Svoje rozhodnutí ministr odůvodňuje tím, že „v trestních věcech projednávaných senátem č. 46T vedeným předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, kdy v rámci své rozhodovací činnosti se podílel na vzniku škody státu minimálně ve výši 3 851 958,- Kč; nadále ještě běží některá soudní řízení o náhradu škody. Ministr spravedlnosti tak nemohl do funkce místopředsedy Krajského soudu v Brně odpovědného za úsek trestního soudnictví jmenovat někoho, kdo se opakovaně podílel svými nezákonnými rozhodnutími na vzniku takto vysokých škod“.
Toto odůvodnění zkritizovala ve svém prohlášení Soudcovská unie s tím, že zpochybnila právo ministra posuzovat odbornou úroveň konkrétního soudce, když hodnocení příslušného odvolacího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, bylo opačné. Dále upozornila na fakt, že k odpovědnosti soudce za škodu způsobenou nezákonným postupem vede pouze rozhodnutí příslušného kárného senátu.
Soudcovská unie ale především poukázala na to, že předsedy a místopředsedy soudů jmenuje moc výkonná, prezident či ministr spravedlnosti. Pokud by se připustilo, že při rozhodování o tom, kdo se stane soudním funkcionářem, se může hodnotit konkrétní rozhodnutí soudce, jde o přímý a nepřípustný zásah moci výkonné do rozhodovací činnosti soudců.
Prohlášení zaujalo novináře a řadu dalších osobností, z nichž někteří s názory Soudcovské unie polemizovali, třeba tady .[1]
Jako člověk pod prohlášením Soudcovské unie podepsaný, bych k celé řadě argumentů kolujících v médiích a po sociálních sítích rád dodal pár vět.
- Žádný ústavní činitel nesmí být nekritizovatelný, soudce nevyjímaje. Každý občan, aktivista, novinář má na takovou kritiku právo, stejně jako politik. Ministr spravedlnosti by měl být poněkud zdrženlivější, protože má v soudním systému ekonomické a personální pravomoci. Nicméně jeho obecné právo kritizovat soudce v konkrétní kauze končí tam, kde začíná odůvodňovat své personální rozhodnutí, které dle zákona činí. Tam se má opírat o fakta a podklady ve jmenovacím řízení shromážděná.
- Stát vyplácí každoročně nemalé náhrady škody osobám, jež byly trestně stíhané, v horším případě třeba i vazebně, aby byly nakonec obžaloby zproštěny. Na konci každého takové řízení je konkrétní soudní senát, nejčastěji prvostupňový, někdy odvolací, občas až ten dovolací, Nejvyššího soudu. V některých z těchto případů vznikne podezření, že za nezákonné stíhání či jeho délku by měl nést individuální odpovědnost konkrétní orgán činný v trestním řízení. A protože v soudním řízení jde často o členy senátu, většinou ve více instancích, tak k hledání individuální odpovědnosti slouží u soudců kárné řízení. Také ministr spravedlnosti je oprávněn kárnou žalobu podat a svá tvrzení tak prokázat. To se však u náhrad škody v textu ministerstva zmíněných, pokud vím, nestalo.
- Spojí-li moc výkonná, která soudní funkcionáře jmenuje (prezident a ministr) své úvahy o jmenování či nejmenování konkrétního soudce s jednotlivými kauzami, ve kterých byl povinen dle rozvrhu práce rozhodnout, bude to do budoucna znamenat zvýšenou nedůvěru občanů v nezávislost soudní moci. Protože, jak je v našem kraji zvykem, bude každý hned posuzovat ten který soudní senát, že rozhodl ve prospěch někoho, kdo má blízko k určité politické osobnosti, jenom proto, že chce v budoucnosti kandidovat na předsedu či místopředsedu nějakého soudu.
Nevím, zda a jaké jednání ohledně nominace trestního místopředsedy Krajského soudu v Brně probíhalo mezi příslušným předsedou a ministrem. Nevím ani, zda probíhá v současnosti, či zda se plánuje. Proces navržení a jmenovaní konkrétního kandidáta je v rukou předsedy a ministra a Soudcovská unie jako dobrovolná organizace by neměla do těchto procesů svévolně zasahovat. Navíc nezpochybňuje právo ministra konkrétnímu návrhu nevyhovět. Ale musela se ozvat, když odůvodnění použité v tiskové zprávě ministerstva považovala za způsobilé ohrozit důvěru v nezávislost naší justice.
Možná trochu paradoxně vzpomenu závěrem tohoto textu na stejný akt, jaký ve svém článku polemizujícím se stanoviskem Soudcovské unie uvedl docent Koudelka, jen si z něj odnáším ještě jiné ponaučení. Někdy před prázdninami 2014 navrhla tehdejší ministryně spravedlnosti Válková prezidentu Zemanovi ke jmenování předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem Jana Veselého. Ten tehdy uspěl dokonce ve výběrovém řízení, takže jeho nominace se mohla jevit o to silnější. Prezident po konzultaci s některými představiteli justice rozhodl, že kandidáta nejmenuje, protože jeho dosavadní práce ve funkci předsedy okresního soudu byla neuspokojivá. Odůvodnění stručné, leč svým obsahem snadno ověřitelné vedlo k tomu, že ač se někteří novináři o věc velmi zajímali, nikdo z justice rozhodnutí hlavy státu nezpochybnil. Ne proto, že se prezident někoho předem zeptal, ale proto, že jím uvedené důvody měly reálný základ a souvisely s funkcí, o kterou se kandidát ucházel.
V Evropě jsme jednou ze tří zemí, kde moc soudní nemá vlastní nejvyšší ústavní orgán, který by mimo jiné personální a jmenovací otázky soudnictví řešil. Dokud budou mít u nás tuto pravomoc politici, z povahy věci občas ke vzájemným polemikám dojde. Pro dobro věci, protože kdyby jedna ústavní moc ustupovala jiné příliš, žádoucí ústavní rovnováha by byla ohrožena.
Diskuze k článku ()