Případ P. v. Polsko (č. 56310/15) se dotýká osoby středoškolského učitele, který dostal výpověď z pracovního poměru mimo jiné za to, že psal internetový blog pro dospělé se sexuálně explicitním obsahem. Do doby, kdy byl propuštěn, na něj nebyly směřovány jakékoliv námitky či stížnosti, byl považován za výtečného učitele.
Stěžovatel byl na školních výletech doprovázen třetí osobou, a to bez informování či svolení ředitelky školy.
Stěžovatel napsal přibližně sto příspěvků na veřejný blog na stránce pro geje. Aby mohl potenciální uživatel získat přístup na tuto stránku, musel prohlásit, že je dospělá osoba. Stěžovatel psal pod pseudonymem, někdy však na sebe v textu odkazoval svým pravým jménem. Obsahem těchto příspěvků byl text ve formě deníku a fotografie, na nichž byli zobrazeni muži v různých situacích, na některých z nich byl zobrazen i stěžovatel. Žádná z fotografií nezachycovala pohlavní orgány nebo pohlavní styk. Stěžovatelův blog navštívilo 39 000 návštěvníků. Stěžovatel tvrdil, že blog tajil před kolegy i studenty. Kolegům se dle ředitelky školy nelíbili komentáře s tvrzeními, že jsou to „flákači“, které stěžovatel na jejich adresu psal na Facebooku. Ředitelka školy stěžovateli udělila důtku a požádala ho, aby předmětný blog smazal.
Posléze bylo jednání stěžovatele podrobeno disciplinárnímu řízení, kdy mu bylo vytčeno, že na školní akce přibral bez svolení třetí osobu a také, že provozoval internetový blog „s texty a fotografiemi nehodnými učitelské profese“. Komise nařídila, aby byl pro porušení zákona o učitelské chartě z roku 1982 propuštěn.
Stěžovatel se v řízení před ESLP dovolával článků 8 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“), přičemž tvrdil, že jeho disciplinární propuštění z funkce učitele na střední škole porušilo jeho právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8), jakož i zákaz diskriminace (čl. 14) a také se dovolával článků 10 a 14 Úmluvy s tím, že jeho disciplinární propuštění rovněž porušilo jeho právo na svobodu projevu a zákaz diskriminace.
Žalobce sice tvrdil, že jeho blog sloužil čistě soukromým účelům, nicméně byl umístěn na veřejné internetové stránce a četlo jej mnoho tisíc čtenářů, mezi nimiž mohli být a zjevně také patřili někteří z jeho studentů a kolegů. Ačkoli byl blog anonymní, mohl být a skutečně byl vystopován zpět k žadateli. Na druhou stranu se ESLP domnívá, že chování stěžovatele nepředstavovalo vměšování do oblasti vzdělávací politiky nebo rodičovské volby v oblasti etiky nebo sexuality a nemůže se ztotožnit s tím, že cílem propuštění žalobce byla zejména ochrana jeho studentů před sexuálně explicitními materiály.
ESLP poznamenává, že tvůrci on-line obsahu, stejně jako umělci a spisovatelé, v žádném případě nejsou imunní vůči možnosti omezení, jak je stanoveno v odstavci 2 článku 10 Úmluvy. V souladu s výslovným zněním tohoto odstavce každý, kdo uplatňuje svou svobodu projevu, na sebe bere „povinnosti a odpovědnost“ a rozsah těchto povinností a odpovědnosti bude záviset na jeho situaci a použitých prostředcích (srovnej např. Vereinigung Bildender Künstler v. Rakousko, č. 68354/01, § 26, 25. ledna 2007). Pokud jde o přísnost disciplinární sankce uložené žalobci, dle ESLP je třeba správně uvést, že jeho propuštění bylo založeno na dvou důvodech, a sice na jeho blogerské činnosti a na skutečnosti, že na školní exkurze přivedl neoprávněnou třetí osobu. Dále poznamenává, že i když tato sankce nebyla podle platného práva nejpřísnější, byla tvrdší než ta, o kterou usiloval disciplinární komisař z Úřadu guvernéra, a to důtka s napomenutím (srovnej disciplinární sankce pro učitele dle čl. 76 zákona o chartě učitelů, seřazené od nejméně přísné: důtka s napomenutím, propuštění z funkce, výpověď z pracovního místa se zákazem výkonu povolání učitele na dobu 3 let ode dne výkonu trestu, vyloučení z učitelské profese).
ESLP dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány neposkytly „relevantní a dostatečné důvody“ pro propuštění stěžovatele z jeho funkce. I když připustíme určitý prostor pro uvážení, nelze mít za to, že by osobní blogerská činnost žadatele ohrožovala ochranu morálky nezletilých způsobem, který by odůvodňoval sankci, která mu byla uložena. Zásah do jeho práva na svobodu projevu proto neodpovídal ani naléhavé společenské potřebě, ani nebyl přiměřený legitimnímu cíli, který byl údajně sledován. Nebylo to tedy „nezbytné v demokratické společnosti“. Z toho vyplývá, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy, k porušení článků 8 a 14 Úmluvy dle ESLP nedošlo.
Za okolností tohoto případu má ESLP za to, že stěžovateli musela vzniknout nemajetková újma, k jejíž nápravě nepostačuje konstatování porušení Úmluvy v tomto rozsudku. Rozhodl na spravedlivém základě a přiznal stěžovateli 2 600 EUR jako náhradu nemajetkové újmy, plus jakoukoli daň, která může být splatná, oproti stěžovatelem původně navrhované částce 70 000 EUR.
Diskuze k článku ()