Ústavní soud se zaměřil výhradně na konkrétní situaci stěžovatele, který se dožadoval aktivní eutanázie. Stěžovatel se podle lékařských zpráv nenachází v situaci, kdy by jeho zdravotní obtíže měly navzdory možným léčebným postupům v dohledné době nezvratně vyústit v jeho smrt. Není v situaci, v níž by již neměl volbu mezi tím, zda zemřít či žít, a mohl by svou osobní autonomii uplatnit pouze skrze rozhodnutí, jaký způsob odchodu ze života považuje za důstojný. S ohledem na to Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal. Hledat rovnováhu mezi právem na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity s ochranou života bude případným úkolem zákonodárce.
Stěžovatel se žalobou směřující proti České republice (Ministerstvu zdravotnictví) domáhal přivolení k zásahu do své integrity tím, že mu bude umožněna eutanázie. Okresní soud návrh zamítl, krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud však rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, a to pro zjevnou neurčitost výroku I žalobního žádání (petitu) stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu totiž výrok, jímž je rozhodováno o přivolení k zásahu do integrity člověka, vyžaduje popsat zásah natolik určitě a jednoznačně, aby nebyl zaměnitelný. Uložil proto okresnímu soudu, aby v případě pochybností o dostatečném doplnění žaloby vyzval stěžovatele k odstranění žalobních vad. Současně uvedl, že v řízení, v němž se plně svéprávný člověk domáhá vyslovení souhlasu se zásahem do své integrity, se nepostupuje podle § 2 písm. c) a § 65 zákona o zvláštních řízeních soudních, ale soud o podaném návrhu rozhodne v řízení sporném.
Okresní soud přistoupil k novému projednání žaloby v řízení sporném a vyzval stěžovatele k doplnění žaloby. Stěžovatel upravil žalobní petit a svým návrhem nově žádal, aby „byl povolen zásah do osobní integrity žalobce spočívající v podání smrtícího prostředku lékaře na základě výslovné a dobrovolné žádosti žalobce, jehož účelem bude ukončení života žalobce“. Nyní napadeným rozsudkem okresní soud znovu shledal návrh stěžovatele nedůvodným a žalobu zamítl. Podle okresního soudu pro navrhovaný zásah do osobní integrity stěžovatele neexistuje v České republice zákonný rámec. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Ani podle Nejvyššího soudu v České republice neexistuje legální možnost provedení eutanázie či asistovaného sebeusmrcení, naopak je tato možnost právním řádem zapovězena. Podle názoru Nejvyššího soudu z lidskoprávních závazků České republiky právo na eutanázii neplyne. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) ústavní stížnosti stěžovatele nevyhověl. V rámci vyvažování protichůdných zájmů (práva na život a práva na rozhodování o vlastní integritě) se soud zaměřil výhradně na konkrétní situaci stěžovatele. Protože napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud jeho stížnost zamítl.
Rozhodování o konci vlastního života spadá pod rozsah základních práv. Otázky spojené s rozhodováním o ukončení vlastního života jsou neodmyslitelně svázány s tělesnou a duševní integritou jednotlivce, kterou chrání Listina základních práv a svobod i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Balancováním protichůdných práv.
Stěžovatel se u civilních soudů dožadoval, aby mu stát zajistil institucionální mechanismus k tomu, aby mohl učinit svobodné rozhodnutí o ukončení vlastního života, a to formou podání smrtícího prostředku z rukou lékaře. Zákonodárce takovou možnost dosud neaproboval, a provedení eutanázie, či napomáhání k sebevraždě naopak trestními zákony kriminalizuje.
Zákonná regulace tedy neposkytuje rámec pro naplnění požadavku, kterého se stěžovatel domáhá. Sleduje tím v prvé řadě zájem na ochranu života, jakožto nejvyšší hodnoty a východiska všech základních práv. Tento zájem se ještě více prohlubuje u lidí, kteří se v důsledku nemoci, zranění, stáří či osamělosti dostali do zvlášť zranitelné situace. Lidé, jejichž život, jakož i duševní a tělesná integrita, by v případě legalizace eutanázie či asistovaného sebeusmrcení mohli být ohroženi vnějšími zásahy, jež by je navzdory jejich osobnímu přání vedly k uskutečnění krajní a neodčinitelné volby vlastního konce života. Jde i o ochranu těch, kteří by v důsledku nepřímého sociálního nátlaku mohli nabýt přesvědčení, že se právě pro svou zranitelnost stali přítěží pro své rodiny či pro společnost jako takovou, a kteří by se proto rozhodli pro předčasný odchod ze života.
Stát má povinnost ochrany života a zdraví zranitelných lidí, jakož i ochrany před nátlakem a nepřípustnými zásahy do jejich autonomie vůle v souvislosti s rozhodováním o vlastní tělesné a duševní integritě. Možnost ukončit vlastní život svým rozhodnutím, avšak za pomoci druhého člověka, jako projev sebeurčení a osobní autonomie, je třeba vždy vyvažovat a porovnávat s protikladnými principy ochrany práv (zejména ochrany práva na život) druhých. Jakékoli rozhodnutí o legalizaci asistovaného sebeusmrcení nebo eutanázie rozšiřuje autonomii člověka při svobodném rozhodování o vlastním osudu. Zároveň vytváří rizika, kterým je právní systém povinen předcházet v rámci povinnosti chránit lidský život. Tyto zájmy stojící v opozici mají vysokou důležitost. Otázce rizika zneužití a chyb, které s sebou poskytování lékařem asistovaného umírání nese, ostatně přisuzuje značný význam i Evropský soud pro lidská práva
Klíčové v posuzovaném případě je, že nastavení konkrétních parametrů, jak zajistit optimální naplnění práva na soukromí na straně jedné a naplnění pozitivních závazků plynoucích z práva na život na straně druhé, je úkolem zákonodárce. V rámci vyvažování protichůdných zájmů se Ústavní soud zaměřil výhradně na stěžovatelovu konkrétní situaci.
Z lékařských zpráv, které stěžovatel obecným soudům předložil, vyplynulo, že stěžovatel je osobou s těžkým funkčním postižením hybnosti, u níž lze očekávat progresi v čase. Trpí chronickou posttraumatickou stresovou poruchou, těžkou sociální fobií a recidivující depresivní dekompenzací se suicidálními projevy. Po dopravní nehodě bylo stěžovateli diagnostikováno nevratné poškození páteře, což vedlo ke ztížení jeho psychického zdravotního stavu. Fyzické obtíže stěžovatele se přitom neustále zhoršují. Obecné soudy ve svých závěrech vycházely právě ze stěžovatelem předložených lékařských zpráv. Z těchto zpráv nevyplývá, že by se stěžovateli nedostávalo odpovídajícího léčení, že by jeho zdravotní stav byl takový, že by byl nadále již neléčitelný, že by u stěžovatele šlo o nevyléčitelnou chorobu v pokročilém nebo terminálním stádiu, kdy by byla vyžadována paliativní péče, či že by snad jeho léčba byla marná a neúčelná.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv snižoval závažnost stěžovatelových obtíží, je třeba připustit, že konkrétní predikce zdravotního stavu osoby domáhající se eutanázie a vyhlídky způsobu a času konce jejího života, ovlivňují váhu takového požadavku na pomyslných vahách poměřujících přípustnost omezení základního práva. Jedním z morálních argumentů ve prospěch eutanázie jako tzv. „dobré smrti“ je její pojetí jako aktu milosrdenství ve vztahu k člověku trpícímu nezvratným a trýznivým onemocněním. Utrpení je vnitřním prožitkem člověka, jde tedy o čistě subjektivní kategorii, kterou druhému nepřísluší hodnotit či jakkoliv srovnávat. Nicméně konkrétní zdravotní stav, jakož i predikce jeho vývoje představuje důležitý faktor při poměřování přípustnosti omezení základního práva.
I podle Ústavního soudu lze konstatovat, že stěžovatel netrpí vyhlídkou extrémně trýznivého umírání, které by mělo být důsledkem jeho současných zdravotních obtíží a které je zpravidla spojeno se zdravotní situací osob žádajících eutanázii. Jeho lidská důstojnost ve smyslu požadavku důstojného umírání není v důsledku jeho současného zdravotního stavu dotčena. Život stěžovatele není akutně ohrožen, stěžovatel není závislý na život udržující léčbě, a nelze ani dovodit, že by v důsledku svého současného zdravotního stavu trpěl vyhlídkou takovéto závislosti do budoucna. Jinak řečeno, stěžovatel se nenachází v situaci, kdy by jeho zdravotní obtíže měly navzdory možným léčebným postupům v dohledné době nezvratně vyústit v jeho smrt. Není v situaci, v níž by již neměl volbu mezi tím, zda zemřít či žít, a mohl by svou osobní autonomii uplatnit pouze skrze rozhodnutí, jaký způsob odchodu ze života považuje za důstojný.
Ústavní soud připustil, že stejně jako má každý člověk odlišnou představu o „dobrém“ životě, tak se mezi lidmi liší představy o jeho důstojném zakončení. Způsob odchodu ze života – jeho důstojnost, absence utrpení, zachování svého vlastního obrazu takového, jaký by si člověk přál – přitom může pro mnohé znamenat důležitý aspekt, podle kterého hodnotí charakter celého svého života. Právě v těchto základních otázkách se projevuje osobní autonomie člověka a zákonodárce by měl mít toto hledisko na paměti. Zdůraznil, že je úkolem zákonodárce hledat rovnováhu mezi právem na soukromí a respektování tělesné a duševní integrity s ochranou života. Zákonodárce by měl zvažovat, zda k naplnění těchto práv v jejich rovnováze lze zvolit cestu legalizace asistovaného sebeusmrcení či eutanázie.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1254/24
Diskuze k článku ()