Dohoda o vystoupení Spojeného království z EU ve vztahu k volnému pohybu osob, judikatuře ESD a občanství EU

Úvodem

Politické a také pro-evropské rozdělení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska demonstruje samotná účast a analýza výsledků referenda, kdy voliči v Severním Irsku a také Skotsku hlasovali pro setrvání v EU, oproti tomu výsledky v srdci Spojeného království, tedy Anglii a Walesu svědčily pro vystoupení z EU.

Na základě tohoto výsledku a v souladu se smlouvou o EU a jejím čl. 50 se členský stát může rozhodnout vystoupit z EU, přičemž nestačí prosté rozhodnutí, ale tento proces musí být realizován v souladu s dotčenými ústavními předpisy daného státu. Velká Británie oznámila svůj záměr vystoupit z EU příslušným orgánům a institucím EU, z procesního pohledu toto oznámení iniciovala vůči Radě. 

Celý proces byl následně vytvářením Dohody o podmínkách vystoupení z EU, která podléhala souhlasu Evropského parlamentu a je uzavírána Radou. Iniciace vystoupení z hlediska časové osy započala 29. března 2017 a po třech odkladech způsobených přístupem britského parlamentu schválila Evropská rada ukončení členství Spojeného království v EU k 31. lednu 2020. K této časové ose byla realizována také fáze přechodného období od 1. února 2020 do 31. prosince 2020 v rámci něhož byl zachován režim totožný tomu, kdyby Spojené království bylo členským státem EU. Po tomto přechodném období vstoupila Dohoda o vystoupení Spojeného království z EU a také EUROATOMu a režimu spolupráce mezi společenstvím pro atomovou energii a EU dne 1. ledna 2021 v platnost.[1]

Smyslem a účelem samotné Dohody o vystoupení je rozvázání pevného svazku Spojeného království s EU. S ohledem na tento účel a cíl je Dohoda značně rozsáhlým dokumentem, který se řadí z hlediska své formy a také povahy ke specifickým počinům. Na necelých šesti stech stranách se strany úmluvy, respektive Dohody zabývají režimem vystoupení. V základním rámci je text Dohody koncipován tak, že představuje strukturálně samotnou dohodu, dále protokol k Severnímu Irsku, ke Kypru a Gibraltaru a dále 9 příloh. Dohodu doprovází také skupina politických prohlášení o budoucích vztazích EU a Spojeného království. Hlavním smyslem je v souladu s čl. 1 Dohody samotné dosažení sjednání vystoupení Spojeného království z EU.[2]

Dohoda, jak bylo výše zmíněno, pracuje s přechodným obdobím a s implementační fází, tato etapa končí 31. prosince 2020 a od 1. ledna 2021 ukončuje členství Spojeného království v EU. Po obsahové stránce obsahuje tělo Dohody o vystoupení nejen takřka polovinu ustanovení, které se týkají přechodného období, ale v souladu s čl. 182 jsou součástí Dohody také protokoly, které reflektují nejen složitost sjednání odpovídající právní stránky Dohody, ale tak politické pozadí v souvislosti s prioritami Spojeného království a překonáním vnitřních rozporů v EU, jako tomu bylo například u přístupu Španělska.

Dohoda je rozdělena do šesti částí, které obsahují obecná ustanovení v článcích 1 až 8, v části 2. a článcích 9 až 39 se pojednává o právech jednotlivců, dále v článcích 40 až 125 je pojednáno o principech oddělení Spojeného království od EU. Z pojmosloví užitého v dohodě nevyplývá výraz vystoupení, ale spíše oddělení či separace, jak je zřejmé z dikce dotčených článků. Přechodná ustanovení, či spíše ustanovení upravující přechodné období v článcích 126 až 132 jsou doprovázena úpravou finančního rozčlenění v části 5. a článcích 133 až 157.[3]

Z hlediska strukturálního, obsahuje Dohoda také část, která se týká úpravy institucionálního rámce, konkrétně v čl. 6 a ustanoveních 158 až 185. Přílohy dohody obsahují přehled o normách a předpisech a také procesech, které se váží k Dohodou zřízeným orgánům či institucím. Upravují také již zmíněnou vazbu na dohody v rámci spolupráce s EUROATOM.[4]

Dohoda z hlediska struktury vykazuje provázání na obsahovou stránku ve smyslu veřejnoprávních režimů, k nimž se vztahuje, a také soukromoprávním aspektům budoucího vztahu Spojeného království k EU. Pátá část Dohody pojednává o spolupráci policejní a justiční, a také spolupráci v trestních věcech. Podle této části dohody zůstává zachován režim Úmluvy o právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU[5], zachován také režim evropského zatykače a předávací řízení mezi členskými státy a další aspekty, které jsou zmíněny čl. 62. Toto ustanovení má význam zejména pro přechodné období, které bylo Dohodou stanoveno na jeden rok.[6]

Dohoda také svým obsahem - významným způsobem upravuje soukromoprávní režimy a zasahuje do norem mezinárodního práva soukromého EU. Týká se významným způsobem čl. 81 Smlouvy o fungování EU, která upravuje justiční spolupráci v civilních věcech s mezinárodním prvkem. Z tohoto důvodu také Dohoda v čl. 66 stanoví režim platnosti nařízení Řím I a Řím II, oproti tomu nařízení Řím III a IV a Řím V nejsou Dohodou dotčeny. Význam mají tato ustanovení zejména pro přechodné období a také režim úpravy mezinárodní pravomoci a o výkonu rozhodnutí v řízení s mezinárodním prvkem, o kterém bude pojednáno v jiné studii. Charakteru Dohody, či spíše její smíšené povaze z pohledu mezinárodního práva veřejného a také vlivu evropského práva bude věnován prostor taktéž v jiné studii a po úvodní pasáži a představení samotné Dohody, je možné přistoupit k úpravě otázky občanství EU a
jeho režimu v Dohodě samotné.[7]

Obecně k problematice unijního občanství a judikatuře ESD

Na základě čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU jsou občané členských států také občany EU. Občanství národní je takto předpokladem a zároveň i podmínku pro občanství unijní. V tomto vztahu mají tedy občané členských států občanství dvojí. Je důležité pracovat také s konceptem, kdy občanství unijní nenahrazuje občanství národní. V souvislosti s čl. 20 Smlouvy o fungování EU se tedy jedná o odvozený princip státní příslušnosti.[8]

Evropský soudní dvůr definuje občanství jako vztah specifické provázanosti a loajality, stejně tak, jako vzájemných práv a povinností mezi státem a jeho příslušníky, přičemž jeho nabytí a pozbytí se řídí primárně národním právem. Oproti tomu postavení občana EU je spojeno se základem, který představuje status příslušníka členského státu, a tento status umožňuje všem, kteří se nachází v totožné situaci, nezávisle na již získané státní příslušnosti, při zohlednění výslovně vyjádřených výjimek, stejné právní zacházení.[9]

Od tohoto aspektu je tedy možno odvozovat také zákaz diskriminace a výkon základních práv a svobod a v souladu s čl. 18 Smlouvy o fungování EU, stejně tak, jako výkon práva na volný pohyb v souladu s čl. 21 Smlouvy o fungování EU. Je tedy možné konstatovat, že sekundární právní akt, kterým například Směrnice o volném pohybu osob skutečně je[10], upravuje především otázky vnitřně obsahové, přičemž není zaměřena na odůvodnění vzniku či ztráty občanství jako takového. Dalo by se tedy shrnout, že EU prostřednictvím Dohody o vystoupení sice konstatuje prodloužení režimu státní příslušnosti pro občany Spojeného království v přechodném období, nicméně přesvědčivě nedisponuje kompetencí k tomuto kroku. Je zřejmé, že taková otázka spadá do kompetencí členských států EU a bylo by pro již uplynulé přechodné období vhodnější tuto otázku z dané dohody vyloučit. V případě, kterým se nyní zabývám je taková úprava spíše neudržitelná.

Stejně tak je nutné v souvislosti s uplynutím přechodného období zmínit otázku, zda je v souladu s evropským právem hovořit o pozbytí unijního občanství na základě samotného evropského práva. Zde se opět dostáváme čl. 20 odst. 1 smlouvy o fungování EU. Otázkou, která musí být analyzována v této souvislosti, je otázka, zda se občanství EU již do té míry odchýlilo od národních právních režimů občanství, že může být nazíráno samostatně, a tudíž nemůže být prostě odňato.[11] Evropský soudní dvůr naznačil výchozí otázku v této věci v rozhodnutí van Gend & Loos[12], kdy se občanství unijní stává svým způsobem „právním dědictvím“, které zakládá vyšší právní status co do práv jednotlivců. Na takový výklad navazuje také rozhodnutí Grzelczyk.[13] Evropský soudní dvůr se k otázce pozbytí občanství unie vyjadřuje pozitivně a v této souvislosti vydal také důležitá rozhodnutí. Evropský soudní dvůr konstatuje ve věci Rottmann[14] již v roce 2010, že mají členské státy při zjišťování nabytí či pozbytí národního státního občanství zohledňovat předpisy evropského práva. Na základě tohoto rozhodnutí lze navázat na stanovisko, kdy občané EU mohou na základě ztráty státní příslušnosti členského státu pozbýt nejen občanství unie, ale také práv, které s ním souvisí. Další podmínkou danou v této souvislosti, je legitimní důvod, spočívající ve všeobecném zájmu a přiměřenosti daných okolností. Evropský soudní dvůr se obdobnou otázkou zabýval také ve věci Zambroni, kdy bylo předmětem zkoumání otázek unijního občanství dětí dotčeného subjektu, který byl ovšem příslušníkem třetího státu.[15] V této souvislosti byl zásah do práv otce projednáván jako zásah do práv k unijnímu občanství jeho dětí. De facto se tedy Evropský soudní dvůr v této otázce nezabýval otázkou pozbytí unijního občanství u dotčeného subjektu.

Případ Tjebbes v judikatuře Evropského soudního dvora postihuje otázku spojenou s národní legislativou, která předpokládala desetiletou lhůtu v rámci nizozemské právní úpravy, v níž se občané se dvojí státní příslušnosti a zároveň unijním občanstvím, kteří nežijí-li v EU, měli nahlásit či identifikovat prostřednictvím konkrétních dokumentů. Pokud v této lhůtě nerealizovali daná právní jednání, byli vystavení sankci ztráty státního občanství. V této souvislosti šlo o vnitřní kompetenci členského státu, která byla evidována jako možná, obecně přiměřená a objektivně stanovená podmínka. Totožně vyplývá také z rozhodnutí Evropského soudního dvora z roku 2019, kdy je konstatováno, že členské státy mohou upravit vztah specifického svazku a loajality, stejně tak jako vzájemnosti práv a povinností, které spadají do režimu státní příslušnosti.[16] Tímto procesem se Evropský soudní dvůr tedy spíše přiklonil k názoru, že ztráta národního státního občanství, vedoucí ke ztrátě občanství unijního, je v souladu s principy práva EU.

U Dohody o vystoupení Spojeného království z EU je ovšem nutné zohledňovat také vztah otázky ztráty národního občanství v souvislosti se ztrátou unijního občanství ve vzájemné souvztažnosti k otázce ztráty unijního občanství bez ztráty národní státní příslušnosti. Za tohoto předpokladu se dostáváme k otázkám existence neudržitelného režimu v rámci předmětné Dohody o vystoupení. 

Ztráta unijního občanství v souvislosti s vystoupením Spojeného království z EU byla přitom již Evropským soudním dvorem projednávána v případu Harry Shindler. Zde se jednalo o žalobu na rozhodnutí Rady z května 2017, kdy se zahájením jednání k vystoupení Spojeného království byla žalována ztráta práv ve formě odnětí unijního občanství.[17] Evropský soudní dvůr vyhodnotil tuto žalobu jako nepřípustnou s ohledem na konstatování, že žalobce nebyl rozhodnutím Rady dostatečném rozsahu dotčen. Dále konstatuje Evropský soudní dvůr, že proces vystoupení z EU nebyl iniciován unií samotnou, ale britským premiérem. Evropský soudní dvůr se v této věci ovšem nevyjádřil k materiální otázce ztráty unijního občanství.

Oproti výše uvedenému ovšem Dohoda o vystoupení Spojeného království se ztrátou unijního občanství pracuje. Přechodné období sice stanovilo režim zachování unijního občanství, nicméně lze konstatovat, že taková úprava vykazovala vady. Tato otázka je důležitá pro aspekt režimu svobody pohybu a režimu pobytu osob, kdy je brán zřetel na ochranu nabytých práv v souvislosti s přechodným obdobím. Takto se v přechodném období mohly dotčené osoby relativně konstruktivně rozhodnout, kde se do konce přechodného období usadí, při zachování z toho plynoucích práv a daného statusu. Zmínit v tomto smyslu je potřeba význam čl. 10 Dohody o vystoupení.[18]

Otázky ztráty unijního občanství souvislosti vystoupením z EU

Posoudit je také nutno otázku pozbytí unijního občanství v důsledku vystoupení státu z EU a její konformitu s evropským právem samotným. Výše uvedené a rozhodnutí Evropského soudního dvora přímo na tuto otázku neodpovídají. I když je ve výše uvedeném společným zájmem v dané věci otázka pozbytí národní státní příslušnosti, která by posléze vedla ke ztrátě unijního občanství, akcent je kladen zejména na otázku národního státní občanství a evropské unijní občanství je v těchto případech dotčeno spíše zprostředkovaně. 

Navíc není Evropský soudní dvůr pravomocný v otázkách státní příslušnosti členských států. V této souvislosti je ovšem nutno připomenout význam kritéria obecného blaha. Právo EU akceptuje právo na vystoupení z EU v rámci výše zmíněného čl. 50 Smlouvy o EU[19], v tomto poměru by odnětí unijního občanství mělo být akceptováno taktéž. Navíc by občanství EU bez vnitrostátního občanství odporovalo ustanovením čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Zde je nad rámec výše uvedeného nutno konstatovat, že získání občanství EU bude a je podmíněno přistoupením státu k EU, pokud samozřejmě neopomíjíme také podmínku či možnost zohlednění narození v členském státu EU. Takto je ovšem řešena pouze otázka získání unijního občanství a pro jeho pozbytí je nutné přistoupit k výkladu čl. 50 Smlouvy o EU, systematicky provázanému s čl. 20 Smlouvy o fungování EU, kdy ztráta postavení členského státu vede ke ztrátě předpokladu zakotvených čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU tedy ke ztrátě státní příslušnosti u členského státu EU, a vzhledem k tomu, že na tuto navazuje státní příslušnost k EU, můžeme vyhodnotit ztrátu unijního občanství u občanů Spojeného království za souladnou s právem EU.

V souvislosti s Dohodou o vystoupení Spojeného království z EU a čl. 127 odst. 6 je možné zodpovědět otázku, zda byli britští státní příslušníci nadále občany EU. Tuto otázku můžeme zodpovědět pro přechodný režim kladně, jelikož čl. 127 hovoří o výkladu pojmu členských států ku prospěchu Spojeného království. V této souvislosti byli tedy britští státní příslušnicí a příslušnice nazírání v přechodném období jako občané EU a náležela jim ochrana dle čl. 20 odst. 2 Smlouvy o fungování EU. Čl. 127 lze i přesto z hlediska pohledu evropského práva vystavit kritice. I přesto, že unijní občanství je již z hlediska jeho definice vnitřní záležitostí Unie a EU má na základě ustanovení čl. 21 odst. 1 Smlouvy o fungování EU kompetenci vydávat patřičné předpisy, které upravují podmínky pobytu a volného pohybu osob, podle čl. 216 odst. 1 téže smlouvy, má nadále Unie kompetenci k uzavření úmluv či smluv v souvislosti s politikami unie a účelem uskutečnění úmluvou stanovených cílů. 

Tento koncept je doplněný také co do primárního práva EU sekundárním právním režimem souvisejícím se Směrnici o volném pohybu osob.[20] I když se tedy zdá jako možné zahrnout tuto kompetenci do kompetencí EU a úpravu přechodného režimu připustit, je nutno zmínit znění čl. 20 odst. 2 Smlouvy o fungování EU, který zároveň pojednává o vynětí z kompetence Unie u otázky zdůvodňování unijního občanství. Zde se dostáváme zpět k předpokladu existence unijního občanství, jímž je státní příslušnost k členskému státu. 

Samotná EU nemůže na principu státní příslušnosti národního charakteru cokoliv změnit ani ovlivnit otázku, jak se příslušníci členských států na základě této podmínky stanou příslušníky EU. Kompetence EU je tedy v tomto směru omezena právě na sekundární právní akty, které mají usnadnit režim pobytu a volného pohybu. Není tedy vhodné konstatovat, že by EU měla kompetence v rámci sekundárního práva, které by jí umožňovaly stanovovat koncept vzniku či odůvodnění unijního občanství. V tomto smyslu také zmíněná Směrnice o volném pohybu osob nezakládá podmínky pro samotné unijní občanství, nýbrž s nimi pracuje jako s předpokládanými a existujícími splněnými podmínkami a pouze konkretizuje práva a případná omezení, která v rámci volného pohybu osob mohou nastat.[21]

Zamyslet se je možné také nad významem vztahu právní otázky zkoumané a projednané v případu Shindler. V souvislosti s touto kauzou je možné rozporovat argument, který je zmíněn ze strany Evropského soudního dvora, že se u vystoupení z EU, v tomto případě u Brexitu jedná o vztahy mezi vystupujícím členským státem a unií samotnou. Pak bychom museli připustit, že příslušníci vystupujícího státu a také občané EU nehrají v takové souvislosti žádnou roli.[22] Přípustnost takového argumentu by byla faulem s ohledem na charakteristiku EU jako nového stupně uskutečňování užší integrace národů Evropy, kde mají být rozhodnutí realizována ku prospěchu jejich občanů v souladu s čl. 1 odst. 2 Smlouvy o EU, jejímž cílem je garance míru, základních hodnot a blaha evropských národů, pokud takto volně parafrázujeme čl. 3 odst. 1 Smlouvy o EU. 

Samotný Evropský soudní dvůr ve svém rozhodování zdůrazňuje, že členské státy realizovaly nový právní řád, v jehož prospěch se čím dále tím více vzdávají své vlastní suverenity, a že právními subjekty tohoto právního řádu jsou nejen státy, ale také jejich občané. Tomuto pohledu ovšem právní posouzení věci Shindler neodpovídá. K této otázce se domnívám, že byl právní názor Evropského soudního dvora výrazně zjednodušený a neodpovídající charakteru EU, byť bychom ho mohli relativizovat z hlediska dosaženého stupně integrace. Pozitivně lze hodnotit právní názory Evropského soudního dvora ve věci Wightman, kdy musí být otázka Brexitu posuzována v úplnosti i v souvislosti s právy dotčených občanů.[23] Mezi tato práva, respektive zohlednění těchto práv, patří podstatné dopady či důsledky na práva občanů EU samotné.

Specifika u protokolu k postavení Severního Irska

Vzhledem k tomu, že před realizací režimů stanovených dohodou o vystoupení z EU měli Britové v souladu s čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU právo požívat občanství této unie, což platilo pro veškeré osoby, které podle národního práva byly občany Spojeného království, tak jak to bylo stanoveno ve Smlouvě o přistoupení.[24] Je nutné se vyrovnat také s otázkou státní příslušnosti ke Spojenému království, která je z hlediska historického a také z hlediska koloniální minulosti Spojeného království nazírána velmi široce. 

V této souvislosti je možné konstatovat, že na britského občana či občanku lze nazírat třemi pohledy. Jedná se o obyvatele mateřských zemí, obyvatele závislých území, a také státní občany v důsledku zohlednění dřívějších britských kolonií.[25] Dalšími speciálními případy se pro účely této krátké studie nezabývám. Popsat mohu specifickou situaci u Severního Irska, kdy jsou občané bezpochyby státními občany Spojeného království, a také občany EU, ovšem jen do okamžiku vystoupení Spojeného království z Unie samotné. Nicméně občanům Unie náleží speciální postavení, když si mohou na základě tzv. „práva narození“ využít specifického režimu mezi Spojeným královstvím a Irskem. Obsah tohoto práva či tohoto vztahu je velmi jednoduchý, občané se mohou identifikovat jako Irové, Britové nebo obojí. V této souvislosti se dostáváme do situací, kdy s okamžitou účinností mohou občané Severního Irska volit občanství Irska a naopak - a takto realizovat vlastně i zprostředkovanou volbu Unijního občanství.[26] Tento aspekt je doprovázen úpravou Irské ústavy, kdy její čl. 2 předpokládá nárok jakékoliv osoby narozené na obou ostrovech žádat o státní občanství kterékoliv z obou irských republik. Problematické je přitom z hlediska režimu, které stanoví úmluva zvaná v jako Good Friday Agreement,[27] že tento režim má zůstat zachován i v případě vystoupení Spojeného království z EU, tak jak je to zachyceno v protokolu k Severnímu Irsku. Rozpor je možné shledat v absenci tohoto nároku v seznamu zachovávaných lidskoprávního aspektů, které jsou zmíněny v čl. 4 samotného dotčeného protokolu. 

Tento stav s sebou přinesl otázku, kdy a jakým způsobem je Spojenému království umožněno se od režimu práva narození odchýlit. I když preambule protokolu k Severním Irsku pojednává o právu občanů Severního Irska zvolit si Irskou státní příslušnost, takový přístup, tedy přiklonění se k tomu, že jim vzniká právní nárok v rámci veřejnoprávního mezinárodního pojetí, by nebyl udržitelný, pouze na základě preambule nelze obdobným způsobem postupovat, navíc Úmluva mezi Irskem a Spojeným královstvím není součástí unijního práva a ze své povahy je spíše autonomní úmluvou dvou členských států EU v době jejího uzavření. Ve výsledku je tedy možné pracovat s názorem, že existuje sice specifický nárok na volbu státní příslušnosti tedy státního občanství, který ovšem dotčeným občanům může být ze strany jejich národních států následnými kroky přiznán nebo odepřen.

Jak je to tedy se ztrátou unijního občanství u britských občanů? Podle judikatury Evropského soudního dvora musí členské státy při tvorbě národního právního rámce, který se týká státní příslušnosti, respektovat právo EU.[28] V jádru se tedy tento princip dotýká také ztráty občanství EU. Ve vazbě na předchozí myšlenky zmíněné ve souvztažnosti k protokolu Severního Irska je ovšem nutné konstatovat, že v době, kdy se bude tato otázka naprosté většině případů rozhodovat či posuzovat, nebude se ze strany Spojeného království již jednat o členský stát EU, resp. se o něj již nejedná. V této souvislosti Dohoda o vystoupení z EU, která byla pro samotný režim významná, pracuje s termínem členský stát a jeho výkladem v rámci přechodného období dle dohody a čl. 127 odst. 6 stanoví tak, že pojem členský stát, spíše členské státy v sobě v tomto období zahrnoval také Spojené království.

Závěr

Pro občany Unie platí opačné omezení ve vztahu k Brexitu a k základním svobodám EU. Změny pro občany EU v zásadě nastávají obdobně jako u závěrů a důsledků pro britské občany. V důsledku Brexitu byla pro občany Unie také vážně omezena svoboda pohybu osob, protože už se nemohou svobodně přestěhovat do Spojeného království, aby tam bydleli, studovali nebo pracovali. 

Nyní žádají o vízum do Spojeného království pro pobyty delší než šest měsíců a tento postup je nezbytný, pokud tam do 31. prosince 2020 již neměli pět po sobě jdoucích let a po dobu šesti měsíců pobyt, a poté do 30. června 2021 podali žádosti v rámci systému „EU Settlement Scheme“.[29] Od 1. ledna 2021 je ve Spojeném království zaveden také bodový imigrační systém, který nestojí na příslušnosti občana, ale jeho schopnostech a upřednostňovaném talentu.[30]

Pokud splňuje občan všechny požadavky pro trvalý pobyt ve VB, je občanům EU udělen „status usazeného“ v rámci programu „EU Settlement Scheme“. Pokud nebyli schopni prokázat pět let legálního pobytu ve Spojeném království dostali „před-status usazeného“, který jim prozatím umožňuje nadále žít ve Spojeném Království a po dosažení lhůty pěti let žádat o „status usazeného“. 

Nový režim nastolený po vystoupení Británie je možné popsat také z hlediska dalších úmluv, které byly uzavřeny. Jedná se zejména o Dohodu o obchodní spolupráci, která upravila budoucí vztahy Spojeného království a EU.[31] Tato smlouva upravuje vztahy, které jsou v zájmu obou stran. Nespadá sem jen obchod se zbožím, ale také problematika služeb, digitální obchod, otázka letecké dopravy, silniční dopravy problematika energií, rybářství, sociálních jistot a také výše zmíněné justiční spolupráce, nicméně v trestních věcech a civilních věcech. Dohoda se skládá ze tří částí, vázaných na režim volného obchodu, úzkého partnerství a hlediska výše pojednané problematiky bezpečnosti občanů. Po předběžném režimu užívání vstoupila úmluva v platnost 1. května 2021. Částečně je touto úmluvou řešená problematika, která byla zmíněna v předchozích pasážích, a která se týká mezinárodního práva soukromého a justiční spolupráce. Úmluva by tak měla řešit problémy, které mohly nastat v rámci vystoupení Británie a ohrozit tak bezpečnost občanů unie a občanů Spojeného království. 

Pro sledovanou problematiku má sekundární význam Dohoda mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska o bezpečnostních postupech pro výměnu a ochranu utajovaných informací.[32]  

Státní občanství souvisí s volným pohybem osob a ten souvisí zejména s pracovněprávními poměry. Režimy, které jsou vázány k těmto poměrům jsou upraveny ve výše zmíněném režimu Úmluvy o obchodní spolupráci. Občané unie, kteří se po 1. lednu 2021 nacházejí ve Spojeném království, potřebují pro pobyt v souladu s právem obecně povolení k pobytu a k výkonu povolání. Tento režim platí opačně také pro britské státní občany v členských státech EU.  Specifický režim je stanoven pro zaměstnance ve zdravotnictví a pečovatelského sektoru, stejně tak pro nekvalifikované pracovní síly a pro specifické oblasti pracovního trhu. Ještě navíc existují režimy zvláštních druhů víz, které jsou podmíněny pracovní nabídkou, kterou tyto osoby již dostaly. Dále zde existuje možnost uplatnit vízum pro tzv. mezinárodní talenty, za něž jsou považovány obzvlášť kvalifikované osoby, aniž by doposud obdržely nabídku k výkonu pracovní činnosti.   

---

---

Seznam literatury 

Články a příspěvky

1. HARATSCH, Andreas, KOENIG, Christian, PECHSTEIN, Matthias. Europarecht. 2023. 
2. MINDUS, P. European Citizenship after Brexit. Freedom of Movement and Rights of Residence. Palgrave Macmillan, London, 2017.

Legislativa

1. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I).
2. Nařízení Rady (ES) Brusel Ia č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
3. Bruselské nařízení IIbis – Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.
4. Haagská úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití v ČR pod č. 131/1976 Sb.
5. Úmluva o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968.
6. Haagská úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití v ČR pod č. 131/1976 Sb.
7. Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001. ze dne 28. května 2001, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech.
8. V ČR Haagská úmluva o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních po č. 129/1976 Sb.
9. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech ("doručování písemností") a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000.
10. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
11. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980.
12. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).
13. Nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (tzv. „nařízení Řím III“).
14. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení.
15. Haagská úmluva ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu.
16. Konsolidované znění Smlouvy o Evropské Unii a Smlouvy o Fungování Evropské Unie (2010/C 83/47).
17. Luganská úmluva II.
18. Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 15. 10. 2007, EU L 339/1 2007.
19. Nařízení o drobných nárocích – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.
20. Nařízení o evropském exekučním titulu – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky.
21. Nařízení o evropském platebním rozkazu – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu.
22. Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (2019/C384 I/01).
23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat a pobývat na území členský států je platná od 30. dubna 2006 a nahrazuje   soubor devíti směrnic a nařízení přijatých v letech 1964 až 1993.
24. Smlouva o fungování Evropské unie, Úřední věstník EU - C 326/49, 26. 10. 2012.

 Judikatura

1. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. září 2001 ve věci C-184/99 Rudy Grzelczyk, ECLI:EU:C:2001:458.
2. Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-135/08 Janko Rottmann, 2. března 2010.
3. Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-369/90 Marie Vincente Micheletti, 7. červen 1992.
4. Rozsudek Evropského soudního dvora C-192/99 Kaur, 20. únor 2001.
5. Rozsudek Evropského soudního dvora C-200/02 Zhu a Chen,19. říjen 2004. 
6. Rozsudek Spolkového ústavního soudu ze dne 24. 5. 2006, BVerfG, 2 BvR 669/04. 

Internetové zdroje

1. Dohoda o vystoupení Spojeného království z EU – Občanská práva [online]. ec.europa.eu, 20. duben 2021 [cit. 29. 8. 2023]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/info/strategy/relations-non-eu-countries/relations-united-kingdom/eu-uk-withdrawal-agreement/citizens-rights_cs.
2. Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na straně jedné a Spojeném královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé (předběžně platná od 1. ledna 2021) [online]. eur-lex.europa.eu, 01. leden 2019 [cit. 29. 8. 2023]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:22020A1231(01)&from=EN.
3. Dohoda o vystoupení Spojeného království z EU [online]. ec.europa.eu, 27. leden 2020 [cit. 29. 8. 2023]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/qanda_20_104.
4. Non-EU Countries, relations, strategy nad policy [online]. commission.europa.eu, 07. července 2020 [cit. 29. 8. 2023]. Dostupné z: https://commission.europa.eu/strategy-and-policy/relations-non-eu-countries/relations-united-kingdom/eu-uk-withdrawal-agreement_cs.
5. Rozsudek SD ve věci 26/62 [online]. commission.europa.eu, 05. únor 1963 [cit. 29. 8. 2023]. Dostupné z: https://curia.europa.eu/arrets/TRA-DOC-CS-ARRET-C-0026-1962-200406974-05_01.html.
6. Komparace judikatury ve vztahu k vystoupení [online]. is.muni.cz, 05. květen 2011 [cit. 29. 8. 2023]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1422/jaro2011/BEV401Zk/um/Komentar_Kandalec_Rottmann-pro_Jurisprudenci.pdf?lang=cs.
7. Komparace judikatury ve vztahu k vystoupení [online]. curia.europa.eu, 08. březen 2011 [cit. 30. 8. 2023]. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=cs&num=C-34/09.
8. Komparace judikatury ve vztahu k vystoupení [online]. curia.europa.eu, 12. březen 2019 [cit. 30. 8. 2023]. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?docid=211561&doclang=DE.
9. Protecting EU common values within the Member States An overview of monitoring, prevention and enforcement mechanisms at EU level [online]. curia.europa.eu, 12. září 2020 [cit. 30. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/STUD/2020/652088/EPRS_STU(2020)652088_EN.pdf.
10. Dohoda o vystoupení VB z EURATOM [online]. eur-lex.europa.eu, 12. září 2019 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1580206007232&uri=CELEX%3A12019W/TXT%2802%29.
11. Komparace judikatury vs. vystoupení státu [online]. curia.europa.eu, 10. prosinec 2018 [cit. 30. 8. 2023]. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?docid=208636&doclang=de.
12. Protection of law and Treaties [online]. eur-lex.europa.eu, 28. duben 2022 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/collection/eu-law/treaties/treaties-accession.html?locale=cs#new-2-9.
13. British Nationality Act 1981 [online]. legislation.gov.uk, 20. duben 2023 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.legislation.gov.uk/ukpga/1981/61.
14. Good Friday Agreement Article [online]. europarl.europa.eu, 29. březen 2023 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/news/es/press-room/20230328IPR78601/parliament-marks-25th-anniversary-of-the-good-friday-agreement.
15. Příručka o evropských právních předpisech v oblasti azylu, hranic a přistěhovalectví [online]. europarl.europa.eu, 24. listopad 2014 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.echr.coe.int/documents/d/echr/Handbook_asylum_CES.
16. Settlement Scheme (settled and pre-settled status) [online]. gov.uk, 24. červen 2023 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.gov.uk/settled-status-eu-citizens-families.
17. K bodovému imigračnímu systému [online]. gov.uk, 14. červenec 2023 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.gov.uk/guidance/the-uks-points-based-immigration-system-information-for-eu-citizens.cs.
18. Relationship with UK [online]. consilium.europa.eu, 17. listopad 2022 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/eu-relations-with-the-united-kingdom/.
19. Dohoda o bezpečnosti informací mezi EU a Spojeným královstvím [online]. gov.uk, 13. květen 2023 [cit. 31. 8. 2023]. Dostupné z: https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/eu-relations-with-the-united-kingdom/post-brexit-agreements/#security.