Když je něčeho nebo i někoho moc, začne se nám to zajídat. Turisté v Praze, uprchlíci a migranti na hranicích Evropy, příliš mnoho knedlíků na talíři. Nebo příliš mnoho vánočních večírků krátce po sobě, abych byl aktuální. Je vlastně jedno, čeho či koho je moc. Uměním života je zvládat věci tak, aby jich bylo plus mínus akorát. Uměním politiky je včas předvídat, čeho bude tak moc, až to začne vadit. A nejen to. Také včas reagovat. Aby všeho zas bylo plus mínus akorát.
Naše politika zatím má více štěstí než rozumu.
Poslední migrační krizi jsme zvládli zčásti kvůli pevnému a konzistentnímu postoji našeho státu, a za ten patří v podstatě celé politické scéně velký dík, ale hlavně proto, že kolem nás byly jiné, atraktivnější státy, kam migrační vlna směřovala. Jsme připraveni na novou vlnu, která by mohla jít k nám třeba proto, že jinde by už po minulých zkušenostech "nebrali"? Jsme schopni zvládnout i ono "množství", tedy tisíce či desetitisíce lidí najednou? Identifikovat je, mít nad nimi účinný dohled, aby někteří nezmizeli v ilegalitě a nestali se bezpečnostním rizikem? Rychle rozhodnout o jejich žádostech o azyl, včetně kontroly správními soudy, a ty neúspěšné ihned vrátit do zemí původu? A to vše zvládat lidsky a důstojně, prostě jako slušná západní země? Pozorně sleduji situaci v sousedním Německu - i tak organizovaná společnost selhává. Administrativní a soudní "zpracování" poslední migrační vlny zdaleka není u konce a vracení neúspěšných žadatelů se daří jen velmi omezeně. Naše politika by na německou zkušenost měla myslet i dnes a mít připravené krizové scénáře, včetně opatření týkajících se správní justice.
Problém množství mám ale i bez migrační vlny. Na svém pracovním stole. Na NSS jsem přišel v roce 2004, v době, kdy polovinu agendy tvořily ony azylové věci. Přiznejme, nebyly příliš složité. Ukrajina, Vietnam či nějaký z balkánských států. Jen občas jiné, z azylových hledisek problematičtější země. Vlnu azylů jsme vyřešili a mezi léty řekněme 2009 až 2015 jsme začali mít pocit, že svou práci zvládáme víceméně včas. Naši klienti, tedy účastníci řízení o kasačních stížnostech, na rozsudek od nás čekali tak půl roku. Slušný evropský mírný nadprůměr. Práce nás těšila, protože případů bylo tak akorát, i když jejich obtížnost rostla - azyly skoro vymizely a zbyly věci stavební a daňové.
Ale zas to přišlo. Problém množství. Naučili jsme lidi soudit se u správních soudů a lidé tak činí. Jsme tomu rádi, je to znakem, že patříme do civilizované části lidstva. Ale na náš soud přichází měsíčně kolem 15 nových věcí na jednoho soudce. Ten je schopen rozhodnout jich tak 10. Víc není možné dlouhodobě zvládat. Naše práce je maratónský běh - dlouhou řadu let, ba desetiletí, musí být soudce NSS schopen produkovat kvalitní rozsudky, neustrnout, jít naproti novým myšlenkám, účastnit se odborných diskusí ve svém oboru a podílet se, třeba přednášením jako já, na osvětě a vývoji. Jinak ho práce přestane bavit a začne ji dělat špatně. A špatná práce precedenčního soudce je sakra nebezpečná záležitost, to právním profesionálům není třeba vysvětlovat. Soudce NSS zkrátka nemůže dlouhodobě "bouchat čárky" jako stachanovec. Každý maratónský běžec ví, že tahle trať se nedá běhat sprintem. Pokud to uděláte, skončíte na prvních pár stech metrech.
Na NSS nechceme skončit jako sprintující maratónský běžec. Proto upozorňujeme na problém množství. Opakujeme na různých fórech, že správní soudnictví, které tvoří v justici čtyřprocentní menšinu, nedokáže dlouhodobě zvládat nápor agendy za současných podmínek. Jiné plně srovnatelné právní systémy kolem nás, zejména Rakušané a Němci, mají správních soudců v přepočtu na obyvatele čtyřikrát či pětkrát více. Pokud s tím politika nezačne něco dělat, skončíme utopeni v množství nevyřízených spisů. Stejně jako prvorepublikový NSS ve třicátých letech.
Dnes spisy leží na mém stole místo půl roku rok, některé extra složité a kontroverzní, jako třeba nedávno rozhodnutá kauza třetí vzletové dráhy ruzyňského mezinárodního letiště, i déle. Ty ležící spisy brzdí postup u důležitých staveb za miliardy (ve věcech stavebních a územního plánování), firmám či státu blokují peníze (u věcí daňových) a tak či onak udržují v nejistotě ohledně jejich osudu tisíce lidí (cizinců, řidičů, důchodců, podnikatelů aj.). Je to plýtvání časem i prostředky jednotlivců stejně jako státu.
Řešení současného stavu je několik a asi nejvhodnější by bylo je zkombinovat: Personálie, procesní právo, management. Není třeba žádných revolucí, stačí masarykovská práce drobná. A být obezřetní v utahování šroubů ohledně přístupu k NSS - nechtěl bych skončit jako soudce, jehož hlavním úkolem je zdůvodňovat stranám, proč se jejich kauzou nemůžu zabývat. Chci řešit kauzy a vytvářet precedenty. To je práce, která mě baví a za níž jsem na NSS do Brna šel. Myslím, že řešení problému množství kauz ve správním soudnictví nemusí být ani politicky kontroverzní - ve finačním vyjádření mluvíme o desítkách milionů a jde o řešení spíše "technická" než odrážející pravolevé či konzervativně-liberální politické štěpení.
Na NSS o svém problému množství přemýšlíme již dlouho, určitě více než rok. A snažíme se na něj upozorňovat. Ale sami to nevyřešíme. Potřebujeme prozíravé politiky, kteří si včas všimnou, že hrozí opravdu velký, a přitom úplně zbytečný průšvih. A začnou konat.
Diskuze k článku ()