A skutečně to bývá složité, někdy velmi. Nejen, že se často při vypořádání společného jmění manželů po jeho zániku (takže nejčastěji po rozvodu manželství) jedná o nemalé majetkové hodnoty, nejen, že rozvedení manželé musí (pokud chtějí se svými argumenty a požadavky uspět) naplnit v soudním řízení řadu pravidel. Ale je to i situace, která je pro ně zátěžová psychicky i po lidské stránce, promítají se do ní jejich emoce, dozvuky minulých partnerských konfliktů a i konflikty související právě s tím „čí co bude“. Nevypořádané společné jmění navíc v mnoha případech brání lidem „nastartovat“ po ekonomické stránce novou životní etapu. A vzhledem k míře rozvodovosti v ČR se toto vše týká velkého procenta lidí.
V neposlední řadě se právě v období od rozvodu (respektive rozchodu) do doby soudního rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění děje leccos – „odklání se“ finanční prostředky, nemovitosti chátrají nebo je některých z bývalých manželů dokonce ničí, movité věci „mizí“ neznámo kam, dluhy nejsou hrazeny, o společné podnikání se nikdo nestará či se z něj jeden snaží „vytěžit“ maximum na úkor toho druhého. Toto vše jsem už v soudních spisech viděla.
Ano, je tu sice institut správy společného jmění manželů v režimu založeném rozhodnutím soudu. Ale ten vyžaduje podání žaloby některým z rozvedených manželů, tj. další soudní řízení.
Možná by bylo dobré vytvořit institut, respektive instituci, která by představovala určitou formu dohledu nad zaniklým společným jměním právě v té výše zmíněné choulostivé době. Případně i nezávisle na tom, zda již bylo zahájeno soudní řízení o vypořádání společného jmění či nikoliv.
Takže mne napadlo, zda nenazrál čas na zavedení institutu správce zaniklého společného jmění. A byla bych velmi ráda, kdyby se v tomto ohledu zamysleli i zákonodárci.
Diskuze k článku ()