Neoprávněně vybrané clo musí být vráceno i s úroky

Celní úřad stěžovateli v roce 2014 (řadou platebních výměrů) dodatečně vyměřil clo a penále z důvodu domněle chybného sazebního zařazení dováženého zboží. 

Tyto platební výměry byly následně (po několika letech) změněny či zrušeny a clo mu bylo nakonec vráceno. Za dobu, po kterou stěžovatel nemohl nakládat se svými finančními prostředky, požadoval po státu uhradit úroky z nesprávně stanoveného cla podle ustanovení § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), a to s odkazem na ustálenou judikaturu SDEU.[1]

Celní úřad stěžovateli nicméně požadované úroky nepřiznal – a následnou námitku proti takovému postupu zamítl. 

Stěžovateli tak nezbylo než proti tomuto rozhodnutí podat správní žalobou, kterou však krajský soud (když dospěl k závěru, že při vrácení nesprávně stanoveného cla nelze nárokovat zaplacení úroků podle ust. § 254 DŘ) zamítl. 

Podle krajského soudu je totiž správce daně vázán především čl. 116 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex EU“), který problematiku vrácení nesprávně stanoveného cla dle jeho názoru komplexně upravuje.[2] 

K tomu krajský soud dodal, že nyní účinný zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“) žádnou úpravu úroků z vráceného cla neobsahuje a plně se odkazuje na unijní úpravu v čl. 116 celního kodexu EU; § 66 celního zákona dle názoru krajského soudu použití ustanovení daňového řádu naopak vylučuje.

Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) následně v rámci řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že v případě neoprávněně vybraného cla nelze aplikovat § 254 DŘ, neboť se nejedná o vnitrostátní předpis, který by nad rámec unijní úpravy zakládal České republice povinnost platit úroky; z toho důvodu odkázal stěžovatele na možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. 

Stěžovatele se zastal až Ústavní soud, který na základě stěžovatelem podané ústavní stížnosti rozsudek NSS pro porušení základních práv zrušil – a potvrdil, že „právo Evropské unie jednotlivcům zásadně zakládá obecný nárok na výplatu úroků za období, po které jim bylo v rozporu s unijním právem znemožněno disponovat peněžními částkami. Na základě dosavadních zjištění správních soudů lze uzavřít, že stěžovatel měl legitimní očekávání, že mu nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla v souladu s judikaturou SDEU vznikl. Toto legitimní očekávání spadá pod rozsah práva vlastnit majetek chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.“

Pokud se týká formální stránky výpočtu a vyplacení úroků, Ústavní soud ponechal na NSS, aby po přesvědčivém zhodnocení dvou alternativních postupů instruoval stěžovatele o „účinném a rovnocenném prostředku“ uplatnění nároku na úroky z neoprávněně vyplaceného cla, tj. vyplacení úroků v režimu zák. č. 82/1998 Sb. či subsidiárního použití ust. § 254 DŘ. 

Ústavní soud pak v této souvislosti naznačil pochybnost, zda je cesta uplatnění nároku na úroky z neoprávněně vybraného cla prostřednictvím řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. dostatečně účinná, zda fakticky nepovede ke zbytečným průtahům. 

Současně pak Ústavní soud instruoval NSS, aby případně možnost subsidiárního použití § 254 DŘ hodnotil perspektivou jednak základních práv stěžovatele na ochranu vlastnictví a na projednání věci bez zbytečných průtahů a jednak i z pohledu unijních zásad efektivity a rovnocennosti. 

K tomuto autor článku poukazuje na významný aspekt, s nímž se NSS po vyhlášení citovaného nálezu bude muset vypořádat – a tím je zcela determinující rozdíl oběma výše zmíněnými alternativami. 

Zatímco totiž postupovat podle ust. § 254 DŘ je správce daně povinen z úřední povinnosti v případě uplatnění nároku na úroky v režimu zák. č. 82/1998 Sb. by bylo v dispozici poškozeného, který by z předvídatelných důvodů zřejmě musel čelit všem aspektům vyplývajícím z navazujícího civilního sporu, ovládaného zásadou projednací – a to se všemi případnými úskalími s tím souvisejícími. 

Zde je namístě podotknout, že SDEU se v tomto směru jednoznačné přiklání k tomu, že právo na úrok vzniká bez dalšího. 

Je nepochybné, že vyplácení právem EU garantovaných úroků v režimu zák. č. 82/1998 Sb. – ať již například coby ušlého zisku – by mohlo nejen pro poškozené subjekty představovat řadu případných komplikací.

Ústavní soud ve svém nálezu pak k těmto skutečnostem výslovně poukázal – a to v kontextu s úvahou o systémovosti svěření agendy, vyžadující „substantivní znalosti problematiky cel“ orgánům veřejné moci mimo sféru celní správy. 

Podrobnější rozbor této alternativy by vydal na samostatnou kapitolu – neboť například ne všechna rozhodnutí, v jejichž důsledku došlo k neoprávněnému výběru cla, jsou rušena či měněna z důvodu nezákonnosti. 

Nezřídka totiž v oblasti správy cel dochází k rušení a změnám dodatečných platebních výměrů v důsledku prekluzí i změn předpisů. Nastávají pak situace, kdy clo na jedné straně bylo vybráno neoprávněně – ovšem zrušovací či změnové rozhodnutí odkazující na nezákonnost jako předpoklad odpovědnost za škodu ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. vydáno není.  

Jak současně dále Ústavní soud ve svém nálezu nastínil, svěřit vyplácení úroku jakožto ušlého zisku do sféry působnosti zák. č. 82/1998 Sb. by nemuselo představovat reálnou možnost domoci se práva garantovaného předpisy EU. O složitosti, časové a finanční náročnosti této formy uplatnění práva ani nemluvě. 

NSS se v této souvislosti bude muset vypořádat i s otázkou, zda v případě preference alternativy dle zák. č. 82/1998 Sb. existuje rozumný důvod pro odlišný postup pro vyplácení úroků při vracení daní oproti vyplácení úroků při vracení neoprávněně vyměřeného cla[3].

Důležitým aspektem rozhodnutí je rovněž postoj Ústavního soudu k aplikaci § 66 celního zákona – jak již bylo výše zmíněno, toto stále účinné ustanovení vylučuje použití ustanovení DŘ o úroku z nesprávně stanoveného cla, což je v současnosti jedním z hlavních argumentů správních soudů pro zamítání žalob ve věcech nároků na zaplacení úroků z neoprávněn vyměřeného cla.[4] 

Ústavní soud totiž v předmětném nálezu (rovněž s odkazem na judikaturu SDEU) upozorňuje, že žádné vnitrostátní ustanovení nemůže bránit efektivnímu uplatnění práv, která vyplývají z unijního práva. 

Pokud by tudíž § 66 celního zákona fakticky znemožňoval vymáhání úroků z neoprávněně vybraného cla, byla by jeho aplikace v rozporu s principy unijního práva, zejména se zásadami efektivity a rovnocennosti. 

Právě s odkazem na tuto skutečnost pak Ústavní soud instruoval NSS, aby případně pečlivě odůvodnil, zda ust. § 66 celního zákona nepředstavuje takové vnitrostátní ustanovení, které v důsledku neumožňuje účinné uplatnění nároku na vyplacení úroků zaručeného unijním právem, jak vyplývá ze shora zmíněného rozsudku SDEU ze dne 28. 4. 2022 ve spojených věcech C-415/20, C-419/20 a C-427/20, Gräfendorfer Geflügel und Tiefkühlfeinkost.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2293/23 ze dne 4. března 2025 lze považovat za skutečně zásadní obrat v dosavadní výkladové praxi, která se zcela diametrálně odchýlila od práva EU – a dlouhodobě upírala ochranu účastníkům celního řízení na kompenzaci následků neoprávněně vybraného cla. 

Lze předpokládat, že řada z těch subjektů, které byly touto předchozí praxí v minulosti poškozeny, často i opakovaně, bude nyní jistě vedle očekávaného reparačního efektu citovaného nálezu Ústavního soudu věřit, že toto jednoznačné potvrzení právního zakotvení nároku na úrok z neoprávněně vybraného cla se odrazí v uvážlivějším a zodpovědnějším přístupu orgánů Celní správy, zejména při provádění daňových kontrol a doměřování cla.