on-line rozhraní, které jsou zaměřeny na zákazníky z různých členských států. Obecně platí, že obchodníci nesmějí zákazníka přesměrovávat na verzi on-line rozhraní určenou pro jeho domovský stát, pokud je odlišná od té verze, ke které se zákazník původně snažil přistoupit. Tyto praktiky nicméně nelze jednoznačně označit za protizákonné, protože v některých případech může k omezování přístupu k on-line rozhraní či přesměrování docházet z důvodu zajištění splnění zákonného požadavku na úrovni práva EU či právních řádů jednotlivých členských států; oprávněnost těchto omezujících opatření je obchodník povinen řádně zdůvodnit v jazyce, ve kterém se původně zákazník snažil přistoupit. K přesměrování tak může dojít pouze se souhlasem zákazníka a současně původní verze on-line rozhraní, ke které se zákazník snažil přistoupit, pro něj musí zůstat lehce dostupná.
Rozdílné všeobecné podmínky
Návrh nařízení zároveň zakazuje obchodníkům používat rozdílné všeobecné podmínky pro přístup zákazníků k jejich zboží a službám, a to ve třech situacích. První je případ, kdy obchodník prodává zboží a nedochází k přeshraničnímu dodání tohoto zboží do členského státu zákazníka. V této situaci by měl být zákazník schopen zboží zakoupit za naprosto stejných podmínek jako zákazníci mající bydliště v členském státě obchodníka (tj. nechat si ho zaslat na adresu v tomto členském státě nebo si vyzvednout zboží osobně). Komise zároveň vyhodnotila, že není žádoucí, aby obchodníci měli povinnost doručovat zboží do všech členských států EU, což by nepochybně způsobilo neúměrné náklady zejména menším a středním podnikatelům. Druhým případem je situace, kdy obchodník dodává elektronicky poskytované služby; může jít například o poskytování cloudových služeb nebo o služby datových skladů. V tomto případě není požadováno fyzické dodání, a proto ani zde nelze jakékoliv rozdíly v zacházení se zákazníky prostřednictvím uplatňování všeobecných podmínek odůvodnit. Třetí případ se týká situace, kdy obchodník poskytuje služby a tyto služby jsou odebírány zákazníkem v objektu obchodníka nebo na místě, které je zvoleno obchodníkem a které se liší od členského státu, kde má zákazník bydliště. Tento případ se vztahuje například na hotelové ubytování, pronájmy vozidel či vstupy do zábavních parků. I zde je použití odlišných všeobecných podmínek neodůvodnitelné. Ani tento zákaz však neplatí absolutně, neboť i v případě všeobecných podmínek mohou existovat objektivní důvody pro jejich rozdílnou úpravu v různých členských státech. To se týká odlišné právní regulace napříč EU – kupříkladu při prodeji knih nebrání zákaz používat rozdílné všeobecné podmínky obchodníkům ve stanovování odlišných cen pro zákazníky z různých zemí.
Omezení z důvodů souvisejících s platbou
V neposlední řadě návrh nařízení stanoví, že obchodníci se mohou svobodně rozhodnout, jaké platební prostředky chtějí přijímat. Zakazuje bezdůvodné nerovné zacházení s jednotlivými zákazníky z členských států při platbě za zboží či služby z důvodů souvisejících s umístěním platebního účtu, místem vydání platebního prostředku či bydlištěm zákazníka a opět stanovuje tři situace, kdy se tento zákaz uplatní. Jde o případy, kdy (i) se platba provádí elektronickou transakcí úhradou nebo karetním platebním prostředkem v rámci téže platební značky, (ii) příjemce může od plátce požadovat silné ověření klienta (ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu) a (iii) měnou plateb je měna, kterou příjemce akceptuje.
Legislativní výhled
Návrh nařízení musí projít legislativním procesem v rámci EU, je tudíž pravděpodobné, že dojde k určitým změnám současného návrhu. Po kladném stanovisku Rady Evropské unie (2016/0152(COD)) a Evropského hospodářského a sociálního výboru se návrh nařízení v současné době nachází v Evropském parlamentu, v gesci Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO/8/06772). Pokud bude návrh nařízení skutečně schválen, lze očekávat nabytí jeho účinnosti v průběhu roku 2017. Ve vztahu ke službám poskytovaným elektronicky (cloud, webhosting aj.), které se netýkají obsahu chráněného autorskými právy, se však počítá s odložením nabytí účinnosti až do 1. 7. 2018.
Vzhledem k výsledkům Studie, které ukázaly, že nejvíce spotřebitele ve vztahu k bydlišti omezují obchodníci z členských států střední a východní Evropy, včetně ČR, a to zejména odmítáním doručit zboží a služby nebo umožnit platbu, lze očekávat, že snahy Komise a vnitrostátních kontrolních orgánů ke srovnání kroku s ostatními členskými státy po nabytí účinnosti návrhu nařízení zejm. v těchto oblastech významně zesílí. Dodržování příslušných protidiskriminačních opatření obchodníků by na českém území mohla mít v budoucnu, vzhledem k rozsáhlým zkušenostem s obecnou ochranou spotřebitele, na starosti Česká obchodní inspekce.
Komise se současně zavázala dále posoudit, zda by se zákaz geo-blockingu měl v budoucnu vztahovat i na služby poskytované elektronicky, jež mj. poskytují přístup k dílům chráněným autorskými právy, což by mělo dopad především v oblasti poskytování audiovizuálních služeb (např. sledování předplacených filmů či seriálů aj.). Platí však, že tato oblast je dosud z působnosti předmětného nařízení vyloučena, neboť je spojena s problémem týkajícím se teritoriálního omezení licencí autorských práv z důvodu roztříštěnosti jednotlivých právních úprav členských států v oblasti autorských práv.
Závěrem tak lze shrnout, že původní ambiciózní plány Komise na významnou eliminaci praktiky neodůvodněného zeměpisného blokování zůstaly částečně nenaplněny. Komise již dříve identifikovala, jak bylo uvedeno výše, že jednou z nejpalčivějších oblastí postižených geo-blockingem je například trh s letenkami či digitálním obsahem (např. služby jako Spotify či Netflix). Tyto služby jsou však z působnosti návrhu nařízení dosud vyjmuty a jejich poskytovatelé tak budou moci mezi spotřebiteli nadále rozlišovat na základě zeměpisné polohy. I přes deklarovanou snahu o odstraňování bariér obchodu na vnitřním trhu při vzrůstajícím objemu obchodu s digitálním obsahem tak Komise zvolila k regulaci geo-blockingu poměrně opatrný a konzervativní přístup s omezeným reálným dopadem nařízení na obchodníky a spotřebitele v EU. Prodejci hmotného zboží budou muset upravit svou obchodní strategii a prodejní podmínky rychleji než ostatní a zohlednit rozdílný dopad navrhované regulace na jednotlivé typy nabízeného zboží a služeb. Další úpravy doposud dílčí regulace přeshraničního obchodování v rámci EU tak lze očekávat i do budoucna.
Diskuze k článku ()