Důležitý nález Ústavního soudu přináší dobré zprávy pro cestující v letecké dopravě

Cestující letů zasažených některou ze jmenovaných nepravidelností mají dle nařízení mimo jiné nárok na vyplacení finanční kompenzace ve výši 250, 400 nebo 600 EUR, a to v závislosti na délce letu.

Ústavní soud České republiky vydal v říjnu 2024 nález, který lze bez nadsázky označit za revoluční pro oblast soudních řízení majících hmotněprávní základ v nařízení.

Některá specifika soudních řízení ohledně nařízení

Jedním ze specifik těchto soudních řízení je opakovaný výskyt týchž subjektů na obou jejich stranách, tedy jak na straně žalobce, tak žalovaného. Na straně žalovaného tomu tak je, logicky, z důvodu relativně omezeného počtu leteckých dopravců. Na straně žalobce pak z důvodu, že skupování pohledávek z letecké dopravy (majících základ v nařízení) a jejich následné vymáhání je profitabilním obchodním modelem.

Za tímto účelem jsou proto zakládány obchodní společnosti, které na sebe za úplatu nechávají cestující převádět jejich pohledávky vůči leteckým dopravcům. Tyto pohledávky jsou následně uplatňovány žalobami na zaplacení.

Zde přichází na řadu další specifikum, a sice, že existuje relativně omezený počet advokátů, kteří se specializují na zastupování žalobců v tomto typu řízení. Současně je nutné zmínit, že tento typ řízení je často veden ohledně identických či přinejmenším obdobných skutkových okolností.

Kombinací výše uvedených specifik se ocitáme v jedné ze dvou nejtypičtějších procesních situací, ke kterým v praxi dochází.

Vymáhání pohledávky profesionálem v oboru 

První situací jsou řízení, kdy identická žalobkyně, obchodní společnost vymáhající pohledávky z letecké dopravy, opakovaně u Obvodního soudu pro Prahu 6[1] zahajuje řízení o identickém či obdobném skutkovém základu, přičemž je mnohdy tato žalobkyně v řízeních i zastoupena stejným advokátem.

Taková identická žalobkyně leckdy zahajuje i stovky řízení na základě návrhu (žaloby), který se v jednotlivých případech odlišuje jen v některých údajích – například v označení čísla letu nebo označení cestujících, kteří žalobkyni postoupili své pohledávky.

Vymáhání pohledávky spotřebitelem – cestujícím

Druhou situací jsou řízení, ve kterých se své pohledávky za leteckým dopravcem žalobou na zaplacení domáhá přímo spotřebitel, tedy cestující letu, který byl zasažen některou z výše jmenovaných nepravidelností.

Na rozdíl od situace první zde není jednotnost v osobě žalobce, protože vždy jde o jiné cestující. Společným jmenovatelem jednotlivých řízení je ale to, že jednotliví žalobci jsou často zastupováni stejným advokátem, tedy takovým, který se na tento typ sporu specializuje.

To pak, s ohledem na opakující se skutkové okolnosti, vede k tomu, že i v těchto případech se jednotlivé návrhy na zahájení řízení od sebe odlišují jen v některých údajích – například v označení čísla letu nebo v označení žalobce, tedy cestujícího.

Institut formulářové žaloby

S ohledem na výše uvedené je pro rozhodovací praxi Obvodního soudu pro Prahu 6 a jeho odvolacího soudu, tedy Městského soudu v Praze, velmi důležitý institut formulářové žaloby, jak jej definuje a užívá Ústavní soud.

Ten pojem „formulářové žaloby“ (který advokátní tarif opisuje termínem „návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech“) definoval tak, že se zpravidla bude jednat o návrh na zahájení řízení mající podobu využitého vzoru, jenž se bude vždy odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, přičemž základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření, však bude zpravidla totožný či jen s drobnými odchylkami.[2]

Sepsání formulářové žaloby je dle Ústavního soudu spíše administrativním úkonem než provedením úkonu právní služby. V takových případech je na místě aplikovat § 14b advokátního tarifu, který říká, že v občanském soudním řízení, které, kumulativně, (i) bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, (ii) v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč a (iii) v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí sazba za každý úkon právní služby pouze 200, 300 nebo 500 Kč, a to v závislosti na výši žalované částky.

Obecné soudy výše uvedené vykládaly extenzivně, když dle jejich názoru skutečnost, že jednotliví žalobci nepodávají žalobu na hmotněprávním základu nařízení opakovaně, nehraje zásadní roli při určování, zda jde o tzv. formulářovou žalobu.[3] Odkazovali přitom na názor Ústavního soudu, že soudy obecné odhalí formulářovou žalobu i dle vodítka jednotnosti v osobě advokáta žalobců.[4]

Praktické dopady institutu formulářové žaloby do řízení dle nařízení 

Jinými slovy – výše náhrady nákladů právního zastoupení byla soudy úspěšným žalobcům citelně snižována nejenom v případech, kdy se zaplacení kompenzace dle nařízení domáhala specializovaná obchodní společnost, ale i v případech, kdy byl v postavení žalobce cestující – spotřebitel, který se v daném řízení nechal zastoupit advokátem, který se na poskytování právních služeb v oblasti leteckého práva specializuje.

Takový advokát totiž v minulosti jistě podal žalobu na zaplacení kompenzace dle nařízení. Z pohledu obecných soudů se proto jedná o žalobu formulářovou, nehledě na to, kdo je účastníkem řízení v postavení žalobce. 

Revoluční nález Ústavního soudu

Výše popsané rozdělení řízení dle subjektu, který stojí v postavení účastníka, je důležité proto, že Ústavní soud svým nálezem sp. zn. I. ÚS 3241/23 ze dne 9. 10. 2024 („Nález“) přinesl revoluci do řízení, ve kterých se zaplacení kompenzace dle nařízení po leteckém dopravci domáhají cestující, tedy spotřebitelé.

Ústavní soud v Nálezu zdůraznil, že jednotnost v osobě advokáta, která může obecným soudům pomoci indikovat formulářovou žalobu, je třeba vždy vnímat v kontextu toho, že toto vodítko původně směřovalo právě na ochranu spotřebitele jako účastníka řízení. Jestliže Ústavní soud ve své dřívější judikatuře[5] poskytl obecným soudům toto kritérium k „odhalení“ formulářové žaloby skrze jednotu advokáta, tak zjevně mířil na běžné situace, kdy totožného žalobce (např. dopravní podnik) zastupuje jeho právní zástupce (advokát) v několika či mnoha řízeních.

Navíc, vodítko jednoty v osobě advokáta bylo poskytnuto s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to v kontextu občanských soudních řízení, v nichž byla vůči spotřebitelům vymáhána bagatelní částka a žalobcům byla přiznávána náhrada nákladů řízení zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporů. Na zrušení jmenované vyhlášky pak reagoval zákonodárce tím, že do advokátního tarifu bylo včleněno ustanovení § 14b, které jsem popsal výše.

Z tohoto ustanovení přitom nijak neplyne, že by se mělo vztahovat na případy, kdy odlišné žalobce (cestující) s obdobnými nároky zastupuje tentýž advokát. Přístup, který k užívání § 14b advokátního tarifu zaujaly obecné soudy se dle Ústavního soudu zcela míjí s právními závěry předcházející judikatury Ústavního soudu, a tím automaticky i s důvody, pro které byl vůbec do advokátního tarifu § 14b včleněn, s čímž nezbývá než souhlasit. 

Nález jasně stanoví, že pokud byla změna advokátního tarifu učiněna s cílem zamezit přiznávání nepřiměřených odměn za právní zastoupení žalobců, kteří uplatňovali drobné pohledávky vůči spotřebitelům, pak logicky není možné vykládat § 14b advokátního tarifu v neprospěch spotřebitelů.

Ustanovení § 14b advokátního tarifu dle Ústavního soudu cílí na případy, kdy obdobné návrhy podává opakovaně tentýž žalobce, nikoliv tentýž advokát. Odůvodnění aplikace § 14b advokátního tarifu odkazem na totožného advokáta je proto použitelné toliko podpůrně – možnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 14b advokátního tarifu pouze s odkazem na totožného advokáta bez toho, aby byla dána existence totožného žalobce, z § 14b advokátního tarifu nijak nevyplývá a není v souladu s jeho smyslem a účelem.

Ve svém důsledku pak taková aplikace § 14b advokátního tarifu oslabuje právo spotřebitelů na právní pomoc a postihuje je za jejich rozhodnutí vymáhat svůj nárok soudně, pokud se v řízení nechají zastoupit specializovaným advokátem znalým dané problematiky, což je zjevně absurdní a, především, protiústavní – konkrétně pak v rozporu s právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 LZPS) a právem na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 LZPS).

Další argumenty pro přijetí nálezu

Dovoluji si říct, že Ústavní soud v Nálezu prokazuje výborné porozumění problematice soudních řízení ohledně nařízení, když správně poukazuje i na častou a zcela záměrnou nečinnost leteckých dopravců.

Někteří letečtí dopravci působící v České republice mají zavedenou praxi ignorovat nároky mající základ v nařízení až do okamžiku, kdy jim je doručeno pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí. Alespoň částečně tomu tak jistě je právě kvůli aplikaci § 14b advokátního tarifu, neboť v případě neúspěchu v soudním řízení je letecký dopravce povinen hradit náklady řízení pouze v marginální výši.

Celkově lze dosavadní praxi obecných soudů označit za motivující pro letecké dopravce k tomu neplnit cestujícím dobrovolně a vyčkávat, zda se odhodlají právo na náhradu škody uplatnit soudně, jinými slovy nepředcházet soudním sporům a nezatěžovat zbytečně soudní soustavu, neboť s touto jejich strategií doposud nebylo spojeno žádné riziko vzniku dalších větších nákladů.

Za relevantní argument proti aplikaci § 14b advokátního tarifu na popisované případy je dále možné označit, že takovým postupem je degradován advokátní stav, neboť účastníku řízení nezastoupenému advokátem může být na náhradě nákladů řízení přiznána stejná jako účastníku, který advokátem zastoupen je, čímž jsou v konečném důsledku diskriminováni advokáti, kteří se na danou právní problematiku specializují.[6]

Praktické dopady Nálezu do řízení dle nařízení 

Nález bude mít významné praktické dopady jak na straně leteckých dopravců, tak na straně cestujících. U cestujících lze očekávat zvýšenou motivaci domáhat se soudní cestou svých nároků z nařízení. Pro ty, kteří tak učiní, představuje Nález jistě dobrou zprávu.

U leteckých dopravců pak bude zajímavé sledovat, jestli alespoň někteří z nich přehodnotí svou dosavadní praxi ignorování nároků dle nařízení až do okamžiku doručení pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí.

Není totiž vyloučené, že i za situace, kdy jsou nyní obecné soudy povinny přiznávat cestujícím náhradu nákladů právního zastoupení v plné výši, dojdou letečtí dopravci k závěru, že je ignorování (tedy uznávání) vznesených nároků pro ně ekonomicky výhodnější než najmout si v České republice advokátní kancelář či rozšířit působnost svého interního právního oddělení. V každém případě letečtí dopravci dopady Nálezu pocítí.

Závěr

Meritum Nálezu lze shrnout tak, že Ústavní soud vyloučil, aby byla s odkazem na § 14b advokátního tarifu cestujícím (tedy spotřebitelům) obecnými soudy v řízeních ohledně nařízení přiznávána náhrada nákladů právního zastoupení ve snížené výši pouze z důvodu, že se rozhodli svůj nárok uplatnit u soudu prostřednictvím advokáta, který je na tuto problematiku specializován.

Nález hodnotím kladně. Obecné soudy ve své dosavadní praxi, nikoliv mylně, vycházeli z toho, že specializovaní advokáti v některých případech pouze nevýznamně upravují svůj dříve již využitý návrh na zahájení řízení.

Na druhou stranu – výklad § 14b advokátního tarifu obecnými soudy byl v této souvislosti citelně extenzivní a při přihlédnutí k okolnostem, které k přijetí tohoto ustanovení vedly, patrně i nevhodný. Především ale není možné specializaci advokátů za žádných okolností klást k tíži spotřebitelů, kteří se rozhodli soudní cestou domoci svých práv, které skutkově vyplývají, například, ze zkažené letní dovolené.