Dle stejného znění primárního práva se toto přistoupení nemělo dotknout pravomocí Unie, které jsou vymezeny základními smlouvami, na nichž EU stojí. A v tom je právě ta potíž. Po formální stránce je přistoupení k jakékoli mezinárodní smlouvě v zásadě věc jednoduchá, avšak po stránce obsahové a zejména s ohledem na důsledky, už je to věc složitější, a to nejen po ose diplomatické. Ještě složitější situace nastává v případě, pokud do hry vstupuje riziko omezení kompetencí orgánů států nebo mezinárodní organizace nebo EU, která je od každého trochu, a to v důsledku právě onoho přistoupení. Původní myšlenka o tom, že bude snadné vymezit hrací pole mezi Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku (Rada Evropy) a Soudním dvorem Evropské unie (EU) v oblasti lidských práv, se záhy ukázala jako poněkud lichá. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr Evropské unie rokem 2009 posílil svoji decizní kompetenci v oblasti ochrany a prosazování lidských práv na teritoriu EU prostřednictvím Listiny práv EU, bylo záhy jasné, že jeho podřízení se staršímu, propracovanému a především prvnímu tzv. štrasburskému systému regionální ochrany lidských práv, narazí na své odpůrce.
Specifičnost celé situace byla dána i tím, že vysokými smluvními stranami Evropské úmluvy o ochraně lidských práv z roku 1950 byly vždy pouze státy jako vrcholní suveréni. Nově nastavená konstrukce předpokládala, že se vysokou smluvní stranou multilaterální smlouvy stane subjekt sui generis, kterým je Evropská unie.
Abychom to příliš nenatahovali. Soudní dvůr vyslyšel slova své generální advokátky J. Kokott doprovozená zdviženým mečem spravedlivého boje za posilování, nikoli ponižování práv Unie (včetně práv - rozuměj kompetencí jejích orgánů), a shledal, že EU přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv nemůže. Znění jeho stanoviska je následující: „Dohoda o přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod není slučitelná s čl. 6 odst. 2 SEU ani s protokolem (č. 8) k čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Jak k takovému závěru Soudní dvůr EU dospěl, když sama Rada Evropy již činila všechny potřebné kroky k tomu, aby EU, když sama o přistoupení požádala, mohla k této mezinárodní smlouvě přistoupit? Čeho se Soudní dvůr obával? Odpověd´ či alespoň část z ní nalezneme v samotném závěru posudku v bodech 257-258. Zde Soudní dvůr bez oklik vyjádřil, že i když se tedy jedná o důsledek současné úpravy pravomocí Soudního dvora, nic to nemění na tom, že zamýšlená dohoda nerespektuje specifické rysy unijního práva týkající se soudního přezkumu aktů, jednání či opomenutí Unie v oblasti SZBP. Soudní dvůr nadto sdělil, že zamýšlená dohoda o přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod
-
může narušit specifické rysy a autonomii unijního práva v rozsahu, v němž nezaručuje koordinaci mezi článkem 53 EÚLP a článkem 53 Listiny, nebrání riziku ohrožení zásady vzájemné důvěry členských států v unijní právo a neupravuje žádnou vazbu mezi mechanismem zavedeným protokolem č. 16 a řízením o předběžné otázce upraveným v článku 267 SFEU;
-
může se dotknout článku 344 SFEU v rozsahu, v němž nevylučuje možnost, že ESLP budou předkládány spory mezi členskými státy nebo spory mezi členskými státy a Unií týkající se uplatňování EÚLP v rámci věcné působnosti unijního práva;
-
neupravuje podmínky fungování institutu spolužalovaného a předběžného řízení před Soudním dvorem, které by umožňovaly zachovat specifické rysy Unie a práva Unie, a
-
nerespektuje specifické rysy unijního práva týkající se soudního přezkumu aktů, jednání či opomenutí Unie v oblasti SZBP (pozn. red.: společná zahraniční a bezpečnostní politika) v rozsahu, v němž soudní přezkum některých těchto aktů, jednání či opomenutí svěřuje výlučně orgánu stojícímu vně Unie,
a tudíž není slučitelná s čl. 6 odst. 2 SEU ani s protokolem č. 8 EU.
Závěry Soudního dvora jsou jasné. Co však není úplně jasné, jaké budou důsledky toho, že čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU zůstane nenaplněn, či snad dokonce porušován. Jak sama Unie či členské státy následně naloží s tím, že přijaly v Lisabonské smlouvě pro sebe nenaplnitelný závazek. Jedním z řešení je již plánovaná další revize primárního práva EU.
Diskuze k článku ()