Základní důvody nové právní úpravy
Dne 27. 10. 2023 bylo v Úředním věstníku Evropské unie publikováno nové nařízení EP a Rady (EU) ze dne 18. 10. 2023 č. 2023/2411 o ochraně řemeslných a průmyslových výrobků a o změně nařízení (EU) č. 2017/1001 a (EU) č. 2019/1753 (dále jen nařízení NON AGRI), jehož plná účinnost byla (kromě ustanovení čl. 19 odst. 1 a 2, čl. 35 odst. 1, čl. 37 odst. 7, článků 67, 68 a 69 a čl. 71 odst. 2, která jsou již účinná od 16. 11. 2023) stanovena ke dni 1. 12. 2025.
Tento legislativní akt završil mnohaleté úsilí vytvořit pro území Evropské unie (dále jen EU) jako celku jednotný, vyčerpávající systém právní ochrany pro označení původu a zeměpisná označení. Nyní tedy jakýkoliv výrobek, jehož jakost, pověst či jiná unikátní vlastnost je dána jeho zeměpisným původem, může získat právní ochranu svého názvu, a tím poskytnout jeho výrobcům výhodnější postavení na trhu a spotřebitelům zaručit vysoce kvalitní zboží.
Označení původu jako typ průmyslového práva byl zaveden již Pařížskou unijní úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví z roku 1883 v jejím článku 1 odst. 2.[1] K rozvoji později přispělo zavedení mezinárodní ochrany přijetím Lisabonské dohody na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu (dále jen Lisabonská dohoda) v roce 1958[2]. Rozšíření této ochrany do národních právních řádů však ve světě neprobíhalo tak intenzivně a rovnoměrně jako například u ochranných známek.
Trochu atypický byl vývoj na území Evropy od druhé poloviny minulého století. V některých evropských státech, včetně České republiky (tehdy Československa), byly přijímány zvláštní právní předpisy na ochranu označení původu a zeměpisných označení[3]․ Tyto státy se stávaly i součástí systému mezinárodní ochrany podle Lisabonské dohody. Po vzniku EU (dříve Evropského společenství) posilovala snaha rozšířit tento typ ochrany i na unijní úroveň, tedy jediným zápisem do příslušného rejstříku zajistit ochranu označení původu či zeměpisnému označení na území Evropské unie jako celku. Dělo se tak ale postupně přijímáním samostatných nařízení, která poskytovala ochranu pouze vybraným druhům zemědělských produktů. Tedy nikoliv komplexním právním aktem v oblasti průmyslových práv, ale jako součást režimu jakosti zemědělských produktů v unijní zemědělské legislativě[4]. I když Evropská komise v posledních letech deklaruje zájem na harmonizaci a sloučení této roztříštěné legislativy, dodnes existují zvlášť nařízení pro ochranu označení původu a zeměpisných označení pro potraviny a zemědělské produkty, pro vína, aromatizované vinné produkty a pro lihoviny (dále jen AGRI nařízení). K nim se tedy nyní připojuje nové nařízení pro řemeslné a průmyslové výrobky (CIGI). V horizontu týdnů až měsíců přibude další „slaďující“ novela stávajících AGRI nařízení. Obě tato nová nařízení (AGRI a CIGI) se s konečnou platností vypořádají v rámci svých přechodných ustanovení s tím, aby již na unijní úrovni nezůstal žádný segment trhu bez možnosti využít tohoto typu průmyslově právní ochrany. Důležité je v souvislosti s tím zmínit, že např. minerální soli a minerální vody, doposud považované za nezemědělské komodity, budou přijetím novely AGRI nařízení spadat pod zemědělské produkty.
I v oblasti mezinárodní ochrany se EU při snaze o dosažení své výlučné pravomoci musela vypořádat se svými závazky. Po revizi Lisabonské dohody, jež byla završena přijetím Ženevského aktu[5], který vstoupil v platnost v únoru 2020, se členem mezinárodního systému (dále jen Lisabonský systém) stala i EU jako mezivládní organizace. S tím souviselo přijetí nařízení EP a Rady (EU) č. 2019/1753 a rozhodnutí Rady (EU) č. 2019/1754[6], jimiž se mimo jiné podařilo nastavit vztahy a vypořádat vzájemně závazky členských států EU, které zůstávají i nadále členy Lisabonského systému[7] a EU jako celku.
V důsledku popsaného vývoje tak bezpochyby zaniká jakákoliv možnost ochrany označení původu a zeměpisných označení na úrovni členských států EU. I když jsou všechna unijní nařízení přímo použitelnými právními předpisy, jejich adaptace si přesto vyžaduje částečné provedení do vnitrostátních právních předpisů. Bude tedy nezbytné přijmout novelu zákona č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu, ve znění pozdějších předpisů, a tím také s konečnou platností zrušit národní ochranu označení původu a zeměpisných označení.
Cíle a pravidla nové právní úpravy NON AGRI
CIGI nařízení vychází plně z koncepce unijní ochrany označení původu a zeměpisných označení zemědělských produktů.
Pro řemeslné a průmyslové výrobky nařízení pro zjednodušení používá pouze definici „zeměpisné označení“, kterým se rozumí i v minulosti na národní či mezinárodní úrovni chráněné označení původu. Podle mého názoru je jen otázkou času, kdy se terminologie ustálí pouze na tomto jednom pojmu, který pod sebe zahrne obě definice, označení původu i zeměpisné označení (podobně je již zavedena ochrana pouze zeměpisných označení pro lihoviny).
Cílem zavedení zeměpisných označení pro řemeslné a průmyslové výrobky je, stejně jako v případě zemědělských produktů, poskytnout na úrovni EU účinnou ochranu výjimečným výrobkům, které jsou pevně spjaté se svým zeměpisným původem, jejich unikátnost vychází z lidského umu a tradice předávané z generace na generaci či je dána lokálními přírodními faktory (zdroje, suroviny). Ochrana umožní lépe čelit zneužívání, napodobování výrobků, může pomoci udržet zaměstnanost, udržet sociální a kulturní rozvoj oblasti včetně cestovního ruchu, přinést vyšší zisky výrobcům a jistotu kvality zákazníkům.
Zeměpisným označením se rozumí název řemeslného nebo průmyslového výrobku, který by měl splňovat tři základní podmínky. Musí pocházet z konkrétní zeměpisné oblasti, jeho jakost, pověst nebo jinou vlastnost lze objektivně odvodit především z vymezené oblasti a aspoň jeden výrobní krok by měl ve vymezené oblasti probíhat (čl. 6 nařízení).
Žadatelem o zápis do rejstříku by mělo být uskupení výrobců, ve výjimečných případech může být žadatelem jediný výrobce (čl. 8). Systém je samozřejmě otevřen výrobcům z území Evropské unie i třetích zemí.
Součástí žádosti o zápis je specifikace výrobku a jednotný dokument (její stručnější výtah). Specifikace musí obsahovat taxativně vyjmenované náležitosti (čl. 9), zejména název, druh a popis výrobku, vymezení území, popis výrobních metod a postupů, důkazy prokazující zeměpisný původ výrobku a informace dokládající souvislost mezi vlastnostmi výrobku a jeho zeměpisným původem.
Proces vedoucí k zápisu v unijním rejstříku má dvě fáze, vnitrostátní a unijní.
Členské státy musí určit příslušný orgán veřejné moci, který bude žádosti o unijní zápis přijímat, posoudí jejich opodstatněnost, zajistí vnitrostátní námitkové řízení, postoupí rozhodnutím žádost evropské autoritě a elektronicky a trvale zveřejní specifikaci výrobku (čl. 13–16). Takovým orgánem v České republice je a nezpochybnitelně bude i pro řemeslné a průmyslové výrobky Úřad průmyslového vlastnictví. Evropskou autoritou, která bude rozhodovat o unijní ochraně, však nebude Evropská komise, jako v případě zemědělských produktů, ale Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), který tak vedle ochranných známek EU a průmyslových vzorů Společenství nabývá novou kompetenci. Z tohoto dvoufázového postupu může členský stát získat na základě své žádosti a rozhodnutí Evropské komise výjimku (čl. 7 odst. 2). Důvodem může být, že v tomto členském státě dosud žádná národní právní ochrana zeměpisných označení neexistovala a zájem o tu unijní se dá odhadovat jako minimální. V takovém případě se žádost pocházející z tohoto členského státu bude podávat přímo u EUIPO (čl. 19).
Druhá fáze řízení před EUIPO zahrnuje posouzení opodstatněnosti žádosti s přihlédnutím k výsledkům vnitrostátního řízení, námitkové řízení pro účastníky z jiných zemí, než je země původu výrobku, a rozhodnutí o zápisu nebo o zamítnutí žádosti (čl. 21–30). Proti rozhodnutí EUIPO může podat kdokoliv, kdo by byl takovým rozhodnutím nepříznivě dotčen, odvolání do dvou měsíců od zveřejnění rozhodnutí. O odvolání rozhodují odvolací senáty EUIPO (čl. 33). Pro účely konzultací v rámci řízení před EUIPO bude zřízen poradní výbor z expertů nominovaných členskými státy. Podrobnosti fungování a složení poradního výboru ještě upraví jeho jednací řád (čl. 35).
Nařízení obsahuje obdobně i postupy pro podání žádosti o změnu specifikace nebo návrhu na zrušení zeměpisného označení (čl. 31, 32).
EUIPO povede rejstřík chráněných zeměpisných označení pro řemeslné a průmyslové výrobky (čl. 37).
Rozsah ochrany zeměpisných označení řemeslných a průmyslových výrobků je v podstatě identický s jeho vymezením v AGRI nařízeních, zapsaná označení jsou chráněna proti neoprávněnému používání, napodobování, připomínání, a všem klamavým praktikám. Explicitně je v nařízení vyjádřeno, že se ochrana týká i virtuálního prostoru (zejména elektronického obchodování), doménových jmen a tranzitu zboží (čl. 40).
Co se týče symbolů a označování řemeslných a průmyslových výrobků zeměpisným označením, drží se nařízení již zavedeného způsobu pro zemědělské produkty, tedy modrožlutého loga, zkratky CHZO nebo slovního vyjádření „chráněné zeměpisné označení“(čl. 48).
Kontrola a prosazování práva
Důležitou součástí CIGI nařízení je část věnující se kontrole výrobků se zeměpisným označením (čl. 49–62). Evropská legislativa dbá na to, aby v případě získání právní ochrany na území EU bylo toto průmyslové právo nejen dobře vymahatelné proti jeho porušovatelům, ale aby i samotní výrobci dodržovali soulad se specifikací těchto unikátních výrobků. Pro tyto účely musí každý členský stát určit úřední autoritu, která bude kontrolní činností pověřena. Kontrolní činnost v sobě zahrnuje dvě základní kompetence, ověření souladu se specifikací před uvedením výrobku na trh, jeho periodické opakování každé tři roky a kontroly řádného používání zeměpisného označení po uvedení na trh, a to z vlastního podnětu kontrolních orgánů či z podnětu zainteresovaných osob. V případě ověřování souladu výrobku se specifikací před jeho uvedením na trh přichází nařízení s novinkou, která má tuto část kontrol zjednodušit. Jde o možnost zavedení tzv. Vlastního prohlášení (čl. 51), kterým sám výrobce potvrdí dodržování souladu výrobku se specifikací.
Prohlášení předloží výrobce určenému kontrolnímu orgánu, ten zkontroluje alespoň to, že jsou informace v něm úplné a konzistentní, a vydá osvědčení, které opravňuje výrobce používat zeměpisné označení a uvádět na trh výrobek v souladu se specifikací. Kdo bude určen kontrolním orgánem pro řemeslné a průmyslové výrobky v České republice, bude ještě předmětem meziresortního jednání v rámci chystané novelizace národního práva. Jistě se přitom bude vycházet z již zavedeného a fungujícího systému kontrol v oblasti porušování práv duševního vlastnictví a analogicky z již určených kontrolních orgánů pro zemědělské produkty (Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Veterinární správa a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský).
Přechodná ustanovení
Pro některé členské státy EU, Českou republiku nevyjímaje, jsou podstatná přechodná ustanovení (čl. 70) a s tím související novela nařízení (EU) č. 2019/1753 (čl. 64).
Po zavedení výlučné unijní kompetence je respektováno, že v některých členských státech byly před jejím přijetím již chráněny na národní úrovni zeměpisná označení pro řemeslné a průmyslové výrobky. V případě zájmu ze strany jejich výrobců bude zaručena kontinuita této ochrany přechodem na ochranu unijní za splnění určitých podmínek. Tím je dodržení lhůty, ve které musí členské státy Evropské komisi a EUIPO oznámit zeměpisná označení, pro která mají zájem zachovat ochranu (lhůta je jeden rok od nabytí účinnosti CIGI nařízení, tj. do 1. 12. 2026) a úspěšnost současně s tím podané žádosti o unijní zápis. Žádost o unijní zápis se posoudí standardně podle příslušných ustanovení CIGI nařízení s výjimkou článků o námitkách a připomínkách v unijní fázi řízení, které se nepoužijí.
V případě, že zeměpisná označení byla zároveň chráněna mezinárodním zápisem podle Lisabonské dohody, je možné i tuto mezinárodní ochranu kontinuálně zachovat. Nezbytnou podmínkou je opět dodržení lhůty, ve které musí členský stát oznámit EUIPO vůli výrobce podat žádost o unijní zápis zeměpisného označení, podání žádosti (lhůta je do 1. 12. 2026) a úspěšnost žádosti. Poté, je-li členský stát zároveň členem Ženevského aktu, musí výrobce do jednoho roku od unijního zápisu podat žádost o mezinárodní zápis podle Ženevského aktu, čímž dojde k zachování již existující mezinárodní ochrany podle Lisabonské dohody a její rozšíření o země Ženevského aktu (čl. 11 odst. 3 nařízení (EU) č. 2019/1753).
Pro úplnost je třeba připomenout, že pro všechna v minulosti chráněná zeměpisná označení na národní úrovni, u kterých se nevyužijí výše popsané přechodné mechanismy, zanikne národní ochrana ke dni 1. 12. 2026 a s tím automaticky i případná ochrana mezinárodní. To nicméně nevylučuje možnost kdykoliv poté o unijní, potažmo mezinárodní ochranu požádat znovu, jen samozřejmě bez možnosti zachování kontinuity s původní ochranou národní.
Bude určitě zajímavé sledovat, jak se k této nové situaci postaví současní i potenciální výrobci řemeslných a průmyslových výrobků chráněných nyní v České republice. Takových zeměpisných označení je celá řada (např. Český granát, Jablonecká bižuterie, Železnobrodské figurky, Vamberecká krajka, Karlovarský porcelán, Český křišťál, Chodská keramika, Vizovické pečivo). A možná se časem přidají i nová označení, která na svou příležitost teprve čekají.
Závěr
Z výše uvedeného je zřejmé, že nová právní úprava v EU nepřináší do oblasti průmyslových práv v zásadě nic neobvyklého, logicky navazuje na již existující legislativu pro označení původu a zeměpisná označení zemědělských produktů, používá shodnou terminologii, shodné podmínky pro zápis označení do rejstříku, téměř shodný postup pro vyřizování žádostí, shodný rozsah a důsledky ochrany, zavádí obdobné kontrolní mechanismy a nabízí možnost zachování kontinuity stávajících národních zápisů. Samozřejmě bude třeba ještě přijmout prováděcí nařízení.
Jistý stín pochybnosti ale zůstává. Zejména s ohledem na současně v brzké době očekávanou další novelu všech AGRI nařízení, která doplňuje stávající a opět jen z části sjednocenou úpravu o modernizační prvky, jako jsou důraz na posílení spolupráce výrobců, větší aktivita odpovědných orgánů v pomoci výrobcům a jejich sdružením, environmentální přístup při výrobě a prodeji, zdůraznění ochrany práv ve virtuální realitě apod. Proč nebylo doposud na úrovni odpovědných unijních orgánů průchodné, aby se evropská právní úprava sloučila do jediného nařízení bez ohledu na odvětví výrobků, aby byla určena jediná evropská autorita pro rozhodování o ochraně, jediný rejstřík unijních zeměpisných označení? Snaha o dosažení jednotného a vyčerpávajícího systému je prozatím korunována spíše nepřehledností v podobě množství samostatných nařízení, jejich prováděcích nařízení a nařízení Evropské komise v přenesené pravomoci a jejich minulých a budoucích novel. Přejme si tedy, aby tento stav nebyl zároveň odrazujícím faktorem pro řadu poctivých, často malých a středních podnikatelů v cestě za získáním deklarovaných výhod tradiční ochrany zeměpisného původu výrobků.
Článek byl publikován v časopise Duševní vlastnictví č. 1/2024, jehož elektronická podoba je dostupná zde.
[1] Předmětem ochrany průmyslového vlastnictví jsou patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory nebo modely, tovární nebo obchodní známky, známky služeb, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu.
Dalším úkolem ochrany průmyslového vlastnictví je též potlačování nekalé soutěže.
[2] Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1958, revidované ve Stockholmu dne 14. července 1967, změněná dne 28. září 1979 (vyhlášená pod č. 67/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 79/1985 Sb.).
[3] Zákon č. 159/1973 Sb. ze dne 12. prosince 1973 o ochraně označení původu výrobků (zrušen), zákon č. 452/2001 Sb. ze dne 29. listopadu 2001 o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Přehled aktuálních unijních předpisů týkajících se označení původu a zeměpisných označení zemědělských produktů:
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin;
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007;
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/787 ze dne 17. dubna 2019 o definici, popisu, obchodní úpravě a označování lihovin, používání názvů lihovin v obchodní úpravě a při označování jiných potravin, ochraně zeměpisných označení lihovin, používání lihu a destilátů zemědělského původu při výrobě alkoholických nápojů a o zrušení nařízení (ES) č. 110/2008;
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2117, kterým se mění nařízení (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty, nařízení (EU) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin, nařízení (EU) č. 251/2014 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení aromatizovaných vinných výrobků a nařízení (EU) č. 228/2013, kterým se stanoví zvláštní opatření v oblasti zemědělství ve prospěch nejvzdálenějších regionů Unie;
- Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 664/2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012;
- Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/891 ze dne 1. dubna 2022, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 664/2014;
- Prováděcí nařízení Komise (EU) č. 668/2014 ze dne 13. června 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin;
- Prováděcí nařízení Komise (EU) 2022/892 ze dne 1. dubna 2022, kterým se mění prováděcí nařízení (EU) č. 668/2014;
- Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/33 ze dne 17. října 2018, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013;
- Prováděcí nařízení Komise (EU) 2019/34 ze dne 17. října 2018, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013;
- Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1235 ze dne 12. května 2021, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/787;
- Prováděcí nařízení Komise (EU) 2021/1236 ze dne 12. května 2021, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/787.
[5] Ženevský akt Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních.
[6] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1753 ze dne 23. října 2019 o opatřeních Unie po jejím přistoupení k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních, Rozhodnutí rady (EU) č. 2019/1754o přistoupení Evropské unie k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označení.
[7] S účinností ode dne 2. září 2022 se Česká republika stala smluvní stranou Ženevského aktu.
Diskuze k článku ()