V minulém článku s názvem „Podmínka státního občanství pro výkon povolání notáře – maďarský případ“ jsme se zabývali některými podstatnými argumenty pro a proti tomu, aby výkon povolání notáře v Evropské unii byl podmíněn státním občanstvím státu, na jehož území má být takové povolání vykonáváno. Hraničním ukazatelem (pokud použijeme terminologii mezinárodního práva soukromého) pro zodpovězení základní teze, zda podmínka státního občanství ano či ne, bylo vymezení, zda je výkon tohoto specifického a nenahraditelného povolání v Unii spojen s výkonem veřejné moci, a to zcela, částečně, jen okrajově, nebo vůbec.
Stručně představený maďarský případ a v jeho rámci vymezený argumentační souboj Maďarska s Komisí za zachování specifik maďarského notářství je inspirativní co do předložené argumentace i pro Českou republiku. Jak jsem v závěru citovaného článku uvedla, kandidátem na aktivizované řízení pro porušení smlouvy z obdobného důvodu je i sama Česká republika a její ustanovení § 7 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dle kterého může být notářem jmenován státní občan České republiky. Opět pro rekapitulaci nabídneme stručný chronologický přehled podstatných momentů ve vývoji této kauzy v případě České republiky.
Podle tiskové zprávy Evropské komise bylo v únoru 2016 rozhodnuto o podání žaloby proti České republice u Soudního dvora EU, protože naše země umožňuje přístup k výkonu povolání notáře pouze svým státním příslušníkům a dle stanoviska Komise tak vylučuje z tohoto povolání ostatní příslušníky členských zemí Unie. Samotnému „únoru“ předcházely první známky aktivity Unie proti podmíněné notářské profesi již někdy od roku 2006.
Argumentace Komise je obdobná jako v případě Maďarska, neboť dle názoru Komise je tato podmínka v rozporu s pravidly o svobodě usazování (viz Kapitola 2 Právo usazování Smlouvy o fungování Evropské unie). Komise pro tyto případy pak vylučuje aplikaci článku 51 Smlouvy o fungování EU, který stanoví, že: „Ustanovení této kapitoly se v členských státech nevztahují na činnosti, které jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozhodnout, že na určité druhy činností se ustanovení této kapitoly nepoužijí,“, tedy jinými slovy týká se činností spjatých s výkonem veřejné moci ve státě, tudíž nepodléhajících širokospektrálními volnému pohybu osob v rámci práva usazování.
Komise se cítí silná i v případě sporu s Českou republikou, neboť má pevné podloží v podobě prejudikatury Soudního dvora ve skutkově méně či více podobných, nikoli stejných případech, ve kterých prozatím vždy Soudní dvůr vyslyšel volání silných volných pohybů jako základu existence spojené Evropy. Pro připomenutí se jedná o „notářské případy“ proti Belgii (C-47/08), Francii (C-50/08), Lucembursku (C-51/08), Německu (C-54/08), Rakousku (C-53/08) a Řecku (C-61/08), Nizozemku (C-157/09) a Lotyšsku (C-151/14), ve kterých Soudní dvůr rozhodl, že v těchto zemích notáři veřejnou moc nevykonávají. Všechny země tak v následném běhu času postupně změnily své vnitrostátní předpisy, jako poslední tak učinilo Lotyšsko v průběhu let 2015-2016. Z uvedených rozsudků plyne pozice Soudního dvora, že musí existovat přímá a specifická spojitost činnosti notáře s výkonem veřejné moci, jinak není čl. 51 SFEU aplikovatelný.
Částečně to připomíná argumentaci Soudního dvora ve věci Plaumann (C-25/62), jehož závěry se zrcadlí v Lisabonskou smlouvou novelizovaném znění čl. 230 Smlouvy o ES do současné podoby čl. 263, pododstavec 4 SFEU, podle kterého: "[...]Každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i právním aktům s obecnou působností, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.“
Z praktické aplikace čl. 263 SFEU, jak obecně známo, je právě test bezprostředního a osobního dotčení celkem slušnou barierou proti lavině žalob fyzických a právnických osob na legalitu aktů Unie. Je logika Komise a Soudního dvora v případě notářských případů obdobná? Prozatím se zdá, že ano. K tomu Komise používá, řekněme, argument silnějšího kalibru, postavený na zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, zakotvený v čl. 18 SFEU, kterýžto patří již mezi základní zásady práva EU.
Bude mít tedy Česká republika prostřednictvím své Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU při Ministerstvu zahraničních věcí ČR dostatečně pádné argumenty proti Komisi?
Nutno konstatovat, že Česká republika se nevzdává, pozice Notářské komory České republiky je pevná a neměnná, prezentovaná silným postojem čestného prezidenta NK ČR JUDr. Martina Foukala. Notář vykonává veřejnou moc především jako soudní komisař v řízení o dědictví, kdy koná všechny úkony soudu I. stupně, včetně samostatného rozhodování a vydávání všech usnesení o dědictví (§ 100 z.ř.s.), jeho rozhodnutí soud nepřezkoumává a v případě, že žádný z účastníků dědického řízení nevyužije opravné prostředky, které mu umožňuje občanský soudní řád, je konečné. Pro soudní komisariát neexistuje ani preventivní, ani následná kontrola ze strany soudu, jeho rozhodnutí je pak veřejnou listinou nadanou veřejnou vírou (fides publica). Může být takováto kompetence českého notářství, kterou na něj přenesl stát k výkonu svých činností, devalvována na pouhý výkon činnosti, který nemá přímou a specifickou spojitost s výkonem veřejné moci?
Evropský soudní dvůr však již několikráte předtím prokázal svou argumentační schopnost vyprazdňovat ustanovení primárního práva, která měla a mají sloužit k zachování specifických rysů a identit členských zemí Unie. Naposledy snad v případě čl. 51 a 53 Listiny základních práv Evropské Unie, kdy v rozsudcích Fransson (C-617/10) a Mellony (C-399/11) učinil tato ustanovení v podstatě nepoužitelnými a mimo jiné tím opět rozšířil a prozatím upevnil aplikaci Listiny ve vnitrostátních případech, pokud se uplatňuje právo Unie. Nutno podotknout, že pro ono uplatnění práva Unie zde Soudní dvůr netrvá na tom, aby to snad bylo přímo a bezprostředně, ale stačí mu i jen odvozeně (viz Fransson, bod 46 rozsudku).
Vrátíme-li se však k příběhu Komise v. Česká republika, kdy k podání žaloby došlo aktuálně až 14. listopadu 2016 (C-575/16), čeká českou strana pokračování argumentační výměny s Komisí. Že je Komise schopna předkládat i argumenty liché a nepřiléhavé, poněkud exaggerative, už víme z maďarského případu. Argument Komise o protisoutěžním jednání notářů v Maďarsku už odmítl soudce Soudního dvora Eugene Regan (Irsko) a pevně doufáme, že jeho stanovisko nebude v rozsudku proti Maďarsku opomenuto.
Dle předpokladu vládního zmocněnce nyní nastoupí žalobní odpověď České republiky, na kterou může, ale nemusí navázat ještě další kolo výměny stanovisek Komise a ČR. Zda lze očekávat následné nařízení ústního jednání či nikoli, nelze v tuto chvíli předvídat, stejně tak jako prozatím nelze určit, zda bude tato věc přidělena generálnímu advokátovi ke zpracování stanoviska. Časová osa mezi vynesením rozsudku proti Maďarsku a České republice může být zdánlivě nevýznamná, avšak do jisté míry závěry Soudního dvora v případě Maďarska mohou předurčit jeho uvažování i v případě ČR.
Diskuze k článku ()