Úvodní část je věnována krátkému představení problematiky soukromí a souvisejících pojmů, včetně stručného rozebrání potenciálních následků zásahu do soukromí. Po položení alespoň základního teoretického rámce jsou v článku kriticky rozebrána všechna rozhodnutí se zaměřením na zodpovězení otázky "zda v prostém zásahu do informačního soukromí člověka spočívá škodlivý následek". V závěru se pak autor zaměřuje na argument kontextu, kterého se dovolával prvoinstanční soud, a představí dva scénáře, které mají potenciál tento argument podpořit.
Úvod
Ve dnech 21. až 23. května roku 2018 rozhodoval londýnský Court of Justice poněkud kuriózní případ, který si, zvláště s ohledem na rozhodnutí soudu v druhé instanci, získal celosvětovou pozornost. Jednalo se o případ č. HQ17M01913, známý spíše jako Lloyd vs. Google. Soudce stál před nelehkým úkolem - Richard Lloyd zažaloval Google za porušení povinnosti, kterou mu ukládal § 4 odst. 4 britského Data Protection Act z roku 1998 (dále jen jako "DPA"), tedy tehdejší transpozice směrnice 95/46/ES (předchůdce obecného nařízení o ochraně osobních údajů
[1]),
[2] přičemž spor stál primárně na jediné otázce: "Může v prostém zásahu do informačního soukromí člověka spočívat škodlivý následek?"
Co je soukromí?
Pro lepší uchopení toho, jak k této otázce přistoupily anglické soudy, je nutné alespoň stručně představit základní teoretický rámec toho, co vlastně "soukromí" a další relevantní pojmy znamenají.
Otázka "co je soukromí?" bohužel nemá jednoduchou odpověď, a jak Míšek na několika příkladech demonstruje, "dodnes jde o velice těžko uchopitelný pojem, který není možné svázat do jedné pevné a trvalé definice".
[3] I navzdory neurčitosti pojmu soukromí, se našlo hned několik autorů, kteří se pokusili právo na soukromí definovat a popsat jeho jednotlivé vrstvy uspokojivým způsobem. Pravděpodobně jednou z nejoblíbenějších variant je "právo být ponechán sám sobě".
[4],
[5]
Tento pojem poprvé užívá soudce T. M. Cooley v práci A Treatise on the Law of Torts při popisu základních práv, konkrétně práva jedince k sobě samému.
[6] Až o dva roky později tento termín využívají i Warren s Brandeisem, kterým je v tomto ohledu prvenství nesprávně přisuzováno (přestože se na Cooleyho ve svém díle odkazují).
[7] Jejich práce pak odstartovala evoluci významu práva na soukromí.
[8] Mezi navazující modely hodné zmínky patří bezpochyby již citovaný model Daniela Solovea, ve kterém kromě práva být ponechán sám sobě autor navrhuje ještě dalších 5 kategorií, které dohromady mají vystihovat právo na soukromí jako celek - umožnění omezení přístupu k vlastní osobě, možnost utajení či zachování tajemství, kontrola nad osobními informacemi, ochrana osobnosti (tedy individuality, důstojnosti a autonomie člověka), a intimita.
[9],
[10]
S pokračujícím rozvojem technologií, které umožňují masivní narušování soukromí, je možné vysledovat v těchto teoretických modelech určitou reakci - mj. vzestup důležitosti tzv. informačního soukromí. Dobře patrná je tato skutečnost na modelu týmu B. J. Koopse, který kromě osmi oddělených (standardních) kategorií obsahuje i speciální, všeprostupující kategorii devátou.
[11] Tato kategorie je právě informační, ne fyzické soukromí. V této myšlence se výzkumný tým odkazuje na Blokea, který uvádí, že i fyzické kategorie soukromí mají aspekt informačního soukromí, tedy že soukromí je nejen právo na to, že se nikdo nebude dívat oknem do naší kuchyně, ale také právo na "ochranu před šířením informací",
[12] tedy že nikdo nebude šířit, co v té kuchyni viděl.
Jako vysoce relevantní model, zvláště pro případ Lloyd vs. Google, zde uvádím ještě model Helen Nissenbaum, který je založen na kontextové integritě.
[13] Nissenbaum zdůrazňuje, že "problém často nespočívá v tom, že někdo pracuje s informacemi soukromého charakteru vztahující se k člověku, ale jakým způsobem s nimi pracuje".
[14] Pokud jsou informace využívány v souladu s očekáváními, která odpovídají danému kontextu, nepůsobí to mezi stranami problémy.
Sociální a psychologický aspekt zásahu do soukromí
Nebylo by vhodné opomenout, že sdělování informací soukromého charakteru je jeden z esenciálních projevů prosociálního chování, který intenzivně posiluje schopnost jedince navazovat a utužovat vztahy.
[15] Míra intenzity a kvantity tohoto projevu se zásadně liší v závislosti na prostředí, ve kterém ke sdělování dochází (např. fyzické/kyberprostor
[16] nebo domácí/pracovní).
[17] Kromě toho ovšem záleží i na bezpečí daného prostředí. Pokud tedy člověk ztrácí kvůli zásahům do soukromí pocit kontroly a bezpečí ve svém prostředí, dochází k normalizaci jeho chování, k omezování svěřování a k tzv. "chilling efektu".
[18] Omezené svěřování či míra zatajování soukromých a intimních informací (tzv. self-concealment) s sebou přináší plejádu negativních projevů jak fyzické povahy (zvýšená únava, menší fyzická výdrž),
[19] tak i psychické a sociální.
[20],
[21]
Zásahy do soukromí narušují i základní sociální procesy. V případě, že se někomu člověk rozhodne vyjevit určitou intimní informaci, má kontrolu nad tím, jak a komu danou informaci sděluje, případně může určité aspekty zamlčet. Zásah tuto kontrolu obchází. Příkladem budiž vyjevení historie vyhledávání v internetovém prohlížeči - člověku nehrozí poškození toliko jeho reputace a sociálního kreditu, ale také nejrůznějších sociálních vazeb, jeho ochoty se svěřovat, sebedůvěry a mnohého dalšího. Zásah do soukromí tak může fakticky narušit jeden z nejzákladnějších aspektů člověka - společenskost.
Osobní údaje, informační soukromí a právo na informační sebeurčení
Vymezit pojem osobních údajů je oproti pojmu soukromí podstatně jednodušší, neboť existuje relativně jasná zákonná definice - jedná se o jakýkoliv údaj, o jakákoliv data, která mohou přímo nebo nepřímo vést k identifikaci fyzické osoby.
[22] Osobním údajem může být např. IP adresa, cookies soubory, ale v určitých situacích také historie procházení, u které může dojít k identifikaci osoby přímo (navštívením např. osobní stránky na FB), či nepřímo (kumulativně s dalšími údaji uživatele).
[23] Ochrana osobních údajů je oproti ochraně soukromí postavena jako ochrana ex post, chrání tedy subjekt údajů před neoprávněným zpracováním osobních údajů, nebrání ex ante zásahu. I ochrana osobních údajů ovšem přispívá k ochraně soukromí, jak je mimo jiné patrné z
§ 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.
S právem na informační soukromí pak úzce souvisí právo na informační sebeurčení, které má své kořeny v judikatuře německého Spolkového ústavního soudu a je dle ELSP součástí práva na soukromý a rodinný život.
[24] Právo na informační sebeurčení bylo vzápětí přejato i naším Ústavním soudem, který jej vymezil jako možnost kontroly nad informacemi o sobě samém (zjednodušeně řečeno).
[25],
[26]
Právo na informační sebeurčení nalezneme zakotvené i v článku 10 Listiny základních práv a svobod, kde doplňuje právo na ochranu soukromého a rodinného života a lidské důstojnosti. Vzhledem k jejímu postavení v Listině i způsobu, jakým ji vymezil Ústavní soud, stojí dle mého názoru právo na informační sebeurčení na obdobné pozici jako informační soukromí v modelu Koopse a ostatních, tedy přesahujíc a prostupujíc všechny kategorie.
Dalo by se tak konstatovat, že všechna výše zmíněná práva spadají pod jednu meta-kategorii "ochrany soukromí",
[27] leč např. Polčák uvádí, že: "V současné době je možno [...] označit za integrální součást práva na informační sebeurčení následující instituty: svoboda projevu, ochrana soukromí, právo na vzdělání, ochrana osobních údajů a právo na informace veřejného sektoru."
[28] Je tedy možná jednodušší stavit se k jednotlivým institutům jako k článkům jednoho řetězu, než vymezovat nadřazené a podřazené pojmy.
S tímto základním teoretickým rámcem přišel čas vrátit se na začátek, k soudnímu sporu a otázce, zda v prostém zásahu do informačního soukromí může spočívat škodlivý následek.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 6/2022. Pokračování je dostupné zde.
[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES.
[2] Viz bod 2 daného rozhodnutí.
[3] Viz MÍŠEK, J. Moderní regulatorní metody ochrany osobních údajů. Brno: Masarykova univerzita, 2020, s. 29-30.
[4] V originále "right to be alone", viz SOLOVE, D. J. Conceptualizing Privacy. California Law Review. 2002, Vol. 90, Iss. 4, s. 1099-1102.
[5] Český překlad "být ponechán o samotě", který stvořil Ústavní soud, je bohužel poněkud nešťastný, a proto používám raději tuto formu.
[6] Viz COOLEY, T. M. A Treatise on the Law of Torts or the Wrongs Which Arise Independent of Contract. Chicago: Callaghan and Company, 1879, s. 29.
[7] Viz WARREN, S. D. - BRANDEIS, L. D. Right to Privacy. Harvard Law Review. 1890, Vol. 4, No. 5.
[8] Více viz MÍŠEK, J. Moderní regulatorní metody ochrany osobních údajů, s. 30-32.
[9] Viz SOLOVE, D. J. Conceptualizing Privacy, s. 1102-1125.
[10] Solove na toto navazuje v článku A Taxonomy of Privacy, ve kterém pojednává o zásazích do informačního soukromí, více viz SOLOVE, D. J. A Taxonomy of Privacy. University of Pennsylvania Law Review. 2006, Vol. 154, No. 3.
[11] Viz KOOPS, B.-J. et al. A Typology of Privacy. University of Pennsylvania Journal of International Law. 2017, Vol. 38, No. 2.
[12] Ibidem, s. 554-555.
[13] Viz NISSENBAUM, H. F. Privacy in context: technology, policy, and the integrity of social life. Stanford, California: Stanford University Press, 2010.
[14] Helen Nissenbaum (2010), cit. dle MÍŠEK, J. Moderní regulatorní metody ochrany osobních údajů, s. 36-37.
[15] Viz např. SLEPIAN, M. L. - MOULTON-TETLOCK, E. Confiding Secrets and Well-Being. Social Psychological and Personality Science. 2019, Vol. 10, Iss. 4.
[16] Viz TRUB, L. A portrait of the self in the digital age: Attachment, splitting, and self-concealment in online and offline self-presentation. Psychoanalytic Psychology. 2017, Vol. 34, No. 1.
[17] Viz např. BATHJE, G. J. et al. Attitudes toward Face-to-Face and Online Counseling: Roles of Self-Concealment, Openness to Experience, Loss of Face, Stigma, and Disclosure Expectations among Korean College Students. International Journal for the Advancement of Counselling. 2014, Vol. 36, Iss. 4.
[18] Více viz STOYCHEFF, E. et al. Privacy and the Panopticon: Online mass surveillance's deterrence and chilling effects. New Media & Society. 2019, Vol. 21, Iss. 3; HERMSTRÜWER, Y. - DICKERT, S. Sharing is daring: An experiment on consent, chilling effects and a salient privacy nudge. International Review of Law and Economics. 2017, Vol 51, Iss. C.
[19] Viz např. LARSON, D. G. et al. Self-Concealment: Integrative Review and Working Model. Journal of Social and Clinical Psychology. 2015, Vol. 34, No. 8.
[20] Viz např. UYSAL, A. - LEE LIN, H. - RAYMOND KNEE, C. The Role of Need Satisfaction in Self-Concealment and Well-Being. Personality and Social Psychology Bulletin. 2010, Vol. 36, Iss. 2.
[21] Dále viz SLEPIAN, M. L. - MOULTON-TETLOCK, E. Confiding Secrets and Well-Being; SLEPIAN, M. L. - KIRBY, J. N. - KALOKERINOS, E. K. Shame, guilt, and secrets on the mind. Emotion. 2020, Vol. 20, No. 2.
[22] Viz článek 4, odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů.
[23] Ibidem.
[24] Viz rozsudek ESLP ve věci Atakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, cit. dle MÍŠEK, J. Moderní regulatorní metody ochrany osobních údajů, s. 40.
[25] Tedy srovnatelné s jedním z aspektů modelu Daniela Solovea, srov. SOLOVE, D. J. Conceptualizing Privacy, s. 1106.
[26] Viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2013, PL. ÚS 24/10: "Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti) právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům."
[27] Srov. SOLOVE, D. J. Conceptualizing Privacy, s. 1106.
[28] Viz POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium, 2012, s. 327.
Diskuze k článku ()