SJM a neplatné právní jednání

Podle § 714 OZ právně jednají v záležitostech týkajících se společného jmění, které nelze považovat za běžné, manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

Podle § 742 odst. 1 c) OZ se pro vypořádání společného jmění manželů uplatní mimo jiných i pravidlo, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. Tedy má právo žádat o vypořádání svého vnosu do společného jmění manželů.

Nastane občas situace, že jeden z manželů tvrdí, že uzavřel smlouvu o zápůjčce či o úvěru a druhý z manželů se dovolává neplatnosti takového jednání. Ten co smlouvu uzavřel, uznává, že se jednalo o jednání, které nelze považovat za běžné a že souhlas druhého manžela chybí. Uznává také, že jde o jednání neplatné a že je z něj zavázán výhradně on. Tvrdí však také, že takto získané prostředky vložil do společného jmění manželů, třeba tím, že za ně uhradil část kupní ceny za věc v SJM. Uplatňuje tedy vnos do společného jmění manželů ve výši poskytnuté zápůjčky či úvěru.

Je možné za takové situace hovořit o možnosti, že by byl manžel, který si finanční prostředky zapůjčil, měl právo žádat, aby mu bylo nahrazeno to, co do společného jmění manželů vložil, byť by tyto prostředky získal v rozporu s právem na základě neplatného právního jednání? Je možné, že by tímto postupem mohl ze závazku, který nemůže být vypořádán jako závazek společný, učinit nárok jiný a tím vypořádání zápůjčky či úvěru, byť neplatných, dosáhnout jinou cestou? Takový postup možný samozřejmě není.

Problematiku řeší Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí 31 Cdo 2008/2020-717, které bylo publikováno v 5/2021 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. Rc 44/2021.

Nejvyšší soud uzavírá, že „…majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů…“. Tedy že aktiva nabytá z neplatného právního jednání, stiženého neplatností z důvodů uvedených v § 714 OZ se stávají součástí společného jmění manželů.

Nejvyšší soud dále činí závěr, že „…součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají…“. Tedy že závazek z neplatného právního jednání je výhradním závazkem toho, kdo právní jednání učinil a nezavazuje druhého z manželů.

Nejvyšší soud dále uvádí, že „…byly-li na pořízení majetkových hodnot ve společném jmění manželů použity prostředky opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí společného jmění manželů a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, nezakládá tato skutečnost při zániku společného jmění manželů nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek…“. Tedy, že závazek vrátit zápůjčku či úvěr, který jeden z manželů získal v rozporu se zákonem tím, že si nevyžádal souhlas druhého z manželů a z tohoto důvodu bylo takové jednání stiženo neplatností, nelze vpustit do vypořádání společného jmění manželů „bočními vrátky“ pod záminkou jiného nároku, v tomto případě vnosu. Lze tedy říci, že Nejvyšší soud uplatnil pravidlo, že z nepráva právo nikdy vzniknout nemůže.

Nejvyšší soud nabízí také řešení pro situace, kdy by shora popsané řešení bylo k manželovi, který neplatné právní jednání učinil a majetkové hodnoty opatřil, nepřiměřeně tvrdé a mohlo by se jevit jako nespravedlivé. Připouští totiž, že soud může k majetkové hodnotě získané ve prospěch společného jmění manželů, přihlédnout při vypořádání společného jmění manželů, např. při úvaze o disparitě podílů.